Autor: Gustav Čibera
Byl klasický říjnový den roku 2004, poprchávalo a byla už docela pěkná zima. Přesto jsem se rozhodl, že vyrazím na lipany. Sbalil jsem cajky a vyrazil směrem na Horažďovice. Jak jsem se blížil k Velkým Hydčicím, déšť začal houstnout a teplota klesala. Po příjezdu k Otavě jsem sestavil mušák a vyrazil proti proudu k mému oblíbenému místu, kde jsem si minulý rok tak pěkně zachytal. Asi tak po hodině lovu jsem měl na svém kontě jen čtyři lipany a začal jsem si říkat, kdepak ty ryby asi jsou? Mezitím se spustil docela slušný liják a já už to chtěl zabalit. Ale nedalo mi to a řekl jsem si, že prochytám ještě proudky, které byly o kousek výš. Vylezl jsem na břeh a šel směrem k místu, kde jsem tušil nějaký ten úlovek. Šel jsem po břehu a všiml jsem si takové menší tůně. Přišel jsem opatrně blíž a řekl si, že bych to tu mohl zkusit.
Najednou jsem spatřil v tůni nějaký stín. Co to je, asi nějaká kláda? Po kolenou jsem se připlížil blíž. Koukám na to a ona to byla ryba! Odhadl jsem, že by mohla mít tak kolem metru, ale nešlo mi do hlavy, co by to mohlo být? Sumce a pstruha jsem zavrhl , že by štika? Pak mě napadla ještě jedna ryba, kterou tu chytil kamarád na vláčku a byla to tehdy hlavatka. Chvilku jsem rybu pozoroval a přemýšlel co dál. Prut č. 4 zn. Sage nebyl zrovna ideálním náčiním pro lov takové ryby. Ve vestě jsem našel vlasec o průměru 0,20 mm a tak jsem začal pomalu a pečlivě, ale za neustálého pokukování po rybě, převazovat prut a při tom jsem také přemýšlel, co by jí mohlo chutnat.
Volba nakonec padla na mého oblíbeného zonkera, který měl pevný háček a slušný protihrot. Ryba ležela na hraně mezi proudem a tišinou a ani se nehnula. Byl jsem čím dál víc nervóznější zdali zabere a co teprve potom, kdyby mi zabrala. Pomalu jsem si odmotal trochu šňůry a v kleče nahodil. Hod se mi povedl a pak jsem nechal zonkera splavat kousek pod rybu a dvakrát jsem popotáhl. Má ryba se ohnala po mušce a já ostře přisekl! Rozjela se a já se jí v tom nesnažil nijak bránit.
Už nebylo pochyb o tom co je to. Byla to opravdu hlavatka! Mazala po proudu dolů a já skočil do vody za ní. Měl jsem štěstí, že v řece nebylo moc vody a mohl jsem s ní běhat sem a tam. Asi po hodině běhání, když už jsem toho měl zrovna tak dost, začala častěji zalehávat. Měla toho asi už taky dost. Nakonec se mi ji podařilo dostat na břeh. Ležel jsem tam dvacet minut úplně vyřízený. Nemohl jsem uvěřit tomu, že tady takový ryby jsou a že jsem měl to štěstí se sní potkat a zdolat ji...