Český muškař
|
NAŠI SPONZOŘI
|
[ Titulní stránka ] > [ Stojaté revíry ] > Pět anglických jezer za devět dní – II. část
Vytvořeno: 31.08.2008, Aktualizováno: 05.11.2013
Autor: Karel Křivanec
Pět anglických jezer za devět dní – II. část
Po příjezdu do našeho přechodného domova ve Scaldwellu jsme si hned všimli, že jeho majitelé provedli v době od naší minulé menší úpravy interiéru. Místo koberce, který jsme tajně opravili po incidentu s hořící kávovou konvicí před dvěma roky, teď ležela na podlaze plastová dlažba. Noční přesun zbytku naší výpravy z letiště se sice neobešel bez zmatků a emocí, ale jinak se už nestalo nic zvláštního, takže jsme usínali kolem druhé po půlnoci v pohádkovém počtu sedmi muškařů z Jižních Čech.
Středeční trénink jsme naplánovali na nádrž Pitsford Water, která leží jen asi 3 míle od našeho domu. Milan Hladík se přidal do lodě ke známým Angličanům, čímž byl vyřešen problém s lichým počtem členů naší výpravy. Za pultem v rybářské chatě byl John Emerson, který si nějak pamatoval na to, že jsem ho v minulosti obdaroval nymfami a udělal nám opravdu skvělou cenu. Kluci si zde dokoupili plno různých potřeb a pak už jsme konečně mohli vyrazit na vodu.
Byl jsem v lodi s Michalem Adamčíkem a další dvě dvojice vytvořili Šeďa s Pepou Hanákem a Míla Hosenseidl a David Říha. Vyjeli jsme z kotviště pod rybářskou chatou po desáté hodině a zamířili do známého průjezdu pod silnicí a pak nás čekala ještě čtvrthodinka jízdy směrem ke hrázi. Obloha byla pokrytá mraky, mezi nimiž občas vykouklo sluníčko. Hladina byla mírně zvlněná slabým severozápadním větrem a voda v nádrži byla promíchaná, takže se dalo čekat, že ryby nebudou daleko od povrchu.
Zastavili jsme ha chvíli ve Willow Bay a pozorovali hladinu. Neukázalo se na ní však nic a ani žádné zatažení nás nepovzbudilo v tom, abychom se zde zdrželi déle než půl hodinky. Po tomto čase, který se mi zdál být dostatečný na získání negativního názoru na toto místo, jsme zamířili rovnou ke hrázi. Michal se učil jezdit s nevytaženým padákem na hladině za lodí a docela mu to šlo. Občas se sice vyskytla nějaká ta chybička, ale to se dalo pochopit.
Zastavili jsme zhruba uprostřed hráze a příznivý vítr nás hnal přímo k aerátorům. Chytal jsem s plovoucí šňůrou s midge tipem a na konci jsem měl osvědčené zlatohlavé zaječí ouško jako dvanáctkovou nymfu a nad ním PTN, Silver Invictu a Orange Hooper. Při průjezdu v bublinkovém víru jsem u lodě uviděl, že mi za muškami vyjel stín. Podržel jsem tedy na moment své nástrahy, a když jsem uviděl, že ryba otevřela ústa a obrátila se ke dnu, tak jsem jen krátce přisekl.
Překvapený duhák vyrazil do strany a začal se bránit svou tříliberní hmotností. Za chvíli jsme ho však měli v lodi a nejdůležitější pro nás bylo zjistit, na co vzal. I tentokrát to však bylo koncové zlatohlavé zaječí ouško. Přejeli jsme zónu prokysličené vody a najednou se zvedl vítr a spustil vydatný liják, který však neměl dlouhého trvání. Za pět minut bylo po všem. Udělali jsme ještě jeden drift přes aerátory, ale už jsme byli bez záběru.
Pak jsme zajeli až do rohu nádrže ke hrázi, kde se neprojevoval vítr a hladina byla skoro klidná. Během krátké doby jsme měli čtyři záběry, z kterých se mi podařilo vytáhnout jednu menší rybu. Michal měl dnes špatný den, takže na co sáhl to mu spadlo. Najednou mi ryby přestaly brát a tak jsem se rozhodl vyměnit koncovou nymfu a nahradit jí něčím plavoucím, aby mi mušky neklesaly tak hluboko.
Chvíli jsem se probíral v krabici a nasadil jsem Black Booby, ale ani ta to dneska nezlepšila a tak jsem jí po čtvrthodině bez záběru chtěl nahradit za jinou booby a vtom mi zrak spočinul na letošním anglickém hitu, kterým je Woofter, kterému by se také dalo říci, že to je Cat´s Whisker Booby s růžovýma očima z plastazotu. O této bláznivé luře jsem slyšel mnoho chvály a tak jsem konečně rozhodl jí vyzkoušet. Navázal jsem jí tedy na konec nástavce, nahodil své mušky až skoro ke hrázi a pak jsem se ještě rozmotával ze šňůry, která se mi chytla za holinku.
Vtom u hráze vyskočil nad vodu duhák a tak jsem pro jistotu zasekl. Prut se ohnul a už jsem vodil velmi pěknou rybu, o které jsem si dovolil zaprorokovat, že visí na koncové booby. Michalovi, který tomu moc nevěřil, jsem vysvětlil, že tak má vypadat záběr na tuto bláznivou plovoucí luru. Ani jsem se moc nedivil, že duhák opravdu polknul Wooftera.
Za chvíli jsem na stejnou luru vytáhl dalšího, i když se to tentokrát odehrálo potichu pod hladinou a duhák reagoval na mé dlouhé tahy klasickým zatažením.
Odpoledne rychle plynulo ve střídání krátkých přepršek, slunečné a opět zatažené oblohy. Chytl jsem ještě jednoho duháka pod hladinou na Silver Invictu a pak nám to u hráze už přestalo jít a tak jsme začali jezdit kolem loděnice a na středu hlavního bazénu. Zde jsme přidali každý po rybě, ta má vzala opět na Silver Invictu. Když jsem na dalším driftu dotáhl šňůru k lodi a rozmotával smyčky šňůry v navijáku, mrknul jsem jen po očku na hladinu a přímo před lodí se zrovna roztahovalo na hladině kolo. Pro jistotu jsem zvedl prut a znovu tam byl velmi pěkný duhák a opět vzal na koncovou booby. Prostě to byla klika jako hrom. Někdy vám to nejde, ať se sebevíc snažíte a občas je to i naopak.
U loděnice nám spadlo několik ryb a tak jsme zajeli do malé zátoky za ní. Uprostřed stála na kotvě na úrovni břehové linie loď, ve které dva rybáři neuvěřitelně pomalu balili pruty. Vůbec jim nevadilo, že driftujeme jejich směrem a neměli žádnou snahu to urychlit nebo nám uhnout. Hodil jsem tedy mušky kousek od nich, dvakrát zatáhl a opět přišel výskok od duháka na koncovou luru na hladině a po krátkém souboji i jeho uvolnění. Oba patroni v loďce koukali dosti nevrle, ale uhnout jsme jim museli my.
Vtom vyskočil na volné vodě nejmíň sto metrů před námi velký duhák. Driftovali jsme tím směrem a já řekl žertem Michalovi, že si ho chytnu, když se nám tak ukazuje. Vítr nás hnal ze zátoky do jezera a tak jsem pokračoval v nahazování a v rytmických velmi dlouhých tazích za šňůru. Michal už se chtěl vrátit zpátky do zátoky a tak jsem mu řekl, že ještě pětkrát nahodíme a pak se vrátíme.
Po čtvrtém nahození jsem najednou uviděl hřbetní ploutev, která se vynořila někde před námi a tak jsem ještě zatáhl a udělal o trochu delší zastavení mušek než obvykle. Ale to už mi duhák rval šňůru z ruky a stačilo tedy jen zvednout prut a za chvíli byla tříliberní ryba v podběráku. Tentokrát si pro změnu smlsnul na Silver Invictě.
Na mého parťáka v lodi, který mě celý den vozil to bylo přeci jen trochu moc. Dneska prostě neměl svůj den, zato já na tom byl zcela opačně. Však to také jistě znáte. Ještě chvíli jsme jezdili v zátoce a pak už bylo po šesté a tak jsme se vydali přes jezero do kotviště pod rybářskou chatou. Myslím, že víc než těch sedm kousků už nikdo z nás neměl a tak nebylo divu, že jsem si dnešní lov pěkně užil.
Ve čtvrtek ráno jsem vstal o půl sedmé a pustil se do přípravy anglické snídaně pro náš tým. Včera jsme si nakoupili všechny potřebné pochutiny a tak došlo nejen na slaninku, klobásky, vejce, ale i fazolky, žampiony a nechyběla ani opečená rajčata, i když jsou mezi námi i jedinci, kteří je pozřít nedokáží. S pečením toastů mi asistoval David, a pokud se něco krájelo, tak to byla práce pro Pepíka. S takto vydatnou snídaní se dá bez větších problémů vydržet až do večera, ale pro jistotu jsem každému přichystal ještě dva malé houskové sendviče a pití si už vzal v ledničce každý sám.
Dnešní trénink byl naplánován na jezero Eyebrook, které leží poblíž Uppinghamu. Nádrž byla postavena v roce 1940, jeho výměra činí 200 ha, průměrná hloubka je zde pět metrů a maximální u hráze pak je 13,5 m. Toto protáhlé jezero je velice pěkně zapojeno do krajiny a pro nás není vůbec neznámou vodou. V letošním létě bylo hodně zarostlé kanadským morem, takže byla žací loď v plné permanenci. I dnes tu s námi byli Angličané a tak lichý počet členů naší výpravy opět nevadil.
Na Eyebrook jsem se docela těšil, protože to je nádrž proslulá nymfovým chytáním, které mám opravdu rád. Do lodě si mě opět vzal Michal, kterému to včera nestačilo a možná, že mi to chtěl nějak vrátit. Dneska mu to opravdu šlo, i když začátek lovu byl podobný včerejšku. Obloha byla zatažená a foukal mírný vítr západních směrů, který zde bývá tradiční. Zajeli jsme ke břehu asi 300 metrů nad rybářskou chatou a driftovali do jezera. Nasadil jsem včerejší osvědčenou sestavu a použil taktiku prádelní šňůry.
Dva drifty byly bez záběru a tak jsem vyměnil koncovou booby za zlatohlavé zaječí ouško a po prvním náhodu nedaleko u břehu jsem dostal tvrdý úder do šňůry, ale ryba mi spadla. Po dalším náhodu přišel znovu záběr a už jsem vodil tříliberního duháka, kterého se mi podařilo po chvíli zdolat. To však bylo z hloubky vše. Michal nasadil potápivou šňůru (3) a tahal oranžového bloba a Wooftera a podařilo se mu chytit prvního duháka z prostředku nádrže a za chvíli ještě jednoho.
Pak se mi podařilo vytáhnout další rybu na Silver Invictu a dostali jsme se do místa, kde se před zlomovou hranou východního břehu nádrže objevily na hladině koláče vodních porostů. Michal, který házel možná dvakrát dál než já, dostal svého bloba k tomuto zelenému ostrůvku a napíchl velkou rybu. Musel jsem ho hodně brzdit, aby jí nejdříve zdolal a pak teprve podebral. Byl to opravdu krásný duhák, kterého jsme chtěli použít pro dnešní večeři a taky kontrolu obsahu zaživadel. Stejně jako můj první úlovek měl zcela prázdný žaludek a po zvážení měl rovných pět liber.
Z těchto uvedených důvodů bylo zřejmé, že se chytaly hlavně předevčírem vysazené velké ryby, které byly ve výborné kondici a velmi bojovné a které jevily velký zájem o atraktivní nástrahy. Byl jsem velmi překvapen, že vloni velmi dobře fungující bažantí ocasy byly tentokrát zcela bez účinku a podobně na tom byly i jiné nymfy a také larvy vážek, které jsem rovněž vyzkoušel. Michal občas něco vytáhl na bloba a tak jeho náskok narůstal, což mi ale vůbec nevadilo, protože jsem mu jeho úspěch opravdu přál.
Kolem třetí hodiny už bylo jasné, že si nymfy tentokrát na Eyebrooku neužiji. Zajeli jsme z hlavního bazénu za poloostrov a ani tam nebyla situace jiná. Před čtvrtou hodinou jsem se rozhodl ke změně taktiky a nasadil jsem rychlou sklovitou intermediální šňůru a na konec nástavce jsem umístil Wooftera, na prostřední přívěs Silver Invictu a na horní přívěs pak oranžového bloba. Flurkarbonový nástavec o průměru 0,23 mm měřil skoro šest metrů.
Obloha byla ocelově šedá a vítr začal sílit a hnal nás k východnímu břehu. Zdálo se, že záběry přicházejí až v dojezdové polovině driftu a tudíž že vlny zahnaly ryby k nárazovému břehu. Kolem nás jezdil i zbytek našich lodí a byly tu i tři lodě s Belgičany, kteří se připravovali na zítřejší závod. Co chvíli jsme viděli zdolávat nějakou rybu a bylo to velmi nadějné. Pak zasekl i Michal svůj sedmý kousek a hned po něm jsem ze stejného hejna bodoval i já.
Do konce dnešního lovu zbývala hodinka, což by mohly být asi dva drifty. Vítr i dále sílil a začaly se dělat docela solidní vlny. Házel jsem tak do vzdálenosti dvaceti metrů, chvíli počkal a pak jsem začal stahovat mušky dlouhými zátahy za šňůru. V tomto předposledním driftu jsem chytl jednu starou štíhlou rybu na Silver Invictu a Michalovi jeden duhák spadl.
Naše vzájemné skóre tedy bylo 7 : 4 pro mého parťáka a já byl docela spokojen, ale chtěl jsem ho ještě trochu potrápit.
Náš poslední drift vyšel naprosto ideálně, protože proťal dráhu většího hejna velmi solidních ryb. Michal měl dva záběry a já tři, ale vytáhnout ryby do podběráku se podařilo jenom mně. Byl to fantastický závěr dne a nečekaná plichta ve vzájemném duelu v lodi. Nepamatuji se, kdy se mi něco podobného povedlo a myslím, že se to těžko kdy bude znovu opakovat. Po vytažení posledního úlovku u východního břehu jsem sice měl ještě chuť dát si jeden drift navíc, ale bylo už těsně před šestou a tak jsme končili. Šestá hodina znamená pro lodě konec závodění a tak byl tento čas byl konečný i pro naše tréninky.
Další den v pátek ráno už to bylo všechno naostro. Snídaní bylo jen šest, protože Šeďa před závodem nesnídá a přes den mu stačí jen kousek čokolády, aby prý byl hladový a nabuzený. Já bych to teda nevydržel, ale je to jeho dlouholetý vyzkoušený rituál. Na Eyebrooku jsme byli mezi prvními, takže si kluci stihli včas a v poklidu vše připravit. John Horsey nás pozdravil a předal mi sponzorské balíčky pro závodníky, zatímco já mu odevzdal jejich startovné na všechny tři závody. K tomuto kolu Lexus European Championships se přihlásilo 28 závodníků, ale protože se jeden z nich nepresentoval, tak mě v půl desáté John požádal o doplnění volné lodě. Souhlasil jsem s tím, ale nabídnutou zdarma účast v závodě jsem odmítl, protože jsem na to nebyl patřičně připraven a nechtělo se mi také jen tak zbůhdarma zabíjet ryby.
V deset hodin jsme vyrazili od mola a u kormidla jsem měl Belgičana Pascala Romelare, který je velmi dobrým břehovým závodníkem. Bez dlouhého dohadování jsme zamířili do míst, kde jsme včera navečer končili. Můj kolega zajel až k západnímu břehu a pustil dlouhý šikmý drift přes vodu. Já si v klidu připravoval nástavec a nikam jsem nespěchal, protože jsem věřil až druhé polovině driftu. Počasí bylo celkem ideální pro lov, ráno bylo zataženo a nad vodou byl ještě mlžný opar, pak se chvílemi ukazovalo slunce a odpoledne už bylo většinou slunečno, foukal stále mírný vítr od západu.
Pascal nasadil plovoucí šňůru a na hladinu dopadlo něco obrovského oranžového, co muselo být vidět na kilometr daleko. Pochyboval jsem, že by na to něco mohlo vzít, ale opak byl pravdou. Staticky chytanou Orange Booby s bohatým marabu křídlem, vysoko vztyčeným k obloze, spolkl asi po půlhodině velký duhák. Konečně jsem si tedy mohl upřesnit, že můj parťák chytá také na „prádelní šňůru“ s drobnými nymfami a s tou šílenou booby na konci, použil však statický způsob lovu a šňůru jen pomalu dobírat podle pohybu lodi.
Já měl na prutu rychlou sklovitou intermídu se stejnou sestavou mušek jako včera navečer a na konci prvního driftu jsem na Wooftera chytl svého prvního duháka. V tu chvíli polkla ryba tu oranžovou statickou booby i mému kolegovi a opět nade mnou vedl. Šli jsme tedy na druhý drift, který prakticky kopíroval ten první a mně se podařilo srovnat skóre zhruba ve stejném místě jako předtím a na stejnou mušku.
Pascal se vrátil na výchozí pozici a znovu jsme jeli po stejné linii a znovu velmi dlouhý drift. Nechal jsem ho být, protože jsem nezávodil a bylo mi tedy jedno kolik ryb ulovím, ale bylo mi celkem jasné, že už zde budou ryby asi dost poplašené, což se také potvrdilo.
Měl jsem další dva rychlé záběry, ale nesekl jsem je a můj parťák v lodi byl bez kontaktu. Pak se odvážil zajet víc ke konci nádrže a pustil drift směrem na krátkou hlubinu u východního břehu, o které asi ani nevěděl.
Odhodlal jsem se k malé výměně mušek a na horní přívěs jsem nasadil oranžového bloba. Očima jsem sledoval pohyb lodě a odhadoval, zda se opravdu do té díry dostaneme, protože jsem také přesně nevěděl, kde se vlastně nachází. Bylo po jedné hodině, slunce jsme měli nad hlavou a vítr v zádech. Nechal jsem teď šňůru klesnout hlouběji a pokračoval v dlouhých tazích s dorazem na konci a čekal, co se bude dít.
Ani ne sto metrů od břehu se mi šňůra rozjela a na konci byl duhák z kategorie těch vysazených tříliberních. Dal jsem si dost záležet na tom, abych ho nějakou zbytečnou chybou neztratil, nebo aby se mi nezapletl do padáku, o což se několikrát pokusil. Když jsem ho pouštěl zpět, tak nám ke břehu chybělo asi jen třicet metrů a pod lodí byla stále hlubina. Stihl jsem znovu nahodil, dvakrát zatáhl a byla tu další ryba a opět nádherný a opatrný souboj mi přinesl plné uspokojení z tohoto driftu. Štíhlý „domorodec“ vzal tentokrát Silver Invictu a to přimělo mého parťáka ke změnám taktiky, protože ta jeho statická metoda přestala už dávno fungovat.
O tomto hlubokém místě jsem věděl jen z doslechu, ale lovil jsem tu prvně a určitě bych se tu zdržel déle než na jediný drift. Můj parťák však chtěl pryč a já ho vůbec nepřemlouval, protože by tu třeba také něco chytl a tím by mohl ohrozit někoho z našich. Udělali jsme proto ještě jeden prázdný drift o kus dál a pak si to Pascal namířil zpět na hlavní bazén. Zde udělal dva či tři drifty a pak se znovu vrátil na výchozí pozice. Opět nasadil svou staticky plovoucí oranžovou booby a během hodiny vytáhl na malého Diawl Bacha, umístěného na prádelní šňůře, ještě dva opravdu pěkné duháky a tím se na mne dotáhl. Já už se věnoval pouze kompletaci nástavců na různých šňůrách a čekal jsem na šestou, protože mi bylo jasné, že víc už toho dneska nechytnu.
Musím se ještě zmínit o tom, že pro tento závod bylo šest ryb k zabití limitem a až pak se lovilo způsobem chyť a pusť, tedy bez protihrotu a se zákazem mušek typu booby, u nichž často dochází ke ztrátám ryb hlubokým polknutím nástrahy. Celkem se v tomto dni chytlo i se mnou 140 ryb, průměr na prut byl 4,86 ks, průměrná hmotnost úlovku byla 1,02 kg a nejtěžší rybu měl Vladimír Šedivý (1,65 kg). Vítězství si odnesli dva mladí Belgičané, kteří dokázali celý den tahat v rychlém tempu bloby. Christian Bazan vyhrál se 13 úlovky a Gerallt Hughes měl na druhém místě 9 velkých duháků, kterými přeskočil další dva borce s deseti úlovky. Z našich měl nejvíce Šeďa (8 ks), který chytal na rychle vedené bloby s pětkou potápivou šňůrou a to mu stačilo na páté a první nepostupové místo, do finále však přesto postoupil na největší rybu.
Míla Hosenseidl měl 5 ks a doplatil na svého parťáka, který jezdil s lodí po špatných místech, stejně ryb měl i Michal Adamčík, čtyři úlovky měl David Říha a Pepa Hanák pak tři. Zde bylo velmi důležité, koho měli naši v lodi, protože základním předpokladem pro úspěch v lodním závodění je jezdit v rybách. Šeďa získal další novou zkušenost, která se týkala blobování. Náš závodník už vedl 8 : 3, ale jeho soupeř Nigel Norton chytl za poslední dvě hodiny 7 ryb a také na bloby, ovšem s plovoucí šňůrou a midge tipem vedenou pomalými osmičkami! Duháci zde preferovali ty největší oranžové bloby, které jsme v takových velikostech v našich krabicích nikdy ani neměli.
I další den se závodilo na nádrží Eyebrook, ovšem pouze s použitím plovoucí šňůry. Pro dnešek tu byl jediným favoritem Iain Barr, který si sem přijel pro další vítězství. Když jsem ráno zjistil, že i dnes bude potřeba mých služeb pro doplněné liché lodi, zaběhl jsem si do obchodu nakoupit velké oranžové bloby. Naši kluci mě však už předběhli, takže tu na mne zbyl už jen jeden poslední, ale i tak mi pomohl.
Dneska mi všichni záviděli, protože jsem dělal partnera v lodi velice krásné mladé ženě a velmi dobré rybářce, která byla v chatě zvěčněna s desetiliberním divokým duhákem z letošního roku. Martha Thomson je manželkou závodníka Stewarta Thomsona, nám dobře známého pod přezdívkou Pirát. Ovládala výborně lodní kormidlo, krásně házela, jen její zásoba mušek byla velmi chudá. Zajeli jsme rovnou až do zadní části nádrže, kde jsem měl několik zatažení a si po půlhodině lovu jsem chytl na onoho velkého bloba pěknou rybu.
Po poledni se strhla pěkná průtrž a to jsme zrovna byli na mělčině za poloostrovem a já dostal druhý záběr a v tom největším lijavci jsem vytáhl dalšího duháka na bloba za přítomnosti profesionálního fotografa, který chtěl asi vyfotit Marthu s nějakým úlovkem. Dnes to bylo slabší než včera a když jela kolem Pirátova loď, tak měli oba rybáři na svém kontě nulu. Martha se proto snažila o to víc a chtěla konečně něco vytáhnout.
Asi o hodinu později jel kolem Iain Barr a poradil fňukající Marthě nasadit oranžového Booby Bloba. A ta rada byla moc dobrá, protože mé kráska chytla na dalším předlouhém driftu v linii před poloostrovem na tuto luru s hladiny dva pěkné duháky. Měl jsem zde také jeden záběr, ale neproměnil jsem ho. Pak už jsme se jen opalovali a konverzovali.
Martha pocházela z Venezuely, čímž se vysvětlil její neanglický vzhled, kterým se zřetelně odlišovala od místního průměru. Byl jsem nakonec docela rád, že jsem vydržel sedět v člunu osm hodin a bez použití oné známé nádoby na vyprazdňování měchýře, která patří do výbavy každé lodě. Ostatní kolegové čekali na tuto chvíli a dohadovali se, jak to asi budeme řešit. Ostatně Martha to vydržela také, i když u ženy v jejím věku to zas tak překvapující zjištění nebylo.
Iain Barr potvrdil roli favorita a vyhrál bez problému s 11 úlovky, další tři závodníci už měli ryb osm a mezi nimi byl na třetím místě i Miloslav Hosenseidl, což znamenalo postup do zářijového finále, stejně jako se to povedlo se šesti úlovky pátému Michalovi a šestému Pepovi. Závodníci na druhém a čtvrtém místě měli totiž už postup zajištěn z předchozích kol a tak tedy postoupili další dva. Celkem se dnes ulovilo 100 ryb, průměr byl 3,9 úlovku na závodníka a nejtěžší ryba měla skoro 4 libry.
K nedělnímu závodu jsme to měli na Pitsford jen kousek a tak jsme si mohli trochu přispat. K tomuto kolu se bohužel prezentovalo jen 17 soutěžících a tak z něj nějaké případné body do našeho žebříčku nehrozily. Dobré bylo, že nebyly vysazeny žádné nové ryby a tak byl výsledek přeci jen férovější. Pro mne to znamenalo znovu nabídku doplnit jednu loď a tak jsem jí rád přijal. Bylo oblačné počasí se stálým severozápadním větrem, tedy velmi podobné podmínky jako při našem středečním tréninku.
Vyrazili jsme o desáté z kotviště a mířili ke hrázi a rovnou do zátoky před jachtařským klubem. Můj dnešní partner byl Graham Herbert, který zde včera trénoval a odpoledne si v této zátoce pěkně zachytal. Byli jsme tu tři lodě, což bylo maximum na tuto malou zátoku. Graham byl přesvědčen, že to je to nejlepší místo kde nalovíme hodně ryb. První zde byla ale jiná loď, na které seděl i náš Michal. Během deseti minut měl záběr a táhl rybu po hladině hodně nekompromisně. Ten o ní ještě přijde, blesklo mi hlavou a za pár vteřin se opravdu ryba „vyřízla“ z háčku.
Pro Grahama to bylo ujištění, že tu ryby jsou a tak se sem stále a stále vracel, ale už se nic nedělo. Začalo mi být jasné, že ty ryby tu mohou být až odpoledne, ale teď tu prostě nejsou. Po čtyřech marných driftech to došlo i jemu a vyjel proto na volnou vodu a začal měnit šňůry. Vítr nás hnal přes jezero a vlny rostly a já začal věřit, že teď jedeme správně. Seřízeno jsem to měl opět na prádelní šňůru s Woofterem na konci a midge tipem na plovoucí šňůře.
Vítr nás hnal směrem na břeh pod ústím malého potoka, kde se rádi zdržují pstruzi. Asi 150 metrů od břehu jsem měl první zatažení a za chvíli jsem uviděl na hřbetu vlny přede mnou duháka a pak už přišel další očekávaný záběr a já táhl první rybu. Graham, který chytal s plovoucí šňůrou, byl tak trochu překvapen. Házel co možná nejdál, zatímco já nahazoval mušky jen tak na dvacet metrů a vějířovitě ve svém čtvrtkruhu před lodí. Vzhledem ke dlouhým hodům mého parťáka jsme se obraceli dříve, než bychom se dostali co nejblíže ke břehu, protože Graham by už házel do lesa.
Otočili jsme tedy a asi dvě stě metrů od břehu jsme začali nový drift o kousek vpravo od toho prvního. Na jeho konci to bylo podobné jako před chvílí. Měl jsem dva záběry a jeden úlovek na koncového Wooftera jen kousek od lodě. Vlny nás pěkně houpaly a já se při zdolávání ryby vždy postavil. Nechtěl jsem ztratit úlovek a též abych signalizoval našim, kde jsou ryby. Další drift mi sice nic nepřidal, ale jeden záběr tu byl znova. To už vyvedlo mého parťáka z míry a začal se vyptávat, jak to dělám, jakou mám šňůru a jaký nástavec. Bylo to poprvé, co se mě Angličan a velmi zkušený rybář ptal na podobné detaily, protože to zpravidla bývalo naopak.
Graham zajel dál od břehu a sestavil si podle mne nástavec, šňůru použil stejnou a než se připravil, tak už jsme byli v rybách a já táhl dalšího duháka na Diawl Bacha s tílkem překroužkovaným rudou holografickou lametkou. Pěkně jsme se houpali na vlnách i v následující rundě a tentokrát se mi podařilo nahodit až ke břehu, dvakrát jsem zatáhl za šňůru a nad vodu vyskočil velký hnědý pstruh ob., který mi ve vzduchu urazil celý nástavec až nahoře u šňůry. Další drift jsem proto ztratil navazováním a při dojezdu jsem jen jednou nahodil a to jsem neměl dělat, protože Graham se zrovna otáčel a namotal mi celý nástavec na lodní šroub. Naštěstí jsem nepřišel o šňůru a odnesla to jen druhá kompletní sada osvědčených mušek.
Znovu jsem musel vyměnit celý nástavec a můj parťák už zde nechtěl pokračovat, protože byl stále bez záběru a rozhodl se změnit místo. Zajeli jsme do rohu k hrázi a začali driftovat do jezera na té největší hlubině. Tady konečně vytáhl Graham asi o půl druhé svého prvního duháka odněkud z hloubky na pětku potápivku a koncového bloba. Udělali jsme tu ještě dva neúspěšné pokusy a pak se vytvořilo velké lodní uskupení ve Willow Bay, takže jsme tam také museli zajet. Dařilo se tu hlavně Nicku Dunnovi, který jezdil v lodi s Milanem a měl už asi 10 úlovků, které vytáhl na různé Diawl Bachy. Nakonec se ukázalo, že je nedostal u hladiny, ale někde dost hluboko, protože měl na konci hodně těžkého glasbuzzera. Graham tu dostal i svou druhou rybu na staticky chytaného Diawl Bacha a bylo to hluboko v mém kvadrantu nedaleko od lodě.
Pak jsme zajeli znovu do zátoky, která je u jachtařského klubu, ale tam už byly tři lodě, takže jsme se zde dlouho nezdrželi. Přemluvil jsem parťáka k nájezdu na protější břeh, kde jsem si byl jist úlovkem, ale nepodařilo se mi to. Jakmile se loď začala houpat na vlnách, tak Graham zaklel něco jako: „ Zasraný vítr!“ a už nepokračoval a různě bloudil po jezeru a měnil šňůry. Vítr se mi zdál být ten samý, ve kterém jsme ráno asi půldruhé hodiny v oněch místech jezdili, ale Graham asi tušil, že by to nebyl jeho šálek čaje. Před půl šestou chtěl už jet zpátky, ale já ho přesvědčil, že ještě třikrát nahodíme a pak už pojedeme. Po dalším nahození mu bloba zhltnul duhák, který byl nakonec největší rybou kola a tak byl můj kolega opravdu rád, že se mu takto podařilo postoupit do finále a náš souboj skončil plichtou.
V tomto závodě měli dva rybáři 12 úlovků, když vyhrál Nick Dunn o pouhé 3 gramy před naším Šeďou. S nimi ještě držel krok Ed Foster s 9 rybami, Richard Slater měl jako čtvrtý pět záznamů a pátý pak byl David Říha, kterému na postup stačily 4 velké ryby, protože tři borci před ním už postoupili dříve. Na prvním nepostupovém místě byl za ním náš Milan, který měl sice pět pstruhů, ale ti byli o 1,5 libry lehčí. Hádal jsem, že kdybych si zde mohl jezdit podle sebe, tak jsem dnes mohl mít taky těch sedm úlovků jako při středečním tréninku. Průměr ulovených ryb byl 3.82 ks, tedy číslo hodně podobné předchozímu dni na Eyebrooku. Znovu se ukázalo, že 11 – 13 ryb za osm hodin lovu by měl stačit na vítězství v takovém závodě, avšak v zářijovém finále na Chew Lake to bude chtít na vítězství asi 15 – 17 úlovků.
V pondělí jsme se již tradičně zastavili na Rutlandu, kde probíhala nějaká další soutěž družstev a na jedné lodi jsme poznali i Iana Barra. Římováci si tu udělali okružní jízdu parníkem po této největší nádrži na Britských ostrovech a pak už jsme jeli rovnou na letiště. Při odletu se to opět neobešlo bez komplikací, protože jsem při balení zapomněl cívky se šňůrami v příručním zavazadle a to jsou zde nebezpečné předměty, které do kabiny nepatří. Měl jsem štěstí, že se nakonec zázrakem ještě podařilo odnést tuto tašku mezi ostatní zavazadla, jinak bych asi přišel o 15 šňůr. Tak tedy skončil náš první letošní výjezd do Anglie. Vzhledem k postupům se ještě můžeme těšit na krásné finále, ve kterém se na padesáti lodích utká rovná stovka jezerních specialistů. Kdyby se tak někomu z našich podařilo probojovat do první dvacítky, určitě by to byl pro něj pěkný úspěch…