Autor: Karel Křivanec
V posledních letech se vědci začali obšírněji zabývat otázkou zřetelného mizení lososů na Britských ostrovech. Podařilo se též vypátrat mnoho starších údajů o jeho rekordních úlovcích za posledních 100 - 150 let. Dnes se má za to, že nejtěžší britský losos byl uloven do sítě roku 1869 v řece Tay a vážil 84 liber (38 kg). Byly však vysloveny i jisté pochybnosti kolem jeho správného zvážení. Také druhý největší známý britský losos pochází z východoskotské řeky Tay a rovněž ze sítí (32,5 kg). Z historie je zaznamenán v roce 1743 úlovek Lorda Home o hmotnosti 31,5 kg, avšak bez udání způsobu lovu. Za britský rekord na udici se proto považuje úlovek 64 lb (29 kg) lososa z řeky Tay (říjen 1922). Slečna Georgine Ballantyne zde vytáhla tohoto mlíčáka na vláčeného proudníka. Britský muškařský rekord drží paní Clementine Morrison, která ulovila v řece Deveron lososa o hmotnosti 61 lb (27,7 kg). (V publikaci Velká kniha muškaření jsou oba úlovky zaměněny.)
Dnes je ve Velké Británii registrováno 93 takzvaných mamutích lososů, což jsou ryby nad 50 lb (22,7 kg). Většina z nich pochází z období před rokem 1931, později už bylo zaznamenáno jen 6 mamutů nad 50 lb, poslední z nich v roce 1969 z řeky Tay (54 lb = 24,5 kg). Nejvíce obrů pochází z dekády 1921 - 30, celkem to bylo dnes neuvěřitelných 27 kusů. Z uvedené statistiky též plyne, že tito lososi nad 50 lb nejčastěji pocházeli z řeky Tay (32ks), dále z řeky Awe (11), řeky Tweed (10), řeky Wye (9) a z řeky Shannon (7). Dnes je losos nad 30 lb (22,7 kg) stejně vzácný, jako byl vzácný před sto lety vzácný padesátiliberní mamut.
Ještě v roce 1973 byl celkový registrovaný výlovek lososa atlantského na úrovni 12.700 tun, avšak v roce 1997 už jen 2 300 tun. Část této redukce však připadá na vrub omezení síťových odlovů. Největší pokles početnosti této ryby spadá do období let 1985 - 1997. Celkově se přepokládá úbytek menších lososů (grilse) v severním Atlantiku ze 4,7mil. kusů na 2,6 mil. kusů (o 46 %) a u lososů, kteří tu přečkají dvě a více zim, byl tento úbytek snížením ze 4,2 mil. jedinců na 1,5 mil. kusů (o 65 %).
Když začaly úlovky lososů v 70. letech klesat, přičítali to sportovní rybáři jen na konto komerčního lovu do sítí a vyvolali řadu protestních akcí, v jejichž důsledku byl zrušen, nebo značně omezen, lov do sítí při ústích řek, ale i na volném moři. Přesto se však populace lososů nezotavily a počet do řek táhnoucích lososů se nezvýšil. Nepodařilo se tak prokázat tento přepokládaný vztah a naopak se zjistilo, že když řeka produkuje dostatečné množství strdlic a v oceánu jsou dobré podmínky pro jejich přežívání, pak bude dobrý tah lososů, který umožní jak lov do sítí, tak i na udici, což byla situace až do počátku 70. let. Nyní, když je početnost lososů mnohde kritická, je však třeba zabránit jejich zabíjení vůbec.
Až do roku 1976 se vracelo 20 - 50 % strdlic zpět do řek jako dospělý losos. V devadesátých letech to už bylo méně než 20 %. Navíc se rapidně začala snižovat jejich průměrná hmotnost a byli zjišťováni i jen šedesátidekoví, pohlavně zralí lososi, což ukazovalo na to, že by celý problém mohl souviset v množstvím potravy v severním Atlantiku. Mladí lososi ze západního pobřeží Británie a z Irska táhnou k pobřeží jihovýchodního Norska, východobritští pak do Severního moře a až na 72 stupeň severní šířky, což je 1 500 km na sever od pobřeží rodného Skotska a to vše stihnou za necelé 3 měsíce.
Mnoho mladých lososů se krmí v oblasti od Faorských ostrovů až k Norskému moři a ti se vracejí do svých řek jako "grils" (počeštěno), už po jedné zimě strávené v severním Atlantiku. Část lososů pak táhne dál západním směrem až k západnímu pobřeží Grónska, kde se mísí s populacemi severoamerickými (hlavně Kanadskými). Zde bylo označkováno 4657 lososů a 44 z nich bylo později uloveno ve Velké Británii, 16 v Irsku, 3 ve Španělsku, 2 ve Francii a 28 v Kanadě. Tito lososi se vrátili do svých domovských řek po 2 - 3, vzácně i 4 zimách strávených v moři.
Lososi se pasou v oceánu těsně pod hladinou a sežerou vše, co mohou spolknout a přednost dávají tomu, co je zde nejhojnější. Vědci zjistili, že kořist lososa je omezena průměrem jejího těla. Lososi totiž mohou pozřít jen takové sousto, jehož průměr těla nepřesahuje 2,5 % délky těla lososa. Například strdlice o délce těla 20 cm může polykat jen ty živočichy, jejichž tělní průměr je 5 mm. To je tedy důvod, proč preferují drobné korýše a malý plůdek. Žerou však i vodní hmyz, včetně toho, který byl do moře zavát větrem z pevniny.
Strdlice odplouvají do moře na jaře, když jeho teplota dosáhne 8 stupňů Celsia. V moři přijímá losos potravu jen v úzkém teplotním rozpětí 8 - 13 stupňů. Teplota vody je tedy jeden z životně důležitých faktorů pro přežívání v moři a možná, že by mohla mít i nějaký vliv na odmítání potravy během jeho tahu v řekách. Když je v květnu v Norském moři teplota nad 8 stupňů, pak je přežívání strdlic vysoké.
V poslední době byl dán úbytek lososů do souvislosti s kolísáním klimatu v severním Atlantiku. Rozhodující vliv by zde měly mít na tyto děje dva atmosférické útvary, kterými jsou azorská tlaková výše a oblast nízkého tlaku nad Islandem, jejichž intenzita se mění. Z toho byl vytvořen tzv. index NAOI, což je vlastně rozdíl průměrných ročních tlaků mezi oběma tlakovými útvary.
Ukázalo se, že vzestup indexu nad 30 % znamená vzrůst bouří a dešťů, tedy zesílení západního proudění a příliv studených vzduchových hmot od Labradoru, včetně průniku většího množství ledovců. Současně se často stává, že dochází naopak k přísunu teplých vod od jihu do severního Atlantiku a kombinací obou faktorů se značně zužují krmné oblasti lososa. Ze severních polí je vytlačován zimou a od jihu teplem. Při nízké hodnotě NAOI se naopak tyto pastviny rozšiřují.
Toto by potvrzovaly i zkušenosti ze 60. let, kdy byl zmíněný index nízký a lososů byl dostatek a naopak 80. a 90. léta, kdy byl index vysoký a lososů bylo málo, patrně hlavně v důsledku jejich vysoké mortality v moři. Uvedené změny teploty vody mají vliv i na hlavní potravu lososů, ať už se jedná o planktonní korýše z rodu Calanus, anebo plůdku různých druhů ryb. Nejběžnější potravu lososa představují drobné rybky zvané capelin, ale do úvahy přicházejí i sledi a tresky, kolísání jejichž početnosti též souvisí se zmíněnými změnami v oceánu.
Na konci 19. a v prvních dekádách 20. století byla v severovýchodním Atlantiku obrovská hejna sleďů, jimiž se živí lososi, kteří jsou pak schopni dorůst největších rozměrů. Se snížením stavu sleďů vymizeli nejen velcí lososi, ale i velcí tuňáci. To je si ten důvod, proč nebyl ani v hojných 60. letech minulého století překonán britský rekordní úlovek lososa a proč ani dnes není moc pravděpodobné, že tomu tak někdy bude.