Český muškař

 Titulní stránka
  NAŠI SPONZOŘI

 Hanák - pruty SAGE  G&T Publishing


[ Titulní stránka ] > [ Ostatní ] > Úžasné muškařské chvíle na jižní polokouli - 2. část

Vytvořeno: 03.06.2008, Aktualizováno: 05.11.2013


Autor: Martin Musil

Úžasné muškařské chvíle na jižní polokouli - 2. část

 Pavel Macháň na řece Waihou

Když jsme se vrátili z prvního seznamovacího tréninku od řeky Tongariro a vybalovali si věci v našem motelu, zastavila se u nás jedna paní, která nás překvapila svojí výbornou češtinou. Jak se brzy ukázalo, měli jsme zde i neuvěřitelné štěstí na lidi. Paní nám po chvilce přišla představit i svého sympatického muže. Byli to Maruška a Petr Tauferovi, žijící na NZ přes 40 let a kteří s neuvěřitelnou náhodou bydleli asi 20 metrů přes cestu u našeho motelu…

Prý již několik týdnů sledovali v tisku a na internetu, že zde v okolí proběhne MS v muškaření a věděli dokonce, že se ho zúčastní i český tým, nikdo jim však nebyl schopen říci, kde budeme v přípravě ubytováni, kdy přiletíme, atd. Jestli tento článek budou také číst, čemuž pevně věřím, chtěli bychom jim ještě jednou co nejsrdečněji poděkovat za všechno, co pro nás v průběhu našeho pobytu na NZ udělali a nebylo toho věru málo. Musím tedy říci, že i oni mají nemalý podíl na našem konečném úspěchu. Oba jsou to rybáři tělem i duší a užívají si svoje krásné chvíle při rybaření z člunu na jezeře Taupo a Petr samozřejmě muškaří i v řekách a říčkách do něj vtékajících. Strávili jsme společně prakticky všechny volné chvíle mezi našimi tréninky a oni se o nás starali jako o vlastní děti…

 Tomáš Aadm na Waihou

Pomohli nám nejenom při běžných starostech, ale i velmi významně při zmapování situace pro oba jezerní závody na jezerech Rotoaira a Otamangakau. Petr zapřáhl za auto svůj člun a věnoval mě a Jirkovi celý den, kdy jsme perfektně zmapovali echolotem reliéf dna obou závodních jezer a vytipovali si „horká“ místa, kde se zdržovalo největší množství ryb, zatímco zbytek týmu se mohl, věnoval tréninku na některé z řek. Takže Maru a Peťo, ještě jednou DÍKY!!!

Další dny tréninku jsme již měli zajištěny povolenky na celý větší zbytek Severního ostrova – licence od Fish and Game – a mohli tak začít přípravu na závodních řekách, samozřejmě mimo závodní úseky. Po dohodě všech zkušených členů týmu jsme pro nadcházející den zvolili trénink na nejmenší ze závodních řek – Waihou. Malou říčku jsme zvolili z důvodu se na ní dostat dříve, než budou ryby poplašené a popíchané dalšími přijíždějícími týmy. Na druhou malou říčku Waimakariri jsme se bohužel nedostali, protože byla pro trénink uzavřená celá. Její charakter byl však velmi podobný a odpovídal ve všech směrech říčce Waihou.

 Potočák z Whanganui

Obě říčky svou velikostí a šíří připomínali spíše tok typu Volyňka, Malše, avšak byly mnohem vodnatější. Opět nádherně křišťálová voda, která v hlubších místech hrála tyrkysovými barvami, nám umožňovala pozorovat množství duháků a spíše duháčků. Zde se vyskytovali pstruzi duhoví do maximálních velikostí 35 – 40cm. Věřím, že tam mohou být i větší ryby, my jsme však na žádné takové nenarazili. Nicméně rybky to zase byli překrásné, bojovné, pouze divoké a tedy ze samovýtěru a bylo jich tu také opravdu hodně. Mušky a způsoby lovu jsme zde používali prakticky stejné, avšak o něco jemnější s ohledem na menší velikost ryb. Do arsenálu velmi úspěšných mušek přibyla růžově promotávaná nymfa zaječího ouška s wolframovou hlavičkou v černé, stříbrné a zlaté barvě, kterou jsme pak s úspěchem používali i na větších řekách.

V mělčích proudech při tréninku Tomáš Adam s Oldfojtem použili i velké suché chrostíky, kdy při pomalém brození řekou proti proudu byli schopni vyházet opravdu velké množství duháčků okolo 25cm, což byli rybky pro závod jako stvořené. V samotném závodě nás lov se suchými muškami však trochu zklamal a mnohem úspěšnější a rychlejší jsme byli s naší modifikací „francouzské“ nymfy. Opět nám naše postupy fungovaly velice dobře a tak jsme si jen říkali, jestli je všechno správně, nebo snad ostatní týmy chytají ještě lépe a víc ryb než my? Neměli jsme totiž žádné srovnání. Večerní hodnocení celého tréninku kluky přimělo začít vázat a zkoušet nové varianty, barvy a velikosti pro ujištění, že nebude mít velký smysl příliš toho měnit.

 Martin Musil s duhákem

Třetí tréninkový den jsme si vymezili na největší ze závodních řek, překrásnou Whanganui. Opět jsme se rozdělili na dvě skupiny, kdy oba Tomášové, Jirka a já jsme jeli na spodní část řeky pod závodní úsek a druhá skupina ve složení Martin, Tonda, Pavel a Petr šli lovit nad závodní úsek a zkoušeli to i v pravostranném přítoku Whakapa. Od soutoku obou řek totiž začínal závodní úsek na Whanganui.

Jednalo se o velmi dlouhou řeku, kde se nevyskytují ryby vytahujících z nějakého velkého jezera, ale žije zde silná populace rezidentních pstruhů a to jak duhových tak i potočních. Každému z nás se zde podařilo ulovit, kromě mnoha překrásných velkých duháků, i několik super potočáků. Naše informace hovořily o tom, že se zde vyskytuje velké množství spíše menších ryb do 2 liber (1kg). Tyto „menší ryby“ okolo 45cm byly tak bojovné a silné, že to byl snad ještě větší „rachot“ než dokázali duháci okolo 60cm v Tongariru vytažení z Taupa.

V tento den jsem udělal menší chybu, když jsem si s ohledem na předpokládaný výskyt menších ryb připravil svého čtyřkového 3m Loomise IMX. Ne že by to byl nějaký měkkýš, spíše naopak, ale zdolávání těchto ryb na 0,18mm G3 Airflo FC už bylo opravdu na hraně. Nastoupili jsme na hluboký práh, roztékající se z mohutného proudu do dlouhé pomalejší a nepříliš hluboké rozlitiny. Tomáš Adamů byl opět připraven jako první a když jsem s Oldfojtem brodil na protější levý břeh, viděl jsem ho, jak ulovil nad táhlým proudem několik rybiček velikosti proudníka. Říkali jsme si, že by nějaká „bílá ryba“. Nikoli, všechno byl samovýtěr překrásných malých duháčků. Ty jsme ihned po započetí lovu na mělčím vtoku do hluboké jámy ulovili i my.

Přestože nám bylo jasné, že v tomto místě již někdo před námi lovil, čemuž nasvědčovalo nemálo stop v písku na břehu, nechtěli jsme vynechat ono „rybí“ místo, tu tmavou a tajemnou hlubinu. Oldfojt si chtěl vyzkoušet pomalejší olej na výtoku z oné jámy a přichystal si sestavu s muškou „splávkem“ a dvěma menšími tungstenovými mikronymfami. Na mne tedy připadla ta nejzajímavější část a to právě práh s hlubokou jámou uprostřed řeky. Chytal jsem z levého břehu, zatímco Jirka měl pro sebe celou jeho pravou část. Než jsem se dostal do té nejlepší partie, chytil jsem v mělkém proudu vtékajícím do rozlitiny několik těch menších duháčků okolo 25cm a dalších několik velmi rychlých a v podstatě nesekatelných záběrů jsem promarnil. Bylo jasné, že tu již někdo lovil a ryby byly trochu opatrnější.

Jirka mezitím v hluboké rýze u pravého břehu napíchl a zdolal asi 3 velmi pěkné ryby, kterým do 50cm mnoho nezbývalo. Jednou z nich byl asi 45cm krásný hnědý potočák, a tak si udělal pár nezbytných vzpomínkových fotografií. Jakmile jsem se i já dostal na „horké“ místo doprostřed řeky, kde práh tvořil poměrně hlubokou jámu, přiklekl jsem do mělčiny a začal ji prochytávat „po Francouzsku“ od spodní části, kde jsem měl pro sebe asi 30m pěkného rybího místa. V mých rukách skončilo asi 7 krásně zbarvených, silných a vysokých duháků okolo 45-50cm. Každý boj s těmito rybami proběhl i s vytažením několika metrů backingu, to když si to namířili směrem po proudu a mně se nechtělo za každou rybou utíkat vodou. Pak to bylo víceméně o štěstí a náhodě, zda ryba na bezprotihrotovém háčku zůstane viset a bude zdolána, nebo si svou svobodu vybojuje sama o několik okamžiků dříve. Byla to pravá muškařská extáze, jak má být…

Udělal jsem si samozřejmě také několik fotografií s těmito zdolanými rybami a věnoval se pak pozorování Toma Oldfojta, který i na tom velmi pomalém tahu pod jámou napíchl a zdolal se svou muškou „splávkem“ několik podobných ryb. Nebylo jich tolik, ale to bylo samozřejmě dáno jeho místem a mnohem větší složitostí rybu najít, nevyplašit a přimět jí k záběru. Pak jsme se s Tomem rozhodli projít celou tu táhlou, nehlubokou a pomalou pláň, na kterou bych šel u nás na ryby tak maximálně na večerní sběr. Nicméně, bylo třeba vyzkoušet a vyrovnat se i s takovouto partií řeky, co kdyby to dostal někdo do závodu?

Šli jsme s Tomem pomalu kolem levého břehu po proudu dolů a pozorovali celou pláň, zda neuvidíme nějaké ryby. Samozřejmě, že by bylo lepší jít to proti vodě, ale postavení slunce a možnost pohledu do vody splňoval lépe postup směrem po proudu. Na volné vodě bez úkrytů, kde byly rozlehlé pískové lavice, ryby prostě nebyly. Nemálo jich však „parkovalo“ v malých ouplávcích, výkrojích a za kameny, tedy velmi blízko pod naším břehem. Nebylo tam hluboko, maximálně po kolena vody. „Indiánským“ způsobem mi tady Tomáš Starýchfojtů názorně předvedl, proč se po mnoho let řadí mezi absolutní muškařskou světovou elitu a proč právě jeho Angličan John Tyzack pasuje do role toho vůbec nejlepšího.

Tady jsem si najednou připadal jak na videích, kolujících po internetu, kterých jsem mnoho shlédl před naším samotným odletem na NZ. Přikrčeni jsme velmi pomalu postupovali po proudu, schovávali se do stínu ojedinělých stromů, a jakmile jsme spatřili nějakého pstruha, bylo otázkou jednoho, maximálně dvou hodů, rybu napíchnout a zdolat. Bylo to úchvatné představení Mistra svého oboru. Všechno v té průzračné vodě probíhalo jak v akváriu. Pstruzi stojící v mělčinkách u břehu, vždy když jim Tom předhodil svojí lehkou mikronymfu a způsobem „na mokro“ ji navedl do jejich zorného pole, zpozorněli, „naježili“ se a pomalu a s důvěrou vystoupali sebrat tu „zajímavost“, co jim proplouvala nad hlavou.

Všechno probíhalo opravdu pomalu, překrásně viditelně a v přímém přenosu. S úžasem jsem pozoroval, jak každá ryba otevřela svou bílou tlamku, pomalu jí zavřela a pak se začala zmítat po jistém Tomově záseku. Opravdová paráda a zážitek, kdy člověk sám nemusí vůbec chytat a prožívá okamžiky štěstí, že to vůbec může vidět! Takhle jsme prošli asi 150m dlouhou pláň, kdy Tom zdolal několik ryb okolo 45cm, včetně jednoho překrásného hnědého mlíčáka potočáka, kterému podle mého odhadu do 50 ti cm mnoho nechybělo. Jediný problém tohoto způsobu lovu v této partii řeky byl, že každá zdolaná ryba rozplašila dalších 30 metrů pod i nad místem zaseknutí.

Na konci pláně jsme se rozdělili. Tomáš si chtěl jít vyzkoušet celou pláň znovu lovem „muška splávek“ proti proudu a měl k tomu samozřejmě celou druhou stranu řeky k dispozici. Já jsem pak pokračoval sám po proudu, kde se přede mnou řeka velmi zrychlila. V divokých kaskádách jsem ulovil několik duháků a potočáků do 45cm, až jsem došel na další práh, kde se řeka z rychlého hrčáku rozlila do obrovského, nádherného tažného proudu, který se rozdělil a uprostřed zase tvořil takovou pomalejší hlubinu, kde se dalo tušit mnoho krásných ryb.

Každé takové místo bylo doslova nacpané pstruhy všech velikostí a nejinak tomu bylo i tady. Měl jsem k dispozici ještě necelou hodinku lovu, abych se včas stihnul vrátit k autu ve smluvenou dobu. Již dopředu jsem tušil, že to nebude stačit. Tady jsem poprvé zalitoval toho, že mám právě čtyřkovýho „lumíka“ a že každé zdolání větší ryby bylo tak dlouhé. Navíc tam byly partie, kam jsem nebyl schopen dobrodit a tak jsem ani nemohl dobře nabídnout své nymfy, jak by bylo potřeba. Bylo to klasické „streamrovací“ místo, kde s pětkou potápivkou bych byl schopen dostat streamry i do vymletých vracáků u protějšího břehu a prochytat tak mnohem lépe a rychleji celý tento nádherný proud. Nedalo se však nic dělat, musel jsem chytat s tím, co jsem měl.

Spodní mouchu jsem hodně přitížil a nasadil zmíněné růžově promotávané zaječí ouškou se zlatou 4mm tungstenovou koulí. Doprostřed přišla 3,5mm stříbrná hlava a tělo z „Hends 45“. Nahoru jsem dal černou stříbrně ovinutá nymfu s červeným tipem a stříbrnou 3 mm kuličkou. Nerad bych se opakoval, ale to co se dělo, bylo dalším neskutečným muškařským zážitkem, které se v životě neopakují, a když, tak snad jen na NZ. Na každý druhý až třetí hod jsem měl záběr a pstruzi nebyli pod 40cm. Největší z nich jsem prostě vůbec nezastavil. Buď mi to utrhli, nebo mi spadli někde daleko pode mnou, když jsem měl z prutu ven celou šňůru a několik metrů podkladu…

Bylo poznat, že tady dlouho nikdo nerybařil. Zdolal a vyháčkoval jsem 10 - 12 ryb, což za tu hodinu byla opravdu krásná makačka. Měl jsem v ruce i potočáka okolo 55cm, který sice nebyl tak nádherně hnědý, ale překrásně olivový až tmavozelený, s několika obrovskými černými a červenými tečkami. Takového jsem na NZ chytil jen jednoho. Svůj den jsem zakončil úlovkem 62cm dlouhého mlíčáka duháka, který mi dokonale zamotal celý návazec a tak jsem procitl z muškařského snu a uvědomil si, že už musím běžet, protože už na mě kluci v autě určitě čekají. Toto místo s mnoha nevyřízenými účty bylo pro mne nejlepší z těch, ve kterých jsem mohl na NZ zkusit své mušky…

Když jsem přiběhl celý schvácený k autu, celá posádka už s úsměvy a převlečená čekala na odjezd. Rychle jsem se omlouval a pokoušel se popsat, co jsem právě zažil. Kluci byli v pohodě a určitě mi rozuměli a také odpustili, protože všichni zažili něco podobného a dobře věděli, že je těžké odejít od řeky, která je opravdovým rybářským rájem. Tomáš Adamů mi cestou zpátky vyprávěl, že na poslední hodinu a půl nasadil streamry a z jedné pomalé a hluboké jámy dokázal vydolovat asi 30 ryb všech velikostí, přičemž jí celou předtím prochytal poctivě s nymfami.

Byly prý i momenty, kdy nahodil na pětce potápivce své dva streamry k protějšímu břehu, protáhl je celou hlubinou, ale záběr nepřišel. Jakmile však opustily jeho mušky tmavou hloubku a vytáhl je na sluníčko pod sebe, vyrazili z hloubky třeba i tři pstruzi a ten nejrychlejší neomylně a razantně uchvátil proplouvající streamer. To se opakovalo několikrát, dokud v té hloubce nějaké ryby zbyly. Muselo to být opravdu úchvatné. Tomáš byl se svou výbavou samozřejmě mnohem rychlejší ve zdolávání těch ryb, protože nekompromisně nasadil FC 0,25mm. Měl to samozřejmě i náležitě zdokumentováno a ukázal mi taky několik fotografií duháků i potočáků přes 50cm…


© 2007 MARKOnet.cz -= tisk =- Na začátek stránky