Autor: Karel Křivanec
Letošní říjen byl dlouho nevídaným prodloužením léta a já na něj budu asi ještě dlouho vzpomínat protože mě desetkrát pozval s muškařským prutem do Doberské nivy pod Stožeckou horou. Označení hora je tak trochu nadnesené, protože je to vlastně jenom takový vyšší kopec, jehož vrchol se nachází v nadmořské výšce kolem tisíce metrů, ale když se na něj dívám od své lovecké chalupy na Stögrově Huti, je to pohled velmi příjemný a milý. Po ránu, když se nad Vltavou zvedá mlžný opar, má Stožec bílou šálu, které však rychle zmizí a už je tu sluncem zalitý podzimní den. Tmavozelené smrky na jeho vrcholku i úpatích barevně ladí jak s azurově modrou oblohou nad okolními kopci, tak i se světlezelenými doberskými loukami a hnědými ostřicovými poli na březích Vltavy.
V Dobré jsem nebyl od minulého podzimu, takže jsem byl náhle překvapen novou asfaltovou silničkou, takže jsem vesele jel a kochal se pohledem po okolí. Do reality jsem byl uveden až u místní restaurace "U Němečka", když na mé auto zaútočil hostinského světle hnědý a chlupatý maxipes, který několikrát praštil silnou tlapou do blatníku mého Fordu a donutil mě snížit rychlost na polovinu, tedy pod dvacítku, což je psiskem tolerovaný maximální limit. To bylo ještě koncem září, tedy v době jelení říje a já se nemohl rozhodnout, kam se mám na své první výpravě vydat. Nakonec jsem zastavil v Dobré u transformátoru a začal se oblékat k vodě.
Když jsem přišel k Vltavě, byla ještě po předchozích deštích vyšší voda, ale řeka se už vyčistila a klesala, což je nejlepší doba pro lov lipanů. Bylo oblačné počasí s poměrně silným větrem a já se vydal pod Doberskou lávku do míst, kde neznámý ochranář iniciativně vztyčil ceduli s nápisem: "Chráněná rybí oblast", která tu ale nikdy vyhlášena nebyla a proto jí také nerespektuji. Pro nás, sportovní rybáře, platí to, co je v popisech revírů. Sám jsem byl osobně při jednáních se Šumavským národním parkem a tak vím, že jediné omezení se zde týká vstupu do vody a toto omezení platí od druhého meandru pod lávkou až k ceduli v lesíku Březinka.
Důvodem tohoto zákazu bylo vysazení přestárlých perlorodek do Vltavy v tomto úseku, které zde však prakticky nemají žádnou šanci na vytvoření potomstva, protože jediným mezihostitelem jejich larev je pstruh obecný, který se tu vyskytuje jen velmi sporadicky. Moc by mě zajímalo co vedlo neznámého ochranáře k tomu, že posunul dohodnutou hranici jak proti vodě, tak i po vodě a proč udělal ze zákazu vstupu do vody chráněnou rybí oblast. Diskutovat o tom s předchozím vedením Parku nemělo smysl a tak se o tom zmiňuji až dnes, protože nové vedení je pro mne mnohem důvěryhodnější, už i proto, že se dokázalo vypořádat s letním řáděním lodičkářů a kupodivu to najednou šlo. Doufejme jen, že pan ředitel nepodlehne politickým tlakům a demagogii o snižování pracovních míst v regionu.
Na dnešní vycházku k vodě jsem si vzal k pokřtění nový prut, dvojkový Sage XP 2,6 m a byl jsem opravdu zvědav, jaká to bude změna proti o trochu delší trojce od téhož producenta. Jak to ale už v životě chodí, nikdo není dokonalý a tak jsem si k němu vzal naviják s trojkovou šňůrou. Nějak jsem si prostě nestihl koupit nové kolečko pro dvojkovou šňůru, protože jsem zatím nenašel ten správný malý navijáček, který by svou velikostí a barvou odpovídal mým představám. Měl jsem k dispozici jen starý, otlučený klasický Hardy Viscount 130 II, s oranžovou plovoucí šňůrou, ale bez nástavce. Ten jsem sundal někdy koncem května a u sebe jsem měl jen slabé vlasce s nejsilnější osmnáctkou, což je pro vytvoření dobré přechodové části "forpasu" přeci jen málo.
V jedné z kapes své muškařské vesty jsem sice měl i cívku s pětadvacítku fluorkarbonem, ale nechtělo se mi začínat plovoucí forpas z potápivých vláken a tak jsem vyštrachal v jiné kapse plovoucí nástavec od firmy Airflo, jehož délka byla půldruhého metru a na něj jsem pak napojil svazovaný tipet, který mohl mít další dva metry a možná i o něco víc, takže celý forpas teď přesahoval prut skoro o polovinu jeho délky. Na jezeře by to nevadilo, ale tady ve větru a na malé řece s břehy porostlými vysokými travinami to byla přímo vražedná kombinace. Lipani mi sbírali přímo pod nohama u břehu a já nebyl schopen v tom větru s nezvykle jemným prutem a předlouhým nástavcem nahodit tak, aby jim má muška připlula přímo do pusy.
Určitě to také chtělo chytat od druhého břehu, ale Vltava byla v tomto místě jen velmi úzká a vodní stav tak vysoký, že tu přebrodit nešlo a obejít to k nějakému brodu znamenalo prodírat se mnoho desítek metrů vysokou travou, což se mi taky vůbec nechtělo. Lipani totiž sbírali v několikavteřinových intervalech a podle koleček na hladině to nebyly žádné malé ryby. Možná desetkrát jsem se zachytil do trav, než jsem ulovil prvního pětatřicátníka a po něm ještě dva další a než jsem si přiznal, že tady zůstat nemohu. Konečně jsem se odhodlal toto velmi nadějné místo opustit a pustil jsem se přes keře a traviny k místu jinému, kde jsem si byl jist, že budou ryby u protějšího břehu a budu na ně moci házet bez problémů.
Bylo to jedno z pěti mých nejzamilovanějších místeček, kde se dá počítat s přítomností lipanů nad 40 cm. Nešel jsem k němu hned také proto, že leží poměrně daleko od rybářského chodníčku a taky jsem tam chtěl přijít i s jasnou představou o tom, co dnes vlastně lipani chtějí. Rozhodně to nebyly olivky, spíše se mi zdálo, že ryby reagují na velice světle šedé jepičky a tento trend se postupně měnil k tmavošedým vzorům. Zkoušel jsem tedy různé druhy malých jepiček ve velikostech 18 – 20 a nejlepší výsledky jsem měl, když jsem zeslabil koncový návazec až na vlákno o průměru 0,08 mm. Mou oblíbenou značkou v tomto průměru je Snap Quatron, bohužel se mi ale zásoba onoho namodralého vlasce už silně ztenčila a tak je jen otázkou času, kdy se asi budu muset ohlédnout po něčem jiném, protože už ho u nás nelze nikde sehnat.
Chytil jsem asi deset menších až středně velkých lipanů a stále jsem čekal, že se ukáže něco většího. U druhé strany sbíralo několik proudníků, které se mi též podařilo přemluvit a tak jsem si byl jist, že už to mám celkem dobře vyladěně. Náhle se nad jamkou ve středu toku udělalo na hladině slušné kolečko od větší ryby a já jí tam hned naservíroval dvacítkovou stříbrně šedou jepičku. Ryba se zvedla a vzala jí. Krátká prodleva a zásek šel do prázdna. Asi to chtělo víc počkat, takže znovu. Dva tři náhody, záběr a zásek opět do prázdna. Měním mušku, výjezd ryby, zásek, nic. A takto jsem vyzkoušel několik jepiček a broučků, ale jen jsem si lipana poplašil. Sjel o trochu níže po toku a posunul se víc ke druhému břehu.
"Že bych tě nechytl", říkám si pro sebe a prohrabuji svou lipanovou krabičku se suchými muškami. Můj pohled náhle padl na titěrnou dvacítkovou jepičku, která má dva chomáčky tmavošedých křídel z pírek, které se nacházejí na mazové žláze kachen, tedy onoho známého peří s tajemnou zkratkou CDC. Kromě náznaku olivové hrudi a těch křidélek už na ní není nic, ani tělo ani nožičky. Proto se jí také říká "no-body jepice", je to prostě jen takový šepot květiny. Mám jí od Slávka už přes rok a půl ve své krabičce, ale zatím na ní nepřišla řada, takže tedy snad dnes?
Během chvíle co přivazuji mušku se ryba uklidnila a vrátila se na své původní místo. Už mi to přeci jen chvíli trvá, než přivážu takovou titěrnost a zpravidla na to potřebuji už dva a někdy i tři pokusy. Věk se nedá zastavit, marná sláva. Dávám si záležet, odměřím si planými hody vzdálenost od ryby, kousek přidám a podtrhnu poslední hod tak, aby se jepička snesla na hladinu co nejjemněji. Dokonce se mi podařilo vytvořit na koncovém vláknu u mušky malý můstek, takže vlasec jde vzduchem a neleží na hladině. Z vody vyčnívá jen tmavý chomáček křídel, který je unášen proudem přímo ke stanovišti lipana. Teď to musí přijít, pomyslím si a čekám co se bude dít.
Rezolutní kolečko v místě kde ještě před chvílí byla má jepička signalizuje záběr a já ještě krátkou chvíli čekám, než zvednu prut k záseku. Je tam! Špička jemného prutu se ohýbá do kruhu a ryba pohazuje hlavou ze strany na stranu a snaží se zbavit mušky. Dva výskoky fialově zbarveného lipana nad hladinu napovídají, že je to velmi pěkná ryba. Odhaduji že má kolem třiceti osmi centimetrů. Opatrně jí držím na tenkém vláknu a čekám na to, až se unaví. Pak přichází na řadu série otáček kolem podélné osy a únik lipana proti proudu. Nespěchám a vychutnávám si ten krásný pocit ze souboje s divokou rybou, kterou tak jako tak pustím. Lipan to ale neví a bojuje o svůj život do poslední chvíle. Teď ho mám u nohou a pomalu vyndávám z jeho tlamky háček bez protihrotu. Je to jikernačka s menším praporem, která jen nevěřícně pomalu odplouvá do své jamky.
Ze Slavojova tajemství mám jen kouli chloupků, kterou se mi nedaří vysušit ani mezi dvěma plátky speciálně upraveného choroše, ani foukáním na mušku. Je to prostě moc jemná titěrnost. Vtom mě napadlo podívat se do další z kapes mé vesty, protože by tam měla být ta věcička, kterou mi letos v létě dal v Anglii Mike Childs se záhadným úsměvem a výzvou na její vyzkoušení. Zatím jsem neměl příležitost a tak otvírám plastikovou rourku, ze které na mne koukají světlé kuličky o průměru asi jednoho až dvou milimetrů. Zavírám svou zničenou mušku i s kouskem návazce do krabičky s kuličkami a důkladně s tím vším chvíli třesu. Se zájmem otvírám víčko a vytahuji zcela novou a suchou jepičku, která je jen jemně omoučená. Stírám drobný prach z tenkého konce nástavce a mohu pokračovat v lovu. Jak prosté, řekne znalec, jak jednoduché, přiznávám účinnost této novinky.
Na svém tajném místě jsem chytl na onu novou jepičku ještě několik lipanů a pak jsem se vydal po vodě a vyházel ještě mnoho ryb z proudků, protože sběr ryb už dnes skončil. Dával jsem si ale veliký pozor, abych o tu vzácnost nepřišel a nenechal jí někde na větvičce okolních olšin. Přes všechny ty nástrahy se mi jí podařilo uchránit, ale pak jsem jí raději sundal, protože takováto muška by se měla využít jen na obtížně ulovitelné staré a velmi zkušené ryby. Pro ty mladší je to něco tak důvěryhodného, že jí berou hned, jak se objeví v jejich okénku.
Po třech hodinách lovu končím a vydávám se na zpáteční cestu. Prodírám se ostřicemi a keříčky vlochyně a pak jdu po turistické cestičce k lávce, kde narazím na dalšího muškaře. Pozdravíme se a já jen vydechnu: "To byl dnes krásný lov" a neznámý kolega kývne hlavou a viditelně souhlasí. S novým prutem jsem byl spokojen, ale umínil jsem si, že musím rychle vyřešit problém s navijákem, novou šňůrou a hlavně s návazcem. Před námi je ještě celý říjen, počasí by mohlo vydržet a tak už se můžeme těšit na další šumavské lovy...