Český muškař

 Titulní stránka
  NAŠI SPONZOŘI

 Hanák - pruty SAGE  G&T Publishing


[ Titulní stránka ] > [ Říční muškaření ] > Naše cesta na sever

Vytvořeno: 31.08.2012, Aktualizováno: 05.11.2013


Naše cesta na sever

Autor: Kateřina Šiftová a Martin Drož

 Polární kruh a Polárka

Polární kruh a Polárka

Na konec června byla naplánovaná naše velká cesta po Skandinávii, až tam, kde slunce nezapadá. Směr byl tedy jasně dán, ale o trase jsme měli jen hrubou představu. Jak se blížil datum odjezdu, dostavovalo se i velké očekávání a nadšení. Samozřejmě, že provázené trochou zmatku, který vždy nastává při velkých přípravách. Nakonec vše dobře dopadlo, auto bylo zrevidováno, příčníky na střechu dorazily – takže se do něj vešla, také trocha rybařiny a mohli jsme vyrazit.

Den odjezdu bohužel nezačal úplně nejlépe. Martina nemohl pořádně chodit, ani sedět kvůli bolestem páteře. O odložení výletu však nechtěla ani slyšet. A tak jsme se přesto vydali na cestu. Vyjížděli jsme přes Žitavu do Německa, kde jsme se v Sassnitz nalodili na trajekt do Trelleborgu ve Švédsku. Tak jsme se ocitli ve vysněné zemi plné ryb, přírodních krás, tam kde vás obklopuje pocit nekonečného prostoru a volnosti, tam kde je tráva zelenější.

V Trelleborgu jsme se vylodili asi ve tři hodiny ráno, já byla rozespalá z trajektu, tak pro mě první setkání se Švédskem mělo jen podobu stínů a tmavých obrysů ve světle pouličního osvětlení. Pokud jste nikdy nebyli za Baltským mořem první, co je překvapující jsou silnice. Přesto, že na severu není velké množství dálnic a povolená rychlost není vysoká, jezdí se tam báječně. Silnice jsou ve skvělém stavu, široké, zeleň vykácená dostatečně daleko, takže je dobrý přehled. Což je zde kvůli zvěři nutné. Hustota dopravy je také poměrně nízká. Řidiči většinou dodržují předpisy a jsou tolerantní. Jižní část Švédska je rovinatá poměrně hustě obydlená a je zde soustředěno i zemědělství. Lesy se mění ze smíšených v borovicové.

Naše první snídaně, poličan s chlebem, byla v borovicovém lese na odpočívadle vedle losího parku. Bylo ještě velmi brzo ráno a z lesů se zvedala mlha. Na odpočívadle nás pozorovala spousta kavek, které jen čekaly, až upadne drobeček. Množství ptáků ať už kavek, vran nebo strak také lemovalo dlouhé kilometry silnic a hledali tu vždy něco k snědku.

To, co nás provázelo po celou dobu cesty bylo hledání LPG plynových stanic. Ve Švédsku není plyn LPG příliš rozšířen, nejdřív jsme zkoušeli zastavit u každé vetší benzínky, ale brzo jsme zjistili že je to zbytečné a tak jsme se spojili s domovem, aby poslali přesnou adresu. Bohužel komunikace trochu vázla a tak jsem ještě před Stockholmem jeli na benzín. Počasí bylo ideální pod mrakem a do 20 °C a tak cesta příjemně utíkala.

Další věc, která vás na severu překvapí je množství vody. Je všude. Všude jsou jezera větší nebo menší, rašelinné rybníčky, mokřady, podmáčené louky, potůčky, říčky, řeky, na horách sníh. Voda je prostě všude. V blízkosti Stockholmu se doprava trochu zahušťuje. Plynovou stanici ve Stockholmu jsme našli bez problému a to díky adrese, kterou nám poslali z domova, a navigaci v autě. Stockholm na mě působil trochu ponuře, možná to bylo i tím, že nad námi byla hustá klenba šedivých mraků, ale spíš to jen dokreslovalo jeho typickou atmosféru. I když je to rozhodně také město zeleně. Množství parků, alejí a zeleně všeobecně je v našich městech nevídané.

Navečer jsme přijeli do města Sundsvall, kde se naše trasa začala odklánět od východního pobřeží Švédka. Oblast je ještě poměrně hustě obydlená a tak nám chvíli trvalo, než jsme našli místo k nocování. Bylo to na břehu jezera v malém výklenku s písečnou pláží s trochou rákosu u břehu. Stan jsme postavili s výhledem na hladinu jezera. Přestože cesta byla dlouhá a únavná, pruty už první den nastoupily do služby. Martin šel vyzkoušet vodu a to s vláčkou. Prohodil jen zátoku u našeho stanu. Netrvalo dlouho a měl ji. Štika. Byla sice jen menší, ale byla tam. V zátoce chytil během chvilky ještě další dvě. Ale brzy zvítězila únava a šli jsme spát. Nad stanem šuměli olše a o břeh se rozbíjeli vlnky a bylo nám dobře.

 Pan okoun

Pan okoun

Ráno jsme se vydali na novou cestu přes Östersund a Lillholmsjö směrem do Norských hor. Jak jsme se přibližovali k horám lidí ubývalo zato sněhu na vršcích přibývalo. Mezi vodu a lesy byla už místy vklíněna vesnička o pár domcích. Tady už bylo pro stavbu použito výhradně dřevo. Typickou místní barvu červenohnědou s bílými okny bylo vidět na většině domů. Zatímco doma jsme nechávali sklizené záhony jahod a kvetoucí brambory, tady jahody kvetly a brambory vystrkovaly ze země první ouška.

Na oběd jsme vyjeli na hřeben hor. Smrkový les brzy vystřídaly břízy a i ty byly jen malé a shrbené v kamenné suti těsně pod hranicí lesa. Zastavili jsme se u horského jezera. Tady nás také zastihl první déšť a následně také první ale i jediné kroupy. Švédsko ale myslí na výletníky a tak jsme se schovali v dřeveném domečku na břehu jezera, který tu byl jen pro nás. Zatím co já jsem dělala oběd, Martin šel na jezero, tentokrát s muškařským prutem. Žádné větší rybě se ale ven nechtělo a tak jsme po obědě pokračovali v cestě.

A zanedlouho už jsme překračovali hranici Norska. Nedaleko za hranicí jsme znovu stavěli stan a šlo se na řeku. Tentokrát jsme šli oba s vláčkou. K řece to bylo asi 300 m, cestou jsme viděli spoustu losích bobků, přeskočili dva potůčky, prošli rašeliništěm a u řeky jsme zjistili, že chybí klička u navijáku, takže zpátky a hledat. To se naštěstí povedlo a tak jsme mohli i zde zkusit štěstí. Řeka byla pěkná, rychlá a vodnatá, přebrodit se dala jen místy. Ale ani tohle nebylo nejlepší rybářské místo, a když se dalo do deště, vrátili jsme se do stanu.

Ráno bylo také deštivé. Zabalili jsme zmoklý stan a zase už jsme jeli. Než jsme se dostali na hlavní silnici překvapili nás dva jeřábi, kteří se procházeli zmáčenou trávou. Chtěli jsme se zastavit v horách, ale počasí nám moc nepřálo, ochladilo se asi na 7 °C a vytrvale pršelo. Na vršcích Norských hor mlha přecházela ve sněhovou vrstvu a vystupovaly z ní pokroucené borovice rostoucí na vyvýšených ostrůvcích rašelinišť. Z mlhy náhorních rovin, jako by vystupovaly z jiného světa, padaly vodopády. Hory ukazovávali nevlídnou, ale neméně krásnou tvář.

 Na lososí řece

Na lososí řece

Naší další zastávkou se tak staly vodopády na řece Namsos. To je poměrně známá lososí řeka, ale valilo se v ní ohromné množství vody z právě díky tajícímu sněhu v horách. Hladina byla zvednutá minimálně o 1,5 m proti normálnímu stavu. Bohužel zde ani nikdo nechytal, takže jsme možnost lovu předem zavrhli. Prohlédli jsme si tedy jen místní akvárium. Je zde možnost nahlédnout do proskleného rybího přechodu a v muzeu je vidět něco málo z historie lovu lososů na Namsenu. Množství štípaných dvouručních bambusáků, včetně brusky na níž se tyto pruty vyrábějí, staré navijáky, krondle na něž se lososi nabodávali a mnoho dalších zajímavostí. Dále je tu k vidění akvárium asi s deseti ohromnými lososy a naproti s lososím potěrem.

Další cesta nás vedla do Namsosu, kde jsme měli vytipovanou plynovou stanici, jediný zádrhel byl v tom že naši platební kartu nechtěla. Naštěstí nás zachránil spřátelený občan Polska, který nás nechal použít svou kartu, za což mu patří náš dík. Potom už jsme pokračovali v cestě na sever. Na oběd jsme chtěli zajet někam k moři. Projeli jsme městem a zastavili jsme na odpočívadle na pobřeží a Martin šel vyzkoušet vodu, ani tady mu ale smůlu prolomit nepovedlo. Na odpočívadle jsme potkali Čechy a ti nám tvrdili, že průjezd městem byl placený. Proto jsme při cestě od pobřeží zvolili malou silničku za městem. Tam jsme u kraje cesty viděli našeho prvního losa. Na vyfocení ale počkat nechtěl a hned zase zmizel v houští.

Brzy na to jsme se začali poohlížet po místě na přenocování. Našli jsme pěknou malou říčku, která se vine v údolí mezi kameny. Kaskády a peřeje střídaly tišiny, jeden břeh příkrá skála, druhý rašeliniště. Cesta podél říčky byla asi deset kilometrů, ale místo na stan jsme nenašli, každá odbočka k domu, každé místečko podmáčené. A tak jsme museli jinam. O pár kilometrů dál jsme odbočili směrem do kopců, dvakrát jsme narazili na placený úsek cesty, ale nakonec jsme našli místo, které na nás čekalo. Bylo to na břehu řeky, v březovém hájku. Řeka tekla deset kroků od stanu. Když jsme přijeli vyběhl na druhé straně řeky koupající se los. Všude losí stezky, slunce zapadající za zasněžené vršky, Martin na rybách, zase perfektní večer.

Další den se chtěl Martin zastavit na řece Vefsna, kde má být příští rok mistrovství světa v muškaření. I tady bylo ale strašně moc vody a rybářů velice poskromnu. Proto jsme se rozhodli dojet k moři. Dlouho jsme nemohli najít místo kde by nikdo nebyl a zároveň byla dostatečná hloubka vody, ale podařilo se. Místo bylo perfektní. Průzračně modrá voda, na návětrné straně, což je asi nejlepší obrana proti všudypřítomnému bzučivému a hlavně krvelačnému hmyzu, skalnaté pobřeží a veliká hloubka. Z vody vystupovalo množství ostrůvků, některé s horami až do nebe takže jsme šli na ryby. Nejdřív jsme vyzkoušeli pilkry. První chytil Martin polaka a pak zase a zase. Ani mě to dlouho netrvalo. Pak už tam byl na každý druhý nához. Zkoušeli jsme i různé twisty které platily hlavně na větší tresky. Zašla jsem pro víno a kousek jsme se přesunuli. Nejdřív to vypadalo hůř, tak jsem zkusila plandavku ta sice na tresky neplatila zato mi dala pěknou makrelu. A zase malí polaci. Celé hejno najelo k nám pod skálu. Martin navázal třpytku a na každý nához tahal. Tak to šlo až do večera.(tedy jen podle hodin) K večeři byla makrela a treska na ohni.

Ráno jsem se vykoupala v potoce, který tekl ze zasněžených hor a jelo se dál. Na dnešní den bylo naplánované setkání s Lubošem Grofem a jeho kamarády, kteří se již vraceli domů. Setkali jsme se kousek nad městem Mo i Rana, vyměnili jsme informace a pokecali o zážitcích, dostali jsme kouřový repelent proti komárům, který nám poskytl neocenitelnou službu a jeli jsme vstříc polárnímu kruhu. Polární kruh se v Nosku překračuje poměrně vysoko v horách. Cesta stoupá proti řece, která je lemována porostem nízkých břízek, ve větší vzdálenosti od vody je už jen kamenná suť a sníh. Tam jsme viděla prvního soba. Polární kruh na 66o33” je při průjezdu spíše čárou v mapě. Ale bílé noci mají něco do sebe. Člověka nějak přestane tlačit čas. Po projetí jsme začali hledat zase místo na přespání, projížděli jsme údolími s řekami rozlévajícím se do jezer, podloží bylo písčité a jezera poměrně mělká. Všude se dělala kolečka od sbírajících ryb. Postavili jsme stan a Martin zase šel. Tentokrát s muškou. Byli to menší pstroužci ale zato jich bylo hodně.

Nazítří jsme se vydali do města Bodo. Tam jsou na moři při přílivu a odlivu k vidění ohromné víry. Kousek za městem jsme se zastavili na oběd u moře, ale na rybaření to nebylo nejlepší místo probřeží zde bylo poměrně ploché navíc jsme se trefili do odlivu. Naše cesta směřovala tedy dále. V městě Bognes jsme se nalodili na menší trajekt a asi půl hodiny, jsme nechali auto odpočinout na vlnách. Je to totiž jediná možnost jak pokračovat Norskem dále na sever. Není tu žádná rozumná možnost jet do Narviku po silnici. Tam jsme chtěli vzít plyn a tak jsme kousek za městem našli malý záliv kde jsme chtěli počkat do druhého dne až nám otevřou LPG čerpačku.

Večer jsme vzali víno a pruty a šli jsme na ně. Nejdřív to nebylo nic moc, ale spolu s přílivem se to zlepšovalo. Nejdřív Martin vytáhl na pilkra nějakou tresku, kterou jsme neznali, pak tresku obecnou a polaka. Najednou bylo vidět jak se z boku blíží hejno rybiček. Vypadalo to na nějaké menší, ale jak se brzy ukázalo byly to makrely. Já chytla první na plandavku. Martin je tahal po třech.Měl totiž nad pilkrem několik návazců s muškami. Než hejno odplulo pěkně jsme si zachytali. Potom jsme ještě vytáhli pár tresek, ale láhev byla dopitá a ráno se blížilo tak jsme šli spát.

Probudili jsme se zase do deště. Sbalili mokrý stan a vrátili jsme se do Narviku pro plyn, utratili zbylé peníze za první norský chleba a pohledy domu a vydali jsme se do hor směrem na Kirunu. Přejeli jsme Švédské hranice a zastavili jsme na náhorních rovinách. Martin vzal muškařský prut a vyrazili jsme k horskému jezírku. Cesta byla další než to na mapě vypadalo. A jezírko vypadalo trochu jako bez života. Bylo vklíněné v horském hřebenu na krajích rašeliník a u nás vzácná rostlina vachta trojlistá. Ale život v něm byl.Na první nához pstroužek. Vytáhl jich asi 20, byli spíš menší, ale byli.

 Po neúspěšném lovu lososů

Po neúspěšném lovu lososů

Následující den jsme vyrazili přes Kirunu směrem na lososí řeku Kalix. Na oběd jsme se stavěli u řeky Torne, kde sbírali lipánci. Muškařský prut nezůstal ladem. A šlo to, zůstali jsme zde asi dvě hodiny.Udělali jsme si fantastické makrely a navečer jsme dojeli do Jockfall na Kalixu, kde jsou vodopády a rybí přechod s počítadlem. I zde bylo v řece hodně vody a podle počtů ryb, které propluly přechodem, tak tah jen pozvolna začínal. Zakoupení povolenky jsme nechali až na ráno. Našli jsme místo poblíž na stanování, vzali pivko, víno a šli k řece na kukačku. Ukazovalo se spousta lososů, vyskakoval jeden za druhým i po dvou na obou stranách řeky. Byli všude, ale nechytil nikdo. Ráno koupil povolenku také Martin. Vyšla na něj pravá stana řeky, sluníčko svítilo a bylo teplo. Lososi stále ukazovali hřbety. Každý hod provázela naděje na úlovek, s přibývajícími hodinami ubývalo sil, ale naděje zůstávala. K ránu zvítězila únava, úlovek bohužel nepřišel.

Další zastávkou výpravy měla být také lososí řeka a to Byske. K řece jsme dorazili až navečer. Našli jsme krásné místo vysoko nad zákrutou řeky, která se zde stále více zakusovala do písčitého břehu. Vzali jsme si vláčku a sestoupili k řece. Voda byla tmavá a tekla rozvážně a pomalu. Ve slepém ramenu jsme navázali třpytky a nahodili na štiky. Povedlo se to, měla jsem na prutě malou štičku. Dalším hodem jsem ale chytila břízu ve výšce asi 5 m a tloušťce kmenu 25 cm. Takže Martin odložil prut, vytáhl svůj Leatherman a dal se do kácení. Po chvíli bříza padla a třpytka byla vysvobozena. A tím jsme chytání zakončili.

Ráno jsme se vydali do vesnice Fallfols, kde jsme navštívili rybí přechod. Lososy bylo možné vidět kamerou, proskleným oknem do přechodu, nebo i skákající. Ukazovalo se jich poměrně dost, vody bylo sice víc, ale oproti Norsku to byl krásný stav, proto jsme jeli pro povolenku. Našli jsme hezké místo, tekoucí peřejky a mírná zákruta řeky. Slepá ramena řeky patřila bobrům, které jsme neviděli, ale jejich přítomnost v lese byla více než zřejmá díky desítkám nahlodaných stromů. Martin procházel zákrutu několik hodin, ale očekávaný záběr nepřišel. Proto jsme přejeli o kousek víš, pod kaskádu peřejí s klidnou zákrutou. Tady strávil Martin v marné naději celou noc. Já jsme si udělala oheň z borového dřeva, které je v okolí Byske všudypřítomné. A k pozdní večeři křemeňáky, ty jsem našla cestou od vody.

Po marném volání lososů jsme se odklonili od východního pobřeží směrem do města Sorsele. Tady Martin při svých minulých výpravách objevil skvělá místa na velké štiky, lipany i pstruhy. K večeru jsme dorazili do malé vesničky jménem Aha u níž leží krásné, veliké jezero plné kamenů a ostrůvků. Obešli jsme jednu část jezera, výsledkem bylo chycení asi 15 štik a asi stejného množství větších okounů.

Následující den jsme si půjčili loďku a vyjeli na jezero s arktickými siveny. Jezero bylo hodně veliké vítr nás pomalu nesl k protějšímu břehu. Občas jsme zakotvili na místě s mělčí vodou. Na hladině se neukázalo ani kolečko, bylo vidět jen množství chrostíků a májovek jak se pohupují na vlnách. Před blížící se bouřkou jsme se schovali v domku na ostrůvku, uvařili čaj a ohřáli se, tedy hlavně já, u ohně. Bohužel ani později odpoledne jsme neviděli ani šupinu, to už jsme ale nevydrželi a přejeli jinam.

Našim cílem bylo jezero, kde kluci před lety chytali velké pstruhy. Loďku už jsme neměli a tak přišel na řadu boat. Výsledek byl ale i tady podobný jako u jezera se siveny, hladina mrtvá a ryby nikde. Ráno dalšího dne jsme přejeli na jezero velkých lipanů. I tady Martin chytal na mušku z boatu. A konečně se podařilo prolomit smůlu. Za chvilku po vyjetí už měl lipana, parádního. Než mi ho přivezl ukázat už byl na prutě další. Lipany tahal v hojném počtu až do oběda, později odpoledne bylo lipanů méně, ale zato se přidali okouni, kteří se stali nazítří naším obědem. Stan jsme postavili v lese mezi jezery. Les byl dobře prostupný a tak jsem večerní čištění zubů spojila s procházkou. Tam pod stromem byl velký bílý flek, losí paroh velký jako lopata. Konečně jsme ho našli!

Ráno jsme sjeli k přehradě a Martin zase vyrazil na lov s vláčkou. Na kamenitém místě za zátokou si celý den hrál se štikami. Chytal je hlavně na popery což je velká zábava, protože záběry jsou na hladině krásně vidět.

Pomalu jsme vyjeli na jih a vydali se zpátky k pobřeží směrem k městu Sundsvall. Jeli jsme skoro celý den s přestávkou na oběd. Ale navečer jsme hledali místo u vody a povedlo se. Našli jsme zase parádní štikové jezero. Zase jsme šli na oba s vláčkou, tentokrát s malými woblery. Štiku Martin tahal hned, mě tentokrát nechtěly, ale okounů jsme nachytali oba nepočítaně. Ze stulíku Martin vytáhl štik ještě několik, ale já tam jen vždycky uvízla – ach jo. To bylo naše poslední chytání, teď už nás čekala jen dlouhá cesta domů.

Zastávkou dalšího dne nebyly ryby. Poblíž města Härnösand je přírodní památka chráněná organizací UNESCO „Höga Kusten“ Mělo se jednat o výhledy ze skal vystupujících z moře spolu s lesem ponechaným samovolnému vývoji, s mrtvým ležícím dřevem. Značení bohužel nebylo úplně dobré a tak jsme z lesa viděli sice dost, ale s výhledy to bylo slabší. Na noc jsme dlouho nemohli nic najít, krajina na jihu je přece jen více obydlená. Nakonec jsme se rozloučili s vodou a sjeli z dálnice na lesní cestu. Místo bylo sice bez vody, ale zato byly úplně všude lesní jahody, takže o snídani jsme měli postaráno.

Naše cesta směřovala pořád na jih, projeli jsme Sundsvallem, Stockholmem a Linköpingem a při cestě jsme se ještě stavili na řece Mörrum což je známé loviště lososů a mořských pstruhů. Mají tu mimo jiné vypreparovaného mořáka asi 17 kg. Zde jsme si řeku jen prohlédli a pokračovali dál směrem domů…


© 2007 MARKOnet.cz -= tisk =- Na začátek stránky