Autor: Karel Křivanec
Hned druhý den po mé výpravě na Šumavu jsem zajel do prodejny bratří Hanáků v Českých Budějovicích a měl jsem tentokrát štěstí. Pepík mi nabídl maličkého černého Redingtona s poetickým názvem Red Fly a to byl naviják zcela podle mých představ. Doma jsem si na něj večer u televize natočil světle zelenou plovoucí dvojkovou šňůru značky Sage a trochu jsem si pohrál i s nástavcem.Teď jsem byl tedy konečně připraven a hned jsem si to chtěl jít s novým nádobíčkem vyzkoušet k Teplé Vltavě.
Příští den byl pátek 1. října a tak jsem odpoledne vyrazil na třídenní výpravu na Šumavu. Na Stögrově Huti jsem zastavil jen na tu chvíli, abych odbednil okenice a otevřel okna a pak už jsem pokračoval na Soumarák a do Dobré. Bylo krásné počasí babího léta, na nebi ani mráček a já byl moc nedočkavý, takže jsem ani nezpozoroval, že se blížím k hospodě. Za rohem už čekal pes policajt a hned mi zabušil packou na blatník. Fuj, to jsem se lekl! Naštěstí jsem ho ale nepřejel a mohl jsem pokračovat dál.
U transformátoru stálo auto a tak jsem zamířil až k vlakové zastávce Dobrá na Šumavě, která je možná tři kilometry pod obcí. Bylo půl třetí, když jsem se začal oblékat ho vysokých brodících kalhot. Téměř letní počasí slibovalo, že ani navečer ještě nebude zima a tak jsem si vzal jen lehký svetr a přes něj muškařskou vestu. Poslední kontrola nářadí, vlasců a mušek a můžu konečně vyrazit. K vodě je to ještě pěkný kus cesty po trati a kdybych něco důležitého zapomněl, byla by to jistě hodinová ztráta času.
Nad zastávkou je pěkné stavení, která bylo opraveno a rozšířeno v posledních pěti letech, prostě radost pohledět. Zato u zastávky Dobrá mě "berou čerti", to když se podívám na velkou mapu rybářského revíru, která dostala dva těžké zásahy kamenem z železničního svršku. Neznámý vandal se tu podepsal, podobně jako jeho kolegové u Lenorského přejezdu či u mostku přes Vltavu pod Zátoni. Takovou jsme měli z těch map radost a nyní jsou tam už jen pro ostudu. Klopýtám po pražcích k železničnímu mostu a poslouchám jestli nejede vlak, protože bych se nerad stal jen krátkým příspěvkem v černé kronice některého z našich deníků.
Dneska jsem měl štěstí, protože vláček o dvou vagónech projel, až když jsem už byl v ostřicových polích u Vltavy nad mostem. Mezitím se však nebe potáhlo vysokými šedými mraky, nad vodou se objevily jepičky a lipani se dali do sbírání. Zastavuji se na prvním vhodném místě a testuji své mušky. Ani dneska nemají ryby žádný zájem o olivky, ale živě reagují na drobné světlé šedivky. Toto místo na krátkém zlomu mezi dvěma tůněmi dobře znám a vím, že zde mohu čekat slušného lipana.
Voda je už poměrně nízká a čistá a tak náhle vidím, jak se pod mou jepičkou objevil lipan, rychle jí uchopil a klesl ke dnu. To už ale zaúřadoval můj prut a jeho špička tlumila výpady ryby, která se držela u dna a nechtěla se ho pustit. Čekal jsem nějaký ten výskok či spirálu, ale místo toho jen urputný tah až do konce. Byl to opravdu pěkný mlíčák s mimořádně vysokým tělem, které mu asi bránilo ve známé rybí gymnastice. Prohlížel jsem ho pozorně, zda se nejedná o "hrbáče", ale byl to jen zkrácený fialový vltavský lipan jak se patří.
Oklamal jsem tu ještě několik ryb a pak jsem se vydal proti vodě do další tůně, ze které jsem měl za ty roky několik čtyřicátníků. Jednou jsem tu pozoroval dokonce tři takové exempláře a jednoho z nich jsem přelstil na sucho a zase pustil. Tehdy jsem se pochlubil jednomu známému, který je hned příště dostal na nymfu a přinesl mi je ukázat oškrabané a vykuchané v igelitové tašce. Proti nymfařům nemám nic, ale když už se dostanu v říjnu na Teplou Vltavu, tak bych si chtěl vychutnat suchou mušku a po nymfě sáhnu jen málokdy.
Prošel jsem tedy tu důvěrně známou tůň asi do poloviny při pravém břehu a viděl jsem jen jedno sebrání, ze kterého se vyklubal proudník a další kolečko patřilo dvouletému lipanovi. Že by tu nebyla větší ryba? Jepiček se líhne dost málo a tak je také na hladině málo koleček. Přešel jsem tůň po jakémsi prahu k levému břehu a koukám po sbírajících rybách. Bylo jich opravdu jen několik, ale kromě jedné se mi je podařilo chytit všechny. Ten jeden lipan byl krajně opatrný a nepomohl ani osmičkový vlasec a jepička ve velikosti 22. Vrátil jsem se znovu kousek po vodě a vtom jsem uviděl na tůni pode mnou kolo jako od vozu, kterým se projevuje velký lipan.
V místě, kde jsem před chvílí přešel řeku, teď intenzivně lovila ryba, která ani neklesala ke dnu. Neztrácel jsem čas, vysoukal z navijáku dostatek šňůry a nahodil titěrnou šedou jepičku šikmo pod sebe směrem k rybě. Mušku jsem na tu vzdálenost vidět nemohl a tak jsem zasekl na kolečko, které se objevilo na hladině a byla tam! Šňůra zaskřípala v očkách a ryba se rozjela proti vodě a vyskočila nad hladinu. Zatajil se mi dech, byla to čtyřicítka a opět ze stejného místa.
Háček s malým protihrotem seděl pevně a tak jsem si s ní na novém dvojkovém prutu jen pohrával. Několikrát jsem jí dovolil výpad, abych pak zase zkracoval vzdálenost mezi mnou a rybou. Byla to poměrně štíhlá jikernačka, která nakonec měřila něco málo přes 41 cm. Změřil jsem jí jen pro pořádek, protože letos jsou u nás lipani hájení a já už stejně dobrých patnáct let jikernačky pouštím a mlíčáky už taky asi pět let nezabíjím. Oni stačí vydry a kormoráni, i když ti tu naštěstí nejsou, protože Vltava nad Lipnem v zimě zamrzá a to těm černým čertům vadí.
Někdo by si mohl pomyslet, proč tedy chodíš k vodě, když to všechno pustíš? Ale cožpak jde zabít lipana, který hraje barvami jako kytice? A cožpak jde zabít lipana, když už dnes máme takové pruty, které nám dovolují použít dvoumilimetrovou mušku a vlasec dokonce o průměru osm setin milimetru? Mušky a nymfy jsou dneska už docela "jako živé" a tak bychom si měli tu obrovskou technologickou převahu na straně rybáře uvědomit a měli bychom v sobě najít sílu dát rybě svobodu a neomlouvat sami sebe tím, že jí nakonec stejně zabije jiný rybář. Až pak budeme mít právo zachytit si opravdu pěkné ryby.
Jdu zase proti vodě a házím na kolečka, ale jsou to samí střední a malí lipani ve věku jednoho až čtyř let, zato je jich hodně a to je slibné. V malé pravotočivé zatáčce se dostávám do míst kde bývala má tůňka, ve které jsem chytl a nafotil velice pěkného lipana. Dneska je to mělká pláňka s hlubší rýhou při pravém břehu. Je zde plno menších lipanů a občas i nějaký osamocený potočák. Chytání je tu velmi pěkné, jen tomu chybí ta větší ryba. Dost se mi po té tůňce stýská, ale nevypadá to na to, že by zde řeka měla v úmyslu obnovit starý pořádek.
Za zatáčkou najednou vyplová pramice, na které opírá do vesel sedící muž. Vytahuji fotoaparát a mačkám spoušť. To jsem tu ještě neviděl a jsem zvědav kdo to bude. Přemýšlím jak ho oslovit a vysvětlit mu, že by měl respektovat zákaz splouvání Vltavy za nízké vody, ale mám zároveň strach z jeho reakce, protože takovýto člověk si bývá dobře vědom toho co činí a můžu od něj čekat cokoliv. Pramice už je asi pětadvacet metrů ode mne a mně je divné, že veslař jede obráceně, tedy sedí tváří po proudu. Už také vidím, že loďka má nějaké bedny a vtom poznávám hospodáře Volarské organizace pana Votavu, který právě dnes vysazuje půlroční lipany. Je to taky pěkný blázen do ryb a tak spolu ještě chvíli poklábosíme a on si pak jede se svým vzácným nákladem dál na mimopstruhový úsek Vltavy 33, který začíná pod železničním mostem.
V tůni nad pláňkou je dneska jako vymeteno a tak se pomalu vracím po vodě a brodím směrem k mostu. Sem tam jsem ještě chytil nějakého lipana, ale už to vypadá, že je dneska konec. Před půl šestou se udělalo na vodě kolečko a lipan konečně vzal mou první olivku. V místě, kde jsem chytl odpoledne břichatého lipana, sebrala další ryba. Posílám za ní Slavojovu olivovou jepičku bez tělíčka a následuje poctivý záběr a zásek sedí.
Lipan vyráží po proudu a bije ocasem do nástavce, což je neklamné znamení, že to bude mlíčák přes čtyřicet centimetrů. Prut je povážlivě ohnutý a cukající ryba fackuje ocasem forpas a snaží se vytrhnout jemný bezprotihrotový háček z tlamky a po několika vteřinách krátkého zápasu je opět volná! Moje chyba! Měl jsem za ní hned vyrazit po proudu a utlumit tak její první nápor. Já si ale nechtěl rozšlapat vodu a už jsem myslel na ryby, které by tu ještě mohly být. Mé rozhodnutí bylo tentokrát chybné a další větší ryba už nepřišla. Příště už si budu pamatovat, že je lepší holub v hrsti než hejno vrabců na střeše...
V sobotu dopoledne jsem se věnoval na chalupě opravě plotu a k vodě jsem se chtěl vypravit až před půl druhou, abych přišel rovnou na sbírání. Ráno bylo jasné slunečné počasí a teplo, takže to zrovna nevypadalo na žádný "rybí den" a já přemýšlel o tom, že bych se asi měl vydat do lesa nad Soumarský most, protože na to, abych se vypravil do luk, je dneska moc slunce a jasu. Jak tak přitloukám plaňky, tak vidím, že se za Žlebským vrchem objevil mráček a za půl hodiny už je tu od Strážného pěkná jízda bílých a šedých oblaků. Plán se začíná měnit a já myslím na ty pěkné lipany pod Doberskou lávkou, na které jsem minulý týden nedosáhl. U hospody jedu už pomaleji, ale ani slabá třicítka se psovi nelíbí a štěká, i když tentokrát přímo neútočí, protože jsem stáhl rychlost až na dvacítku.
U transformátoru je volno, takže je o dnešním cíli rozhodnuto. Oblékám se do "skafandru" a už si to šinu po staré kamenité cestičce k Vltavě. Ani ne padesát metrů od auta vidím v trávě pohozený kus černého kabelu. Kdo to sem dal, bleskne mi hlavou a chci kabel odstranit z cesty. Dva metry od něj se ale zastavuji, nějak se mi nedá jeho průřez a tvar a dívám se proto bedlivěji. Sakra, kde se tu bere? Vždyť to není žádný kabel ale černá šumavská zmije! Leží si tu v trávě napříč cesty jako zabitá, ale moc bych jí nevěřil. Vytahuji fotoaparát a dělám si dokumentární snímky. Pak jí ještě podráždím z uctivé vzdálenost špičkou prutu. Ne, vůbec není mrtvá, zvedá hlavu, svíjí se do bojovné polohy a pak se plazí směrem ke mně. A já, ać celý v gumě, se dávám zbaběle na ústup. To je ale rok, 2. října a ještě lezou zmije!
Lezu do vody asi dvě stě metrů nad lávkou a nasazuji nymfy, protože je zatím na hladině klid. Je po půl druhé a tak čekám na první lipaní kolečka, která by se měla každou chvíli objevit. Místo toho začíná foukat vítr a blíží se dešťová přeháňka. Lipani dnes nejeví o mé nymfy žádný zájem, ani v mělkém proudu, ani v hluboké tůni nad lávkou. Ve čtvrt na tři začíná nepříjemně pršet a já vidím u levého břehu první kolečko. Je to lipan kolem 33 cm a vzal jednu z mých nymf. Ještě chvíli to zkouším u dna a po jenom záseku visí mé mušky hodně vysoko na olši, takže to beru jako "pokyn shora" k předělání nástavce na sucho.
Mezitím přestalo pršet a vítr je už mnohem příjemnější. Jen sbírajících ryb je žalostně málo. Konečně si jeden z třicátníků dal říci a vzal mou šedou jepici, když předtím nereagoval na olivku. Čím to asi bude, že tyto osvědčené vltavské jepice lipani víceméně ignorují? Je pravda, že bývaly doby, kdy plavaly po hladině doslova koberce olivových jepic a dnes jich je tak málo. Že by to bylo tím, že je říční systém méně hnojen splachy z okolních pozemků? Na druhou stranu se mi zdá, že se zvýšila druhová pestrost jiných malých jepic, které jsou pro lipany asi opravdovou lahůdkou.
Dnešní rybolov nestál za moc. Přemluvil jsem sice nějaké střední lipany, ale po čtvrté hodině sběr skoro ustal a tak jen na rozlitině nad vyústěním Jedlového potoka mě potěšil úlovek asi pěti středních lipanů a několika proudníků, tentokráte na dvacítkovou světlou olivku. Mám už jen jednu v zásobníku, ale díky zázračným kuličkám jí vždy v pohodě vysuším.Zde jsem si mohl konečně sáhnout na větší rybu, která stála v jamce pod keřem u levého břehu, ale asi byla špatně zaseknutá a vykroutila se mi dřív, než jsem mohl zjistit její velikost. Je po páté hodině, dál už se mi jít nechce a tak se vracím k autu. Zmije už se dávno odplazila z cestičky, po které poměrně často jezdí také turisti na horských kolech. Asi to byla ona, kdo mi dnes přinesl smůlu.
Zastavuji se na večeři v hospodě "U Němečka", kde je až nezvykle málo lidí. Snažím se zjistit od majitele proč ten pes útočí na moje auto a dostává se mi odpovědi, že vyrazí na každého, kdo jede rychleji než 18 km za hodinu. Asi má nějaký radar a zkrátka to pozná.
Guláš je tentokrát výborný a kuchařovi nějak ujela ruka, protože tolik masa by jinde stačilo i na tři talíře a knedlíky se ani nedají sníst. Takže přeci jen malá náplast za dnešní pokažený lov...
I když byla další den neděle, musel jsem dopoledne pokračoval na výměně plotu, ale moc mi to nešlo, zvláště přitloukání hřebíků v podřepu pro mne už bylo dost únavné. Zpocený jako myš a plný očekávání dalšího lovu jsem si ukuchtil rychlý oběd a začal se připravovat na odpoledne. Dneska bych to rád zkusil někde mezi těmi dvěma předchozími místy lovu. U hospody v Dobré jsem snížil rychlost na 15 km za hodinu a pes se neukázal. Vida, jak to funguje! Projel jsem vsí a zastavil až u staré dřevěné stodoly naproti sochařově chalupě, jehož jeden výtvor vítá příchozí hned u vrátek plotu s pažemi do široka roztaženými.
Připravil jsem se u auta a zamířil přes louku směrem k Vltavě, což je možná ještě asi tak necelý kilometr chůze. Doberské louky dnes vypadají poněkud jinak než před léty. Jejich hlavním rysem jsou v tomto ročním období kulaté balíky sena v plastových obalech. Když jsem je před lety viděl prvně v Německu a Rakousku, vůbec mě tehdy nenapadlo, že jednou dorazí až sem do Dobré, do malé vísky, ve které ještě před 60 lety žilo asi patnáct stovek obyvatel a taky přes čtyři tisíce krav a jiných dobytčat. Dnes je to prakticky výhradně osada chalupářů, bez jakéhokoli vztahu k zemědělské výrobě, takže se o ty louky stará někdo úplně jiný za peníze ze státních dotací, což je také řešením oné otázky.
Jakmile sejdete z mírného svahu do nivy louka končí a začínají ostřicové kopce s různými propadlinami, na které je třeba si dát pozor a jsou-li zde ještě ostrůvky vlochyně, pak už je nutné jít opravdu pomalu. Tedy pokud se nechcete seznámit s tímto společenstvem vleže, případně si při tom zlomit ještě i drahý put. Po čtvrthodince budete u řeky a teď je třeba ještě najít vhodné místo k sestoupení do vody, protože Vltava je zde na mnoha úsecích regulovaná těžko schůdnými kamennými valy a záhozy.
Tyto úpravy toku pocházejí někdy z konce devatenáctého století a proto si jích dnes už jen těžko všimnete a budete je asi považovat za přirozenou součást toku. Tehdy se vše dělalo pouze ručně a hlavně zde byly ponechány všechny zákruty a meandry, takže žádné napřimování a vyhlazování toku jako dnes. Když pomyslím na to, jak byla přednedávnem upravena řeka v Lenoře nad kempem, tak bych plakal. Měli bychom se od těch neznámých a dávno mrtvých horalů i dnes čemu učit.
S těmito myšlenkami jsem se asi po půl druhé konečně dostal až k samotnému toku. Bylo teplé oblačné počasí s lehkým vánkem a mraky jen občas zakrývaly ještě pálící slunce pozdního babího léta. Přišel jsem na místo, kde řeka dělá jeden ze svých tanečních obratů o devadesát stupňů a na její levý břeh se tlačí vysoký smrkový les. V tomto místě kdysi stávaly na pravém břehu Vltavy tři statné smrky, z nichž tu zbyl už jen poslední padlý suchý kmen, který ještě dnes leží na svém místě asi o sto metrů níže. Řeka za zatáčkou mírně klesá do dlouhé táhlé tůně, která je orientována východním směrem, což zde bývá předpokladem pro stanoviště slušných lipanů.
Přešel jsem přes mělký brod k levému břehu a už jsem zahlédl první kolečka od sbírajících lipanů. Znovu jsem tvrdošíjně nasadil jako první malou olivku, ale opět jsem s ní u ryb neuspěl. Střídám jí tedy za světlou šedivku a už je to lepší. Menší lipani jí berou, ale větší jí jen okukují. Navazuji tedy tmavě šedou osmnáctkovou jepičku a házím jí do proudku před sebe. Zvedá se třicátník a už je můj. U levého břehu sbírá na rozhraní proudu a tišiny větší ryba, ale ta nereaguje. Barva mušky bude asi dobrá, jen velikost patrně neodpovídá a tak znovu hledám ve své krabičce, ze které po chvíli pátrání vytahuji dvacítkovou Iron Blue Dun s křidélkem z kachního tukového peří a parašut nožkami.
První hod se zcela nepovedl a tak si dávám víc práce s přesným naměřením a položením mušky, která teď pomalu plave někde nad rybou. Lipan to nevydržel a elegantně spolknul mou nástrahu. Podařil se i zásek a protože byla tato muška opatřená háčkem s malým protihrotem, tak byla šance na uniknutí ryby jen malá. Byl to mlíčák kolem pětatřiceti centimetrů, což ukazovalo na to, že jsem na správné stopě. I v klidnější vodě přehlédl osmičkový konec nástavce a mou jepičku nasál opravdu poctivě. Během čtvrthodinky jsem zde chytl ještě dalších pět ryb a pak přišlo to věčné dilema, dát se po vodě či proti vodě? Obě řešení mají totiž svá pro a proti a já se nakonec rozhodl pro druhou variantu.
Tůňka nad tímto brodem mi nikdy nevydala žádnou velkou rybu a tak jsem jí jen zběžně prošel a dostal se do úseku, který je na podzim už stále ve stínu lesa a kde je velmi hluboká jáma, ve které jsem vloni viděl kapitálního lipana. To jsou ale všechno spíše místa vhodná pro lov s nymfami. Prošel jsem rychle i další mělký a pomalý úsek, ve kterém asi budou i slušní lipani, ale málokdy je zastihneš při sbírání. Mířil jsem ještě o kus výš, kde řeka opět teče směrem k východu a je zde slušnější proud s hlubšími místy při pravém břehu. Než jsem přišel až sem, tak se mi povedlo překvapit několik menší a prostředních lipanů, kteří si s chutí pochutnávali na mých drobných ocelovkách.
Konečně jsem na tom správném místě, ale nesmím zapomenout na strom na levém břehu, protože jsem na něm už nejednou nechal pěkných pár mušek. V dolní časti proudu sbírá v malém úplavu za trsem trávy několik ryb. První z nich byl generační proudník, který najel na mou jepičku a nekonečně dlouho otvíral a zavíral ústa a pomalu se obracel a potápěl, ale nebylo mu to nic platné. Škoda jen, že rozplašil toto pěkné místečko a ryby přestaly na chvíli sbírat.
Najednou jsem uviděl větší lipanové kolečko v proudu o kousek niž a tak jsem tam hned poslal svou drobnou ocelovou jepičku. Asi se mu líbila, protože jí bez zaváhání uchopil a už se zlobil, že ho něco táhne z vody. Vyskočil se tedy podívat co se děje a já zjistil, že je to ryba z kategorie fialových osmatřicítek. Netrvalo dlouho a měl jsem ho u holinek a tak jsem ho chtěl uvolnit, ale bez uchopení do rukou to nešlo. Snad mu to moc nevadilo, protože odplul rychle do své jamky. Za trávou u břehu sebrala druhá ryba a tak jsem si myslel, že bude brzy moje. Tak velkou jsem měl důvěru ke své mušce, ale byl to zcela špatný odhad.
Ztratil jsem na ní jistě dvacet minut, vystřídal všechno možné, včetně Slavojovy zázračné jepice, ale bez výsledku. Musel jsem uznat, že na tohoto lipana dnes nemám a šel jsem o kus dál proti vodě. Tam sbírala další slušná ryba, která vzala na druhý pokus Slávkovu "No body" jepičku a byla to fialová jikernačka ze stejného ročníku jako předchozí pěkný mlíčák. Chvíli jsem tu ještě zůstal, než jsem se rozhodl pro návrat. Bylo kolem půl páté a já chtěl ještě zkusit toho chytrého lipana. Bohužel se mi už ale znovu neukázal. Přesto to ale dneska bylo opravdu pěkné rybářské odpoledne...