Český muškař
|
NAŠI SPONZOŘI
|
[ Titulní stránka ] > [ Ostatní ] > Africký deník VII – Velikonoční okouni a kapři
Vytvořeno: 03.06.2008, Aktualizováno: 05.11.2013
Autor: Jiří Pejchar
Africký deník VII – Velikonoční okouni a kapři
Z pobytu v Jižní Africe mi zůstane v paměti pěkná řádka zážitků. Jedním z nich je i městečko Ceres, ležící 250 km severně od Kapského Města. Pozval mě sem Korrieho výborný kamarád Albie, abych tu s jeho rodinou strávil velikonoční svátky. Právě v období Velikonoc dozrává v Jižní Africe velké množství ovoce a v Ceres je obrovská farma, kde Albie pracuje. Posílá kamiony s ovocem několikrát denně do přístavu v Cape Town, aby jej zaoceánské lodě rozvezly po celém světě.
Dohodli jsme se, že využiji jednoho vracejícího se kamionu, který mě odveze až k němu na farmu, abych ušetřil cestu. Když jsem dorazil do Ceres, Albie mě vyzvedl a odjeli jsme k němu domů, kde mi představil celou svoji rodinu. Dorazil i další kamarád Kubis s manželkou. Oba kamarádi patří mezi zapálené jihoafrické závodníky. Kubisova manželka mi řekla, že mušky spíš staví, než váže, a tak chtěl, abych ho naučil nějaké naše vazačské triky a proto mě pozval k němu domů.
Při příjezdu do Kubisova domu nás přivítala psí trojice. Jakmile jsem vystoupil z auta, labrador a dva kříženci se na mě vrhli a chtěli si hrát. V Kubisově koutku jsme si vázali dvě hodiny nějaké chrostíky a nymfičky. Pak se začala připravovat večeře a já se dozvídám, že budeme mít grilovaného snoeka (???). Kubis roztopil oheň na grilu a jeho manželka donesla výborné víno z místního vinohradu. Dřevo, které se tady kupuje v supermarketu, hoří hodně dlouho, než udělá popel. Topí se tady převážně týkovým dřevem, které je daleko tvrdší než naše dřeviny, a třeba takový buk je pro místní jen jako papír. Popel už byl akorát, takže Kubis začal grilovat. Rybu jen osolil a ze stromu utrhl veliký citron. Rozkrojil ho a celého snoeka s ním pokapal. To bylo vše, co na něj po celou dobu grilování dal. Musím se přiznat, že tak dobrou rybu jsem ještě nejedl.
Druhý den ráno mě oba kamarádi vzali na svůj malý a tajný potok, kam chodí jen oni dva. Zdejší farmář sem prý před dvaceti lety vysadil duháky a od té doby tu jsou. V JAR byl totiž zaveden zákon, který zakazuje vysazovat do přírody veškeré nepůvodní druhy živočichů, a tak se tu pstruží populace od té doby udržuje jen samovýtěrem. Navázali jsme, Albie rozdal jablka z jeho farmy a vyrazili jsme na lov. Na tak malém potoce jsme se ve třech lidech mohli jen střídat, ale i přesto jsme si nádherně zachytali. Ulovili jsme dohromady patnáct menších duháků, z nichž bylo sedm mých, pět Albieho a tři Kubise.
Když jsme se vrátili z rybaření na potoce, Albie mi ukázal řeku, která teče dvacet metrů od jeho domu. Všude tam plavali velcí kapři. Albie říkal, že si sem na ně občas vyjde s muškou. Když nějakého chytne, zabije ho a odnese k sousedovi. Kapra tu mají za „špinavého“, protože ryje v bahně. Když jsem mu řekl, že kapr je naše tradiční vánoční jídlo, zůstal na mě v němém úžasu zírat.
Druhý den jsme odjeli kousek za město, kde ve farmářských malých nádržích žijí maloústí a velkoústí černí okouni (Black Bass). Maloústý okoun reaguje na mušky podobně jako náš tloušť a velkoústý se dobře loví na poppery, flippery a jiné streamery, pohybující se u hladiny. Nejdříve jsme vyzkoušeli nádrž, kde jsou maloústí, a za dvě hodiny lovu jsme jich tu každý vytáhli přes dvacet. Pak jsme se přesunuli na nádrž o kousek vedle, kde byli pro změnu ti velkoústí. Tito okouni dorůstají mnohem větších délek, takže je jejich lov daleko atraktivnější. Nejdříve jsem na svého černého streamera lovil jen ty menší, ale pak jsem změnil styl a začal lovit i větší kousky. Toto chytání bylo ještě lepší než na jezeře Laken Vlei, kde jsme chytali duháky z lodi.
Večer Albie roztopil doma v krbu oheň, aby připravil popel pro grilování. Nasolil hovězí steaky a prolil je balzamikovým octem. Stejně jako Kubis použil pro přípravu masa jen tyto dvě ingredience a opět to stálo za to. Po večeři jsme začali plánovat zítřejší program. Nadhodil jsem, že bychom mohli ulovit nějakého kapra, kterého jim připravím a naučím je ho jíst. Po dlouhém přemlouvání jsem udolal Albieho, ale Kubis zatvrzele odmítal. Ráno jsme vyrazili k řece, kde byli velicí kapři, ale po celém dopoledním lovu se mi podařilo jen dva utrhnout o stromy napadané do vody.
Po obědě jsme se rozhodli zkusit nádrž za městem, kde je hodně menších kaprů. Při cestě tam jsme jeli kolem sadů, kde dozrávaly broskve, jablka, hrušky a víno. Kamarádi mi museli pořád zastavovat, protože jsem chtěl všechno z toho ochutnat. Nádrž, která byla velká asi jako naše přehrada v Chotěboři, se kapry jen hemžila, ale nebylo jednoduché přemluvit je na naše mušky.
Dvě hodiny jsme zkoušeli všechno možné, ale bez úspěchu. Až Kubis nasadil svoji velikou černou nymfu. Druhým hodem na ni dostal kapra velkého kolem čtyřiceti pěti centimetrů. První ryba byla samozřejmě puštěna zpět. Za deset minut jsem měl záběr já a zdolal jsem malého kapříka. Hned vedle mě zasekl Albie, ale jeho kapr nebyl o nic větší. Už jsem si myslel, že jim toho kapra snad neusmažím, když Kubis zasekl a vyndal z vody stejně velkého kapra jako předtím. Došel jsem si pro něho, protože Kubis volal, že něco takového nebude vůbec zabíjet natož jíst. Domů jsme dorazili k večeru a Kubis okamžitě odjel, jen abych ho náhodou ještě nepřemlouval ke konzumaci toho fuj.
Z kapra jsem udělal poloviční podkovy a usmažil na másle s česnekem a kmínem. Nandal jsem ho Albiemu na talíř a podal mu ho. On se na to dlouhou dobu jen díval a pak pomalu uždibl malý kousek a dal do pusy. Vypadalo to, jako když si myslí, že potom umře. Chvilku sousto válel v puse s vážným výrazem a najednou se usmál a říká: „Ty jo, to je dobrý, kdybych neviděl, jak to děláš, tak nevěřím, že je to kapr.“ Okamžitě volal manželku, ale ta odmítla. Jeho malá dcera chtěla vědět, co se děje. Taky jí dal hned ochutnat. Tvářila se zprvu úplně stejně jako předtím táta, ale pak taky rozjasnila tvář a pochválila mi to. Ani nevíte, jakou jsem měl radost. Povedlo se mi dva Afričany naučit jíst kapra!