Autor: Karel Křivanec
Závěr mé letošní muškařské sezóny šel tak trochu do ztracena, ale v posledních letech to ani vlastně nebývalo jinak. Ty chladné lovy už nechávám mladším a raději pečuji o své zdraví někde v teple. Naši šumavskou pánskou jízdu jsem letos nestihl, protože se kryla se svatodušními svátky a to je třeba povozit rodinu po celém příbuzenstvu a navštívit všechny ty živé i mrtvé a trochu si s nimi popovídat.
Navíc mi zkazili náladu neznámí meliorátoři, kteří na konci září opět zcela zničili Jedlový potok, tekoucí kolem mé chalupy na Stögrově Huti u Volar. Už jsem si myslel, že dali pokoj, když se tu řadu let neobjevili a bývalá stoka se začala pomalu měnit na potok. A nejednou jsem přijel a byla tu zase stoka a všechny nánosy a kameny ležely vyorány na břehu. U nedalekých Zbytin se už dva potoky revitalizovaly do původního stavu, ale přímo v CHKO Šumava se to stále ještě dělá pěkně po bolševicku. Cožpak se tato zvěrstva budou opakovat do nekonečna?
Na to jsem myslel, když jsem odbočoval v pátek 11. listopadu z lenorské silnice na cestu k Soumarskému mostu. Bylo kolem půl druhé, slunce ještě slabě hřálo a na stromech byly poslední zbytky listí. Projel jsem Dobrou a bylo mi divné, že u hospody nečíhal Němečkův maxipes. Osadou jsem profrčel asi čtyřicítkou a už jsem si myslel, že jsem za vodou, když se u stodoly vyřítila z kopřiv ta obluda a nebojácně zaútočila packou na karoserii mého auta. Tady si tedy nemůže být nikdo jistý, protože majitel a jeho pes tu byli právě na procházce.
Raději jsem ještě chvíli počkal, až se tento místní strážce pořádku uklidní a pak jsem se rychle oblékl do skafandru a už jsem si to zamířil k Vltavě. Bylo celkem teplo a tak jsem se ještě docela zahřál rychlou chůzí přes Doberské louky. I dnes jsem šel s úmyslem lovit na sucho a tak jsem si vzal svůj oblíbený dvojkový prut a k němu dvě krabičky jepiček. Voda byla dosti zapadlá a já musel řešil věčný problém, zda jít po či proti vodě. Dnes jsem zvolil variantu proti vodě, to abych se podíval do míst, kde jsem letos ještě nebyl.
Byly dvě hodiny po poledni a tak už mi moc času nezbývalo. V čisté vodě jsem viděl na dně každý oblázek a lakušníková pole se mi zdála nějaká hustší. Že by to bylo vlivem vloni přijatých opatření proti splouvání řeky za nízkých letních stavů? To by bylo dobré znamení, že se řeka začíná vracet do starých kolejí, kdy byly husté lakušníky skoro všude. Líhnutí jepiček bylo ještě na nule a tak jsem nikde neviděl ani ona lipanová kolečka na hladině. Přesto nebyl vzduch nad řekou zcela bez života. Poletovalo tu občas něco velmi malého, až titěrného. Snad se jednalo o pakomáry v světlých odstínech a někteří ti tvorečkové byli i výrazně žlutí.
Po další půlhodince jsem byl konečně na místě. Je zde mělký proud na jakémsi prahu mezi dvěma tůňkami. Pokládám na hladinu drobnou mušku na dvacítce háčku a nechávám jí splout místy, kde by mohl stát lipan. Dostavují se první nesmělé záběry, ale je to jen samá drobotina. Kousek nade mnou mlaskla první větší ryba, ale nepřemluvil jsem jí, protože mou mušku vzal dvouletý lipánek a v mělké vodě tu větší rybu při zdolávání poplašil.
Lovím sice s koncovým průměrem vlasce 0,10 mm, ale musím ho dost často natírat Fullerovou hlinkou, aby se potápěl a neplaval na hladině. Sem tam se mi podaří uváznout muškou ve větvích pobřežních stromů za mými zády a tak je stále co dělat. Údolím protahuje dost silný větřík a s jemnou šňůrou se proto nedá moc přesně házet. Po půl třetí se vylíhlo několik drobných jepiček a hned jsou tu první kolečka.
Stojím uprostřed tůňky s proudem u pravého břehu a házím do míst, kde se v hlubším místě skrývají tři lipani. Je to tak asi jen šest až osm metrů od mých holinek. Malá šedá CDC jepička chvíli tančí po hladině a už mizí v lipaní tlamce. Chvíli ještě počkám a pak zvednu prut. Ten se ohýbá a signalizuje, že zásek sedí. Ještě pár okamžiků zmítání a už je tu lipan tak kolem pětatřiceti. Opatrně ho uvolním, vysuším mušku, natřu konec vlasce hlinkou a během dvou minut se to celé opakuje.
Ještě je tam ten třetí, pomyslím si a už se na něj taký chystám. Ryba stojí blízko u břehu, kde se proud různě láme a odráží a není snadné položit mušku do ideální stopy. Ta chvíli stojí na hladině u břehu bez pohybu a pak jí konec návazce rychle stáhne do proudu, což musí působit dosti nepřirozeně. K tomu mi mušku asi dvakrát olízne proudníček a jeden dostane štípanec do mlsného jazyka. Najednou se v proudu zvedne můj lipan a já ho jen lehce škrábnu háčkem a to je konec.
Samozřejmě, že se nechci vzdát a tak převazuji mušky a čas letí. Můj lipan se ještě dvakrát zvedne, ale jen aby lehce ochutnal, protože zásek jde vždy zcela do prázdna. Po dvaceti minutách to vzdávám a přesunuji se dál proti proudu, ale ono krátké rojení je už pryč a já cítím, že to bylo dnes asi vše. Hledám ryby v několika známých místech, ale berou jen ojedinělí dvouročci a sem tam malý potočáček.
Vracím se tedy do míst, kde jsem byl úspěšný a znovu se snažím oklamat tu poslední větší rybu. Ale jakoby tam ani nikdy nebyla. Sluníčko se začíná dotýkat vršku Stožecké hory, blíží se čtvrtá hodina. Za pět minut je oranžová koule za kopcem a najednou cítím, že vypnuli topení a začíná mi být pořádná zima. Neohrabaně lezu z vody a končím. Teď už se mohu ohřát jen rychlým pochodem a pak snad u kamen v hospodě U Němečka, kde si dám něco k jídlu.
V místnosti sedí čtyři lidé, dva hosti a číšník s mladou kuchařkou. Kamna jsou studená, ale večeři mi udělají. Už ani nevím co to bylo, ale jíst se to rozhodně dalo. Z jednoho hosta se vyklubal majitel, který mi ochotně podal komentář k metálům na stěnách. Je jich tam opravdu hodně a začínají od legionářských, za bitvu u Sborova a končí různými odznaky a medailemi z éry budování socialismu. Visí tu na stěnách jako němí svědkové doby a nikdo o ně už dnes nejeví žádný velký zájem...
Na začátku třetí listopadové dekády napadl na Šumavě první sníh a vypadalo to, že už asi vydrží do jara. V sobotu 26. listopadu jsem vezl na chalupu zedníky, kteří se vrtají v té staré barabizně už skoro dva týdny a tak jsem si pro jistotu vzal i rybářské náčiní, kdyby došlo na loučení s řekou. Ještě jsem nebyl rozhodnut, ale trochu jsem doufal, že se mi to letos ještě podaří. Sněhu bylo přes dvacet centimetrů a ráno naměřili u Vltavy v Lenoře mínus devatenáct.
V půl druhé odpoledne jsem překonal všechna proti a zastavil u lenorského přejezdu, kde je to k řece jen pár kroků. Netrvalo to dlouho a už jsem šel po cestičce kolem řeky a pozoroval stopy spárkaté zvěře, která tu v noci okusovala olšové větve, složené na malých hromadách. Někdo si tu asi připravuje palivo a prořezává kmeny u vody. Konečně jsem na místě a musím do vody, protože mráz ohradil břehy ledovými krami.
Voda mi sahá ke kolenům a je pěkně ledová. Drtím nohama mazlavou hmotu, která ze hromadí na zlomu tůňky do proudu a razím si cestu ke druhému břehu. Šedá ledová kaše se začíná tvořit i v některých místech u dna. Prochytávám nymfami rychlý proud, ale bez jakéhokoli náznaku záběru. Konec tenké šňůry rychle sílí a dělá se na něm ledový povlak, který se nedá nijak odstranit. Vracím se tedy proti vodě do míst, kde vždy stávají menší lipani.
Není vůbec jednoduché nahodit nymfy tak, aby nepřistály na některé z plovoucích ker, které jsou velké jako polívkové talíře. Najednou se mi zdá, že se nemotorný konec šňůry nějak zachvěl a tak pro jistotu přisekávám. Povedlo se, konečně první úlovek lipana, i když je to dvouletá rybka kolem pětadvaceti centimetrů. Aspoň ten jeden, že jsem nešel úplně zbytečně. Ještě chvíli to zkouším v oné mělčině, ale bez výsledku, další tušení už se nedostavilo.
Zkouším se brodit středem tůně a asi v metrové hloubce mě svírá ledová voda tak nepříjemně, že to vzdávám a vracím se do mělčiny, abych se vyškrábal někde na břeh. Není to ale vůbec jednoduché. Ze všech sil se škrabu sněhem na břeh, chytám se stébel suché trávy a nakonec jsem přeci jen venku z vody a suchý. Brodím se sněhem kousek proti toku až do míst, kde vybíhá do tůňky ledová kra. Zkouším její sílu a unese mě. Postupuji krůček po krůčku po kře a na jejím okraji vidím ve sněhu čerstvé vydří stopy.
Stojím na ledu možná tři metry od břehu, nahazuji své nymfičky do tůňky a snažím se s nimi pracovat. Opět se mi něco nezdá a po záseku se dává šňůra rychle do pohybu. Že to nebude lipan, bylo celkem jasné a tak se u kry objevuje tečkovaný krasaveček, dvě pídě měřící pstroužek. Pak se chvíli nic neděje a najednou vedu u dna něco těžkého a rozvážného, co míří rovnou pod kru. Chci mu to překazit, ale je to jen kus staré utopené větve.
Je kolem půl třetí a najednou se přestává dělat ledová krusta na šňůře. Odvažuji se až skoro na samý konec kry, jen na stopu od otisků vydřích tlapek a posílám své mušky do hlubšího místa. Zřetelné cuknutí ohlašuje další záběr a tentokrát je to ryba. Lipan okolo dvaatřiceti se také hrne pod kru a tak mu v tom bráním a za chvíli ho mám na v ruce a opatrně ho pouštím do vody, která má možná jen půl stupně.
Ještě chvíli hledám jeho kamarády, protože tu určitě nestál sám, ale nikdo další nejeví zájem. S postupující dobou se přestávám na kře bát, šmejdím po ní a hledám nejlepší místo k lovu. Pak konečně další náznak záběru a něco těžkého je na udici. Ještě chvíli s tím zápolím a najednou je u hladiny valoun velký jako pěst. Háček se zachytil v drobné puklině, asi jako když se zasekne škeble. Na šňůře už se zase začíná dělat škraloup a hodinky ukazují tři čtvrtě na tři. „To by mohlo pro letošek stačit“, říkám si jen tak pro sebe a jsem rád, že mě má kra nezradila a já nepoznal tu radost co mívají každoročně v Praze ve Vltavě otužilci na Nový rok...