Český muškař

 Titulní stránka
  NAŠI SPONZOŘI

 Hanák - pruty SAGE  G&T Publishing


[ Titulní stránka ] > [ Ostatní ] > MS v muškaření 2008 – ROTORUA NZ – 3. Díl: Poslední tréninkové dny a může to vypuknout!

Vytvořeno: 01.07.2008, Aktualizováno: 05.11.2013


Autor: Martin Musil

MS v muškaření 2008 – ROTORUA NZ – 3. Díl: Poslední tréninkové dny a může to vypuknout!

 Na jezeru Whakamaru

Náš čtvrtý tréninkový den byl věnován jezernímu tréninku. Vzhledem k uzavření obou závodních jezer (Rotoaira a Otamangakau) pro všechny účastníky MS jsme byli nuceni zvolit některé z mnoha dalších, avšak velmi podobných jezer. Petr Škarka pro nás domluvil a zajistil zapůjčení 3 lodí v jednom letním kempu, který byl využíván pro jakési školy v přírodě v novozélandském provedení. Zajištění lodí nebylo vůbec jednoduché a Petr to dokázal pouze díky svým dlouholetým kontaktům. Po snídani jsme tedy vyrazili na asi 80km vzdálené a poměrně rozlehlé jezero Whakamaru, které bylo přehradou na řece Waitiki.

Po příjezdu k jezeru a prvních pohledech do zarostlé laguny u kempu jsme viděli pouze početná hejna krásně vybarvených perlínů. Říkali jsme si, že asi dnes bude ten den, kdy jsme špatně zvolili lokalitu a že pstruhů tu bude pravděpodobně velmi málo, vzhledem k tolika perlínům. Na naše dotazy nám šéf tábora při zapůjčování lodí odpovídal, že pstruzi se zde vyskytují, ale rybářů sem příliš nejezdí, pouze občas se objeví nějací turisté, kteří loví ve vodách Whakamaru, ale o jejich případné úspěšnosti toho moc nevěděl.

Každý jsme si tedy připravil své jezerní pruty včetně návazců, rozdělili jsme se do tří připravených lodí, přičemž u jedné z nich byl dokonce i motor. Losováním tuto loď vyhráli „Oldfojt“, Pavel a Martin. Já s Jirkou na druhé a Tonda s Tomem Adamů na třetí lodi jsme byli odkázáni k celodenní veslařské dřině…

Dohodli jsme se, že vyzkoušíme prakticky všechny možné a nám známé způsoby a taktiky jezerního lovu, přičemž důraz bude položen na přírodnější vzory mušek a to hlavně larvy vážek v různých modifikacích. O nich jsme měli informace, že by pro veškeré jezerní lovy měly být nejúspěšnější. Kluci s motorem zmizeli kdesi v jedné z mnoha zátočin a pro nás zbylo „mnoho vody“ kolem kempu. Nechtěli jsme zbytečně odjíždět někam daleko a spíše jsme pozorovali aktivitu nějakých ryb.

Jezero Whakamaru bylo neuvěřitelně zarostlé až pod vodní hladinu tmavě zelenými trsy podvodních rostlin, připomínajícími „kanadský mor“. Trsy rostlin sahaly až k hladině a tvořily rozlehlé pláně, mezi nimiž se pouze tvořila nevelká oka, jakési laguny a tak hloubku vody jsme si troufali pouze odhadovat na několik metrů. I při velké čistotě vody jsme na dno dohlédli pouze v některých vyvýšených místech, kde bylo pod hladinou vidět i obrovské balvany či jakási skaliska. Ve dvou třetinách jezera jsme zjistili, že zde teče poměrně silný pomalý proud a jezero je průtočnou přehradou. Zde nad korytem vodních rostlin ubylo a tmavé hlubiny dávaly průchod nejrůznějším rybářským představám…

Během tohoto projíždění a pozorování jezera jsme dohlédli na loď Tondy s Tomem, kteří „zaparkovali“ v mělčí zátoce u protějšího břehu. Již v první půlhodině jsme je na dálku viděli zdolávat několik ryb, a že to nebyli perlíni, bylo podle ohnutých prutů a způsobu boje patrné na první pohled. Stále jsme s Jirkou pozorovali hladinu, zda neuvidíme nějaké to kolo od aktivních pstruhů, ale kromě několika miniaturních koleček, které byly způsobeny hladinovou aktivitou perlínů, jsme neviděli nic.

Rozhodl jsem se tedy začít s rychlou intermediální clearkou od Airflo a vzhledem k množství vodních rostlin pouze se dvěma muškami, což by v případě zaseknutí pstruha mohlo být výhodnější v momentě jeho zajetí do trsů vodních rostlin. První návazec jsem sestavil z 0,19 mm FC Airflo G3 a byl poměrně dlouhý, mezi muškami byl rozestup asi 2m. Začal jsem se dvěma velkými napodobeninami larev vážek. Jedna v tmavším olivovém provedení s hrudí mixu olivové vačice, tuleně a trochou oranžového tuleně, druhý vzor byl poměrně jednoduchou variantou na téma „Damsel“, jíž jsem dostal od svých anglických přátel loni na podzim. Byla ve světlejším olivovém provedení, avšak s oranžovým tungstenovým korálkem a svítivě zelenými nožkami z barveného hrudního peří kačera a tu jsem umístil na konec návazce.

 Autor s duhákem z jezera Whakamaru

Začali jsme s Jirkou prochytávat hluboké proudíci koryto, které bylo bez jakékoli zjevné aktivity ryb. Prvních 30 minut jsme byli oba bez kontaktu s rybou a pomalu jsme se tlačili k protějšímu strmému břehu, do něhož byly vymlety jakési malé zátočinky, nad kterými se vzpínaly z podemletých převisů trsy různých rostlin, palem a keřů. Scenérie to byla překrásná, ale my stále ne a ne docílit nějakého záběru od pstruha. Největší problém byl totiž v tom, že jsme se nemohli udržet v „horkém“ místě na více hodů, jelikož pomalý proud nás systematicky odnášel a ani vodění mušek nebylo za takovéhoto pohybu asi ideální. Neměli jsme kotvu a použití padáku pro brždění lodi v tomto proudném místě nepřipadalo v úvahu a tak jsme se rozhodli změnit strategii a vrátit se zpět do mělčí půlky jezera. Tam již žádný proud nebyl a voda byla vesměs prorostlá mohutnými trsy vodních rostlin.

Tato zvolená taktika se ukázala jako velmi úspěšná a také výrazně příjemnější. Vždy jsme najeli razantně do vyčnívajících trsů na hraně před lagunou, „zapíchli“ a natočili loď tak, aby bylo házení pro nás oba možné, vesla jsme ještě opřeli o další trsy rostlin kvůli stabilitě lodi a celou lagunu jsme pak postupně systematicky prochytali. Navíc se k polednímu na hladině v těchto lagunách začala občas objevovat i „kola“, které evidentně nemohla být od všudypřítomných perlínů.

 Pohled na pobřežní vegetaci na Whakamaru

Stačil jeden hod, který mohl být i nepovedený a aktivní duháci reagovali na nabízené mušky, i když byly od nich vzdálené třeba 5 metrů. Kolečko od sebravší ryby, hod, dva rychlejší potahy za šňůru a už tu byl razantní záběr a pstruh většinou velmi poctivě visel. Nyní už jen byla potřeba trochu štěstí a udržet rybu tak, aby nezajela do těch trsů vodních rostlin. Naše úspěšnost byla tak jedna zdolaná ryba na jednu ztracenou. I když se nejednalo o bůhvíjaké obry, tak průměrná velikost duháků tu byla okolo 40-50cm.

Tyto divoké a silné ryby však stejně okamžitě po záseku prostě nebylo možné udržet a velká ryba byla schopna v momentě záběru praštit prutem o hladinu a než se člověk nadál už byla zavrtaná v trsu trav. Tady jsem ocenil sílu zvoleného prutu, kdy jsem použil Sage TCR AFTM 8. Postupně jsem pak skončil až na mém nejsilnějším vlasci a nekompromisně jsem nasadil FC 0,23 mm Mamba, nic silnějšího už jsem u sebe v té chvíli neměl. Stejně to však v několika případech nestačilo.

Tak jsme s Jirkou postupně „protrhávali“ naše krabičky, přičemž úspěšné vzory už jsme dále nenasazovali, abychom je pak po večerech mohli „naklonovat“ na našich svěráčcích. Zkoušeli jsme další a další jezerní mušky a stejně vždy nakonec skončili u nějaké napodobeniny larvy vážky, které byly na jezeře Whakamaru naprosto nepřekonatelné a podobné to nakonec bylo i na závodních jezerech. Z každé lagunky o rozměrech přibližně 20 x 20 m bylo možné ulovit 4-5 a i více krásných silných a velmi bojovných ryb. Bohužel jsme s Jirkou neměli to štěstí a neulovili žádného místního potočáka ani žádnou „nadstandardní“ rybu přes 60cm, což se klukům na druhých lodích podařilo.

Naše skóre po pěti hodinách lovu bylo 13 : 8 pro mě. Tedy 21 ryb na loď, což bylo výborné jezerní pochytání a to nemluvím o počtu ztracených ryb pro každého z nás. Tonda s Tomem Adamů přijeli a jejich úspěšnost byla o poznání vyšší a každý z nich hlásil okol 25 ryb, z nichž Tom zdolal krásného potočáka přes 60cm a oba ještě nějaké duháky přes 50cm. Nejvíce ryb nachytali v horní části jezera, kde prý byly rozlehlejší mělčiny i s pískovými lavicemi a ryby na dně byli i vidět. Jen tak „na oko“ ulovil Tom i toho jeho potočáka.

Kluci s lodí vybavenou motorem naopak takové štěstí neměli, počet jimi ulovených ryb nepřesáhl pět kousků na hlavu. Možná to bylo právě tím motorem, což se nakonec pro tento trénink ukázalo jako malá nevýhoda. Nevjížděli totiž pořádně do těch mělčích partií, neboť se báli zničení půjčeného motoru a věnovali se tak prochytávání „volné“ hluboké vody, kde najít ryby bylo v ten den pro nás hodně složité. To byl pro nás další z velmi důležitých poznatků pro závodní jezerní kola. Tedy hledat menší a mělčí zátočiny, byť zarostlé, v nich se mezi trsy vodních rostlin daly ryby snadněji najít a přimět k záběru. Pak už jen zvládnout to zdolání a mít trochu štěstí. Po tomto tréninku jsme pak jednoznačně určili stěžejní sestavu v podobě různých vzorů larev vážek, každý své vzory podle důvěry.

 Tomáš Adam a potočák z Lake Whakamaru

„Damsel“ nymfy tak byly naprosto základními mouchami pro jezerní závody. Byl to další tréninkový den, kdy jsme si mohli vyprávět o fantastickém rybaření ve vodách Nového Zélandu. To nejlepší na mě však stále ještě čekalo…

Čekaly nás poslední dva tréninkové dny. Uvažovali jsme nad tím, ještě jednou absolvovat „kolečko“ na „malé“ říčce Waihou. Vzhledem k blížícímu se zahájení MS a jistotě, že na této nedlouhé tréninkové trati již budou ryby stejně pěkně „zmaštěné“ a vzhledem k tomu, že doposud nám všechny zvolené tréninkové způsoby, metody a mušky fungovaly fantasticky, jsme cestu na 2,5 hodiny vzdálenou Waihou zamítli a předposlední tréninkový den jsme s Jirkou naordinovali ještě jednou velkou Whanganui s tím, že si obě naše skupiny své původní tréninkové úseky vyměnily.

Poslední tréninkový den jsme pak pojali víceméně odpočinkově a každý podle svého uvážení jel chytat na svou zvolenou lokalitu, přičemž většina z nás se pohybovala na Tongariru, kde jsme byli úplně první den. Tonda s Tomem Adamů se nechali odvézt na menší říčku, spíše potok zvaný Hinenaia, vtékající také do jezera Taupa. Podle vyprávění a fotografií to byl zase nezapomenutelný zážitek v podobě nepřeberného množství duháků i potočáků ve všech velikostech a samozřejmě i těch trofejních.

Prostě je možné naprosto upřímně říci, že každá jen trochu chytatelná říčka, potok nebo jezero, které jsme navštívili, byla plná překrásných ryb. Možná jsme měli i trochu štěstí při volbě lokalit, štěstí na roční období, aktivitu ryb, ale muškaření v této zemi nás přivedlo až na samou bránu „muškařského nebe“.

Předposlední tréninkový den jsme tedy odjeli s Tomem Adamů, Jirkou a Oldfojtem nad závodní úsek „velké“ řeky Whanganui, nad její soutok s řekou Whakapapa. Naše GPS navigace nás neomylně přivedla na malé parkoviště, které bylo široko daleko jediným možným veřejným místem, jak se vůbec dostat k řece. Všude jinde to byl totiž problém, protože celá tréninková část byla obklopená soukromými pozemky farmářů, kteří zde chovají ovce a všudypřítomné jeleny. To bylo na NZ jediné, co pro nás bylo mírně nezvyklé a dostat se v určitých částech k vodě se mohlo jevit jako problém.

V drtivé většině však komunikativní člověk nemá s příjemnými lidmi a farmáři problém a je to na dohodě jestli je na jejich pozemek pustí, či nikoli. My měli většinou vše dopředu připraveno od Petra Škarky, tak jsme tyto věci prostě neřešili. K vodě jsme vždy dojeli bez problémů a náš pohyb okolo řeky, byť po soukromých pozemcích, se obešel bez jakéhokoli zádrhelu. Až na jednu výjimku. Teď trochu předběhnu a popíši svůj jediný velmi nepříjemný zážitek z NZ, který se udál na konci tohoto tréninkového dne a tu lepší část vám popíši až záhy.

Vraceli jsme se s Tomem Adamů k autu na smluvený čas do místa našeho parkování. Šli jsme se po břehu řeky Whakapapa po loukách nad jejím vymletým kamenitým korytem. Cestou jsme si opět vyprávěli naše neskutečné zážitky a kochali se okolní přírodou, řekou a vůbec vším, co nás obklopovalo. Tom mi v nedaleké stráni ukazoval stojícího tmavého jelena a jako „správný myslivec“ vyprávěl o vzdálenosti, na kterou by ho byl schopen skolit, atd. Najednou nad skálou na stráni asi 200m od nás začal nějaký muž cosi anglicky hulákat a rozhazovat rukama. Bylo mi jasné, že to je pravděpodobně místní farmář a že mu asi vadí náš průchod po jeho pozemku okolo řeky. Protože jsem mu na tu dálku nerozuměl prakticky nic, dost jsme spěchali k autu, nevěnovali jsme mu pozornost a aniž bychom reagovali na jeho řev, ani jakýmkoli posunkem, pokračovali jsme v pochodu podél řeky po proudu směrem k autu.

Když jsme sem dorazili asi po čtvrthodince a začali se vysvlékat a balit věci k odjezdu, přiřítilo se k nám prašnou cestou staré farmářské auto, z něhož vylítl fousatý tetovaný chlap, se kterým bych se i při mé váze nechtěl nijak „přetlačovat“. Samozřejmě jsme se vždy a všude chtěli vyhnout jakémukoli konfliktu nebo problému. V autě štěkali dva velicí psi a za oknem se houpala pověšená brokovnice.

Aniž bychom se zmohli na cokoli, začal na nás hulákat stovky nepublikovatelných nadávek, z nichž jsem stíhal pochytávat tak třetinu. Jako jediný anglicky mluvící člen této naší skupiny jsem se mu snažil několikrát omluvit a vysvětlit něco o neznalosti těchto poměrů, ale ani jednou mě nenechal dokončit větu a stále si vedl svou. Ostatní „kamarádi“ se vypařili jak pára nad hrncem, „zalezli“ do auta jak schlíplá kuřata a čekali, až si týmový manažer vyslechne, co je nutné. Asi po desetiminutovém velmi hlasitém a nepublikovatelném monologu o „sráčích“ z Evropy zase naskočil do auta a s neustálým hromováním odjel.

Musím říci, že ani místní vodáci a kajakáři, kteří si zde také balili svoje věci, se nezmohli na jakékoli zastání se nás, asi nebylo proč. Jen potom, když odjel, omluvně krčili rameny a tvářili se, že nám rozumí a říkali něco v tom smyslu, ať jsme klidní, že to se občas stává. Naše neznalost místních poměrů a nepřipravenost na to, že soukromý neoplocený pozemek, který se jeví jako běžná louka kdekoli jinde u nás, se zde na NZ prostě ctí a s tím jsme se museli samozřejmě smířit a dávat si na tyto věci velký pozor. Ano, řekou se pohybovat můžete, ale vystoupit na břeh, farmářský pozemek, tak to jen na vlastní nebezpečí…

Když jsem to pak rozdýchal, i když mi to trvalo poměrně dlouhou dobu, vyprávěl tuto historku a ptal se na to dalších různých lidí, ať Petra s Maruškou Tauferových nebo později i dalších farmářů, se kterými jsem se na NZ seznámil, všichni mi svorně říkali. Ano, soukromý pozemek zde na NZ je nade vše a musí se respektovat, to je v pořádku, ale reakce onoho člověka byla naprosto neadekvátní, stačilo by vysvětlení. Jak jsem řekl s drtivou většinou ostatních majitelů pozemků a farmářů se na přístupu k vodě dá bez problémů dohodnout, což jsem pak viděl i při samotném závodě, kdy by to totiž ani jinak nešlo.

Naopak s farmáři od všech závodních řek jsme si pak popovídali na závěrečném banketu, kam byli pořadateli pozváni na společnou večeři, kde jim složili dík a poklonu za to, že umožnili pohyb lidí okolo řeky po jejich pozemcích v průběhu MS a tak vlastně i vůbec jeho uspořádání. To je oproti našim podmínkám přístupu k vodě vykonávat „rybářské právo“ prostě naprosto odlišné a člověk, který zde chce někdy lovit, s tím musí bezpodmínečně počítat.

Ale zpátky k lepší části tohoto dne, k našemu tréninku na Whanganui a Whakapapa nad závodním úsekem. Po našem posledním tréninku pod závodním úsekem a zkušenostech s těmito říčními divokými rybami, jsme si připravovali pruty AFTM 5. Já konkrétně G. Loomis IMX 10 stop. Opět neodmyslitelný francouzský návazec a nástavec a s mouchami jsem začal na 0,16 mm FC G3 Airflo.

Řeka zde byla opět naprosto křišťálová a charakterem připomínala Otavu někde nad Sušicí, jen byla tak o polovinu širší. Oldfojt začal na pěkném tažném proudu hned nad parkovištěm s mouchou splávkem a dvěma nymfami pod ní. Jirka odešel po proudu s tím, že se ten den chce výrazně věnovat streamrování. Já s Tomem Adamů jsme utvořili dvojičku jako první den na Tongariru a mohli jsme tak prožívat nádherné slastné chvíle neskutečného muškařského opojení společně.

Začali jsme na dalším proudu pod Oldfojtem, oba s klasicky sestaveným francouzským návazcem se třemi muškami. Opět jsme si ověřovali, že naše již vyzkoušené vzory nymf s tungstenovými korálky tady v barvě stříbrné, měděné a černé, budou o něco lepší než zlaté. Zajícová růžově promotávaná nymfa se zlatou hlavou na konci návazce fungovala dobře, ale spíše na neochytaných rybách, když jsme se do nich později dostali dál od parkoviště. Jinak to byly zase vzory tlačené do tmava až černa, s oviny ze stříbrného nebo i zlatého drátku. Potvrzovali jsme si, že i když jsme zkoušeli další a další vzory mušek, vždy jsme se nakonec vrátili k těm původním a již osvědčeným, protože prostě fungovaly nejlépe.

Hned pod autem jsme v první tůni ulovili několik duháčků do 30cm. Mnoho dalších záběrů bylo nesekatelných a nám bylo jasné, že to tu před námi již hodně závodníků zkoušelo a ryby jsou velmi popíchané. I tak jsme si to chtěli vyzkoušet, jak na ně, když kluci půjdou v dalších kolech po několika závodnících. V samotném závodě jsme však zjistili, že tento problém na této řece prakticky nemůže nastat, protože závodní úseky byly vytyčeny minimálně 250m dlouhé a jsou při poctivém chytání v podstatě neprochytatelné.

Protože úspěšnost záseků mnoha nedobraných záběrů nebyla nijak vysoká, rozhodl se Tomáš zjemnit celou sestavu použitím slabšího koncového návazce na 0,14 mm FC s tím, že sestavu francouzského návazce vyměnil za odhozenou nymfu s muškou splávkem. Já jsem setrval u „francouze“, zkoušel zmenšit mušky a způsob jejich vedení. Tom zde byl se svojí sestavou odhozených nymfiček pod muškou splávkem na slabším návazci úspěšnější a podařilo se mu v krátké chvíli na vtoku do této tůně zaseknout a zdolat několik bodovatelných duháčků okolo 25cm.

Když jsme s Tomem prochytávali toto místo hned u parkoviště nečekali jsme, že bychom mohli po tolika trénujících lidech narazit ještě na nějakou větší rybu. Jaké však bylo naše překvapení, když Tom po asi 30 minutách lovu s odhozenými nymfami a muškou splávkem zasekl u protějšího břehu, v mělké vodě, krásného divokého duháka, kterému do 70cm chybělo opravdu jen malinko. Okamžitě po záseku následovala série mohutných výskoků, já to vše pozoroval z patnáctimetrové vzdálenosti a smál jsem se až jsem se za břicho popadal. Šance na úspěšné zdolání takové ryby na slabém návazci byla minimální. Tom však prokázal, jaký je to skvělý rybář a po mnoha sprintech kamenitým korytem dolů, nahoru a zpět se mu podařilo velkého duháka zklidnit a po několika minutách dostat pod kontrolu a slábnoucí výpady ryby dokázal s přehledem korigovat.

To už jsem začal i fotografovat. Bohužel ten den se pro nás stal osudným, co se týká fotodokumentace. Oldfojt se asi 10 minut před Tomovým soubojem s touto rybou vykoupal i se svým foťákem, já jsem si zapomněl do notebooku stáhnout mé fotky z předchozích dnů a paměťová karta byla plná a tak jsme se spolehnuli na Tomův foťák, kterému záhy došla slabá baterka, a Jirka se svým foťákem kdesi zmizel. Stihnul jsem Tomovým foťákem udělat několik fotografií zdolávání této ryby, včetně jejího úspěšného podebrání a pak byl šmytec. Zůstali jsme bez fotoaparátu, čehož jsme posléze velmi litovali, protože jsme chytili svoje vůbec největší a nejmohutnější ryby na NZ. Byla to smůla, ale až tak nás to nemrzí, protože ty největší vzpomínky a zážitky člověk stejně nosí hlavně ve své hlavě a srdci…

Plni emocí po úspěšném zdolání takové ryby jsme se s Tomem rozhodli opustit tuto tůň a odejít proti proudu na vzdálenější místa. Tak jsme postupně prochytávali překrásná místa, proudy, výplachy, jámy a oddávali se nekonečnému úžasnému rybolovu na řece Whakapapa. Chytili jsme mnoho a mnoho ryb, převážně duháků okolo 40-45cm, ale postupně čím více jsme se vzdalovali od auta tím více se mezi ulovenými rybami začali objevovat překrásní velcí potočáci.

 Tomáš Adam s duhákem 65+ na řece Whakapapa

Tom na konci jednoho výplachu pod mohutným proudem zdolal krásně vybarveného mlíčáka hrubě přes 60cm. Já hned nad ním o podobného přišel, když mi v prudkém proudu utrhl pod protějším břehem celý 0,16 mm silný návazec. Mírně jsem začínal být nervózní, když po asi 2,5 hodinách lovu jsme oba měli na kontě nespočet krásných pstruhů, ale já ne a ne zdolat nějakého opravdu parádního přes alespoň 55cm a Tom už jich takových měl alespoň pět. Z toho čtyři překrásné silné a zmasilé duháky okolo 60cm a již zmíněného potočáka okolo 65cm. V té době se před námi pohybovali nějací tři rybáři, Nedokázali jsme rozeznat, zda to byl nějaký trénující tým, ale pravdou je, že jsme na jimi prochytaných místech chytali mnoho a mnoho ryb, a to i ty velké.

Byli jsme pod jedním z nich asi 50m, on chytal asi čtvrt hodiny v krásném proudu, který zde typicky vtékal do hluboké jámy. Viděli jsme ho ulovit asi dva nepříliš velké duháky okolo 30cm. Když poodešel proti proudu, přihnal se tam Tom s prohlášením: „Dám tomu pár hodů ze studijních důvodů“ a během asi 10 minut zasekl a úspěšně zdolal dva veliké duháky okolo 55cm. Bylo to doopravdy muškařské nebe. Nechtěli jsme dál těmto rybářům ukazovat naše techniky a tak trochu jim i malinko znechutit jejich rybářský den. Velkým obloukem jsme je tedy obešli a došli až na místa, kde už prokazatelně ten den a možná i mnohem déle před námi nikdo nelovil.

Nad dlouhou, mělkou a proudnou kaskádou, kde Tom s úspěchem chytal v každém očku mnoho pro závod nejlepších bodovatelných duháčků okolo 20-25cm, jsme se ocitli na konci písečného výplachu na překrásném dlouhém tahu. Byl tak 80-100m dlouhý, jeho poslední třetina byla pomalým písečným výplachem, prostředek tvořil hlubokou tmavou rýhu kolem levého břehu pod převislými keři, kde jsme očekávali největší koncentraci velkých ryb a začátek byl klasickým kamenitým, prudkým a nehlubokým proudem, rozlévajícím se do té jámy. Domluvili jsme se s Tomem, že on zde prostrýmruje tu hlubokou rýhu uprostřed a vyzkoušíme zde streamrovací techniky na neochytaných rybách a pro mě zůstane ten proudný vtok. Když Tom stavěl svůj streamrovací prut, já jsem předělával celý svůj návazec, abych neponechal nic náhodě. Chtěl jsem si ten den konečně také sáhnout na některou z těch velikých místních ryb, doposud jsem neměl štěstí, a i když jsem pár takových ryb už na prutu měl, ani jednu se mi zatím nepodařilo zdolat.

Když jsme se podívali na konec toho písečného výplachu, uviděli jsme zde popojíždět tři obrovské stíny. Dokázali jsme identifikovat, že dva budou duháci a jeden je veliký potočák. Všechny tři ryby v rozmezí 65-70 cm. Než Tom postavil svůj prut, pomalu jsem přikrčen nabrodil ze zadu k těmto rybám. Nechtěl jsem je vyplašit a tak jsem na poměrně velkou vzdálenost asi 12m hodil celý svůj francouzský návazec na tyto ryby. Protože to na „francouze“ bylo opravdu daleko, mušky nebyly příliš těžké, tak s pětkovým rychlým prutem byl nelehký úkol dopravit mušky tam, kam bych přesně potřeboval. Také se mi to vůbec nepovedlo a nymfy dopadly asi 2 metry vlevo od stojících ryb.

Jaké však bylo moje překvapení, když po dopadu na hladinu zareagoval ten potočák, pomalu se otočil a směrem po proudu doleva si jel prohlídnout, co za nesmysly se to ocitlo v jeho teritoriu. Úplně jsem zkameněl a nechtěl udělat jediný pohyb, protože pstruh pomalu připlouval hlavou ke mně. Jeho útok na nabídnuté mušky nebyl vůbec rychlý, a tak mi všechny tři stihly dopadnout až na písečné dno. Nevěděl jsem, co mám dělat, pomalu jsem začal zvedat prut a pomalými osmičkami levé ruky přitahovat návazec, a tak oživovat propadlé nymfy na dno, aniž bych je z toho dna zvedl. Pstruh přijel k jedné z mušek a doslova jako cejn se postavil na čumák a otevřel svojí bílou klapačku. Chvilku jsem počkal, až ji zase zavře a potom jsem razantně přisekl.

Do pstruha jako když střelí, zakvičela brzda navijáku a byl konec. Vytáhl jsem všechny své mušky na návazci zpět, takže jsem ho prostě dobře netrefil. Samozřejmě obě další ryby v ten moment také zmizely v tmavé hlubině a na konci téhle písečné lavice už nebylo co chytat. To celé se odehrálo před mým zrakem v naprosto křišťálové vodě na vzdálenost asi šest metrů. Viděl jsem nejmenší detaily a tečky toho potočáka a byl to jeden z nejsilnějších zážitků na této řece, i když jsem ho nezdolal.

Pomalu jsem vybrodil z řeky a chvilku to rozdýchával. Tom zatím začal opatrně prochytávat hluboký táhlý proud svými streamry. Podařilo se mu ulovit několik duháků, i když ne úplně trofejních, byly to ryby do 50cm. Několik velikých ryb mu z tmavé jámy za streamry pomalu vyjelo, ale ani jedna však nabízené nástrahy nedobrala. Zdálo se nám, že ty největší ryby tady byly v tento slunečný den poněkud líné.

Mnohem účinnější byla pomalá prezentace vedených nymf na hranách proudů, kdy ryby měly dostatek času mouchy sebrat. Tak jsem nakonec zabředl do nejhornější velmi proudné partie na vtoku do tohoto místa. Na obou stranách hlavního proudu stála jedna veliká ryba. Tou první na mé straně byl duhák, kterého jsem nad sebou zasekl asi na třetí hod, když jsem reagoval na jeho povyjetí směrem vzhůru ve chvíli, kdy jsem v jeho zorném poli tušil proplouvat mé mušky, byl to zásek „na oko“ a seděl dobře. Asi po asi 10 minutách urputného boje jsem konečně zdolal mlíčáka duháka okolo 65cm. Byla to naprosto famózní ryba! Foťák nebyl k dispozici, tak jsem si jen rybu několik okamžiků prohlížel a pak jí pustil zpět do rodného živlu.

Zkontroloval jsem si návazec, háčky mušek, zda je vše v pořádku a pomalu nabrodil přes prudký proud k druhé tmavé rybě, jenž stála ve zpomaleném očku na levé straně hlavního proudu. Nebylo tam vody více jak do půli stehen. Podle stavby těla jsem tipoval velkého potočáka, což se za několik okamžiků potvrdilo. Postavil jsem se tak, abych rybu svými pohyby neznervózněl, ale vedení mých mušek bylo co nejpreciznější. Asi na čtvrtý hod se ryba majestátně odlepila ode dna a pomalu se zvedla asi 20cm pod hladinu a zase se vracela zpět ke dnu. Teď jsem dokonale uviděl, že se jedná o mohutného, vysokého mlíčáka potočáka s výrazným hrbem za hlavou. Můj okamžitý zásek byl do prázdna a necítil jsem vůbec nic. Tak jsem svoje hody opakoval a vodil své mušky okolo stojící ryby.

Po několika dalších náhozech se celá situace opakovala, potočák se majestátně zvedl a otevřel svojí bílou tlamu a můj další zásek pouze „na oko“ byl tentokrátdo tvrda. Ryba ještě stačila klesnout ke dnu a v první moment snad ani vůbec nevěděla, že je na háčku. Až když jsem se do pstruha mírně opřel, pomalu se otočil a rozjel se směrem po proudu do tmavé jámy jako ponorka. Tah to byl ukrutný, a když potočák zjistil, že se něco děje, tak jsem jeho několik prvních výpadů nebyl absolutně schopen korigovat. Dělal si naprosto co chtěl.

Když se zastavil uprostřed hlubokého proudu a začal odpočívat, nebyl jsem schopen s ním hnout, skoro to vypadalo, že se vypnul a někde to pověsil. Pak se mu zachtělo vyrazit prudce směrem po proudu, otočil se a byl k neudržení, to už jsem stihnul vybrodit z toho nejprudšího proudu a byl schopen s ním pobíhat v mělčí, pomalejší vodě a tak ho držet pod kontrolou. Poslední takový zážitek s rybou jsem měl asi před 12 léty, když jsem v Severním Walesu zdolal atlantského lososa okolo 5 kilo.

Chování tohoto potočáka bylo velmi podobné. Rozdíl byl v tom, že tehdy na lososech jsem měl v ruce silný dvouručák s 0,40 mm nástavcem a lososí muškou na dvojháčku. Tehdy jsem se bál, že losos může být pouze špatně zaseknutý a může mi spadnout, že by mi prasknul návazec, to bylo velmi nepravděpodobné. Dnes na Whakapapa jsem měl pětkového Loomise a návazec 0,16 mm a čtrnáctkové bezprotihrotové jigové nymfičky. Po několika minutách se ale karta začala obracet a každý pstruhův výpad byl méně a méně razantní. Nakonec se mi potočáka opravdu podařilo podebrat. Myslím, že jsme toho oba dva už měli tak akorát.

Byl pevně zaseknutý v horní čelisti, prakticky do tvrdého rypáku tak, že i ta bezprotihrotová muška šla dost špatně vyndat. Oblouček celkem malého háčku nebyl na takovou tlamu nejširší a zaklínil se v ní velmi pevně. Pstruha jsem držel pod hladinou několik minut a velmi dlouho ho rozdýchával, už jsem si myslel, že se mi to snad ani nepodaří. Chvilkami jsem myslel, že ho budu muset zabít.

Držel jsem ho při prohlížení jeho překrásně zbarveného těla za kořen ocasu a druhou rukou pod prsními ploutvemi, doslova jako malé dítě. Podle zběžného měření u prutu od konce sedla k prvnímu očku jsem ho odhadoval na poctivých 70cm. Byl to mohutný mlíčák s výrazným hákem a velkým hrbem za hlavou. Byl hnědě zbarvený, s velkým počtem ohromných černých teček a několika výraznými červenými skvrnami. Podle našich odhadů mohl vážit okolo 4 kilogramů.

Nakonec se mi podařilo ho rozdýchat a pak si to už majestátně odplul do tmavé hlubiny. Můj největší potočák v životě. Nevím, zda někdy chytnu většího. Snad jen kdybych se sem někdy ještě vrátil. Foťák jsme neměli a tak mi zůstávají pouze vzpomínky. Pak už jsme se s Tomem vraceli k autu a zažili ten nepříjemný zážitek v podobě procitnutí při „slušné sodě“ od onoho farmáře. I tak diametrálně rozdílné zážitky je možné během jednoho dne na NZ zažít…

Poslední tréninkový den jsme se věnovali pohodovému rybolovu na Tongariru nedaleko našeho motelu. Chytli jsme opět mnoho krásných duháků, ale to bych se stále opakoval., Někdo si dovazoval mušky a pomalu jsme se chystali k odjezdu do dějiště konání 28. MS v muškaření, do městečka Rotorua k prezentaci…


© 2007 MARKOnet.cz -= tisk =- Na začátek stránky