Český muškař
|
NAŠI SPONZOŘI
|
[ Titulní stránka ] > [ Říční muškaření ] > [ Vltava nad Lipnem ] > Říjnová rojení na Teplé Vltavě
Vytvořeno: 02.11.2008, Aktualizováno: 05.11.2013
Autor: Karel Křivanec
Říjnová rojení na Teplé Vltavě
Říjen na Teplé Vltavě, to je pro mne období, na které se těším celý rok a ani letos tomu nemohlo být jinak. Už koncem září mi volal Máca, že jsou na vodě koberce jepiček jako za starých časů a není snadné přemluvit nějakého lipana, i když jich kolem tebe sbírá celý houfec. Po těchto pozitivních zprávách jsem i já začal uvažovat o návštěvě oblíbených míst, kde jsem byl naposledy koncem července a i tehdy jsem si už pěkně zachytal na sucho velké lipany pod Dobrou.
Sobota 4. října 2008
Pln očekávání jsem proto vyrazil první říjnovou sobotu na chalupu u Volar a před polednem jsem už zastavoval vedle hostince „U Němečka“, abych si dal nějakou polévku a pak šel na ně. Můj úmysl mi však zhatil rezavý maxipes, který se rozvaloval před vchodem do hospody, odmítal se uhnout a zlostně vrčel. Vzal jsem to tedy jako pokyn od sv. Petra a ustoupil jsem tomu zvířeti s vědomím, že se vlastně nic nestalo, protože zhubnout potřebujeme každý.
Zastavil jsem u stodoly na konci Dobré, začal se oblékat a zjistil jsem, že mám jen jedny tenké ponožky. Obloha byla pokrytá nízkými mraky, bylo dost zima a pofukoval studený vítr, tedy žádné babí léto. K vodě jsem se dostal přesně v poledne a zvýšená hladina řeky nabádala nasadit nymfy. Začal jsem tedy s kombinací mikrojig a Hydropsyche v místě za ohybem řeky u lesa. Celkem brzy jsem vytáhl dva střední lipany a to bylo všechno. Pustil jsem se tedy po vodě a čekal na to, až se objeví očekávané rojení jepiček. Přešel jsem dlouhou hlubokou tůň s pomalou vodou a dostal se do širších proudů. Zde začaly nymfy opět fungovat a přidal jsem další čtyři lipany střední velikosti a jednoho menšího potočáka.
Řeka tu pak přechází mělkým prahem do další tůně a zde jsem v poměrně mělké vodě přisekl a uvázl u dna. Alespoň tak se mi to jevilo na počátku. Najednou se to dalo pomalu do pohybu a zdálo se mi, že asi táhnu nějakou těžkou větev. Můj dvojkový Sage byl ohnutý jak luk a s ohledem na koncový průměr vlákna 0,10 mm jsem už nemohl o moc víc táhnout. Větev se po krátké zastávce dala znovu do pohybu proti vodě a to jsem si už řekl: „Že by ryba? Ale jaká?“ Pstruh ani duhák to být nemohl, na ně to bylo moc pomalé a lipan by musel mít alespoň kilo! Pak už mě napadl jen bolen nebo štika, ti se tu také občas vyskytují.
Ryba byla u dna, jezdila dokola v malé jamce mezi proudy a stále jsem ještě nevěděl, o co jde. To mohlo trvat možná minutu, než jsem zahlédl stříbrné boky a rudou hřbetní ploutev. Je to lipan a pořádný! Můj soupeř změnil taktiku, vyjel z jamky do proudu a zamířil si to k protějšímu břehu. Nechal jsem ho proto plavat si proudem kolem dokola a ještě několik minut mi trvalo, než jsem si ho přitáhl k holinkám a pak ho asi na třetí pokus sevřel do ruky a vyzvedl z vody. Fotoaparát jsem měl v autě a navíc bylo pořádně zataženo, takže jsem si ho alespoň změřil na prutu. Měl kolem 40 cm a byl v těle opravdu nezvykle vysoký. Hanákův bezprotihrotový háček s napodobeninou Hydropsychy ve velikosti 12 se mu zasekl do kůže na hlavě nad očima a odolal všem výpadům té krásné ryby, která teď pomalu odplouvala zpátky do své jamky.
Sešel jsem tedy dolů ten krátký proudek a vytál z něj ještě dva menší lipany a rychle se hrnul do nájezdu říčky do další tůně, kde bývá plno lipanů. Bylo kolem půl druhé a najednou se to všechno kolem zvedlo a začalo sbírat. Na hladině bylo hodně jepiček, i když do těch „koberců“ ještě dost chybělo. Teď přišla ta chvíle, na kterou jsem se tak dlouho těšil a byl jsem si jist, že si pěkně zachytám. Předělal jsem to proto na sucho a šel jsem do nich.
Během další půldruhé hodiny jsem vyzkoušel možná patnáct různých suchých mušek ve velikostech 18 – 20 a nesekl si do živého. Na „cvičné loučce“ sbíralo intenzivně okolo 10 lipanů a já se vůbec nemusel hnout z místa. Pár nájezdů po mušce jsem sice měl, ale zásek šel vždy do prázdna, protože ryba dokázala včas rozpoznat nějakou zradu. Nebyl jsem schopen poznat jaké jepičky preferují a možná, že lipani jen sbírali bezkřídle rozence těsně pod hladinou. Ve tři hodiny jsem byl už tak zmrzlý, že jsem to vzdal. Tak takhle za vyučenou jsem tu snad ještě nikdy nedostal. Bylo mi jasné, že dál to nemá cenu a proto jsem vylezl z vody a pro dnešek to vzdal.
Sobota 11. října 2008
Příští sobotu jsem však byl pod Dobrou znovu a opět na stejném místě. Tentokrát byl teplý, slunečný říjnový den s blankytně modrou oblohou bez mráčku a lehký větřík shazoval na hladinu řeky listí z pobřežních stromů. Opět jsem byl na místě v pravé poledne a můj první pohled na hladinu mi řekl, že voda je dnes nižší a mnohem průhlednější než před týdnem, kdy měla své typické zbarvení jako čistá whisky. Na hladině se ještě nic nedělo a tak jsem se rozhodl pro nymfování.
Trvalo to jen deset minut, během nichž jsem vytáhl jednoho středně velkého lipana. Pak se objevila na vodě první nesmělá kolečka od lipanů. Mezi typickými kolečky lipanů, kteří se objevují na stejném místě v určitém časovém intervalu, však sbírala nějaká větší ryba, která přejížděla v proudu a pěkně mlaskala, takže to mohl být i pstruh či spíš možná duhák. Při pozornějším pohledu mi nemohlo uniknout, že jsou na hladině jepičky a bylo jich opět mnohem víc než v předchozích chudých letech.
Že by se tak projevila ta skutečnost, že vloni a i letos v létě bylo na vodě zřetelně méně kanoí a různých jiných plavidel, než tomu bylo v předchozích deseti až patnácti letech onoho vodáckého běsnění? Pak by to bylo zásluhou určitých omezení, které prosadilo nové vedení Národního parku Šumava. Jak známo, neregulované splouvání Teplé Vltavy za minimálních letních průtoků těžce poškozuje lakušníkové porosty v řece, které svou přítomností vzdouvají vodní hladinu a mají určitě také vliv na početnost larev hmyzu ve vodě. Vzácné původní rostlinstvo by mělo být důvodem k regulaci a ne neexistující perlorodky.
Ještě chvíli jsem pokoušel nymfy, ale viditelně to chtělo už změnu. Konečně jsem nymfy sundal a předělal konec nástavce na sucho, tedy zeslabil koncový průměr vlákna až na 0,10 mm. Během této výměny, která mi trvala několik minut, se velká mlaskající ryba ještě několikrát projevila, avšak po mém prvním pokusu o její ulovení zmizela a už se neukázala. Moc úspěšný jsem nebyl s malou olivkou ani na zvedající se lipany a nakonec jsem jednoho přeci jen přelstil na malou Blue Dun ve velikosti dvacet. Z minulé vycházky jsem se poučil a tyto „oházené“ ryby jsem už dál nezkoušel a dal jsem se raději proti vodě.
Zastavil jsem se až na svém oblíbeném místě, kde řeka teče celý den ve sluncem prosvíceném korytě, tedy pokud to slunce zrovna nezakrývají mraky. Viděl jsem tu sbírat asi čtyři opravdu velké lipany, ale ještě jsem neměl otestovanou správnou mušku a tak jsem je nechal v klidu a přesunul se o kousek proti toku a dal se do zkoušení. Nakonec se mi jevila jako nejlepší béžová jepice (Beige Dun) ve velikosti 18. Chytl jsem na ní dva lipany střední velikosti a jednoho velkého jsem uspěchal a utrhl.
Takto připraven jsem se vrátil do své pláňky a zabrodil k první vyhlédnuté rybě. Netrvalo to ani moc dlouho než vzala s důvěrou mou mušku, ale já měl nad sebou nějakou větev a chtěl jsem se jí snad vyhnout, zásek jsem urychlil a svého krasavce jsem opět utrhl. Umiňoval jsem si, že se musím víc uvolnit a správně provést lehký zásek. Popošel jsem o pár metrů, navázal novou béžovku, odmastil konec vlákna a posadil jepku kousek před sbírající rybu.
Malé kolečko na hladině mi řeklo, že už je muška v moci lipana. Ještě jsem vteřinku posečkal a pak jen jemně přisekl. Ryba zapumpovala na vlasci a snažila se uprchnout, ale nebylo jí to nic platné. Za chvíli už jsem jí měl u sebe a odhadoval jí asi na osmatřicet centimetrů. Prohlédl jsem si tuto pěknou jikernačku a snadno jí uvolnil z malého háčku bez protihrou. Vysušil jsem jepičku, odmastil konec nástavce, popošel o dalších pár metrů a stejným způsobem chytl i druhou pěknou samičku lipana, která mohla být ještě o centimetr delší. Čtvrtá ryba se přestala ukazovat a tak jsem šel dál proti vodě a vytáhl asi dva menší kousky.
Řeka zde opět protéká poměrně hlubokou a zastíněnou tůní a já se brodil při pravém břehu až skoro po pás ve vodě. U mého břehu sebral asi ve vzdálenosti patnáct metrů proti vodě pěkný lipan. Ještě kousek jsem za ním brodil a pak jsem mu nabídl svou osvědčenou béžovou jepičku a on jí bez zaváhání spolkl. Po záseku prchal ke druhému břehu a pak se pustil po vodě do hluboké tůně. I jeho jsem dokázal zkrotit, ale jaké bylo mé překvapení, když tato skoro čtyřiceticentimetrová ryba byla v ocasní partii těla nepěkně kousnuta štikou až do živého masa.
Když jsem vysoušel svou osvědčenou mušku, sebral u mého břehu další velký lipan. „Ten bude můj“, pomyslel jsem si a začal na něj házet. I když všechny předchozí ryby takovému soustu neodolaly, tak tato ryba byla z jiné sorty a ani po deseti pokusech se nezvedla k hladině. Stále jsem ještě nechtěl vyměnit tu dobrou mušku a pak jsem jí najednou nějak rychleji položil na vodu a ona se propadla pod hladinu. Dobíral jsem ještě chvíli šňůru, a když jsem si myslel, že by mohla být má muška někde u lipana, tak jsem zvedl prut a donutil jepičku stoupat. Neplánovaný intuitivní manévr se mi podařil, má ryba se nechala nalákat na něco neznámého a už pevně visela na háčku. Dneska jsem měl velké štěstí, protože něco podobného se s tak malou muškou může podařit tak jednou za uherský rok.
Bylo po půl čtvrté a moc času už mi nezbývalo k návštěvě mého „tutového“ místa, kde skoro každoročně ulovím rybu přes čtyřicet centimetrů. Bylo třeba jít ještě více proti vodě a nečekaně mě tu zdržel jeden suchý strom, v jehož větvích jsem uvízl s muškou. První pokus o její vyproštění dopadl dobře, ale za chvíli jsem visel znovu a bylo to mrzuté, protože jsem měl v boxu už jen poslední béžovku.
Dál jsem tedy nic nezkoušel a pustil jsem se přímo na ono místo, které vypadá docela nenápadně a přitom čímsi přitahuje ty největší kusy. I když už vím, kde by ty ryby mohly stát, jsou tu přeci jen dvě možnosti. Buď u kamenu při levém břehu, nebo o pár metrů níže mezi proudem a břehem. Místo se jevilo docela prázdné, jen u pravého břehu sbírali pod šípkovým keřem lipánci. Jednoho jsem vytáhl a pak jsem se zamotal do šípku a musel jsem předělat konec nástavce. Chvíli času mi to zabralo a vtom na kraji proudku v mělké vodě sebral velký lipan! V klidu jsem se na něj přichystal a počkal si ještě asi pět minut na další sebrání.
Vše bylo jasné, teď jen nepokazit hod a dobře položit jepičku na hladinu. Povedlo se mi to na jedničku a lipan se pomalu zvedl, pomalu zavřel ústa a já pomalu zasekl. Překvapený mlíčák několikrát vyskočil nad hladinu a já se mohl pokochat jeho fialovým šatem a velkou rudočernou ploutví. Bojoval jako lev, jezdil proudem sem a tam a ještě několikrát si vyskočil, ale jeho síly slábly a nakonec jsem ho zvedl na hladinu a byl můj, aby za chviličku nevěřícně a velmi pomalu odplouval do svého proudu. Byl jsem velmi spokojen, protože to byla ryba přes čtyřicet centimetrů a opět se mi potvrdilo, že zde bývají ti největší lipani.
Na zpáteční cestu mi zbývala asi hodina času a možná kilometr řeky. Jepic však viditelně ubylo a s nimi i sbírajících ryb. Vytáhl jsem ještě asi dva prostřední lipany a jednoho mírového potočáka a pak jsem někde přišel o svou poslední kouzelnou mušku v suchých ostřicích na břehu. Chytal jsem dál na drobné dvacítkové světlé olivky, ale už to nebylo ono. I tak jsem byl s dneškem velmi spokojen, protože každý den na Teplé Vltavě nebývá tak pěkný jako ten dnešní…
Středa 15. října 2008
Když přišla středa, tak už jsem byl jako na trní, protože jsem stále musel myslet na krásné „suché odpoledne“ z minulé soboty pod Dobrou. Kolem poledne jsem už začal uvažovat o další výpravě na Teplou Vltavu a v jednu jsem seděl v autě a mířil na Šumavu. Počasí bylo stále letní a tak jsem se rozhodl to dneska zkusit v lese nad Soumarským mostem, protože malé parkovací místo u mostu bylo konečně prázdné a to mi napovědělo, že tam asi nikdo nebude.
V půl třetí jsem byl celý zpocený na svém místě u vody. V mělké táhlé tůni sebral za větví lipan. Nalíčil jsem mu malou šedou CDC jepičku na odmaštěné fluorkarbonové desítce a nahodil jí opatrně za větev. Má muška plula pomalu na hladině a najednou jsem pod ní uviděl velkou rybu, která si jí bedlivě prohlížela a pak velmi pomalu otevřela ústa, ještě pomaleji je zavřela a pomalu se potopila. A co jsem udělal já? Pomalu jsem zasekl a pak nastal tanec!
Můj pomalý lipan se najednou začal různě kroutit, dvakrát vyskočil nad vodu a pak jezdil v hlubší vodě u levého břehu. I když jsem měl dvacítku háček bez protihrotu, tak jsem mu absolutně věřil, protože se jednalo o typ označovaný číslem 103, který je možná lepší než jakýkoliv klasický háček s protihrotem. Pomalu jsem zkracoval vzdálenost mezi rybou a mnou a nechal jsem jí čas i na několik výpadů, abych ho nakonec stiskl v ruce. Byl to nádherně vybarvený a pěkně stavěný mlíčák, který mohl měřit skoro čtyřicet centimetrů. „Začíná to tedy parádně“, pomyslel jsem si a už jsem se těšil na další opakování minulého lovu.
Hned jsem se pátral po další oběti, ale nic se tu už neukazovalo a tak jsem se vydal proti vodě. Líhnutí jepic dnes bylo jen velmi slabé a tak jsem chytl jen dva malé a zvědavé lipánky. S těmi bych se nechtěl zdržovat a šel jsem proto slídit po nějaké větší rybě. Prošel jsem různá důvěrně známá místa, ale nic se neukazovalo a tak jsem se zastavil až u tůně, která už není v lese, ale nachází se na konci Horní nivy.
Zde sbíralo několik prostředních lipanů a jednoho z nich jsem bez problémů ulovil, zatímco ten druhý mi do každé nové mušky jen cvrnkl nosem a zásek šel vždy do prázdna. Promarnil jsem na něm mnoho minut v bláhové naději, že ho musím dostat. Lipan však byl jiného názoru a po každém pokusu se jen posunoval kousek proti vodě. Konečně jsem tedy usoudil, že tudy cesta nepovede a postoupil jsem až skoro na začátek tůňky, kde jsem opět vytáhl dva menší lipany.
Dál stoupat proti vodě jsem už nemínil a tak jsem se znovu vrátil na svou rybu, která tam stále byla. Zkusím jí tedy přelstít na nymfu a vybral jsem si dva nejdrobnější zlatohlavé vzory z mého boxu, mikrojiga PTN a larvu olivové jepice. Nahodil jsem je do proudnice a nechal pomalu splouvat tůní. Vtom se mi zdálo, že se pažba nástavce jemně zachvěla, přizvedl jsem špičku prutu a asi třiceticentimetrový lipan se objevil u hladiny s drobnou zlatohlavou larvou olivky v koutku tlamky. Byla to patrně stejná ryba, která mě tu před čtvrthodinkou tolik potrápila a o které jsem si myslel, že to bude něco většího. Jak je vidět, u vody nejsi nikdy dost chytrý.
Když už jsem to měl seřízené na nymfy, tak jsem se s nimi vydal po vodě. Pochytal jsem výtok z další tůňky a najednou něco prudce zatáhlo za šňůru a byl to docela solidní pstruh, který se tu už pomalu chystal na tření a taky se nechal napálit na larvu olivky. Lipani se však o mé nymfičky nezajímali, i když jsem je vodil po důvěrně známých místech, na kterých by neměli chybět.
Sešel jsem až do tůně, kde je na čele rovněž hlubina a kde muselo číhat několik ryb, ale zlákat se dal jen jeden dvouročák. Ani v díře za větví nic nevzalo a tak jsem nahodil až ke pravému břehu a v místě pravidelného stanoviště ryb jsem naslepo přisekl a najednou se na konci zmítal prostřední lipan, který měl v tlamce mého mikrojiga. Záběr jsem vůbec neviděl a tak zde tedy zafungovala jen má místní znalost, která mi přinesla tento nečekaný úlovek.
K tomuto místu mám osobní vztah, protože mi před mnoha lety vydalo mého největšího lipana z Teplé Vltavy a několik o kousek menších. Už je to hodně dávno, ale já to stále vidím, jako by to bylo dnes a tak jsem zastříhal ušima, když ve stejném mělkém proudu sebrala větší ryba. Rychle jsem sundal nymfičky a znovu se vrátil k suché mušce. Onoho lipana se mi však přemluvit nepodařilo, protože se to tu za ty roky přeci jen trochu změnilo. Keře a stromy u levého břehu, u kterého jsem se krčil, už dnes rostou hned nad vodou a to mi neumožnilo lepší presentaci mušky.
Spustil jsem se o kousek níže do hlubší tůně u lesa a měl jsem tam jen jedno vypíchnutí mušky lipanem a u křoví jsem překvapil jednoho proudníka, který tu čekal se svým hejnkem na nějakou potravu. Pokračoval jsem dál v brodění a už jsem byl na místě, kde jsem před dvěma hodinami začínal. Opět se tam něco dělo, protože za větví zase sbírala ryba. Nabídl jsem jí drobnou dvacítkovou světlou olivku a měl jsem úspěch, i když tento lipan měřil jen asi pětatřicet centimetrů.
Pod roštím u levého břehu se ukazovala další ryba. Než jsem se k ní dostal, tak jsem na své pravé straně vytáhl slabého lipánka a pak už jsem šel po oné nové rybě. V tomto místě také často stávají solidní kousky a tak jsem se tu pohyboval velmi opatrně, aby mě v mělké vodě neprozradily vlny, které se šířily od mých holinek. Nabídl jsem svou olivku neznámému protivníkovi a on mou výzvu přijal. Zásek však šel do prázdna a nejinak tomu bylo i při druhém pokusu. Pak se má ryba přestala ukazovat a trvalo to několik minut, než znovu sebrala cosi z hladiny.
Vyzkoušel jsem na ní hodně mušek, aby nakonec krátce po páté hodině vzala malou Blue Dun a byla to jikernačka asi tak třicet osm centimetrů dlouhá. Vydržel jsem v těchto partiích až do šesté hodiny, ale už se mi podařilo přelstít jen asi tři prostřední lipany a nějakou tu droboť. Minulá sobota se tedy dnes neopakovala a možná i proto, že líhnutí hmyzu bylo tentokrát jen ojedinělé. Každý den a často i každá hodina tu může totiž být docela jiná a když se nad tím znovu zamyslím, tak to ani dnes nebylo zas tak špatné…
Neděle 19. října 2008
Další prodloužený víkend jsem měl být se závodníky z našeho klubu na jezerních muškařských závodech v Dreux za Paříží, ale nakonec jsem se musel vrátit kvůli poruše auta a tak jsem měl najednou volnou neděli. Moc jsem se nemusel přemlouvat, abych zapudil tuto čerstvou a nepříjemně drahou událost tím, že se znovu vypravím do Dobré na Teplou Vltavu. Jel jsem opravdu opatrně a tak mi dnes nemohlo uniknout, že na kraji obce stojí několik krásných nových chalup. U hospody jsem jel krokem, protože pes-policajt byl opět na stráži a pak už jsem se jen těšil na úsek nad železničním mostem. Ale bohužel, vjezd do lesa u železniční zastávky Dobrá byl už obsazen autem s pražskou značkou a tak jsem si musel najít jiné místečko.
U stodoly stál známý tmavozelený transportér a tak jsem nakonec zvolil to místo, kde jsem vloni končil sezónu s Milanem. Byl jsem docela zvědav na to, jakou dietní změnu si dnes lipani vyberou. Opět bylo krásné počasí s ojedinělými mráčky a pofukoval slabý vítr. K vodě jsem se dostal asi kolem půl druhé a lipani už pilně sbírali. Na hladině se potácely šedivky a ve vzduchu občas poletovaly červenohnědé jepičky. Začal jsem zkoušet olivky, ale bez nějakého úspěchu a tak jsem přesedlal na Blue Dun ve velikosti dvacet a hned jsem jednoho solidního lipana oklamal. V tu chvíli to vypadalo, že jsem už na to přišel, ale brzy to bylo jinak.
Na začátku dlouhého a táhlého proudu sbíralo několik lipanů, ale žádný už se nenechal zaskočit. Mohl jsem tu ztratit možná půl hodiny, než jsem se spustil níže po vodě. Blížilo se půl třetí a já už byl asi uprostřed onoho stometrového proudného úseku a stále s jediným úlovkem. Koukal jsem do svých dvou suchých lipanových krabiček, ve kterých je možná pět set a možná i o dost víc drobných mušek a najednou mi padl zrak na jediné dvacítkové červené brčko (Red Quill) a něco mi pošeptalo, abych ho zkusil. Až asi na třetí pokus se mi ho podařilo spolehlivě přivázat na desítkové vlákno a koukal jsem se kolem sebe, na čem bych ho tak mohl vyzkoušet.
U pravého břehu se udělalo kolečko od solidního lipana a tak jsem ho zkusil. Moc jsem tomu nevěřil, protože to dnešní odpoledne bylo až doposud nějaké hluché. K mému velkému překvapení lipan mou mušku sebral zcela bez zaváhání a já ho naštěstí samým překvapením „neupálil“. Krásná ryba se se mnou ještě chvíli prala, ale když jsem jí chtěl uvolnit háček, tak jsem musel sáhnout po peánu. Tak hluboko měla nasátou mou mušku. Jedna vlašťovka jaro nedělá, pomyslel jsem si při sušení mušky a odmašťování nástavce. Však to už známe!
Rozhlížel jsem se tedy po další oběti a položil mušku do tišiny vedle proudu, která měla být spíš jen jakýmsi odpočívadlem pro mou nástrahu. Najednou se ode dna odlepil lipan, vystoupal až pod mou CDC para jepičku, důvěřivě jí nasál a rychle se potopil. Nevěřícně jsem zasekl a ryba visela na háčku. To je tedy něco! Najednou se to obrátilo a už vím, co teď právě asi chtějí. Chvíli jsem si ho povodil a pak ho zatřídil do kategorie pětatřicátníků.
Dalších asi dvacet minut jsem se cítil jako známý Pavlův Kubelík. Na kterého lipana jsem hodil, ten byl můj a mezi nimi byly i dvě ryby, které jsem odhadoval na dobrých devětatřicet centimetrů. Byl jsem velmi opatrný na to, abych si svou muštičku neutrhl, ale nakonec z ní už nezbylo skoro nic, nožky se rozvázaly a to byl její i můj konec. Měl jsem sice něco podobného ve velikosti osmnáct a možná v trochu tmavším barevném odstínu, ale už to nebylo ono. Ryby tuto mušku nanejvýš vypichovaly z vody čumákem, ale žádný z lipanů se na ní už nechtěl nepověsit. Po třetí hodině ustalo i líhnutí jepiček a pak už byl další rybolov jen věcí náhody. Škoda, kdoví? Bylo to tím, že jsem už neměl tu jedinou správnou mušku, anebo to souviselo s opadnutím aktivitu hmyzu? Dneska jsem z toho nebyl zase vůbec moudrý a tak jsem zbytek času do páté už jen paběrkoval. Přemluvil jsem sice ještě dva velké lipany k záběru, ale zásek ho nepotvrdil. Bylo to jen zkoumavé cáknutí a ne pravé spolknutí mušky…
Sobota 25. října 2008
Konec měsíce lipanů se rychle blížil a předpovědi počasí naznačovaly zhoršení a ochlazení a tak jsem se rozhodl ještě pro jednu krátkou sobotní výpravu. Doufal jsem, že se snad dnes dostanu nad železniční most u zastávky Dobrá, ale i tentokrát tu stála na lesní odbočce dvě auta a to byl konec. Vrátil jsem se proto ke stodole, abych se rychle oblékl a zamířil k vodě.
Slunce ještě hřálo, na nebi sem tam pluly obláčky a bylo docela teplo, ale po dvaceti krocích jsem se otočil a vrátil se k autu pro teplejší bundu a bylo to velmi dobré rozhodnutí. I dnes foukal větřík a tak jsem pro jistotu opět sáhl po trojkovém prutu, protože ten dvojkový zde používám hlavně za úplného bezvětří. Správná prezentace mušky skoro s „milimetrovou“ přesností tu bývá rozhodující a ve větru se to s měkkým prutem moc nedaří.
V půl druhé jsem přišel k řece a ryby už sbíraly. Otázku zda jít po vodě či proti vodě jsem tentokrát řešit nemusel, protože na zlomu tůně do proudu stál pode mnou nějaký muškař a tak jsem se rozhodl jít proti vodě jako předminule. Začal jsem testovat mušky na zlomu řeky u lesa a opět to bylo jinak než před týdnem. Na Red Quill nereagovalo nic a prvního lipánka jsem vytáhl na Blue Dun ve velikosti dvacet. Velká mlaskající ryba se opět párkrát ukázala, ale ani dnes se nedala přelstít a tentokrát mi připadala spíše jako lipan.
Za zatáčkou se vynořil mladý rybář v černém klobouku. Šel po břehu směrem po vodě a tak jsem byl docela rád, protože další už tam asi nebude. Pozdravil a stěžoval si, že ulovil jen tři lipany a dvě plotice, čemuž jsem se podivil. „Nebyli to proudníci?“ Jeho tichá odpověď mi zanikla v šumění vody a lesa. Zašel jsem za zatáčku a uviděl jsem v mělkém proudu malá kolečka. Dva hody na sbírající ryby a vytáhl jsem dva lipánky ani ne třiceticentimetrové. „Ale hoši, kvůli vám jsem sem ale dneska nepřišel!“
Řeka zde teče asi sto metrů ve věčném stínu smrkového lesa, který končí na levém břehu až u vody a tak toto místo pravidelně vynechávám. Již minule jsem si ale všiml, že se tu objevilo sbírání i kolem páté hodiny a tak jsem to tu tentokrát chtěl trochu prozkoumat. V posledních letech se to tam dost změnilo a pod kratičkým zlomem pláně do proudu se vytvořila hluboká jáma, ve které by se mohli ukrývat docela slušní lipani. Pozoroval jsem vodní hladinu a za chvíli jsem už uviděl první sebrání uprostřed hlubiny. Nahodil jsem svou jepičku nad rybu, ta vyjela po mušce, ale zásek šel do prázdna a to se opakovalo celkem třikrát.
Je mi jasné, že lipan asi vidí konec desítky mého nástavce a tak sahám do kapsy a vytahuji malý kelímek s Fullerovou půdou, potírám s ní konec vlákna, znovu nahazuji a pak už čekám na rybu, která však stále nemá zájem. Popocházím tedy kousek nad ní a snažím se jí mušku nabídnout pod lepším úhlem, ale ani to nepomáhá. Ještě pár planých pokusů a vytahuji z boxu malinkou No Hackle jepičku na dvacítce háčku. Muška už plave na vodě, její drobná CDC křidélka trčí nad hladinou, ale její titěrné tílko je utopeno pod vodou. Opatrný lipan se zvedá a důvěřivě mou mušku nasává hluboko do úst. Zásek tentokrát sedí a za chvíli mám svého pětatřicátníka v ruce. Musím použít peán, abych mu hluboce uvězněný háček uvolnil. Ještě mrknu na hodinky a vidím, že už je skoro půl třetí.
Nové a nové jepičky plavou po hladině a v mělké vodě před jámou najednou sbírají tři ryby. První jsem jen lehce škrábl háčkem a tak házím na další, která je tak asi sedm metrů ode mne. Konečně povedený hod a krásný lipan se pomalu zvedá a stejně opatrně otvírá ústa na mou mušku. Čekám půl vteřiny a pak švihnu šičkou prutu opatrně vzhůru a je tam! Z prvního odporu je jasné, že je to pěkná ryba, která se kroutí kolem své osy, uniká po vodě, pak míří proti vodě a snaží se zbavit mého háčku. Nechávám jí dost času a pak už je konečně moje. Je to mlíčák s velkou fialovou ploutví a tmavým hřbetem. Typuji ho na třicet devět centimetrů a pro jistotu ho ještě přeměřuji, jen abych zjistil jaký mám odhad. Shoda v míře je dokonalá a tak jsem spokojen i s touto drobnou epizodkou. Dnes jsem si totiž vzal k vodě po mnoha letech metr, to abych si ověřil, zda jsem to ještě nezapomněl, neboť tyto krasavce už neberu nejméně patnáct let.
Vracím se na rybu, kterou jsem před chvílí jen škrábl, protože už znovu sbírá a možná jen čtyři metry ode mne. Vidím jí zvednout se ode dna, otevřít ústa, vidím i dvě černé skvrny pod bílými ústy a vidím ji jak se potápí a zavírá tlamku. Následuje zásek, ale byla už asi příliš blízko a muška se zas jen otřela o její ústa a nezachytla se v nich. Nevadí, přelstil jsem jí a to je někdy důležitější než vlastní úlovek. Vysušuji svou úspěšnou mušku v kazetě s drobnými kuličkami a pozoruji vodu na které je stále hodně jepiček. Lokalizuji příští oběť, odmašťuji konec nástavce a předkládám svou mušku dalšímu zájemci, který se po ní bez rozpaků zvedá. Zásek sedí a ryba je najednou ve vzduchu a ukazuje se v plné kráse podzimních barev. Chvíli jí tahám, ale jede vodou nějak divně, bříškem nahoru, je asi podseknutá. Když se jí snažím vyfotit a nemám jí v dokonalém kontaktu, tak se uvolňuje z háčku. Hádal bych, že byla dokonce i o malý kousek větší než ta předešlá.
Další čtvrthodinku jsem věnoval lipanovi u levého břehu, na kterého šlo velmi špatně házet a který byl z jiného těsta, protože se krmil asi něčím velmi malým a o mé mušky neměl žádný zájem. Vydal jsem se tedy znovu proti vodě, přešel asi stometrový úsek a zastavil se až na dalším mělkém prahu, kde sbíralo několik lipanů. Jeden z nich byl opravdu pěkný a hned dvakrát zaútočil na mou mušku, ale ani jednou to neskončilo zapíchnutím háčku do jeho tlamky, což nešlo říci o jiných dvou malých ryb.
Najednou začalo líhnutí jepic slábnout a za pět minut už byla hladina prázdná. Sem tam se udělalo nějaké to kolečko a pár rybek jsem ještě vytáhl, ale už to nebylo ono. Šel jsem ještě asi dvě stě metrů proti vodě, ale bylo to už jen trápení. Na zpáteční cestě už jsem musel házet nazdařbůh do proudu a vytáhl jsem na modrou jepici asi tři lipany, z nichž jeden byl ještě docela pěkný. Jednou vyjel po mušce a nebyl tam a podruhé už se napíchl. Když jsem si ho pozorně prohlížel, tak mu zcela chyběla „šavlička“ v levém koutku, což byl asi důvod toho, proč jsem ho na první pokus nezasekl.
Když jsem někde uviděl sbírat rybu, tak to byli jen malí lipánci. Ti velcí se zvedali asi v intervalu deseti minut a to by byl zázrak, kdyby se nějaký spletl. Po čtvrté hodině už to bylo velmi vlažné a při chuti byly jen ty malé ryby. Teď jsem pochopil, proč někteří kamarádi vždy hlásí mnohem větší počty úlovků než mám já. Asi to bude tím, že normálně na takovéto rybky neházím a snažím se najít něco většího.
Nakonec jsem se rozhodl zeslabit koncové vlákno až na osm setin milimetru, abych se dostal na kobylku těm opatrným stařešinům, ale trojkový prut mi ustřihl další tři ryby při záseku, takže jsem se zase vrátil na desítku vlasec. Jedinou výjimkou z té dotírající drobotiny byl lipan asi pětatřicet centimetrů, kterého jsem vytáhl z oné tůně, která mi dnes přinesla tolik zážitků.
Po páté hodině se slunce překulilo za Stožeckou horu a byla najednou pěkná zima. Byl jsem teď opravdu rád, že mám na sobě teplou bundu. Rychle jsem udělal pár posledních snímků, vylezl z vody a spěchal ke stodole, abych se tam převlékl do něčeho teplejšího. To letošní rojení jepiček se mi ale opravdu líbilo a přineslo mi docela pěknou řadu slušných lipanů, na které budu rád vzpomínat a při tom se už budu těšit, že za rok to by to tu možná mohlo být ještě o fous lepší…
Pátek 31. října 2008
Předpovědi meteorologů se tentokrát moc nevyplnily a ve čtvrtek se udělalo zase pěkné počasí. Večer jsem dopsal článek o říjnovém chytání na Teplé Vltavě a pro jistotu jsem se podíval, jak jsem na tom se zbývající dovolenou. Byl jsem docela příjemně překvapen a začal myslet na prodloužení říjnové série. V noci jsem se chodil dívat zda neprší, a když se ráno ukázalo slunce, tak jsem zavolal do laboratoře, že si beru dovolenou. Rychle jsem si nechystal nějaké jídlo a teplé oblečení a mohl jsem vyrazit.
Dnes se konečně musím dostat nad železniční most do Dobré! Kdo by tam teď mohl být, určitě nikdo! To byla má hlavní myšlenka během cesty podzimní krajinou z Českých Budějovic na Šumavu. Ve Volarech byly sice ještě zbytky mlhy, ale na návrší nad mou chalupu už bylo zase slunce. V Dobré u transformátoru lezli zrovna tři chlapi v gumě z auta, ale to bylo vše. U železniční zastávky nebyl nikdo a já jsem se rozhodl pro dvojkový prut, protože bylo úplné bezvětří a to naštěstí vydrželo po celý den.
Po půl desáté jsem už šlapal po kolejích k mostu přes Vltavu a za chvíli jsem stál u vody.
Řeka byla čistá a klidně si tekla východním směrem k Pěkné a pak dál k Lipnu. Bylo mi jasné, že budu muset nastoupit s nymfou a tak jsem vytáhl naviják se šňůrou na jejímž konci bylo připojeno šestimetrové paralelní vlákno, zakončeným spirálovitým indikátorem. Tuto novinku mi dal Milan Janus, když byl ještě v létě mezi námi. V srpnu jsem jí dvakrát testoval, avšak můj dvojkový prut na to nebyl dost dlouhý. Proti Milanovi mi do dokonalosti chybělo možná sedmdesát centimetrů prutové délky a při vedení celého systému to bylo znát.
Taky jsem pořádně nevěděl, jak dlouhá má být koncová část tohoto „francouzského forpasu“, protože Milanovo doporučení se vztahovalo k jeho mnohem delšímu prutu. Za žlutou spirálu jsem přivázal kousek vlákna o průměru 0,12 mm a pak jsem připojil fluorkarbon značky Byron o průměru 0.10 mm, který se mi velmi osvědčil i při chytání na sucho. Na přívěs jsem umístil mikrojiga PTN a na konec GRHE na zlatém bezproihrotovém G 14 háčku od firmy Hanák. Prochytal jsem s touto soupravičkou jedno dobré místo asi 200 metrů nad mostem a výsledkem možná hodinového snažení byl jediný lipan asi 32 cm. Spokojen jsem tedy moc nebyl, ale nevzdával jsem to.
Vydal jsem se proti vodě, jiga jsem vyměnil za tmavozelenou nymfičku se stříbrnou kuličkou a na ní jsem vytáhl z hluboké vody generačního proudníka a to bylo vše. Začaly mi mrznout nohy a tak jsem si dal v půl dvanácté pauzu na oběd a pak jsem v proudu ulovil dvě plotice a další dva proudníky. Spirálovitý indikátor se zachvěl a rybka visela na stříbrné kuličce. To bylo během chvíle a pak zas dlouho nic.
Mezitím se nebe potáhlo šedivými oblaky a já stále nevěděl jak na to. Otázkou bylo zda zkrátit či prodloužit nástavec. Nejprve jsem zkracoval a pak jsem ho prodloužil až na dva metry. V hlubší vodě na konci proudu jsem reagoval na další pohyb indikátoru a tentokrát se dno rozjelo a prut se pěkně ohnul. Aha, chtělo to tedy prodloužit! Záběr přišel asi po třetím nahození od poslední změny. Pomalu jsem si hrál s velmi solidním mlíčákem lipana, který se však ani moc nebránil a za chvíli byl venku. Odhadl jsem ho tak na 38 – 39 cm a vzal na zlatě kroužkované zaječí ouško uvázané na zlatém gammarovém háčku, tedy totéž co dopolední lipan. Za chvíli jsem zde vytáhl ještě jednoho proudníka a to bylo vše.
Bylo po druhé hodině, ale už středoevropského času, což bylo o hodinu méně než by mi ukázaly rybí hodiny při většině předchozích vycházek a tak už moc času nezbývalo. Vydal jsem se rychle proti vodě a zastavoval se jen na nejlepších místech. Druhým hodem jsem v jednom takovém místě znovu do něčeho sekl a to něco jezdilo při dně a nechtělo se to ukázat. Odpor však byl mnohem větší než u předchozího lipana a já začal uvažovat o něčem velkém, pokud nejde o podseknutou rybu. Ještě chvíli jsem byl na pochybách a pak jsem ho uviděl. Krásný mlíčák se zařadil do letošního maxima, i když opět moc dlouho nebojoval a měřil rovných jednačtyřicet centimetrů. Nymfa byla ta samá čtrnáctka GRHE.
Další hod do stejného místa a už se něco třepe na háčku a jezdí to sem a tam. To bude potočák, pomyslím si a honím ho volnou levou rukou u holinek. Byla to dlouhá, hubená jikernačka, evidentně už po vytření a mohla měřit možná i 33 cm. Tři řady velkých červených skvrn na olivových bocích, to je tedy záhada jak se sem tato ryba dostala? Na původní šumavskou formu to tedy vůbec nevypadalo. Vzala tu stříbrnou hlavu na háčku č. 16, kterou dnes měly v oblibě bílé ryby.
A zase se dvacet minut nic neděje a pak se dostávám skoro do míst, kde bývala kdysi má tůňka, kterou pak povodeň zanesla, urvala břeh a vytvořila tu mělkou pláňku. Jen u pravého břehu je jamka a vody po kolena. První hod se mi moc nepovedl, zato druhý je už v pořádku a nymfičky padají na samý začátek jamky a už se chvěje indikátor, na což se musí reagovat přiseknutím. Prut se ohýbá a světlé modré vlákno se odráží proti tmavé obloze a mezi tím je žlutozelený indikátor a jeho spirála je natažená a docela pruží. To je asi i ten důvod, proč ty ryby dnes skoro nebojují a ani tato osmatřicítka není výjimkou.
Do třetí hodiny chybí ještě patnáct minut a já vidím první malé kolečko na pláňce u levého břehu. Odstřihl jsem vlákno nad spirálkou a pomocí Liškova uzlu připojuji suchý nástavec, který jsem si mezitím připravil. Na konci je opět desítka vlasec, odmašťuji ho a házím svou No Hackle dvacítkovou jepičku na lipana. Ten jí dvakrát po sobě vypíchne čumákem a to dělá střídavě některým dalším drobným muškám, zatímco jiné naopak zcela ignoruje. Stejná situace se opakuje u lipana číslo dvě a tři. Začínám se vracet a pochvaluji si Milanův vynález. I když jsem nic nechytl, tak ho musím ocenit, protože umožňuje mnohem delší plavbu suché mušky po hladině, bez brázdění anebo zrychlování jejího chodu. Asi si ještě budu muset koupit nějakou dlouhou „zvejkačku“. A to byl teprve opravdový a úplný konec mých letošních říjnových lovů na Teplé Vltavě…