Autor: Vít Misar
Způsob lovu na českou nymfu vychází z jednoho společného základu, avšak každý muškař a závodník má v celkovém pojetí určité odchylky. Také já vycházím z klasického pojetí a díky neustálému vývoji se určitě v drobnostech budu lišit od ostatních. Začnu všeobecně, tedy u muškařské výzbroje a výstroje, která dnes hraje nemalou roli a tak spoluvytváří jeden z mnoha faktorů úspěchu při lovu, protože kvalitní a dobře sladěný "cajk" nám ulehčuje lov, že necítíme únavu jako v případě kdy budeme lovit s dlouhým prutem, osazeným malým lehkým navijákem. To potom při lovu prut má tendenci přepadat na špičku a my musíme zbytečně vydávat energii na vyvažování udice.
Za posledních patnáct let jsem dost změnil použití prutů pro nymfové chytání. Začínal jsem spíše s kratšími a tvrdšími pruty. Tehdy moje chytání směřovalo k chytání co možná největších ryb, protože jsem ještě nezávodil. Tvrdší pruty se používaly proto, aby zásek co možná nejlépe seděl. Myslím si, že tvrdší pruty byly namístě, protože řeky byly tehdy ještě plné velkých ryb.
Dnešní pojetí výběru prutu je úplně jiné. Samozřejmě, že na velké řeky, kde očekáváme velké ryby, používám na nymfu až 10 stop dlouhé pruty AFTM č. 6, výjimečně 7. Na střední a malé toky pruty zkracuji a navíc rok od roku používám pruty jemnější. Zatím jsem skončil u prutů AFTM č. 2, které jsou vynikající na malé a velmi malé toky, kdy průměrná velikost lovených ryb je spíše menší. Jemné pruty přinášejí nádherné zážitky z lovu, kdy zdolávání i středně velkých ryb je požitek. Další výhodou je to, že muškařskou udici ani necítíme v ruce. Předpokládám, že vývoj půjde ještě dál a v budoucnu budeme používat ty nejjemnější pruty, které byly dosud vyrobeny (SAGE – AFTM č. 0).
Naviják mnozí považují za zásobník šňůry. Já jsem opačného názoru a vždy jsem si potrpěl na kvalitní navijáky s diskovou brzdou. Rád používám o něco těžší navijáky, než je běžně zvykem. V případě kompletu prut, naviják a šňůra musí být prut vyvážen v místě uchopení korkové rukojeti. Jen tak nevzniká zbytečná únava z vyvažování prutu rukou.
Názory na použití muškařské šňůry se různí. Mnoho mých kamarádů používá na nymfu šňůry typu WF. Já používám nejraději DT. Také na barvu šňůry se různí názory. Mně nejlépe vyhovují měkké šňůry v pískově barvě. Mnozí rádi používají reflexně zelené, žluté či oranžové šňůry. Ty jsou sice mnohem lépe vidět, ale myslím si, že za určitých okolností mohou působit rušivě. To platí především na malých tocích a na řekách s průzračnou vodou. To je třeba kompenzovat abnormálně dlouhým návazcem. Zde je nevýhoda v tom, že ztrácíme kontakt a podle mého mínění mnoho záběrů nejsme schopni registrovat.
Za posledních 15 let jsem návazce postupně zkracoval a zjemňoval. Začínal jsem lovit s kónickým podélným profilem návazce o délce odpovídající minimálně délce prutu. V hlubokých vodách jsem používal návazce i 1,5x delší než prut a v případě velmi hluboké vody (některé jámy na Ohři) i delší. Výhodou takového návazce je snadné dosažení dna a naopak nevýhodou u velmi dlouhých návazců je obtížnější rozpoznání záběru.
V prvním období jsem používal velmi silné vlasce, nejčastěji o průměru 0,18 až 0,22 mm. Postupně jsem přestal používat kónické, anebo částečně kónické návazce a dnes můj návazec tvoří vlasec o stejné síle. Takto sestavený návazec se propadá mnohem rychleji a nemusí být ani moc dlouhý. Postupně jsem návazce zkracoval až do dnešních zhruba ¾ délky prutu. V případě větší hluboké řeky opět o něco prodlužuji, pokud lovím na malé mělké vodě, je možné ho i zkrátit.
Hlavně dbám na to, aby i při normálním lovu byl rozestup mezi nymfami minimálně 50 cm, ne však o mnoho více. V případě zkrácení rozestupu mušek dojde k rychlejšímu potopení návazce a naopak. Také se dá kouzlit s velikostí použitých mušek na návazci a hlavně s jejich pořadím.
Dříve jsem výhradně přivazoval nejtěžší mušku na konec návazce. Teď v případě potřeby občas používám poslední mušku nezatíženou, aby vlála na konci návazce. Doprostřed nebo nahoru umisťuji nejtěžší mušku. Na rychlé hluboké vodě často přivazuji nejtěžší mušku jako koncovou, to umožní nejrychlejší potopení nástavce.
Jako spojení mezi muškařskou šňůrou a vlastním návazcem používám paličkovanou pažbu v délce 50 – 60 cm, kterou připojuji přes signálně zbarvenou rychlospojku k muškařské šňůře a její druhý konec je spojen přes mikrokroužek se spleteným nástavcem z průhledného vlasce. Někdy stačí použít návazec spletený pouze z jednoho signálního vlasce. To hlavně u kratších návazců. Spletený návazec má hned dvě veliké výhody. Za prvé signální část velice dobře poslouží na vizuální kontakt a za druhé takto spletený návazec je velice pružný a tlumí sílu záseku a v případě zdolávání velké ryby odpruží i její největší výpady.
Díky tlumicím vlastnostem používám stále jemnější vlasce. Zcela jsem propadl fluorocarbonovým vláknům, která dnes používám asi v 90 procentech mých lovů. Nepoužívám je jen v případě tréninku na lokalitě, kde často trhám a převazuji návazce, protože tyto vlasce pro nás pořád nejsou levnou záležitostí. Jako nejjemnější návazce v současnosti používám u fluorocarbonu průměr 0,11 mm a vyšší, zatímco u normálních silonů jsem loni s úspěchem lovil na průměr 0,09 mm. Před pár lety to bylo nemyslitelné, ale to vše nám dnes umožňuje vývoj materiálů a naše stále se lepšící dovednosti.
Mušky a jejich vedení jsou nejdůležitější pro úspěšné nymfové chytání. Jako hlavní mušku české muškařské školy dnes všichni právem považují strakonického "bobše". I tato muška zaznamenala od dob svého vzniku obrovský rozvoj a vývoj. Původně bobši představovali blešivce a holé larvy chrostíků, ať už to byly Hydropsyche anebo Rhyacophyla, které se vázaly z přírodních materiálů v přírodním provedení.
Sám jsem někdy před šestnácti lety utvořil svůj první pokus. Muška vypadala následně. Na blešivcový háček, obtočený tenkým olovem, jsem nadaboval přírodně šedé tělíčko z těla mladého zajíce, hruď byla o odstín tmavší. Jako hřbítek jsem použil lehce impregnovaný výřez z letky bažantí slepice, celé tělíčko jsem překroužkoval slabým wolframovým drátkem a můj první vzor, zcela nezávisle na ostatních školách, byl na světě. V té době jsem ještě nezávodil a závodníci si své "zbraně" přirozeně žárlivě chránili. Můj vzor vznikl na základě pozorování berušek vodních na Ohři.
Vlastní metoda lovu s českou nymfu je ve své základní podobě na první pohled velmi jednoduchá. Na větších a středních tocích lovím nejčastěji po proudu pod špičkou prutu. Označuje se to jako krátká nymfa, u které hlavně záleží na vedení mušek. Ty by měly jít vodou co nejpřirozeněji, to znamená rovně s proudem a neměly by řezat vodu, což platí obzvlášť pro lipany. Pstruhy naopak mírné tažení mušek přes proud někdy vyprovokuje k častějším záběrům. Jindy však naopak také upřednostňují mušky pasivně unášené proudem.
Vždy se snažím, aby minimálně jedna muška se pohybovala těsně nade dnem a ostatní se vznášely ve sloupci. Tak se nám daří prochytávat vodu ve všech vrstvách. Jako kontrolu, že lovím správně u dna, považuji občasné uváznutí. Samozřejmě v případě potřeby měním hloubku lovu směrem k hladině. To když ryby upřednostňují stoupající hmyz před pasivně unášeným.
Základ české nymfy je chytání nakrátko pod špičkou prutu. Je to úspěšné především na větších a ne zcela čistých řekách. Moje zkušenosti z čistých alpských řek jsou především ryby nesplašit a nebýt viděn. Na německém Traunu u Siegsdorfu se loví na jednu mušku a při křišťálové vodě se na klasickou českou nymfu nedá lovit. Úspěch jsem slavil, až když jsem házel na vzdálenost 7 - 9 m. Potom mi ryby začaly brát, i když vedení mušky nebylo přesné. V čisté vodě nymfa nemusí vždy dopadnout až na dno a ryby si pro ní ochotně vystoupají do vodního sloupce.
I na našich řekách se často vyplatí chytat na trochu větší vzdálenost. Platí to především na řekách typu Ohře pod Nechranicemi, kde je i v létě poměrně čistá voda a ryby jsou opatrnější. Jde hlavně o to, přijít na tu nejlepší metodu na daném místě v daný moment. Znám velice omezený počet rybářů, kteří to mají dané od Boha. Ti se totiž intuitivně vždy staví na nejlepší místo a ryby hledají citem. My ostatní se musíme pořád učit. Často strávíme stovky hodin u vody, než pochopíme to, co pár jedinců ví hned.
Na malých a středních vodách, někdy i na velkých řekách za malé vody, chytám proti vodě. Mám na mysli brodění proti vodě. Původně jsem proti vodě lovil na krátkou nymfu. To vyžadovalo různé krytí se, hrbení a nejlépe plazení po kolenou. Dnes radši lovím na vzdálenost 5 až 6 metrů proti vodě. Po náhozu okamžitě zkracuji levou rukou šňůru podle rychlostí proudu. Zhruba v polovině cesty nymf začínám zvedat i špičku prutu a když dopluje horní část návazce přibližně do dvoumetrové vzdálenosti pode mnou, tak nahazuji znovu.
Někdy je nutné chytat i na větší vzdálenost. Potom musím dávat větší pozor na udržení kontaktu s muškami. Záběry ryb se snažím zachytit hlavně vizuálně, když se konec návazce zastaví, zpomalí, anebo jakkoliv nepřirozeně reaguje. Část záběrů vnímám i citem, kdy ruka reaguje na jakýkoliv záchvěv či škubnutí šňůry.
Přesto si myslím, že spoustu záběrů nedokážeme proměnit. Loni na podzim jsem byl lovit lipany na mimopstruhové Vltavě 33. Bylo kolem poloviny října a poprvé přes den mrzlo. Lipaní braní nevypadalo nijak zvlášť dobře a jen občas se mi podařilo chytit spíše menší rybu. Pohyboval jsem se v místech, kde jsou pomalé písečné pláně a najednou jsem si všimnul, že vedle mne stojí slušný lipan kolem 35 cm.
Opatrně jsem couvl, abych na něj mohl házet a hned na první hod jsem ho chytil a přitom jsem na návazci nezpozoroval nic a ani jsem nic necítil. Jen jsem uviděl mírný pohyb ryby do strany, zasekl jsem a lipan byl na prutu. Potom jsem na písečných pláních hledal další lipany. Devět z deseti ryb se mi podařilo ulovit a z původně nic moc dne jsem nakonec ulovil 40 – 50 lipanů. Proto si myslím, že když nemůžeme opticky kontrolovat rybu či mušku, tak často záběr vůbec nezjistíme.
Rád bych se alespoň v krátkosti zmínil o kombinaci nymf a suchých anebo mokrých mušek. Na některých vodách, zvlášť za malého stavu, se mi osvědčila kombinace nymf se suchou nebo mokrou muškou. V takovém případě používám jako horní přívěs suchou nebo mokrou mušku a pod ní buď dvě nymfy, nebo někdy chytám na dvě mokré přívěsné mušky s koncovou nymfou. Nezatížené horní mušky (nebo muška) umožňují prochytávat mělké proudy, kde jsou ryby z důvodu nedostatku kyslíku namačkány často i v deseticentimetrové vodě. Navíc horní muška slouží i jako signalizátor záběru.
Tento způsob se mi osvědčil mimo jiné i na Vltavě v Čertových proudech. Zde lovím na dvě těžší nymfy, nejlépe zlatohlavé. Nad nymfy umisťuji buď březnovku nebo suchého chrostíka. Ryby berou nymfy, ale i stejně dobře mušku na horním přívěsu. To přičítám jejich vedení, kdy spodní nymfy zpomalují horní suchou nebo mokrou mušku. Zde je také občas nutné nymfy přizvednout kvůli balvanům, čímž vytváříme i stoupavý efekt pro horní mušky.
Je samozřejmé, že na malých vodách se používají menší a méně zatížené mušky. S přibývající hloubkou vody se mušky a zátěž zvětšuji. Také je důležitá rychlost proudění vody. Zde platí pravidlo, že čím větší proud, tím větší a těžší mušky a naopak. Podle potřeby často kombinuji malé a velké mušky. Také kombinuji barevnosti či spíš mušky přírodní s muškami provokujícími. Zde je všeobecné pravidlo, které může mít své výjimky, že na vysazené ryby, a to především duháky, platí mušky fantastické, divoké, mnohdy různé kombinace pastelových barev. Jsou to dráždidla na "vysazence". Čím je ryba ve vodě déle, tím jsou účinnější mušky střídmější a přírodní.
Domácí pstruzi obecní a lipani berou nejlépe mušky v přírodních barvách a materiálech. I toto však nemusí být pravda. Čeští "bobši" v provedení oranžová nebo ještě lépe starorůžová jsou jednou z výjimek potvrzujících pravidlo. Lipani berou starorůžovou barvu celoročně. Obzvláště úspěšná se mi jeví na podzim a v zimě. Berou ji dobře i v divočejším provedení s perleťovým nebo spectraflashovým hřbetem. Pstruzi mi několik let brali velice dobře oranžové bobše.
Když říkám oranžové, mám na mysli tlumeně oranžové, kdy při vázání míchám několik barev srsti dohromady. Samozřejmě ta převažující je oranžová, do které přidávám další a vše smíchám v mixéru. Tyto oranžové mi asi před třemi roky najednou přestaly ryby brát, a tak jsem je na čas přestal používat. Vloni na podzim se mi opět osvědčily především na lipany.
S růžovou barvou mám zajímavou zkušenost na Ohři. Přes léto ji ryby, mám na mysli především pstruhy obecné, ignorovaly, ale jak přišlo září, na Ohři jsem na ni vytáhl hodně krásných potočáků i přes 50 cm a přitom v létě jako kdyby tam ty ryby vůbec nebyly. Často se nedají přesvědčit vůbec na nic, vyjma večerního sběru a byl jsem rád, když jsem přesvědčil pár menších jedinců. Na duháky funguje starorůžová barva výborně, specielně v kombinaci s perleťovým hřbetem, anebo jako zlatohlavá nymfa s perleťovým kroužkováním.
Jako samostatnou kapitolu bych považoval lov ostatních ryb na nymfy. Mám na mysli všechny bílé ryby a parmy. Jenom v krátkosti. Moje zkušenost z posledních tří až čtyř let je, že bílé ryby se dají dobře chytat na zlatohlavé mušky. Také jsem je lovil úspěšně i na české "bobše". Zde se mi nejvíce osvědčily různé odstíny od starorůžové až po fialovou a také rudofialová barva byla úspěšná. Tyto ryby lépe berou mušky navázané z perleťových hřbítků, na které chytám bílé ryby i v zimním období, i když je intenzita záběrů samozřejmě nižší než v létě. Parmy jsem nejčastěji ulovil na olivově zelené nymfy. Na bílé ryby se mi ještě osvědčila i malá zlatá hlavička, umístěná na přechodu tělíčka a hrudi v místech často vázaného srdíčka.