Autor: Karel Křivanec
Byla polovina října, ale studený podzim se ještě neohlásil a babí léto stále vládlo i v údolí Teplé Vltavy kolem Dobré a Soumarského mostu. V říjnu sem už po mnoho let konáme výpravu za lipany, na kterou se sjede několik kamarádů a máme tu na Stögrově Huti pánskou jízdu. Místní rybáři to moc rádi nevidí, protože si myslí, kolik asi lipanů to nepřežije, ale pravda je úplně jiná. To jsou prostě takové ty rybářské báchorky a někdy i nepěkné pomluvy, se kterými se jen velmi těžko bojuje. O tom bych mohl vyprávět, ale dnes ne, dnes se pojede za krásnou přírodou a půjde tu o rytířské klání s rybou, která zůstane i v případě vítězství rybáře ve svém rodném živlu.
Byl čtvrtek 14. října po obědě, když jsem vyjel z Českých Budějovic, obtěžkán zásobami do kuchyně na víkendové setkání muškařů a přátel horní Vltavy. První skupinka se ohlásila už na dnešek a tak jsem se rozhodl i já, že si po týdenní pauze opět vyrazím k vodě. Tentokrát jsem jel přes Ktiš a vyhnul se objížďce v Prachaticích. Stejně je to má nejmilejší trasa, která vede šumavským předhůřím po silničce sevřené v lesích a s minimálním provozem. Cesta proběhla bez obtíží a tak jsem se mohl v klidu kochat pohledem na barevnost alejí listnáčů, které hýřily od žluté přes hnědou až po tmavě rudou barvu. Dnešní den zlákal k lovu asi i mnoho dalších milovníků muškaření, takže jsem nakonec skončil až v Lenoře u soutoku Řásné a Teplé Vltavy.
Zastavil jsem u hřiště asi ve tři hodiny odpoledne a obloha byla stejně modrá jako v plném létě.Vody v řece bylo opravdu málo a navíc tu chyběla ta, kterou si bere kanál bývalé sklárny, na němž je dodnes fungující vodní turbína, které se eufemisticky říká malá vodní elektrárna. Nevím čím to je, ale kdykoliv jedu v Lenoře přes můstek nad přívodním kanálem, je zde vždy vody plno, zatímco ve vlastní řece je už třeba pěkný přísušek. Mezi rybáři se sice šušká, že tu není něco v pořádku, ale nikdo si s tím nechce pálit prsty a tak jim nezbývá nic jiného, než nadávat na poměry u piva v hospodě.
Vlezl jsem do vody pod soutokem a během krátké chvíle chytl u pravého břehu tři pstroužky mezí 20 - 25 cm. Určitě si spletli mou jepičku s těmi, které se tu právě řídce líhnuly. Prošel jsem pod lávkou po povodni obnovenou a uviděl na mělké rozlitině pode sebou kolečka sbírajících ryb. Pod starou olší u levého břeku sbírali tři lipani a všechny se mi podařilo chytit. Nejednalo se o žádné obry, ale o kategorii kolem 30 cm. U pravého břehu to byli proudníci, kteří se také spletli a pak tu byla ještě jedna přejíždějící ryba, která se nenechala přelstít a tím mi poněkud snížila mé lovecké sebevědomí.
Pustil jsem se tedy dál širším levým ramenem kolem malého ostrůvku, protože jsem zde očekával slušné lipany, co tu skoro pravidelně čekají na připlouvající potravu. Možná, že tam byli i dnes, ale žádný se nezvedl a protože se mi nechtělo přezbrojovat na nymfu, přišly další úlovky až v místě, kde se obě ramena pod ostrůvkem spojují. Malá řídká jepička se ve vodním proudu ztratila z dohledu a já ještě chvíli počkal, než jsem lehce zvedl prut tak, aby to mohlo platit i jako zásek. Má intuice tentokrát vyšla, prut se ohnul a na jemném nástavci už pochodoval mlíčňák o málo přesahující místní průměr. Během chvíle jsem k němu přidal ještě další dva třicátníky a to bylo vše.
Pustil jsem se tedy do úseku drobných proudků a tůněk s jamkami a z každé jsem dostal po dvou nebo třech lipanech, ale na žádnou větší rybu jsem nenarazil. Na chvíli jsem to zkusil předělat i na nymfu, ale nebylo to lepší a tak jsem se znovu vrátil k osvědčeným světle šedým CDC jepičkám. Čas plynul jako voda a větší ryba nepřicházela. Už mi bylo jasné, že jsem dnes nezvolil nejlepší místo, ale na druhou stranu jsem byl zase rád, že aspoň vím, jak to tu dnes vypadá, protože jsem zde už pár let nebyl.
Došel jsem až do místa, kde bývala u levého břehu pod olší malá jamka, ve které stávali ti největší lipani. Jednou koncem listopadu, když už pluly po hladině malé ledový kry, mi tu utekl už zapsaný osmatřicátník mlíčák, který náhle obživl v košíku na mých zádech. Nadzvedl si ocasem víko, vyskočil a než jsem se stačil vzpamatovat, tak odplaval a já už ho nenašel. Ale to už je zážitek starý možná patnáct či více let.
Dnes tu bylo naopak poněkud víc vody než normálně, což souviselo asi s tím, že jízek pod krytou lenorskou rechlí byl zvýšen a rozlitina nad ním zasahovala mnohem výš než v jiných letech. I zde se mi podařilo oklamat několik lipanů, ale zase nic moc a přitom kolem velkého pařezu u levého břehu stále sbíralo několik velkých ryb, které však o mou mušku nejevily žádný zájem.
Ze zoufalství jsem nasadil drobnou olivovou nymfičku jepice se zlatou kapkovitou zátěží a začal jí stahovat proti vodě v jámě u pařezu. Asi při třetím nahození se šňůra prudce napjala, ruplo to a bylo po všem. Konečně mi to došlo. To nebyli lipaní, ale přejíždějící duhák a desítka vlasec pro něj nebyla žádnou překážkou. Bylo šest navečer a já se rozhodl pro návrat. Na mobilu položeném v autě už mě sháněli první účastníci naší pánské jízdy. Ještě že to mám k chalupě ani ne deset minut jízdy, takže se nemusím ani přezouvat a můžu rovnou vyrazit, abych je ubytoval a nasytil...
Ve čtvrtek večer nás bylo jen pět, takže jsme trochu poklábosili, zatopili v peci, vařili a těšili se na páteční lov, protože předpověď počasí byla stále dobrá. Příchod chladných dnů však už cítily myšice, které se začaly stahovat do chalupy a bylo jich letos jako nikdy! Na chodbě co chvíli sklapla pastička a pak bylo slyšet, jak se myš ještě snaží utéci po staré kameninové dlažbě.
Mezi mými úlovky byly oba naše běžné druhy myšic, tedy jak myšice pokřovní, tak i lesní. Náhodou se mi letos také podařilo objevit na ně ideální nástrahu. Je to uzený sýr v tenkých svazcích, prodávaný pod názvem "korbáčik". Věřte mi, už jsem těch hlodavců taky pár pochytal a nebylo na ně nic lepšího. Povídali jsme si, popíjeli z dovezených zásob a nikomu se nechtělo jít spát a někteří toho taky ani moc nenaspali.
V pátek ráno bylo opět krásné počasí a tak se pánové postupně vytratili a já se pustil znovu do výměny plotu. Šlo mi to pomalu a při práci v podřepu jsem cítil stružky potu, které mi stékaly po celém těle. Po jedenácté hodině se objevil nad Českými Žleby první mrak a za hodinu už tu bylo plno obláčků, ale slunce mělo stále ještě převahu. Vypadalo to na ideální den, který je třeba řádně využít. Před půl druhou jsem odjížděl do Dobré, abych byl ve dvě u vody. Kolem hospody byl tentokrát klid a tak jsem zastavil až "U stodoly" a namířil si to pěšky přes louku k Vltavě.
Když jsem přišel na místo, kde je třeba se rozhodnout, zda jít proti či po vodě, lipani už kroužkovali. Otestoval jsem si mušky a vypadalo to, že dnes půjdou na větší šestnáctkové jepičky s para nožkami a béžovým tílkem. Znovu jsem se vydal proti vodě a nelitoval jsem. Den byl ještě teplý a drobný hmyz se rojil o poznání více než v předešlých dnech. Dochytával jsem svůj osmičkový vlasec a na cívce mi zbývalo už jen pár ovinů. Při tom včerejším chvatu jsem omylem nechal doma dvojkový prut a tak jsem musel být při lovu s trojkou mnohem opatrnější a držet špičku prutu stále skoro až nad hlavou, abych si lipana při záseku neutrhl.
Bylo vidět, že na béžovou jepičku se tu ještě nechytalo a tak jí spolehlivě brali i osmatřicátníci. Chytl jsem asi tři nebo čtyři takové ryby a hodně těch menších, ale stále jsem věřil, že dneska chytnu ještě něco většího. To byl také důvod, proč jsem se nikde moc nezdržoval a šel vytrvale proti vodě. Asi ve čtyři hodiny jsem přišel do míst, kde jsem už chytl několik velkých lipanů. Na výjezdu z tůňky jsem byl dvakrát úspěšný, ale to ještě nebylo ono. Protáhl jsem se podlé pravého břehu a zastavil proti místu, kde je u levého břehu kamen a před ním a za ním jsou dva zpětné proudky, do kterých je třeba poslat mušku co nejpřirozeněji.
Ve spodním vracáku sebrala ryba a za chvíli byla moje, ale opět jen pětařicítka. Pár hodů do horního vracáku mi napovědělo, že takhle to nepůjde. Za mnou byl hustý keř a tak jsem musel jít ještě o pár metrů proti vodě, to abych získal dost prostoru za sebou pro přesný hod. Chvíli jsem čekal a když jsem uviděl kolečko, poslal jsem tam svou béžovku a ryba jí hned spolkla. Byl jsem zklamán její velikostí, ale během sušení mušky jsem uviděl u břehu před kamenem malé kolečko. To by nemuselo být marné, blesklo mi hlavou a už jsem hledal v zásobníku Slávkovu zázračnou "No body" jepičku.
Během převazování sebrala ryba znovu a pak jsem opatrně rozkmital prut a poslal svou mušku ke kameni. První hod byl přece jen naměřovací a tedy moc opatrný a dál od břehu, takže se nestalo nic. Teď jsem měl už jistotu, že mohu mušku posadit tak, aby plavala v ideální stopě blízko u břehu. Dva tři plané hody a děj se vůle Páně. Prut jsem držel nahoru a čekal na záběr, který opravdu přišel. Měl jsem ještě dost času na to, abych pomalu a lehce přisekl a věděl jsem, že je tam!
Ryba vyrazila po vodě, objela kámen a začala se kroutit kolem své osy. Uviděl jsem dlouhé fialové tělo a tak jsem byl velmi opatrný, protože to byl ten lipan, na kterého jsem čekal. Vychutnával jsem si souboj, během něhož ryba ještě třikrát či čtyřikrát vyrazila po vodě a já musel za ní, když jsem jí nechtěl ztratit z přímého kontaktu. Ani bezprotihrotový háček nedal nádherné jikernačce šanci a tak jsem si jí mohl prohlédnout hodně zblízka, než jsem jí pustil. Patřila do kategorie ryb, kterým se naměří kolem 41,5 cm, ale já jí nechtěl zbytečně trápit, když jsem už předem věděl, jaký by byl výsledek měření.
Když jsem přijel o půl šesté na chalupu, bylo nás tam jedenáct a všichni si chválili dnešní lov. Připili jsme si na shledání a ještě chvíli si povídali. I já dal k dobru vyprávění o dnešní jikernačce a pak se mně kdosi zeptal, co mám nového? Trochu mě to zaskočilo, ale pak jsem jim ukázal zázračné sušící kuličky a najednou bylo ticho. Bylo mi jasné, že mi nikdo moc nevěří. Určitě si všichni mysleli, stejně jako já předtím, že se bez nich klidně obejdou. Ale tak už to v životě chodí, ta nedůvěra je prostě v nás a každý se musí přesvědčit sám. Abych zaplašil nastalé ticho, dal jsem k dobru i čerstvou zkušenost s korbáčiky a hned jsem je chtěl doplnit do sklaplých pastí, ale nešlo to. Šeďa už je totiž měl dávno v břiše a jen pokyvoval hlavou jak byly dobré.
Klidová půlhodinka skončila a bylo třeba dát se do práce. Dobrovolníci se pustili do řezání dřeva, někdo začal štípat polena a já se ujal vaření. Jednalo se už jen o houskové knedlíky, protože od včerejška byla hotová polévka z celé slepice a guláš ze 3,5 kg hovězí kližky. Šest sáčků knedlíků byl správný odhad na dnešní večeři a nezůstal ani plátek. Dvorní sládek narazil větší sud piva a do toho se pila koka kola s rumem a taky různé fernety, giny a whisky.
Máca nás pobavil čerstvou historkou. Chytil pod Lenorou lipana a najednou se k němu přihnal asi třicetiletý rybář, který nabrodil pět metrů pod něj, dokonale rozdupal vodu a hned se vyptával zda chytá na mokrou mušku, přestože Martin evidentně sušil. Pak mu začal povídat o tom, že už tu je třetí den a tahá samé čtyřicítky. On je totiž z Rožmberka, ale tam neloví, protože tam žádné ryby nejsou. Ten Skřivanec tam dává ho…. Máca ho ještě chvíli nechal povídat a pak mu řekl, že právě u toho Křivance je na chalupě a hned měl od toho mistra sportu pokoj. V nejlepším přestaň, to je moje zásada pro podobné chvíle a já se jí držím, takže jsem šel po půlnoci na kutě, zatímco známé firmy to vydržely skoro až do tří hodin do rána.
Sobotní ráno bylo uplakané a nebe zakrývala hustá oblaka. Kolem deváté přestalo pršet a to byl signál pro všechny mé hosty k opuštění chalupy. Pánové mířili k vodě a já dával pečlivý pozor, abych věděl, kam jít a kam nechodit. Zajel jsem taky do Volar a na náměstí mě upoutala velká vývěska plná různých pohárů. Věřte nebo ne, ale patřilo to místnímu oddílu rybolovné techniky a byly tam i trofeje z juniorského mistrovství Evropy! Kdo by si to před pár léty pomyslel, že zde na Šumavě je možné vychovat tak dobrou rybářskou mládež a dosáhnout s ní takových úspěchů. Jednou tu možná budou i seniorští mistři světa.
Dokoupil jsem nějaké zásoby, čerstvý tisk a násadu k sekyře, která to včera večer nepřežila a už jsem jel zpátky, abych se dal do přípravy dnešní večeře, protože byla na jídelníčku husa a dvě kačenky se zelím a knedlíky. Mezitím jsem taky trochu přitloukal plaňky do plotu a šlo to stále moc pomalu, ale nakonec mi zbylo poslední pole, které jsem si nechal na nedělní dopoledne. K vodě se mi moc nechtělo, protože jsem tušil, že to na hladině moc nepůjde a nymfovat se mi opravdu nechtělo. Už se asi dostávám do let nebožtíka Franty Drdáka, který posedával na břehu Malše pod Římovem a čekal na sběr, zatímco my byli ve vodě a chytali na mokro rybu za rybou.
Původně jsem chtěl jít do lesa nad Soumarák, ale za tohoto počasí to vycházelo jedině tak do luk. U stodoly bylo volno a tak jsem tu opět zastavil a vypravil se na stejné místo jako včera, jen jsem to dnes vzal po vodě. Kolečka na hladině pocházela jen od malých ryb a na mušce jim také moc nezáleželo. Po půl třetí se znovu drobně rozpršelo a začal foukat nepříjemný vítr. Pod proudkem spadala voda do tůňky s olší nad vodou u levého břehu. Béžová jepička zmizela v rychlé tlamce a jeden pětatřicátník konečně přinesl trochu vzrušení do toho poklidu.
Dneska už jsem měl k dispozici i svůj dvojkový prut, který mi včera přivezl Jája a tak mě napadlo, že bych mohl zkusit vlasec o průměru šest setin milimetru. Nebylo co dělat a já to najednou musel vyzkoušet. Spojit soudkovým uzlem za deště šestku s osmičkou vlasem bylo téměř nemožné a mohlo mi to trvat možná pět minut a dvakrát tolik času jsem potřeboval k provlečení konce vlasce očkem mušky a k vytvoření toho nejobyčejnějšího uzlu. Vše se mi neustále lepilo na prsty a bylo to jako živé, takže se mi to podařilo dokončit jen silou vůle. Šestnáctková CDC béžová jepička však byla na tuto sílu vlasce moc velká a během vodění šňůry dokonale nakroutila tipet tak, že to všechno bylo absolutně k ničemu a o další pokus jsem už opravdu nestál. Necháme to na jindy...
Šel jsem tedy směrem po proudu a v další pláňce jsem měl tři záběry od větších ryb, ale ani jednu se mi nepodařilo zaseknout a tak jsem se rozhodl mušku poněkud zmenšit. Mezitím se kolem zespodu přehnal Šeďa, který se mi pochlubil úlovkem velkého lipana a skoro kilového duháka na nymfu, všechno samozřejmě pustil. Nahodil jsem proti vodě a najednou se jepička propadla a já přisekl. Následoval neuvěřitelně rychlý úprk ryby proti vodě, takže mi nezbylo nic jiného než popouštět šňůru.
Nejprve to vypadalo na duháka, jen ten souboj byl trochu jiný. Ryba byla stále u dna já do poslední chvíle netušil co to bude. Mlíčák lipana okolo třiceti osmi centimetrů měl mou drobnou mušku zaseknutou u kořene prvního paprsku hřbetní ploutve a já měl naštěstí na konci desítku vlasec a tak se mi ho podařilo zdolat. Ještě chvíli jsem se tu pokoušel o nějakou tu rybu, ale protože počasí nevypadalo na žádné zlepšení, tak jsem usoudil, že užitečnější bude dopéct v teple onu drůbež, než tu v chladnu moknout.
Když se pánové vraceli od Vltavy z lovu, byla už chalupa řádně vytopená a provoněná připravovanou večeří. Zelí jsme navařili plný dřez na nádobí, ale nakonec ho polovina zbyla, stejně jako jedna šiška knedlíků. Zato po drůbeži se jen zaprášilo a já byl rád, že jsem taky ochutnal kousek druhé kachny, protože husu jsme porcovali jako první a tam nebyla žádná šance. Přišel taky Jirka z Volar, který nás vloni vůbec nepustil ke slovu a který chtěl mou chalupu bourat a postavit tu supermarket. Letos přinesl čtyři balíky třísek na zátop, pil jenom kofolu a byl z něj byl úplně jiný člověk.
Povídali jsme si také o viditelném úbytku olivových jepic na Vltavě, ale nikdo nemohl přijít na to, čím by to mohlo být. Asi těch příčin bude víc, snad zjevný úbytek lakušníků v důsledku dřívějšího přebujelého vodního turismu a nízké vodní stavy, snad nějaké komunální znečištění či splachy z meliorovaných pozemků? Na nic jistého jsme ale nepřišli a tak se téma rozhovoru točilo jako střelka kompasu na pólu. Ono to teď možná vypadá jako nějaké přehnané obavy, ale jak dlouho budou ryby v řece, když nebudou mít svou běžnou každodenní potravu? A nebudou-li v řece ryby, pak tu nebudou ani ledňáčci a ani ty vydry...
V neděli ráno jsem vstával po sedmé a hned jsem se dal do přípravy snídaně. Broďáci mi pomohli zatopit a pak už to vstávalo všechno. Rozbili jsme pětatřicet vajec, nakrájeli cibuli a šunku a už to v kuchyni vonělo tak, že přicházeli kamarádi i z odlehlých částí domu. Po ranní kávičce propukl velký úklid, do kterého se zapojili všichni a někteří byli moc rádi, že je nevidí jejich manželky, které by asi oněměly úžasem. Nikdo se neulíval a tak jsme po desáté udělali ještě skupinové foto, pak mi hoši zapíchli po jedné mušce do sbírkové sady visící v kuchyni na zdi a zamířili k vodě. Počasí bylo lepší než včera a dokonce se občas ukázalo i slunce. Dokončil jsem opravu plotu, ostříhal větve na stromech a nakonec udělal i zápis do rybářské kroniky na chalupě.
Bylo po jedné a já se taky začal chystat a opět tu byl problém kam jít. U Soumarského mostu stála dvě auta, takže les jsem si škrtl. U tabule pod kempem bylo další a tak jsem jel znovu do Dobré. Zastavil jsem asi kilometr pod stodolou a i zde už někdo byl. U řeky jsem uviděl dva rybáře, kteří nymfovali a šli po vodě. Chtěl jsem jít nad ně, abych je nerušil, ale za chvíli jsem je viděl, že se obrátili a hnali mě před sebou. Našel jsem si pěkné místo, ze kterého jsem chytl několik slušných lipanů, když se kolem po břehu přehnal Jája a za chvíli i Šeďa. Na tu dálku jsem je předtím nepoznal. Teď mířili do míst, kde jsem věděl, že bývají opravdu velcí lipani. Bylo zataženo a foukal nepříjemný vítr, který mi při práci s dvojkovým prutem chvílemi dost vadil. V těchto místech jsem už nebyl řadu let a tak jsem se s nimi znovu pomalu seznamoval.
Na písčině u vody byly vidět čerstvé stopy od vydry, která tu patří k běžným obyvatelům řeky. V hlavním toku je ryb tolik, že tu ani tolik nevadí, zato když podnikne výlet do některého přítoku, pak je tam postrachem pro všechno živé a právě tyto potoky, sloužící k odchovu pstruhů, jsou vydřími nájezdy nejvíce decimovány. Ani jsem ještě nestačil ty stopy vyfotografovat, když kolem mne prolétl smaragdově zbarvený ledňáček. Jsou to tak trochu potravní konkurenti, i když kořistí ledňáčků je tu nejčastěji plůdek lipanů a proudníků. Zato vydra si dokáže pochutnat i na mláďatech těchto ptáků a dokonce se o ní tvrdí, že by jim mohla ročně zlikvidovat až polovinu hnízd.
V hluboké tůňce s keřem u levého břehu jsem našel dvě místa kde stáli lipaní a pět jsem jich tu přemluvil. Byly to ryby z kategorie kolem 35 cm a všechny se daly zlákat na malé šedivky. Pak jsem přešel krátký proudek a v další tůňce se ukazovali lipani u pravého břehu. Vytáhl jsem dva z nich a pak jsem si všiml, že za kamenem u protějšího pravého břehu se udělalo malé kolečko. Bylo to typické místo pro stanoviště velkého lipana a tak jsem navázal na konec forpasu ještě osmičku vlasec a vylovil z krabičky "No body" jepičku. Hned první hod se mimořádně povedl a ryba vzala mou mušku bez váhání. Zasekl jsem a bylo jasné, že to není nic malého. Prut se ohnul a něco pomalu směřovalo do středu hluboké tůně.
Má radost však netrvala dlouho a bylo po všem, aniž bych zjistil, proč se lipan uvolnil. Samozřejmě, že ztracená ryba je pro lovce vždy z kategorie těch největších a popsaný případ ukazoval na to, že lipan asi nebyl zaseknutý v tlamce. Mimoděk se mi vybavila příhoda stará mnoho let, kdy jsem kus pod lenorským přejezdem zasekl na malého broučka rybu, která zůstala možná půl minuty stát u dna na jednom místě, aby se bez zjevné příčiny uvolnila a nechala mi na háčku jen jednu šupinu.
Kousek nad sebou jsem uviděl Jáju, který se tu najednou objevil jako duch, odlovil tu slušného lipana a zase někam zmizel. Jak jsem se později dozvěděl, objevil potom mé místo s velkými lipany a pár jich tam na sucho taky dostal. Já zase na oplátku chytl ještě jednoho většího lipana přímo v místě, kde mi před deseti minutami zmizel. Dál se mi jít nechtělo a tak jsem se vrátil do míst, kde jsem viděl odpoledne naše kluky a moc se mi to tam líbilo. V jednom místě mi nečekaně vyjel po mušce velký lipan, ale nějak jsem ho nezasekl.
Bylo kolem půl páté a sběr už úplně přestal a tak jsem chtěl vyzkoušet nymfu. První náhod do hluboké tůně v zatáčce pod keřem byl spíše takový zkušební, ale přišel tak razantní záběr, že jsem byl bez koncové nymfy a po chvíli přemýšlení jsem si byl skoro jist, že to byl nějaký zapomenutý duhák. Letos tu na ně nemám štěstí, o všechny jsem na slabém vlasci přišel. Další půlhodinka nymfování mi vynesla jen jednoho lipánka a tak jsem usoudil, že to tu je dokonale zpíchané. Bylo po páté a nezbývalo než se rozloučit.
Než jsem se vymotal od vody, došel k autu a převlékl se do civilního obleku, leželo už slunce za obzorem. Byl to krásný víkend, kterých už dneska není v roce mnoho. Zastavil jsem ještě v hospodě U Němečka, kde seděli také všichni kamarádi a i z nich vyzařovala spokojenost, zvláště když se mohli chladit pivním mokem. Němečkův maxipes loudil od hostů nějaké to sousto a asi dobře cítil, že mám v košíku uzenou šunku, kterou ráno bez rozmyslu při snídani celou rozkrájel Kaďas. Každému jsem teď nenápadně podstrčil asi dvoucentimetrový plátek masa s kouskem chleba a připadal jsem si jako Svatý Petr, který sytí své učedníky...