Autor: Karel Křivanec
Byl horký červencový den, když jsem přijel s manželkou na chalupu u Volar a čekal na nás jeden z řady úklidových víkendů, které dopřává svým majitelům každé staré stavení, co není trvale obydleno. V předešlých deseti letech jsme sem skoro vůbec nejezdili a tak jsme se rozhodli, že to letos dáme všechno trochu do pořádku. Tentokrát na mne čekalo bílení chodby a žena stále něco uklízela a čistila.
Dnešní pokračování série rodinných brigád navázalo na předchozí akci, která zahrnovala oba červencové státní svátky. Samozřejmě, že jsem měl i tentokrát své rybářské nádobíčko v autě, ale to jen tak pro klid duše. Moc jsem nevěřil tomu, že by na něj mohlo dojít. Minule snad mohla být dobrá příležitost, ale odpolední prudký liják, při kterém napršelo během hodiny přes deset centimetrů vody, zakalil Teplou Vltavu a na rybolov nebylo ani pomyšlení.
Byla to letní bouřka s množstvím blesků a slušným hromobitím a najednou jsem uslyšel manželku, jak si s někým povídá. Do světnice vešla starší žena, která se u nás schovala před lijákem a velmi se omlouvala, že ruší. Byla to paní Frejová a já ji zpočátku nepoznal. Bydleli asi pět set metrů nad námi u Jedlového potoka a pak se najednou ztratili a jejich služební chalupa zůstala prázdná.
S jejím synem Františkem jsem se znal od vidění, protože také muškařil, když zrovna nekácel v lese stromy. Byl to hezký chlap, který však zůstával svobodný, i když už se mu blížila čtyřicítka. Od známého jsem se dozvěděl, že ho zabil v lese strom a jeho maminka se odstěhovala za bratrem do Prahy. Teď se tedy ukázalo, že to nebyla pravda. Frejovi si koupili vlastní chalupu jen asi kilometr od té staré a Fanda jí vypulíroval a přistavěl k ní velkou krytou verandu.
A pak ho postihlo to strašné neštěstí. Byla to mozková příhoda se silnějším krvácením, která nebyla včas rozpoznána a po čtyřech dnech už bylo pozdě. Fanda ochrnul, oslepl a jeho mozek se vrátil do dětských let. Zbyla mu jen maminka, která o něj pečuje dodnes, i když má na zádech už sedm křížků, ale na svůj věk ani trochu nevypadá. Pozvala nás k nim, Fanda bude moc rád, protože patřil k pilným čtenářům mých článků v Rybářství.
S tím jsme se rozešli a dá se říci, že překvapení bylo na obou stranách, protože naše nenadálá návštěvnice si myslela, že jsme chalupu dávno prodali. Doma jsem tedy rychle namnožil své rybářské příběhy z Teplé Vltavy z poslední doby, aby mohla maminka udělat synovi radost. Bylo to pětatřicet stran textů, které chtěla Fandovi ve volných chvilkách přečíst, protože sluch je to jediné, co mu ještě zůstalo zachováno.
V sobotu odpoledne jsme jí slíbili návštěvu a to je tedy dneska. Věnuji se sice bílení chodby, ale musím myslet na Frantu a na setkání, které nás čeká. Čas se vleče a tak se ještě pouštím do sekání trávy, které je všude plno. Křovinořez mi vibruje v rukou a pot teče v horkém počasí po celém těle. V půl šesté máme vše hotovo a tak se musíme vypravit na návštěvu, kterou odložit nelze.
Po šesté jsme na místě. Bíle natřená šumavská chalupa si sedí na krátce střiženém zeleném pažitu u okraje smrkového lesa, co se sem rozpíná od Soumarského mostu. Naproti nám běží dva menší psi, kteří štěkají jako o závod a upozorňují domácí na naší přítomnost. A už tu je pani Frejová a vede nás do kuchyně, kde sedí u stolu Fanda na kolečkové židli a snaží se volat mé jméno. Maminka nám vaří kávu a já jí předávám ty povídky pro syna.
U stolu sedí skoro padesátiletý muž, který nemá jeden šedivý vlas. Z obličeje vystupují dvě oči bez života, zato Fandova hlava se kymácí ze strany na stranu, jako u neposedného děcka. Obě ženy brebentí o nejrůznějších věcech a maminka je opravdu ráda, že jsme přišli, protože k nim moc lidí nechodí, aby jí pomohli alespoň na chvíli nést její kříž. A ta statečná žena si ani jednou nepostěžuje. Dokonce ani na toho, kdo zanedbal synovu léčbu. Dnes má ještě sílu, ale v jejich očích čtu otázku. Co se stane, až tady jednou nebudu?
Mezitím nám ukazuje domácnost a upozorňuje na vše, co tu ještě zdravý František vylepšil. Pak opět sedíme u stolu a dosud tiše sedící Fanda začne naříkat. " Rozumíte mu?", ptá se pani Frejová. Manželka se přiznává, že nerozumí., ale já, bohužel, ano. Se sevřeným hrdlem opakuji jeho slova. "Já chci umřít! Já chci umřít!" a maminka jen smutně přikývne.
Pak připraví synovi skromnou večeři a krmí ho jako malé dítě. Už zase něco povídá a občas zapomene, že na ní čekají otevřená ústa. Po hodině nacházím důvod k odchodu. Mám přece v plánu večerní lov na Vltavě a tak se loučím a nechávám manželku ještě u Frejů. Jedu někam pod Lenoru na dvě hodinky zapomenout na všechno.
Zastavuji u lenorského přejezdu a auto nechávám hned na kraji silnice, aby na něj bylo odevšad vidět. V okolí se totiž už více let pohybuje nějaká parta, která vykrádá odstavená rybářská auta a tak bych jí nechtěl dát další šanci. Oblékám se do vysokých brodících kalhot, sestavuji trojkového Sage a beru si na vyzkoušení novou francouzskou šňůru Symbol od JMC. Je světle hnědě zbarvená, elastická a bez paměti, bohužel je na čtyřkový prut, ale snad to nebude moc vadit.
Ještě se vracím k autu pro čepici se zabudovanými světly, což je novinka letošní sezóny a už spěchám k řece. Kamarádi mi v týdnu povídali, že tu narazili na duháky a tak mířím do jedné důvěrně známé lipanové tůně, kde by se něco mělo chytit. Je skoro osm a času už moc nezbývá. Navíc jsou břehy tak silně zarostlé keři a vysokou travou, že jen stěží najdu průchod k vodě. Je vidět, že už se tu řadu let nehospodaří. Kdybych to tu dobře neznal, tak by se mi to snad ani nepovedlo.
Do vody vstupuji v místě, kde jsem před sedmi měsíci končil sezónu při lovu z ledové kry. Dnes je tu vody nad pás a je pěkně studená, i když už se zdá, že její hladina klesá. Moc hmyzu nelétá a tak sahám po oblíbeném srsťovém chrostíkovi na čtrnáctce háčku. Musím ještě sejít asi padesát metrů vodou a pak to vezmu proti proudu zpět. Na hladině se nic neděje, jen na výjezdu z tůně do proudu jsou kolečka. Cvičně na ně házím a dostávám je oba. Jsou to potočáčci kolen dvaceti centimetrů. Jinak se neděje nic.
Vtom to za mými zády u levého břehu žbluňklo a na hladině jsou velká kola. Ryba musela vyskočit dost vysoko, aby udělala takovou paseku. Vida ho, to mohl být jedině duhák.
To bude snadná práce, pomyslím si a už mu tam posílám svou mušku. Poprvé, podruhé, potřetí, podesáté. Začínám měnit chrostíky a nakonec zmenšuji velikost a přecházím na jepičky, ale nic se neděje. Ryba se už neukazuje. Dvě jepičky jsem utrhl a dvě mi umolousali proudník a malý lipánek.
Asi se někam přesunul a tak postupuji proti vodě a vracím se k původní mušce. Pak nahazuji šikmo pod sebe do stejných míst a srsťový chrostíček se zelenou prdelkou si to šněruje po hladině a na konci své poutě zabrázdí na hladině. Razantní záběr mě vytrhuje z poklidu a špička prutu signalizuje, že zásek sedí. Koncový vlasec o průměru dvanáct setin milimetru mi nedovoluje žádnou divočinu a tak si se svým úlovkem delší dobu hraji, než se mi ho podaří navést do podběráku. Ploutve má už pěkně dorostlé, bude tedy ve Vltavě skoro tři měsíce od jarního vysazení.
Problém mám při jeho měření. Protože už ryby normálně neberu, tak nemám v košíku metr. Odhaduji ho na 34 cm a činím zápis do úlovkového listu. Spoléhám na to, že dnes už žádná kontrola nepřijde. Hned také zesiluji koncové vlákno a přidávám další dvě setiny milimetru na jeho průměru. Začíná se už dost šeřit, hmyz zvyšuje svou aktivitu a tomu odpovídá i chování ryb.
Nová francouzská šňůra je přeci jen trochu těžká na trojkový prut, čímž se poněkud smazávají pro suché chytání její perfektní házecí schopnosti. Budu jí někdy muset ještě vyzkoušet s drobnými nymfami proti vodě. Teď se však zaměřuji na dvě ryby, které sbírají u protějšího břehu. Jednu jsem škrábl háčkem a druhou nepřemluvil. Házím svou mušku na malé kolečko pod nimi a skoro neznatelný záběr mi dává dalšího duháka. Je menší, odhaduji ho na třicítku a dávám ho také do košíku.
Zničený chrostík už nechce plavat a tak se snažím převázat mušku a zapínám světla ve štítku čepice. Je to perfektní, jen se s tím musím naučit zacházet a hlavně musím najít tu správnou vzdálenost, ve které se má strkat vlasec do očka háčku. Nakonec se mi to přeci jen daří a tak si pochvaluji ten pokrok. Provlečeno mám, ale nyní nastávají problémy se smyčkou uzlu a to si vyžádá další čtyři pokusy, než je uzel hotový. Zatáhnu a mušku mám opět v ruce, takže znova, ale nakonec je vše perfektní.
Je po deváté večer a já stojím ve stále stejné tůňce a házím na další sbírající rybu. Muška zabrázdí a vtom po ní vyjede pěkný duhák. Celý se pokládá na hladinu, ale zásek jde do prázdna. Měním mušky a snažím se na to přijít a pak se zase vracím k srsťovému chrostíčkovi. A najednou táhnu větší rybu, která se sice zmítá, ale ten odpor neodpovídá její velikosti.
Prohlížím si svůj úlovek v podběráku a z tlamy mu trčí nějaký ocas. Je to proudník tak patnáct centimetrů dlouhý. Svítím si na rybu s vysokým tělem, kterou odhaduji na šestatřicet centimetrů a vidím, že jí chybí levá prsní ploutev. Proto nemohl chytit mého chrostíka a proto ten slabší odpor. Nad Vltavou se vznáší lehký opar a já mám už pro dnešek splněno. V košíku si nesu od vody tři smutné pstruhy a vy už asi tušíte, kdo je za chvíli dostane…