Český muškař
|
NAŠI SPONZOŘI
|
[ Titulní stránka ] > [ Říční muškaření ] > [ Vltava nad Lipnem ] > S letní nymfou na Teplé Vltavě – I. část: červen
Vytvořeno: 30.08.2009, Aktualizováno: 05.11.2013
Autor: Karel Křivanec
S letní nymfou na Teplé Vltavě – I. část: červen
V rámci letošního mezinárodního týdenního kurzu o českém nymfování, který se konal pod vedením Jiřího Klímy v polovině června v Rožmberku nad Vltavou, jsem měl na starosti výlety na Teplou Vltavu. Letošního ročníku Czech Nymphing Masterclass se zúčastnilo celkem deset zájemců, kteří pocházeli z Belgie, Holandska, Anglie, Německa, Finska, Kanady a Austrálie. Byla to tedy pestrá mezinárodní směsice rybářů od 22 do 62 let jejichž muškařské znalosti a dovednosti byly různé. A nebylo proto vůbec jednoduché se této škále přizpůsobit a najít pro každého správné místo ve skupině. Tím myslím hlavně vybrat pro něj takový úsek řeky, na kterém by mohl něco ulovit.
V pondělí 15. června jsme se po snídani vydali po staré cestě z Rožmberka přes Malšín do Frymburka a pak jsme pokračovali podél Lipenské přehrady do Volar, abychom zastavili až v Lenoře. Bylo krásné sluneční počasí a voda v řece byla velmi nízká, tedy na chytání nic moc. Tři rybáře jsem rozmístil v kilometrovém úseku od jízku pod krytou rechlí až kus pod železniční přejezd a se čtvrtým jsem zajel k soutoku s Travnatou Vltavou u hřiště v Lenoře. Jeho muškařské znalosti byly jen základní a tak jsem mu seřídil prut na mokré chytání se dvěma muškami (březnovka a rudořitka) a ukázal mu, jak se má s nimi chytat. Těsně nad soutokem jsem u pravého břehu pod keři chytl solidního potočáka a pak už jsem ho nechal svému osudu.
Vrátil jsem se k Robovi, který lovil kousek pod přejezdem a moc si přál ulovit svého prvního lipana v životě. Když jsem k němu přišel, zrovna stál v mělkém hrdle mezi dvěma tůněmi a vzrušeně mi vyprávěl, že právě vyplašil v tomto mělkém místě několik velkých lipanů. Poradil jsem mu, ať je nechá uklidnit a vrátí se tam za chvíli. Postavil jsem se kousek pod něj a čekal co se bude dít. Konec vlasce jsem zeslabil na průměr 0,12 mm a snažil jsem se nabízet rybám drobné jigy a klasické české nymfy, ale brali jen malí potočáci a proudníci, lipani jakoby tu ani nebyli.
Za chvíli se Rob vrátil do onoho hrdla a netrvalo to ani minutu a už křičel, že má velkého lipana na prutu. Snažil jsem se mu trochu radit na dálku a po minutce už měl rybu v podběráku. Byla to jikernačka 38 cm dlouhá a náš holandský přítel byl šťastný jako blecha, že si splnil svůj klukovský sen. Lipan mu vzal malou zlatohlavou nymfu s béžovým tílkem s červenou skvrnou a světle zeleným tipem. Za chvíli tam ulovil další pěknou rybu, která byla tak okolo 35 cm a pak se posunul asi o sto metrů níže, kde v podobném hrdle chytil na tutéž nymfu další tři lipany. Dlužno podotknout, že jsme ono druhé místo prochytali před ním a nevytáhli jsme nic a tak byl náš přítel velmi potěšen a nabízel nám hned svou nymfu k vyzkoušení.
K obědu v restauraci U Grobiána v Lenoře, jsme si poručili kančí guláš a pak jsme jeli do Dobré k transformátoru. Obloha se zatáhla a začalo poprchávat, ale nízká voda nám nepřála. Počítal jsem, že by se v rovině nad Doberskou lávkou mohl ukázat nějaký pěkný lipan. Vloni jsem tu touto dobou vytáhl během čtvrthodinky na sucho tři lipany kolem čtyřicítky přímo před očima tří francouzsky mluvících muškařů. Dnes ale byla hladina mrtvá a tak jsme znovu nymfovali a nebyla to žádná sláva. Chytali jsme jen samé malé ryby a ještě jen občas. Těsně před půl šestou jsem uviděl u pravého břehu na pláni sebrání od velkého lipana a hned jsem to proto předělal na sucho.
Mezitím sebrala menší ryba o kousek níž a tak jsem na ní hodil své suché „CDC véčko“. Záběr přišel okamžitě, ale lipan prostření velikosti se zakroutil a brzy se setřepal. Sušil jsem tedy vytrvale svou mušku a vtom sebral u břehu onen pěkný lipan, který se tu ukázal jako první. Rychle jsem rozkmital svého trojkového Sage a poslal mu tam onu zázračnou mušku. Vzal jí okamžitě a já ho příliš rychlým zásekem utrhl i s koncovým návazcem v uzlu mezi desítkou a dvanáctkou a to vše za dohledu mých dvou učedníků. Byl to ukvapený hod, pro který jsem neměl k provedení záseku připravenou dostatečnou rezervu šňůry a návazce, což by tomu mohlo zabránit. Odpolední lov tedy zklamal všechna naše očekávání a spokojený byl jen náš „mokrý“ kolega, který prochytal dlouhou rovinu nad Soumarským mostem a vytáhl si zde plno pstruhů a také pěkného lipana.
Večer jsem sedl ke svěráčku a umotal si pět stejných nymf, které mi dnes v boxu chyběly. Použil jsem jigový BL háček č. 16 Hanák Competition a nasadil na něj nebarvenou wolframovou hlavu o průměru 3 mm, štěty jsem naznačil pár pírky koroptve a tělíčko zhotovil z černé spektrafleše č. 45 od firmy Hends. „A to je všechno?“, divil se Rob, který čekal na nějaký větší zázrak. Byl asi zklamán z toho, že jsem si neuvázal jeho úspěšnou nymfu, ale to nevěděl, že něco podobného mám v krabici na pokoji a tak mi bude stačit jen přendat si tyto nymfy do krabičky na zítřejší den.
Přes noc přišla solidní přeháňka voda v Teplé Vltavě se zvedla možná o dvacet centimetrů. Bylo zataženo a obloha hrozila dalším deštěm. Dnes jsem měl ve skupině samé dobré rybáře, které jsem mohl ponechat svému osudu. Dva mladíky se zájmem o závodění jsem vysadil u lávky pod Zátoní a dva zbývající pak přímo u silničního mostu v Lenoře. Sám jsem se rozhodl vyzkoušet proudy pod rechlí, kde prý to včera vůbec nebralo. Otázkou bylo jen jaký zvolit prut, ale nakonec jsem přeci jen uznal, že to ještě zkusím s tou včerejší trojkou.
Vytáhl jsem z brašny naviják se šňůrou ukončenou Milanovým šestimetrovým lineárním návazcem na jemné francouzské nymfování a světle zeleným spirálovým indikátorem záběru, který slouží zároveň jako amortizér. Za něj jsem ještě připojil dvoumetrový návazec, sestavený ze dvou dílů vlasce Stroft o průměru 0,12 mm a 0,10 mm. Svou černou tungstenovou jigovou nymfu jsem dal na konec a nad ní jsem umístil na přívěs lehčí béžovou nymfičku s pozlacenou mosaznou hlavičkou a zeleným límečkem.
Vlezl jsem do Vltavy asi sto metrů pod jízkem u Lenory a vydal se proti vodě směrem ke kryté rechli. První pokusy o nějaký úlovek nebyly moc povedené, protože o přesném házení s tímto návazcem se zde nedalo hovořit. Bylo třeba se co nejvíce snížit a pak se dalo jakž tak nahodit pod větve u břehu. Ani délka mého prutu nebyla pro tento případ ideální a já dnes musel házet jiným způsobem než obvykle. Svižněji dozadu a až v bodě obratu pak praštit do prutu a sklonit špičku hodně nad vodu. Po dopadu mušek bylo třeba rychle přizvednout štičku prutu a vést indikátor nad vodou. Pěticentimetrová spirála se po vytažení několik ryb natáhne asi na trojnásobek a v této délce už zůstane, ovšem pro jemný lov s nymfami je to opravdu výborná pomůcka.
Zatím to dnes s rybami nebyl žádný zázrak, ale pak jsem došel až pod jízek, kde je u levého břehu nenápadná hluboká jáma obklopená porosty lakušníku. První náhod do jámy se mi ještě nepovedl, ale druhý už byl celkem obstojný a najednou se indikátor zhoupl a já lehce přisekl. U dna to zavařilo a nad vodu se vyhoupl třicátník potočák, který se ještě chvíli pral o život, protože nevěděl, že ho čeká svoboda. Kde se tu vzal, pomyslel jsem si a znovu nahodil své nymfy. Vše se hned zopakovalo, jen míra ryby byla asi o dva centimetry menší.
V několika krásných minutách jsem z této jámy vylovil deset pstruhů, z nichž čtyři byli určitě přes míru, pak ještě asi tři proudníky a těsně u břehu jsem v mělčině jen škrábl háčkem velmi pěkného lipana. Pak jsem se pustil po vodě a šlo mi to jako z partesu. Nemohl jsem uvěřit tomu, kolik zde bylo najednou pstruhů. Do oběda jsem jich chytl kolem pětadvaceti, pak nějaké proudníky, oukleje a pár menších lipanů. Také ostatní členové naší skupiny si pochvalovali dnešní lov a vůbec jim nevadila ani krátká dešťová přeháňka.
Po obědě v Lenoře jsme odpoledne zajeli do Dobré a chlapci si vyfotili Němečkova policejního psa, který číhal u hospody na rychlejší jezdce. Jel jsem krokem a nereagovat na jejich přání vidět psa v ostré akci. Zastavil jsem až u stodoly a pak jsme hned vyrazili k Vltavě. V lukách pod Dobrou právě končilo jarní období bílých a žlutých květů a o slovo se hlásily barvy začínajícího léta, tedy fialová a růžová. Během té čtvrthodinky chůze k řece jsem se pořádně zapotil a byl jsem docela rád, že už jsme konečně u vody. Zde jsme se hned rozdělili, já a Keefer z Kanady jsme šli proti toku a Kai a John šli po vodě. Protože jsem stále ještě věřil, že by se dnes ryby mohly zvednout, nechal jsem naviják s francouzským návazcem v autě a začal jsem lovit klasickou krátkou nymfu a čekal na nějaké rojení hmyzu.
Keefer se zapíchl za první zatáčkou a vydržel tu na pár metrech asi čtyři hodiny. Já šel proti vodě a hned nad ním jsem chytl dalšího třicátníka potočáka. Lítaly malé černé střechatky a malá černá nymfa fungovala stejně dobře jako ráno. Také béžová nymfa se zeleným límečkem se mi odpoledne osvědčila a chytla mi prvního solidního lipana. Pak jsem zasekl lipana kolem 40 cm, ale neměl jsem u sebe fotoaparát a tak jsem musel jít nazpět ke svému kanadskému příteli a rybu jsem si opatrně vedl na prutu. Lipana jsme vyfotili a když jsme ho ještě chtěli společně změřit, tak se mi vysmekl z ruky a odplaval.
Vtom sebral u protějšího břehu jiný velký lipan a Keefer se mi svěřil, že se o něj pokouší už asi půlhodinu a vyzkoušel na něj možná deset různých suchých mušek. Sáhl jsem tedy do své krabičky a dal mu jedno černé CDC véčko. „Na devadesát pět procent ti to vezme, tak ho neprošvihni!“, řekl jsem mu a to se také stalo. Zkušený, starý lipan se dal velmi snadno přelstít, ale při podebírání se setřepat z háčku, což však Keeferovi vůbec nevadilo. Jen se divil, jak jsem mohl věděl, že ryba zabere.
Vrátil jsem se na své místo za druhou zatáčkou a postupoval jsem pomalu proti vodě. U levého břehu v mělkém proudu jsem chytil dalšího pěkného lipana, o kousek nad ním, těsně před hranou zlomu mělké vody do proudu, přišel druhý a třetí krásný lipan mi vzal nymfu v hlubším místě pod proudem, kde často stávají staré ryby. Hladina byla bez jediného kolečka a lipani nereagovali ani na krátké rojení olivek, které mohlo trvat tak čtvrthodinku. Pak už jsem chytal jen běžné ryby, tříleté lipany, proudníky a sem tam nějakého potočáka.
Blížila se šestá hodina a tak jsem se vydal zpět po vodě, ale neměl jsem dost času na to, abych se mohl více věnovat známým místům, kde by se ještě mohl chytit nějaký ten stařešina. Ostatní členové naší skupiny už byli na smluveném místě a sdělovali si zážitky z dnešního prosluněného odpoledne a ukazovali fotodokumentaci svých úlovků. Při zpáteční jízdě Dobrou jsem před hospodou přibrzdil a sledoval psisko, které leželo na břiše u vchodu do hospody. Když jsem byl na jeho úrovní, tak jsem trochu zrychlil a policejní pes ihned zareagoval. Vyskočil jako pružina, dohnal nás a běžel kus cesty podél auta. Packou však tentokrát na blatník nezabušil. Možná to bylo i tím, že jsem měl dnes poněkud větší a vyšší auto než obvykle a zkušené zvíře se proto spokojilo jen se zuřivým štěkáním.
Také středa měla na programu výlet na Teplou Vltavu, tentokrát to však bylo podle vlastního výběru každého z účastníků kurzu. Ti, co zde v předchozích dvou dnech neměli štěstí, se rozhodli pro Vltavu pod Lipnem a Malši a tři „pravověrní“ si vybrali znovu horní Vltavu. Jek jistě tušíte, byl mezi nimi i Rob, který zde byl už v pondělí velmi spokojen. Tentokrát jsme vypustili polední přestávku a vydali se k vodě na celý den. Jednoho rybáře jsem vysadil pod Lenorou, druhého u Soumarského mostu a s Robem jsem zajel až k železniční zastávce Dobrá. Zde jsme se oblékli do skafandrů a vrátili se značný kus cesty zpět směrem proti toku a pak jsme se spustili loukami až k řece.
Bylo to dva dny po velkém dešti a voda začala pomalu klesat, což zde bývá ta nejlepší chvíle pro velmi úspěšný lov. Tentokrát jsem se znovu rozhodl použít Milanův francouzský návazec se spirálním indikátorem a byla to velmi šťastná volba, protože za celý den se mi ukázala na hladině asi jen jediná ryba a tak to bylo opět vše jen o nymfě. Na obloze se honily mraky a občas mezi nimi zářilo naplno i letní slunce. Za celý den projelo jen několik loděk a tak jsme byli v pravé šumavské přírodě prakticky docela sami.
Opatrně jsem přebrodil k levému břehu v místě, kde je říční ohyb a řeka tu běží rychlým a poměrně mělkým proudem, který se po sto metrech začíná prohlubovat a po dalších padesáti metrech mizí ve velmi hluboké tůni se zatáčkou. Jen párkrát jsem švihl své nymfy do mělkého proudu a už jsem ucítil při přizvednutí prutu odpor a na olivové nymfě se zmítal první lipan, který měl okolo 38 cm. Byl to dobrý signál, že včerejší mušky budou platit na velmi jemném zakončení nástavce i dnes. Ostatně se to potvrdilo i o pár minut později, kdy se indikátor jemně zachvěl, já opatrně přizvedl prut a pak dokončil zásek. Další velmi solidní lipan byl tentokrát zaseknut na černou nymfu a to zvenku mimo tlamku. Rob šel vodou přede mnou a i jemu se dařilo, i když víc úlovků měl na mou černou nymfu, která byla dnes zřetelně účinnější.
Asi padesát metrů jsem byl bez úlovku a pak jsem se znovu dostal do pěkných ryb a připsal si další dva velké lipany, z nichž jeden mohl mít okolo 40 cm. Rob byl pode mnou a pomalu přicházel k hlubině v zatáčce. Vtom zakřičel: „Big fish!“ a jeho prut byl pořádně ohnutý. Vtom se vymrštila nad hladinu stříbrná ryba a bylo mi i na tu dálku jasné, že to asi nebude lipan, ale nějaký zapomenutý duhák. Rob se s ním ještě chvíli přetahoval a pak mi trochu zklamaně ohlásil: „Nice rainbow.“ Ještě chvíli si ho prohlížel a pak ho pustil z podběráku do hluboké tůně.
Známou jámu v zatáčce jsme museli obejít po pravém břehu a chůze v ostřicových hrbolech nebyla ani dnes vůbec příjemná. Hned kousek za říční zatáčkou je u levého břehu větší balvan a u něho sebral slušný lipan. Kvůli jedná rybě jsem to nechtěl předělávat na sucho a tak jsem jen zabrodil do dobrého místa a poslal jsem k protějšímu břehu své nymfy. Voda zde plynula jen pomalu a já musel těžké mušky stále přizdvihovat, aby se nezachytly někde o dno. První proplavání nymfiček šlo mimo rybu a na druhém driftu jsem cítil nějaké lehké váznutí a pro jistotu jsem přisekl. Spirála indikátoru se natáhla a najednou vyskočil nad hladinu mlíčák v té nejlepší kondici fialového čtyřicátníka. To jsem opravdu nečekal a Rob jen kroutil hlavou: „Jak to, že chytáš jen samé velké ryby?“
Přešli jsme rychle na další vhodné místo a Rob už tahal lipana za lipanem, jenže jich hodně patřilo do kategorie těch menších, Bylo to těsně za zlomem jedné ploché tůňky s písčitým dnem do jiné velmi podobné. Nahodil jsem své nymfy k levému břehu, vyzdvihl vysoko špičku prutu, takže byl celý nástavec za indikátorem ve vzduchu. Párkrát jsem mírně přizvedl a popustil špičku prutu a další čtyřicítka mi mávala velkou ploutví. I tento lipan byl zaseknut zespodu vně úst, což mi začalo bát podezřelé.
Zbytek tůně jsme prošli vodou, aby nás neobtěžovaly oukleje, které sem právě vyjely z Lipenské přehrady za třením. Braly mi hlavně olivovou nymfu, pokud jsem jí v příhodném místě chvilku podržel. Za druhým ohybem řeky už zase následovala zčeřená voda. V rychlém a mělkém proudu přišel při přizdvižení mušek záběr a opět to byl velký lipan. Sešel jsem asi o třicet metrů a nahodil k levému břehu pod větve stromů a jemně jsem chvěl prutem v sevřené ruce. Najednou se prut ohnul a vše se opakovalo jako přes kopírák. Velký mlíčák byl znovu zaseknut zespodu pod tlamkou a to už určitě nebyla náhoda. Patrně se snažil zachytit černou nymfičku a háček o něj zavadil ve fázi zdvihu.
To už Roba dost rozhodilo, protože v jeho úlovcích přece jen převládali hlavně menší lipani a proto se znovu ptal na to čím to je. Možná i tím, že v místech výskytu malých lipanů se příliš nezdržuji. Přece jen už o místních poměrech něco vím a pak i možná nabídkou mušek, což se ukázalo později, když mému příteli přestaly ryby v klidnějších partiích řeky brát. Teď jsme si to užívali naplno a v dalším příhodném místě jsem znovu bodoval. Náš čas k lovu se začal krátit a tak jsme přidali do kroku, abychom to všechno ještě stihli prochytat.
Konečně jsme byli v malé tůňce, kde skoro vždy stojí krásní lipani. Abych se zas trochu ukázal, předešel jsem svého přítele a stoupl si do nejlepšího místa. Stál jsem po kolena ve vodě kousek od levého břehu a špičku prutu jsem strčil skoro doprostřed tůňky. To bude ono, pomyslel jsem si a už jsem pracoval s nymfami v tom nejideálnějším místě. Po pěti minutách jsem byl úplně vedle a nepotkal jsem se s rybou, zatímco Rob vytáhl z proudu nade mnou dva menší lipany. Byl jsem velmi překvapen z toho nezdaru a když jsme byli asi dvacet metrů pod tůňkou, tak jsem se vrátil a vše zopakoval se stejným výsledkem.
Rob samozřejmě netušil, že jsme právě minuli jednu místní lipanovou „Bonanzu“ a pokračoval dál, zatímco já přemýšlel o tom, kde se stala chyba. V nymfách to být nemůže, ty ryby tam přece někde být musí! Rozhodl jsem se ještě pro jeden návrat do tůňky, kterou jsem opustil před pár minutkami. Jak jsem si tak prohlížel celé to místo, napadlo mi nahodit mušky proti vodě do mělké a klidné vody, kde jsem před chvílí stál. Za tři vteřiny už se houpal na prutu čtyřicátník a po jeho zdolání ho následovala ještě o kousek menší jikernačka. Můj přítel na to koukal dost nechápavě a já na tom byl obdobně. Řekl jsem mu jen: „Dnešní lov si budeš pamatovat po celý život, protože takových dnů přijde už jen pár!“
Potom jsme to museli vzít takzvaně zrychleným pochodem a tak jen ve zkratce. Na velmi mělkém a proudném místě jsem vytáhl dalšího velkého lipana, kousek pod ním čekal na mé nymfy jiný jeho bratr a před výběhem z táhlé tůně jsem další solidní rybu jen škrábl, což byla dnes teprve druhá „minela“ na velké rybě. Byl to prostě jeden z mála dnů v roce, kdy se všechno daří jak má. A pak jsme přišli opět do „tutového“ místa a já si dovolil předpovědět další velkou rybu. Petrovi to před chvílí najednou přestalo brát, což přičítal horším místům, která jsou více prochytávána. Měl náhodou pravdu, protože za další zatáčkou už uvidíme železniční most u Dobré a to bude konec našeho lovu.
Nyní jsme se nacházeli nad miskovitou tůní v proudu, který zpomaloval na pískovém podvodním hrbolu. O tom, že tu musí být velké ryby jsem nepochyboval a tak jsem se jen věnoval jejich hledání. Tentokrát to trvalo možná pět minut, než jsem při jednom přizvednutí prutu ucítil tah a byla to krásná jikernačka. Tak přeci jen „big fish“! Za zatáčkou už na nás čekalo poslední místo. V mělké a rychlé vodě jsme nechytli nic, ani v jamce na začátku tůňky a pak jsem nasadil znovu stařecký třes do pravé ruky a navedl jsem konec forpasu do mělčiny, kterou před chvílí prošel Rob. Ten to vše z povzdálí pozoroval a dost se divil, že i tady mohl být velký lipan, který neodolal černé nymfě.
Samozřejmě, že jsem vycházel ze svých letitých zkušeností, takže pro mne to zas takové překvapení nebylo, i když bez francouzského nástavce a spirálového indikátoru bych zde byl za takovéto situace zcela mimo. Ze samého nadšení, jak mi to jde, jsem zapomněl na suchý strom za mnou na břehu a tak jsem přišel o svou poslední černou favoritku. Byl to jasný pokyn od sv. Petra, že pro dnešek by to už mohlo stačit a já ho přijal. Trochu mě jen mrzelo, že jsem nemohl skončit až v místech, kde začíná rozsáhlá rozlitina, nad kterou se klene známý železniční most. Nikdy jsem tam sice nic významného nechytl, ale tohle místo mě prostě stále láká a dnes jsem měl možná jedinečnou šanci poodhalit jeho tajemství…