Autor: Karel Křivanec
Byl čtvrtek 7. října a krásné počasí pozdního babího léta mne znovu nutilo k úvahám, zda dnes nepodniknout jen takový krátký výlet k vodě. Po obědě jsem se rozhodl a před jednou už jsem odjížděl z Budějovic směrem na Šumavu. Protože jsem měl naspěch, tak jsem jel přes Prachatice a to se nakonec ukázalo jako chybný kalkul. Byla tam velká objížďka přes Husinec a dál po špatně značených venkovských a lesních silničkách, takže jsem objel vrch Libín a vyjel na prachatickou silnici jen kousek pod Libínským Sedlem. Za chvíli jsem už ale přejížděl pontonový most přes Blanici, ve které stále ještě leží smetiště ze zbytků vodou strženého kamenného mostu a zamířil k Volarům. Krásná alej starých stromů podél silnice padla letos zjara na konto rozšiřování vozovky, ale nakonec je třeba uznat, že celkový výsledek tohoto řádění cestářů je ještě docela přijatelný.
V Dobré u hospody jsem už disciplinovaně snížil rychlost, to aby bylo psisko spokojené a pak jsem projel vesnicí a zastavil napůl cesty před železniční zastávkou. Ta volba správného místa pro mne vždy znamená velké dilema. K vodě jsem se pustil po cestičce lesní zvěře, abych tak alespoň pro sebe ospravedlnil průchod první zónou parku, kde se smí chodit jen po vyznačených cestách. Cestiček od vysoké zvěře je tu plno, jen jsou tedy jaksi neznačené. Byl jsem asi v polovině cesty, když se jen pár metrů přede mnou zvedla s rámusem z trávy velká černá slepice a já mohl prvně zblízka vidět těžkopádný let tetřívka.
K Vltavě jsem přišel po druhé hodině a už jsem jen mohl čekat na první nesmělá kolečka. Počasí bylo slunečné, jen občas se objevil nějaký ten mráček, zato vítr byl docela silný a to nebyla moc dobrá příležitost pro chytání s dvojkovým prutem a stejnou šňůrou, pro něž jsem se dneska rozhodl. Na cestě za lesem bylo totiž před chvílí docela klidno, ale tady v údolíčku nepříjemně profukovalo. Vydal jsem se proti vodě, ale po sto metrech jsem to vzdal a zamířil ve směru větru, tedy po vodě.
Pod malou mělkou tůní byli lipani v rychlém proudu a jevili zájem o světlé jepičky, které hnal občas vítr po hladině. Totéž se dělo i s mou muškou, která co chvíli nepříjemně zabrázdila. Podle učebnic je to sice úplně špatně, ale lipani to právě teď chtěli takto podat a startovali na krátce brázděné jepičky rozhodně častěji, než na volně plovoucí mušky.
Byla to jedna sorta kolem 35 cm a pak třicátníci a menší. V nájezdu do tůně jsem objevil lipana osmatřicítku, ale první záběr jsem zmařil a ostatní pokusy o jeho ulovení pak už vyzněly naprázdno. Jednalo se o zkušenou rybu, která se jen občas vyjela podívat na mou novou mušku a pak odjela někam docela jinam a mimo můj dosah. Pod jejím stanovištěm jsem odlovil ještě dva prostřední lipany a pak začal dlouhý a táhlý olej, který bylo třeba přejí rychlejší tempem.
Ztratil jsem tu dost času a najednou jsem si všiml, že se ryby přestaly ukazovat na hladině docela. Bylo kolem třetí hodiny a to bylo přeci jen příliš brzy na konec sběru. I když jsem stále věřil, že se to musí zlepšit, líhnutí jepiček přestalo a bylo to prostě tak. Každý den je tu totiž svým způsobem jiný a neopakovatelný a totéž se často týká i výběru vhodných mušek, kdy lze pozorovat výrazné změny i během těch pár hodin jednoho odpoledne. Jistěže se taky najdou rybáři, kteří nasadí jednu mušku a nesundají ji celý podzim, protože vždy nějakého lipana přemluví, ale to už je prostě věcí strategie a taktiky vlastního lovu.
Řeka se zde kroutí a není snadné najít se suchou muškou ukryté lipany, když se nehodlají prozradit při sbírání hmyzu z hladiny. Nešel jsem zde prvně a tak jsem se déle zdržoval na známých místech, kde se mi podařilo zvednout řadu třicátníků, ale to bylo tak vše. Zkoušel jsem různé barevné odstíny a varianty suchých mušek, ale stále platila jen hodně světlá jepička. Vítr byl velmi nepříjemný a jemný prut s lehkou šňůrou mi nedovolovat preciznější lov.
Najednou jsem si všiml, že tu nejsem sám, protože kus pode mnou se pohybovaly dvě barevné tečky. I když jsem u vody nejraději úplně sám a zvláště zde na horní Vltavě, nedá se nic dělat, budu se muset smířit s tím, že jsme tu dneska tři. Věnoval jsem se proto znovu lovu a docela se mi dařilo občas vyházet nějakého prostředního lipana. Asi po půlhodince jsem se přiblížil ke dvojici lovících, kteří teď seděli na břehu a špičky jejich ležících prutů směřovaly do tůňky, takže jsem nevěděl, kam je mám zařadit.
Na můj dotaz, co chytají a jak to jde, odpověděli krátce: „ Sledujeme profesionály.“ Tedy takovou poklonu mi dosud ještě nikdo nesložil a jen jejich mládí je omlouvalo, protože k profesionálům mám opravdu hodně daleko. Asi vycházeli z toho, že jsem občas něco vytáhl z vody, zatímco oni byli bez záběru. Ale to jsou jen ty letité zkušenosti a kvalitnější výbava.
Po třiceti letech s mouchou u vody si už také dokáží lepe poradit i s takovýmto teplým a větrným dnem.
Obešel jsem oba pozorovatele a mířil dál po vodě směrem k železničnímu mostu, i když nebylo vůbec jasné, zda dojdu až k němu. Něco mi říkalo, že to dnes už nemá cenu a abych to vzdal a vrátil se zpět. To by ale znamenalo jet už domů a to se mi ještě vůbec nechtělo. Zato druhý hlas mě nabádal, abych šel po vodě a dál se bavil chytáním naslepo. Nebylo to vůbec snadné rozhodování a takto vnitřně rozpolcený jsem šel dál s větrem v zádech a prohazoval nadějná místa.
Z tohoto přemýšlení jsem byl vytržen něčím překvapivým. Ne nebyla to velká ryba, ani jelen či los vyplašený na břehu, byla to jen malá tůňka, která se tu najednou z ničeho nic objevila. Krátký rychlý proudek končil pod stromem v hluboké jámě u pravého břehu a pak následovala delší mělčina. Jako by z oka vypadla té, kterou zničila velká voda před dvěma roky o půl kilometru níže po toku. Řeka zde prostě do detailu znovu sekvenovala to, co předtím na jiném místě sama zrušila!
Měl jsem z té tůňky takovou radost, že jsem jí obešel obloukem a skoro po špičkách mělčinkou u levého břehu, to abych nerušil její nové obyvatele. Někdy bych se sem jistě rád vypravil i na lipany, ale teď mi zcela stačilo vědomí, že tam ta tůňka prostě znovu je. Šel jsem tedy řekou v povznesené náladě a zastavil se až na pláňce, které jsem prozradil tu úžasnou novinu a ona mi zato vydala pár větších lipanů a nějakou tu droboť.
Myslel jsem si, že dneska už nemohu čekat víc, protože bylo po páté hodině odpoledne a to zde na podzim bývá už s lovem konec. Lipani se neukazovali a jejich výjezdy na světlé jepičky slábly a slábly, až jsem se takto dostal asi pět set metrů nad železniční most. Bylo skoro tři čtvrtě na šest a já se opět rozhodoval, zda toho už nemám nechat. Pak mě ale napadla taková bláznivá myšlenka, že jsem dnes ještě nevyzkoušel olivovou jepičku. Jen tak z povinnosti jsem zalistoval ve své lipanové krabičce se suchými muškami a vytáhl z ní tmavou olivovou parašutku na dvacítkovém háčku.
S večerem ustal vítr, ale stále bylo teplo a zatím ještě velmi dobře vidět. Položil jsem svou jepičku na hladinu ve výjezdu z tůně do proudu a přímo před mýma očima se zvedl lipan pětatřicátník a s ladným pohybem jí sebral. Byl jsem z toho tak překvapen, že než jsem se vzpamatoval, tak uplynul přesně ten čas, po který je třeba počkat na správný zásek. Ryba byla asi stejně překvapená jako já, když jí něco táhlo ven z vody. Odpověděla na to brejkováním a protože jsem jí nepustil po vodě, vyjela do hlubší vody a za necelou minutu bylo po boji.
Krásný závěr krásného dne, pomyslel jsem si, když jsem sušil svou kanárdovou mušku v zázračných kuličkách a jen tak z povinnosti jsem jí znovu položil nad kamen na začátku proudu, kde mohlo být po kolena vody. Muška se mi najednou ztratila z dohledu a tak jsem pro jistotu zvedl prut. Šňůra se však nevznesla k ladnému letu, ale napjala se a ohnula špičku jemného prutu do oblouku.
Teď jsem mohl plně ocenit jeho jemnost, která zabránila přetržení koncového vlákna o průměru pouhých osm setin milimetru. Tohoto pěkného lipana, který nasál mou mušku tak, že neudělal vůbec žádné kolečko, jsem odvedl proudkem dolů po vodě a tam jsem ho taky pustil, abych se vrátil na původní místo a dostal tu ještě jednoho a to vše takzvaně naslepo a na stejnou olivku, kterou ryby dosud většinou jen tvrdošíjně odmítaly.
Zmíněný proud zde zpomaluje v tůňce, kde jsem před týdnem začínal a i když bylo těsně před šestou hodinou, byl jsem tu znovu s dnešní taktikou úspěšný. Po vysušení mušky kouknu na hodinky a ručička ukazuje pět minut po šesté. To bych tedy měl v nejlepším skončit s lovem, který se už patrně nebude nikdy opakovat.
Ti co vymýšlejí takováto pravidla lovu by si to taky měli někdy zkusit. To by pak možná více slyšeli na to, že existují také vyspělé muškařské státy, kde se končí hodinu po západu slunce, což pokládám za mnohem lepší řešení, než to naše jednoduché. Zpočátku by s takovou změnou byly možná nějaké komplikace, ale určitě bychom to také zvládli, když to jinde bez problémů dokážou jiní.
Z tohoto přemýšlení mne vytrhlo hlasité mlasknutí a na hladině se roztahovala kola od slušného lipana. Toho si ještě chytnu a nechám toho, pomyslím si a už na něj letí má skvělá muška. Neděje se ale nic a tak opakuji hod, znovu se stejným výsledkem. Ještě chvíli to zkouším a pak převazuji na Slávkou olivku, na kterou se ryba vyjela podívat, ale zásek šel do prázdna. Vyměnil jsem ještě několik mušek a koukám znovu na hodinky. Je čtvrt na sedm a to je konec časové tolerance, takže navazuji ještě hodně tmavé osmnáctkové brčko, pokládám ho na hladinu a vykračuji na cestu ven z vody.
Z tohoto dobrého úmyslu mne odrazuje nové kolečko, které je právě v místech, co byla má muška. Opět reaguji poněkud opožděně, ale zásek sedí. Těžká ryba bojuje u dna a já začínám mít určité podezření, které se mi po chvíli potvrzuje. Je to ten fialový tlouštík, kterého jsem tu chytl minulý pátek a teď, po šesti dnech, se mi ho podařilo přelstít znova.
To je tedy ta skutečná tečka za dnešním lovem, který popřel několik známých rybářských pouček. Takového lipana jsem tu ještě na podzim na sucho a tak pozdě odpoledne nechytl a musím se přiznat, že jsem to až dosud pokládal za nemožné. Ani nové kolečko od jiné ryby mne však už nezlákalo, protože všechno má svůj konec a ani špatné rybářské řády by se neměly porušovat...