Autor: Karel Křivanec
Předposlední říjnový víkend mě znovu lákal na Šumavu, protože předpovědi počasí byly stále velmi optimistické. Tentokrát jsem vyjel až v sobotu ráno a nelitoval jsem. Cestou se mi otevíraly pohledy na kopcovitou zalesněnou krajinu, která se občas ještě topila v lehkém oparu ranních mlh. Po příjezdu na chalupu ve Stögrově Huti u Volar jsem chtěl posbírat na zahradě švestky ze dvou stromů, ale nebylo tam nic. Neznámí pomocníci jí stačili sklidit, stejně jako před rokem, těsně přede mnou. Nevadí, lezení po stromech už pro mne stejně není takovým koníčkem jako zamlada.
Ono je to sadaření v nadmořské výšce kolem 850 metrů stejně už dosti problematické. Jak říkají místní, nic se tu nedaří. Musím jim dát hodně za pravdu, i když i zde existují výjimky. Asi před 10 lety jsem v závětří u jižní stěny chalupy zasadil broskev, kterou jsem se snažil držet jí růst jen podél té zdi. Dlouho se nic nedělo a pak jsem asi před čtyřmi roky nalezl v říjnu pod oknem jednu broskev velkou jako pěst a v roce následujícím jich byly dva velké kýble a od té doby už zase nic. Jabloně mi tu soustavně ničí hryzec vodní a možná, že na tom má svůj podíl i zde velmi hojný rejsec černý. Třešním zas škodí mrazy a na černému jeřábu si pochutnávají ptáci. Jediné, čemu se zde daří dobře, je tráva, o tu však ale nemá zájem nikdo.
Hned vedle chalupy mi teče Jedlový potok, na kterém jsou dva horské rybníčky sloužící k odchovu pstruhů a občas i lipanů. Jedlový potok byl na začátku osmdesátých let velmi necitlivě napřímen, takže voda po deštích rychle stoupá a úprkem pádí do Vltavy. V potoce se občas objeví pstruzi, to když uniknou z výše položených rybníčků. Jednou jsem tu též vysadil váčkový plůdek a potůček byl brzy plný pstruží drobotě, která tu vydržela až do příštího roku a pak zmizela. Nejspíše tudy protáhla nějaká vydra a potok pak zůstal opět bez ryb.
Jedlový potok byl před svou meliorací docela solidní odchovnou pstruhovou kapilárou volarské rybářské organizace, ale dnes už je to dávno ztracená voda, kterou může vrátit do života stejně pracná revitalizace, anebo snad dalších padesát let vývoje koryta bez vyřezávání břehových porostů, jejichž kořenový systém by dokázal znovu rozvlnit přímkový průběh potoka a tím prodloužit jeho tok a snížit přílišný spád. A takové jsou dnes skoro všechny šumavské potoky, na kterých se podepsala lidská činnost z dob nedávno minulých.
Když jsme kupovali onu chalupu na začátku osmdesátých let, byla to takřka rozvalina a pan Čada starší z Volar mi tehdy radil, abychom do toho vjeli buldozerem. Asi to myslel dobře, ale já neměl tolik peněz ani na zaplacení onoho stroje, natož na nákup stavebního materiálu a tak jsme jí vyčistili od letitých nánosů a pustili se do oprav. V té době právě začala rozsáhlá meliorace velkých mokrých luk pod chalupou a z močálu se stalo pole, které rodilo stejně jen kamení. Dnes je to víceméně udržovaná louka, ale z meliorační kostry uniká do toku jemné bahno a potok ho přesouvá do Vltavy a jarní vody ho nesou směrem k Lipenské přehradě.
Jistěže takováto meliorace neprobíhala jen na Stögrovce a tak je od těch dob možno ve Vltavě pozorovat rychlé stoupání vody po deštích, ale i její stejně rychlý pokles s příchodem pěkného počasí. Jak velký zásah do společenstev živých tvorů to tehdy byl se už nikdy nedozvíme. Někteří z nich to však přečkali, i když asi jen ve velmi nízkých počtech, o čemž svědčí i přítomnost rezavých šumavských zmijí v dolní louce u Jedlového potoka a občas i na naší zahradě.
Jeden čas tu nebylo v létě slyšet jedinou luční kobylku, ale dnes už opět vesele koncertují a večer se pod lipami u cesty znovu třepetají světlušky. A tak jen solení silnice vedoucí před domem mi dělá starosti, protože po minulé zimě to škaredě odnesl vzrostlý pámelník u plotu. Já vím, že cesta tu bývá zledovatělá a nedávno tu na krajní lípě vyhasly v zimě dva mladé životy, ale nemyslím si, že by to bylo právě vinou těch lip.
Za takovýchto úvah mi uběhlo sobotní dopoledne, během něhož přijeli Šeďa s Ivou, kteří by si chtěli ještě také trochu zalovit a brzy se proto vytratili k vodě. Snažil jsem se trochu uklízet ve stodole a pak jsem jen rychle zhltnul oběd a už jsem začal uvažovat o tom, kam se vypravit. Ráno bylo sice zcela jasno, ale před polednem se objevily nad Žlebským průsmykem obláčky a po obědě už bylo pěkné oblačno, což bylo nakonec asi tím faktorem, který mě přivedl znovu do Dobré a protože bylo u stodoly volno, zaparkoval jsem na svém oblíbením místě a pustil se přes louku k vodě.
Když jsem přišel k mému rozchodníku, byla volba dalšího postupu celkem jasná. Vydal jsem se s lehkým větrem po vodě, protože mě lákala velká ryba, kterou jsem ztratil před týdnem v tůni s kamenem u pravého břehu. K tomuto místu to bylo asi kilometr pěší chůze vedou a tak jsem měl dost času na to, abych přišel na to, co dnes ryby berou. Ojediněle se rojily jepičky a ojedinělá byla i kolečka lipanů na hladině. Kdeže jsou ty časy, kdy v této roční době po druhé hodině vodní hladina skoro vařila sběrem lipanů a přitom jich zde bude možná minimálně tolik jako kdysi.
Procházel jsem dobře známá místa a občas chytl na větší béžovou jepici na šestnáctce háčku nějakého menšího či středního lipana. Na táhlé mělké pláni u lesa jsem uviděl sebrat dvě větší ryby, ale asi jsem taky zrovna nebyl neviditelný, protože se přestaly pást a někam se ztratily. To patří k běžnému chování zdejších lipanů, kteří často přejíždějí a nejsou zdaleka tak striktně stanovištní jako jinde u nás, což asi to bude souviset s čistotou zdejší vody.
Ono vzpomínané vaření vody také často patřilo jen jednomu či dvěma lipanům, kteří ani neklesali ke dnu a brali z hladiny všechny jepičky v metrovém okruhu. Tak loví lipani stojící v tůni, když jdou kolem nich koberce olivek. Jsou tu ale také u břehu lovící jedinci, kteří však sbírají jen ty rozence a malé jepice, které plavou v celkem přísně definované proudnici a nejsou ochotní vzít cokoli, co by plavalo jen o pár centimetrů mimo ní.
Po chvíli jsem sešel do proudu, kde se před týdnem velmi dařilo Jájovi. Dnes jsem tu překvapil jen jednoho pětatřicátníka a dva o kousek menší lipany, ale ti "mamuti" neměli o mé suché muštičky zájem. Asi dvacet metru níže po toku jsem uviděl sebrání v hluboké vodě a tak jsem k němu rychle sešel, ale ryba se už podruhé neukázala a tak jsem tu přemluvil jen dvě menší u protějšího břehu a to bylo vše.
Začínalo mi být jasné, že dneska asi nebude ten správný den, na který se čeká dlouho. Už také proto, že hodně velkých ryb bylo v posledních dnech uloveno a na to se tak rychle nezapomíná. Hmyz už se nerojil skoro žádný a tak jsem jen vzpomínal na doby, kdy byla řeka ještě plná lakušníků, ze kterých stoupaly mraky malých jepic a za nimi stoupali ke hladině i pěkní lipani. Dnes abys hledal tuto nenápadnou rostlinku s lucernou. Voda je nízká i proto, že zde chybí ten lakušník, který jí svou přítomností přehrazuje cestu a zvedá hladinu. Přehnaný vodní turismus v létě a k tomu velmi nízké vodní průtoky, to jsou asi příčina jeho vymizení z mnoha míst Teplé Vltavy.
Do konce povolené doby lovu zbývala necelá hodinka a já vydržel až do konce, ovšem bez žádného zvláštního bonusu. Přemluvil jsem totiž jen několik menších a středních ryb, ale i tak se mi to u vody líbilo, protože mi bylo jasné, že je to jeden z posledních krásných dnů letošního neuvěřitelně dlouhého babího léta. Má předtucha se naplnila i v tůni, kde jsem minulý týden chvíli vodil velkou rybu, dnes se mi ani neukázala. Když jsem vylézal z vody, bylo slunce stále ještě nad západním obzorem, ale už nemělo tu pravou sílu a na zádech jsem cítil chlad přicházejícího podzimu.
V hospodě "U Němečka" už čekali Šeďa s Ivou a byli viditelně spokojení, protože se jim s nymfami dařilo o poznání lépe. Iva mluvila o velké rybě, která snad byla z kategorie pětiletých a její přítel dnes vedle lipanů píchl i dva zapomenuté duháky, kteří se sem dostali z lenorské vody. Na třiatřicítce se pstruzi duhoví vysazovat nesmí, protože tento revír leží v Národním parku Šumava, zatímco výše ležící voda Vltava s číslem třicet čtyři se nachází jen v Chráněné krajinné oblasti, kde se to už může a povídejte rybám, že nesmí plout kam je ploutve ponesou.
Jsou to takové hloupé pověry, které dělí ryby na původní a nepůvodní druhy a bude to asi ještě dlouho trvat, než patřičná místa přijdou k rozumu a budou se na tuto otázku dívat poněkud jinak. Vždyť které druhy ryb jsou u nás vlastně původní a jak dlouho to trvá, než se z přivandrovalce stane druh, který je všeobecně uznáván jako původní. Jistěže to má někdy své opodstatnění, ale v těchto případech, kdy se k nám šíří něco opravdu nebezpečného, stejně vždy selžeme a jaké je tedy nebezpečí od ryby, která se v našich podmínkách nedokáže efektivně vytřít?
Podíval jsem se do jídelního lístku a dal si guláš s knedlíkem, jako přílohou pro naše kraje původní, zatímco mí přátelé si pochutnávali na řízku se zde nepůvodním bramborem a přeli se o nějakou blbost. Připomínali mi tak trochu naše politiky, kteří táhnou každý jinam, ale nemohou být jeden bez druhého a každý chce mít navrch. A protože bylo na stole pivo a limonáda, tak mi bylo už předem jasné, jak to dopadne. O půlnoci přijela Iva sama a její druh přišel ráno po svých a asi se trochu styděl, protože se hned pustil do hoblování nedoléhajících dveří, jak mi včera slíbil...
Když oba odjeli, pustil jsem se do zimovacích prací a hlavně jsem zateplil přívod vody, který bývá v zimě náchylný na zamrzání. Moc mi to nešlo a tak jsem byl rád, že mě při této činnosti nikdo nevidí. Kriticky jsem obhlédl chalupu a slíbil si, že najdu příští rok zedníka, který by to tu dal trochu do pořádku. A taky budu muset něco udělat s tou trávou, které je tu na mne už přeci jen moc. I v tomto ohledu jsem dostal docela dobrý nápad.
Nedělní odpoledne bylo poslední šancí dostat se do lesa nad Soumarák a já si jí tentokrát nenechal ujít. Malé parkoviště za mostem bylo prázdné a tak jsem se vydal podél železniční tratě proti toku řeky. Kdysi jsem tu býval častým hostem a chytl tu i několik opravdu velkých lipanů, ale od těch dob, co tu první parkovou zónu překopalo na kilometrovém úseku plynovodní vedení, jsem na tuto horní nivu zanevřel.
Nějak jsem nemohl překousnout tu skutečnost, že mi zde hrozí za chybný krok pokuta, zatímco někdo jiný si tu mohl s požehnáním úřadů vyrýt hlubokou a dlouhou rýhu, která se bude zacelovat ještě po mnoho let. Jistěže to byla nejpřímější a nejlevnější varianta, která přivedla do tohoto odlehlého kraje velký pokrok a možná, že to měl být i levný zdroj energie pro zdejší sklárnu, ale ani to jí nakonec nezachránilo před krachem způsobeným velkou ekologickou zátěží z minulosti, na které si žádný privatizátor nechtěl vylámat zuby. A tak tam ta zátěž odpočívá v pokoji dodnes a komín zrušené sklárny trčí k nebi jako němá výčitka.
U horního bunkru jsem si znovu připomněl kolik peněz asi stál naše dědy obranný val první republiky a položil jsem si hloupou otázku, kolik by se z něho asi dalo postavit pyramid, které by k nám lákaly zástupy turistů, zatímco tyto dávné pomníčky nám dodnes jen tiše připomínají naší národní filozofii a úděl.
Potok Olšinka tekoucí pod pevností byl najednou nějaký větší a když jsem se k němu spustil z náspu železniční trati, měl jsem co dělat, abych ho přebrodil. Otázku, kde se v něm vzalo tolik vody, jsem si mohl po chvíli zodpovědět sám. Při poslední velké povodní před dvěma roky zde Vltava protrhla jeden ze svých meandrů a část vody odvedla do onoho potoka, aby se s ní po sto metrech znovu spojila.
Spojka mezi vltavskou smyčkou a potokem byla zatarasená hromadou klád a polen, takže jsem měl co dělat, bych se tudy protáhl bez roztržení svých rybářských brodících kalhot. Teď, v době nízkých průtoků, tekla většina vody starým korytem, ve kterém se drželi i lipani, kteří se jen občas projevovali na hladině.
Přímo v novém rozdvojení jsem chytl na béžovou jepici dva běžné chlapíky a tak jsem s velkou nadějí hleděl k hluboké tůni v zatáčce nad rozdvojením. Nic se však neukazovalo, takže jsem rychle sundal koncový návazec se suchou muškou a naordinoval jsem jim dvě lipanové nymfy. Tak hluboko jsem klesl! Nebylo mi to ale nic platné, protože jsem z této hlubiny vyndal jen jediného lipana v běžné velikosti a tak mi bylo jasné, že většina ryb je ještě v mělkých proudech, kde se mi přece musí na suchou mušku zvednout.
V příštím proudku jsem u břehu zvedl a chytil další dvě běžné ryby, ale asi o padesát metrů výše proti toku se mé předpoklady naplnily. Proud zde přecházel u pravého břehu do hlubší tišiny, ve které bylo plno spadaného listí a pěny, takže v ní ani nebylo mou malou šedou jepičku moc vidět. Pro jistotu jsem v nejlepším místě přizvedl prut a na hladině se převalil nádherný lipan. Kdybych sekl o vteřinu později, asi by byl můj, takhle se jen lekl a zalehl někam do hlubokého proudu.
Ani ne deset metrů nad tímto místem vtéká proud do tůňky a těsně nad vtokem je ve vodě silná větev, kolem níž by mohli stát lipani. A taky že tam byli. Dva běžní pod větví nedělali obtíže, zato nad větví jsem dvakrát sekal do prázdna. Nasadil jsem to nejmenší, co bylo po ruce, tedy zázračnou Slávkovu jepici a opatrně jí poslal po proudku před sebou. Lipan se zvedl a byl můj. Kroutil se na osmičce vlasci a chtěl jít do větví, ale podařilo se mi ho díky trojkovému prutu vyvést z jejich dosahu a neztratit ho. Byl už ve fialovém hávu, i když mu do čtyřiceti chyběly ještě dva centimetry.
Měl jsem ještě dva velmi zdařilé úlovky v těžkých místech u levého břehu a pomalu jsem se blížil k místu s padlým zlomeným smrkem, které je známé jako stanoviště těch největších lipanů. Jasná sluneční obloha nebyla tou nejlepší pozvánkou k lovu, ale zde vládl stín vysokého smrkového lesa. Věřil jsem si a byl jsem přesvědčen, že jednoho z těch stařešinů dneska chytnu. Jediné co mě mrzelo byla skutečnost, že mi právě došel poslední zbytek mé oblíbené osmičky a já musel přejít na desítkový průměr vlasce. Skutečnost, kterou jsem již delší čas očekával, se naplnila v té nejméně vhodné chvíli.
Přikrčil jsem se u levého břehu a dolaďoval koncový návazec, když přede mnou sebral velký lipan a kousek nad ním další. Navázal jsem znovu zázračnou jepičku a posadil jí na hladinu jen kousek před místo, kde před chvílí sebrala dolní ryba. Malý chomáček křídel plaval po hladině a vedle něj se táhl dobře viditelný kus návazce. Najednou se jepička ztratila v lipaním kolečku a já opatrně zasekl a byl si jistý, že zásek bude sedět, ale nestalo se to. Velký lipan v poslední chvíli poznal zradu a stejně dopadl i můj druhý pokus. Ještě dvakrát se vyjel na mušku podívat a pak ho to přestalo bavit.
Bude to tou desítkou, pomyslel jsem si a zalitoval jsem, že dnes nemám dvojkový prut, který jsem nechal doma, protože jsem předem trochu uvažoval i o možnosti nymfování, pro které je ten slabší prut přeci jen příliš jemný. Vytáhl jsem tedy svou cívku s vlascem o průměru šest setin milimetru a napojil ho na desítku od stejného renomovaného výrobce. Slávkovu mušku jsem nechtěl ztratit a taky už byla okoukaná. Navázal jsem titěrnou šedou parašutku CDC jepičku a poslal jí znovu k rybě, která se mezitím trochu uklidnila. Hned po nahození přišel tak nečekaný záběr, že jsem přeci asi jen přisekl víc než velejemně a vlasec praskl jako kdyby byl z papíru.
Tak to bychom měli, pomyslel jsem si jen a přesunul se v podřepu k dalšímu pokusnému lipanovi. Ten se však nedal zlákat na nic. Občas se sice zvedl, ale na jepičky vůbec nereagoval. Nakonec jsem vyhrabal ve své krabičce dvacítkový Orange Dotterel, který tu vždy platil na největší ryby. Slunce prosvítalo mezi smrky do tůně tak, že jsem najednou uviděl pod mou muškou velkou dlouhou rybu, která se zastavila asi dvacet centimetrů pod hladinou a pak zmizela ve tmě. Byl to ten druhý čtyřicátník, který se přijel podívat co to tam plave a včas rozeznal hrozící nebezpečí. Šel jsem kus proti vodě a znovu jsem chtěl otestovat šestku vlasec. Praskal však jako papír i na mnohem menších rybách a tak jsem ho odložil, protože bude použitelný tak leda na oukleje.
Za dalším ohybem jsem narazil na dva muškaře a když jsem je obešel a chtěl vlézt do vody, tak tam byl ještě třetí. Znovu jsem se tedy prodíral vysokými ostřicovými poli a do řeky vstoupil až v místě, které je vhodné tak leda na nymfu. Chvíli jsem jí tu tedy zkoušel, ale nebylo to ono a tak jsem šel dál do míst, kde sice nebývají žádní obři, ale občas se tu vyskytne nějaké překvapení. Jedná se o dlouhou táhlou tůň, která má na spodním úseku jakési mělké předpolí, oddělené od vlastní tůně malým stupněm. Všude jsou zde lipani, jen jejich velikost je docela běžná a ani dnes tomu nebylo jinak.
V polovině tůně sbírala přejíždějící ryba a já byl tak nepozorný, že jsem jí správně nepřečetl a to se mi nevyplatilo. Byl to zapomenutý duhák a opět mi utrhl desítku vlasec jako malinu. U levého břehu se mi podařilo přelstít dva lipany a tak jsem se dostal až na začátek tůně, kde v netypickém místě v hlubině za větví cosi sbíralo. Nejdříve jsem se ale zaměřil na menší lipany v nájezdu do tůně a dva se mi podařilo chytit. Nechtělo se mi zrovna vysoušet svou mušku s pomocí kuliček a tak jsem jí poslal za onu větev a ryba jí vzala těsně pod hladinou. Byl to pěkný proudník a během chvíle jsem jich z tohoto místa na utopenou jepici dostal asi sedum.
Blížila se pátá hodina a jít dál proti vodě už nemělo smysl. K další tůni s velkými lipany to bylo něco přes sto metrů a já se tam nechtěl přihnat na poslední chvíli. Snad se tam dostanu za rok, uvidíme. Pustil jsem se tedy zpátky po vodě a prohazoval jen snadno přístupná místa. Byl z toho už jen jeden pětatřicátník a několik menších lipanů. Pak jsem si uvědomil, že jsem tu letos vlastně nenarazil na žádného potočáka, kromě těch z Lenory. Bude to asi tím, že jsem chytal hlavně pod Dobrou, kde se už vyskytuje jen velmi ojediněle. I tak to ale byl po několika špatných letech podzim jako za starých časů. Jenom těch malých jepic kdyby nám trochu přibylo...