Autor: Mirek Krejčí
Hned na začátku ledna, když jsem získal s letošní povolenkou soupis revírů a zkontroloval v něm, že Jihočeši opravdu otevřeli úsek na původním korytu Vltavy mezi hrází lipenské přehrady a Loučovicemi, se mi v hlavě zrodil plán, že tohle místo musím zkusit. Na potočáka přes 30cm člověk na českých revírech jen tak nenarazí a tady se po mnoha letech prvně chytalo na MSJ a potočáci i o hodně větší. Zprávy po zahájení sezony ale nebyly zrovna příznivé. Větší ryby se moc nechytaly. Prý za to můžou kormoráni, kteří letos v kruté zimě prvně řádili i zde.
Když člověk něco moc chce, tak si většinou na to musí krapet počkat. Dlouho plánovaný výlet na úsek Vltavy 29 s režimem CHAP jsem nakonec uskutečnil až 16. června, kdy spousta kolegů vyrazila na zahájení dravců. I když se nás původně domlouvalo několik a já měl strach, že se všichni do auta nevejdeme, vyjížděl jsem toho rána z Prahy sám. A když jedu sám a nikdo mne nehoní, tak se mi jen málokdy podaří vyrazit opravdu brzo.
Zvláštní jednodenní povolenku za 250 Kč jsem měl rezervovánu dopředu telefonicky a nebylo tedy proč spěchat. Z Prahy na Lipno je to přes 200 km a tak bych stejně musel vyrazit pár hodin po půlnoci, abych byl na místě opravdu časně ráno. Říkal jsem si, že snad něco chytnu i přes den a to i přes šílená horka, která v tu dobu právě panovala. Nebo až navečer při večerním sběru. Byl jsem sám a tak jsem mohl zůstat dle libosti a rybářského řádu. Nemám rád, když na někoho čekám a nevím, co se děje a tak jsem už po cestě mobilem hlásil, že mám zdržení a přijedu až kolem poledne.
V Loučovicích to skoro vůbec neznám. Ptám se tedy, kde si mohu povolenku vyzvednout. Jsem nasměrován k Rybářskému domu, ale domlouváme se, že až projedu Vyšákem ještě zavolám. Tady telefon vyzvání, ale nikdo ho nebere. Přijíždím k benzince v Loučovicích. Zkouším to znovu, ale se stejným výsledkem. Po skoro 230 ujetých km jsem znejistěl. Posílám ještě SMS a popojíždím k fabrice V Prokopu, kde revír nad lávkou začíná.
V tůni pod lávkou, tedy už v MP revíru, vidím stát za kameny dvě větší ryby. V nejhorším začnu tady. Vracím se k autu a na třetí pokus se mi v telefonu ozývá místní hospodář pan Pučegl. Omlouvá se, že mobil dost zlobí a radí mi cestu k Rybářskému domu. Ten nacházím už bez problémů. V ústrety mi běží statný vlčák a za ním kráčí hospodář. Vyřízení povolenky je rutina na několik minut.
Přiznávám se, že jsem tu poprvé a snažím se získat informace, jak na to a kam na ně. Také nejsem žádný kamzík a z velkých kamenů v řečišti Vltavy mám dost respekt. Nerad bych někam spadl. Zvlášť když jsem sám. Dostávám přesné rady, kam zajet s autem a kde začít chytat. Dodatečně za ně díky! Konečně jsem na louce u zatáčky. Hráz je na dohled a k mostu, který tvoří hranici revíru, je to asi 100m. Je po půl druhé odpoledne a slunce nemilosrdně pálí. No, trochu jsem se v panem Pučeglem zakecal.
Sestavil jsem prut, připevnil naviják a provlékl šňůru. Povolena je jen jedna muška, stejně jako třeba v Rakousku nebo Slovinsku. To nebude sranda. Výběr mušky jsem nechal jako vždy až k vodě. Navlékl jsem na sebe zbytek výstroje a jednou z vyšlapaných cestiček pomalu a opatrně slezl k vodě. Hlavně se chovat jako indián! Nedupat, nevyčuhovat nad terén.
To se snadno řekne, ale na zarostlém a kamenitém břehu hůře realizuje. Jen s malým šplouchnutím se nořím do tmavé vody a snažím se ukrýt za velký balvan. Navazuji těžkého golda z přírodního zajíce a během několika hodů jsem odměněn za svou snahu. Nejdřív z tůně vytahuji pstruha kolem 30cm, pak většího ke 40 a pak ještě většího. Oba mají pod okem plastovou značku. Byli tedy nedávno vysazeni, jak mě upozorňoval pan Pučegl.
U mého břehu už nemám záběry, ale brodit nebudu. Vytahuji z navijáku více šnůry a posílám mušku do výklenku balvanu u protějšího břehu. Šnůru unáší proud a najednou její konec nepatrně přibrzdí. Zlehka přisekávám.a bing ho! Opět krásný potočák, tentokrát bez značky. Jak se snažím prochytat vývařiště na začátku tůně, trhám několik zaječích goldheadů a jsem nucen zkusit i jiné mušky, protože jejich zásoby se zmenšují. Ryby jsou při chuti i přes tu výheň. Nechápu to.
Chytám i na zatíženou pupu a na brázděného suchého chrostíka, kterého jsem ale musel poslat hodně po proudu. Jak jsem ho zarazil v jeho vodním slalomu, voda se zavařila a byl tam další potočák.. Z každé tůně jsem jich vytáhl v průměru pět. Šel jsem proti proudu, zkoušel tůň za tůní až jsem v podvečer skončil pod mostem. Tam už se mi nedařilo chytit větší rybu a malí prckové mi z neznámých důvodů padali i z malé jepky, kterou jsem nakonec navázal. Vůbec mi to ale nevadilo.
Krásně jsem si zachytal a moje celkové skóre toho dne činilo dvacet potočáků, z toho 5 jich bylo přes 40 cm a stejný počet pod 20 cm. Dva největší potočáci měli k padesáti, tak 47 – 48 cm. Prostě krásné rybky a skvělý den. V půl desáté jsem od vody musel utéct kvůli neskutečně žravým a otravným miniaturním muchničkám. Můj Off je nejspíš přitahoval. Drbal jsem se jako šílenec ještě v Budějovicích.
Nejsem žádný mistr světa a tak vím, že jsem měl tentokrát kliku. Prostě, tlak se správně zahoupal, ryby se dobře vyspaly a měly hlad a chuť to se mnou zkusit. To, že jsem je musel pustit, mi vůbec nevadilo. Tyhle tečkované krasavce já totiž z principu po hlavě nebiju a nejím. Jen se kluci a holky pěkně množte! Díky a někdy příště zase nashle…