Autor: Vít Misar
Sedmdesátá léta, kromě prvních nesmělých pokusů, byla významná tím, že jsme poprvé začali lovit na Vltavě. První dva roky, jak jsem se už zmínil, jsme lovili pouze na dnešní Vltavě č. 27, která tehdy sahala až do Českého Krumlova, tehdy ještě se špinavou a páchnoucí vodou z papíren z Větřní. Takže se vlastně lovilo z Rožmberku do Větřní. Obchvat se špinavou vodou byl vybudovaný až mnohem později. Řeka se však vyčistila během jednoho roku a ihned následovaly lososovité ryby.
Náš první společný lov v roce 1972 se tedy začal na řece Vltavě 16. června. Chytali jsme pod prudkou zatáčkou asi osm kilometrů pod Rožmberkem. Aktivita ryb, přestože byl 16. červen a s ním i nejlepší doba muškaření na Vltavě, nebyla žádná. Navíc teklo 20 m3 vody a pro nás, vybavené pouze krátkými brodicími botami, byl akční rádius lovu poměrně omezený. Lovili jsme na suché a mokré mušky ve velikostech 12 a 14, jak jsme byli zvyklí z řeky Malše.
Trápili jsme se asi dvě hodiny bez úspěchu, když se objevil známý muškař z Malše pan Berger z Kaplice. Poradil nám a hlavně dal nám několik mokrých mušek ve velikosti 2 a 4 a suché na háčku č. 6. Jak jsme si později ověřili, takové mušky na Vltavě počátkem sedmdesátých let ryby ochotně braly. Původně jsme ale nad takovými muškami kroutili nevěřícně hlavou.
Můj první vltavský pstruh měřil 39 cm a byl tradičně úplně jiný než pstruzi z Maše. Odhaduji, že ryby z Vltavy kolem 40 cm vážily tehdy 70 - 80 dkg. Pstruzi byli vysocí, zmasilí a úžasně barevní. Svého prvního jsem ulovil na suchou mušku Red Tag - velikost č. 6. Ten den jsem ulovil ještě jednoho krasavce a to na mokrou březnovku č. 4. Kromě toho jsem ulovil několik menších ryb do 35 cm.
První dva roky jsme chytali na zmíněné Vltavě pod Rožmberkem. Ulovili jsme mnoho krásných ryb, ale velikostně jsme se nedostali, stejně jako další roky na dnešní Vltavě č. 28 pod Vyšším Brodem, na 50 cm. Vždy padla rána a ti opravdu velcí pstruzi, kterých bylo opravdu hodně, svobodně plavali dál.
Proč jsme tehdy neuspěli? Důvodů bylo hned několik. Hlavně jsme neměli žádné zkušenosti s velkými pstruhy. Na Malši se tehdy chytaly "pěkné ryby". Většina těch "pěkných" se pohybovala v rozmezí 30 až 33 cm. Lovná míra na Malši byla zvýšena na 28 cm, pstruzi kolem 35 - 38 cm se chytli občas, a to většinou po velké vodě, když řeka začala opadat a voda se čistila. Tehdy byla šance na velkou rybu a totéž platí i dodnes. Pstruzi okolo 40 cm byli vzácní a my jsme každý chytli pouze několik exemplářů do 40 cm. Větší už jsme považovali za trofej. Tak je to alespoň z mého pohledu. Věřím, že už tehdy byli lepší a úspěšnější rybáři.
Zkušenosti s velkými bojovnými rybami jsme tedy neměli žádné. Další důležitý faktor je, že jsme používali pouze naše vlasce a tehdejší dvacítka měla nosnost málo přes 2 kg, což odpovídá dnešním vlascům o průměru 0,12 – 14 mm. To byla myslím fatální chyba, protože obzvláště do velké vody by silnější vlasec tolik nevadil. Dodnes znám úspěšné muškaře, kteří se pídí pouze po velkých rybách a používají i vlasec o průměru 30. Dále jsem přesvědčen, že naše rybolovné metody byly v porovnání s dneškem směšné.
Do roku 1975, kdy přišly krajské povolenky, vydal ve Vyšším Brodu tehdejší hospodář pan Horák pouze omezený počet povolenek. I my s otcem jsme se mezi tyto šťastlivce dostali a lovili jsme zde za doby největší slávy tohoto pověstného revíru.
V zimě 1976 nám na rakovinu zemřela matka. Pro mě to byl dosud nejhorší životní zážitek, se kterým jsem se dodnes úplně nevyrovnal. Ještě horší to bylo pro otce. S odchodem své partnerky se nedokázal smířit a přestal chytat ryby, chodit do lesa a jezdit na lyžích. Trápil se jenom do roku 1984, kdy matku následoval.
V životě se mi najednou všechno změnilo, nic už nebylo jako dřív. Matka umřela, otec přestal chytat ryby, navíc jsme se museli stěhovat z chaty, kde jsem prožil své nejkrásnější chvíle života. Chata ustoupila přehradě na pitnou vodu - vodnímu dílu Římov.
Nestěhovali jsme se ale daleko. Při prvních zvěstech o budoucí přehradě naši koupili malou chaloupku asi 5 km od našeho původního místa. Tu jsme od začátku sedmdesátých let začali postupně opravovat a v r. 1975 na podzim jsme se definitivně stěhovali. Změnilo se hodně. V době smutku po ztrátě matky a odcizení s otcem jsem jezdil na ryby, ale méně, a už ne s takovou radostí jako předtím.
V roce 1979 jsem na jaře nastoupil na dva roky na nenáviděnou vojnu. Ale jak se říká, na to špatné časem člověk zapomene a vzpomíná, co zažil spíš za legrace a lotroviny. V roce 1981 jsem se s menším zpožděním vrátil z vojny. V té době nastala na Římovské přehradě exploze štik, jak to ostatně chodí vždy na nové nádrži. První půlku osmdesátých let jsem se věnoval hodně přívlači na zmíněné štiky. Škoda, že ta doba není dnes,to bych je už chytal na streamery.
Na pstruhy a lipany jsem kvůli štikám samozřejmě nezanevřel. Dál jsem navštěvoval své oblíbené revíry Malši a Vltavu a občas jsem lovil na zcela nových vodách. Celkově bych zmíněné období hodnotil jako dobu klidu či spíš stagnace. Nic nového jsem se nenaučil a svůj muškařský život jsem čerpal z vědomostí získaných v předešlém období.
První veliký zlom nastal v roce 1986. Na jaře jsem se u vody seznámil s vynikajícím muškařem Františkem Peškem. Ten už tehdy chytal velice úspěšně na nymfu, což jsem se pod jeho vedením velice rychle naučil. Tehdy jsme lovili převážně na jednu až dvě nezatížené mušky. Chytali jsme na krátkou nymfu proti vodě a mušky jsme dostávali ke dnu pomocí broku na návazci. To byla vlastně první předzvěst budoucí české nymfy.
Mušky vůbec, a především nymfy, mě Franta Pešek naučil vázat nově. Ve zmíněné době jsme používali několik základních vzorů. Základem byla podle našeho mínění nymfa březnovky. Tu jsme vázali nejdřív na háčky velikost 10 a 12. Tělíčko jsme vyvazovali z peří bažanta (kolem nohou a zadku - marabu). Vlastní pírko jsme přivázali k háčku za koncové špičky, potom jsme pírko zkroutili a vytvarovali buclaté tělíčko. To jsme kroužkovali kulatou silnější zlatou nití. Tělíčko a hruď byly jednoduše vázané až k očku háčku. Nakonec jsme udělali řídké nožičky z hnědé slepice. Tak vypadal původní vzor.
Novější varianta vypadala následovně. Štěty tmavá koroptev, poslední díl tělíčka jsme vázali ve formě krátkého tipu z bílého břicha zajíce. Vlastní tělíčko bylo z bažantího ocasu, vše překroužkované mosazným drátkem. Hruď byla navázaná z podsady divokého prasete, pouzdra křídel opět z bažantího ocasu. Takto vázanou mušku používám s určitými obměnami dodnes.
V měsíci červnu byla velice úspěšná podle našeho tehdejšího názvosloví červená nymfa. Je zajímavé, že tuto nymfu brali především potočáci v červnu a začátkem července. Na jaře a po zbytek sezóny byla absolutně neúčinná a v období, kdy se na hladině objevovali rejdiví chrostíci, byla nepostradatelná.
Opět se v původní verzi vázala jednoduše - štěty a nožičky hnědá slepice. Tělíčko představovalo 2/3 mušky a používali jsme jasně červenou vlnu, kroužkování zlatý drát. Tělíčka jsme v počátcích jednoduše rozčesávali pomocí jehly. Tenkrát jsme neznali seříznutý kartáček na zuby a suchý zip u nás ještě nebyl v prodeji. Později jsme objevili, že v přikalené vodě funguje náš vzor s bílými štěty a trochu hustšími bílými nožkami.
Třetí a poslední oblíbený vzor byla černo-zlatá nymfa, která je uvedena v Kurnocikově "Encyklopedii muškarenia". Černo-zlatá nymfa nám fungovala především za slunného počasí v čisté vodě. Brali ji ochotně jak potočáci tak lipani. Nezmiňuji se o duhácích, protože v druhé polovině osmdesátých let se na Vyšší Brod nevysazovali, a tak úlovek duháka byl víceméně náhodný.
Od 15. června roku 1986 začala naše první čtrnáctidenní dovolená s Frantou Peškem. Dodnes na ni vzpomínám jako na nejlepší okamžiky u vody. Řeka Vltava 28 tehdy byla plná krásných ryb. Také období od půlky června do jeho konce bylo nejlepší. Bylo to období největšího sběru chrostíků a ráno a večer se voda často doslova vařila. Tehdy rybář nevěděl, na kterou rybu dřív nahodit. Celá dovolená byla pro nás značně fyzicky náročná. Dnes už bychom ji nedokázali zopakovat.
Ráno jsme totiž vstávali před pátou hodinou, abychom byli včas u vody. V prvních chvílích jsme u vody přivazovali nymfy. Často se stalo, že vedená ryba spadla a hned se přivěsila další. Kolem půl osmé začínal ranní sběr. Jak jsme spatřili první kolečka, hned jsme převázali na chrostíky anebo tehdy velmi oblíbené palmery. Sběr končil mezi devátou a desátou. Myslím ten hlavní hromadný, jinak ryby se většinou ukazovaly s různou intenzitou celý den, takže jsme střídali nymfy se suchou muškou.
Večer kolem osmé hodiny začínal intenzivní sběr. Ten trval až do ukončení lovu ve 22 hodin a potom ještě cesta na ubytovnu na Lipno. Na pokoji jsme skoro denně dovazovali přes den ztracené mušky. Do postele jsme se dostávali někdy kolem jedné hodiny po půlnoci. Tak to šlo každý den celou dovolenou. Když jsme se vrátili domů po čtrnácti dnech dovolené, prospal jsem 24 hodin v jednom kuse. Také jsem během dovolené shodil 7 kg váhy, aniž bych se omezoval v jídle. Ale jak už jsem psal, tehdy nám bylo pouhých 31 let a všechno jsme fyzicky zvládli.
Další zlom v mém muškaření se stal ještě v roce 1986 na podzim. Tehdy se u nás v Českých Budějovicích konal První celostátní muškařský seminář. Zde vystupovalo mnoho současných muškařských hvězd, včetně našeho čerstvého prvního mistra světa Slavoje Svobody. Všechny přednášky jsme nadšeně hltali a každá z nich pro nás znamenala mnoho nového.
Zde jsme se naučili podlepovat peří natrženou dámskou punčochou a následně z nich vystřihovat krásná křídla na chrostíky. Také jsme poprvé viděli stáčení srsti (dabingu) pomocí navíječky. Získané knoty se daly využít na mokré, ale i částečně na suché mušky. Zde jsem poprvé slyšel o lovu bolenů na umělou mušku a mnoho dalších novinek.
Muškařské semináře potom následovaly každé dva roky po sobě. Naše českobudějovická parta se jich pravidelně zúčastňovala a časem jsme se zapojili do příspěvků a také jsme účinkovali v ukázkách vázání mušek. Na celostátní semináře navazovaly semináře jihočeských muškařů. Ty se začaly konat od ledna roku 1987 a jejich termíny byly vždy po skončení sezóny každý měsíc až do sezóny nové.
Zde byly na programu opět velmi zajímavé přednášky a ukázky vázání. Naše semináře navštěvovali naši přední muškaři a vazači. Také bylo poprvé možné sehnat ještě za totalitní doby muškařské háčky a vázací materiály. Hlavní rozvoj muškařských potřeb a materiálů nastal až po revoluci společně se vznikem nových firem s muškařskými potřebami.
Po roce 1986 se objevila první, tehdy ještě skromná muškařská literatura. Tu jsem přímo hltal a navíc ve zmíněném období mě muškařina pohltila celého. Takže jsem pátral po každé novince a navíc jsem znovu pozorně prostudoval naše muškařské klasiky pány Lišku, Tejčku a Šimka. Bohužel o knihu od ing. Šimka "Chytání pstruhů, lipanů a hlavatek" jsem přišel. Půjčil jsem ji někomu ze známých a ten mi ji nevrátil. Moje chyba!
Také jsem dychtivě pročítal všechny sborníky ze seminářů a všechny články publikované tehdy v našem jediném časopise Rybářství. Těch článků však bylo ale poskrovnu. Také jsem si ve vědecké knihovně půjčil několik knih o hmyzu a jeho vývoji.
Další velký zvrat nastal v roce 1990. Tehdy mě kolegové oslovili, jestli nechci zkusit závodit. A tak se stalo! Závodím od roku 1990 až dodnes se střídavými úspěchy. Ale tehdy pro mě začíná období chytání na klasickou českou nymfu. Kvůli závodním pravidlům jsem začal mušky zatěžovat v tělíčku. Také jsem v případě nymfování začal používat vždy tři mušky. Ty jsou podle okolností různě veliké a také různě zatížené.
Českou nymfu jsem se začal učit nejvíc díky závodům. Myslím, že osmdesát procent závodění na řekách se provádí pomocí nymfování. Totéž dnes platí o normálním chytání. Ryby stále méně vystupují k hladině a nymfa je mnohdy nutnost, pokud vůbec chceme zaznamenat alespoň malý úspěch.
Závodní rybaření mi přineslo navíc další klad, využitelný i při ostatních vycházkách. Jde o to, aby závodník v daném vylosovaném místě a v daném časovém úseku chytil doslova co nejvíc centimetrů ryb. Závodní muškaření nás učí lovit na jakékoliv vodě a za podmínek, které bychom si ve volném čase nezvolili. Učí nás být univerzálním lovcem na všech možných vodách. Ten přínos jsem na sobě často pozoroval, když jsem ulovil ryby za ne vždy ideálních podmínek.
Na druhou stranu musím přiznat, že už z těch závodů také trochu blbnu. Mám totiž šestnáctiletého syna Ondřeje, kterého jsem k muškaření a závodění přivedl také a dnes spolu jedeme na ryby a pořád spolu závodíme a každý si počítá ryby, kolik jich chytil buď za vycházku anebo za určitý časový úsek. Takže si často připadám jako na tréninku.
Na začátku 90. let byly puštěny do oběhu, alespoň já jsem je poprvé dostal, strakonické mušky. Samozřejmě jsem je začal kopírovat, a tak vznikly první úspěšně i neúspěšně navázané vzorky "bobšů" i v mé krabičce. Hned jsem začal improvizovat. Jakmile se koncem roku 1989 otevřely hranice, vedla moje první cesta do muškařské speciálky v Linci, kde jsem utratil všechny peníze za věci pro nás tehdy přímo fantastické.
Také další cesty od začátku roku 1990 směřovaly nejprve do Lince, potom do Gmundenu a nakonec i do Mnichova a moje tehdy ještě velice skromné vázací potřeby se začaly rozrůstat. Ale nejenom ty. Na začátku roku 1990 jsem si pořídil první prut zn. Sage a spolu se spoustou jiných materiálů jsem přivezl od p. Mosera z Gmundenu hřbítkové fólie "spectraflash".
Z nich jsem navázal několik "bobšů", ať už se hřbítkem s matnou anebo lesklou stranou. Tenkrát mi fungovaly skvěle, jen můj dobrý dojem z nových mušek mi kazila slova Milana Januse. Ten se podíval do mé krabičky a prohlásil: "To je pouť!" Trochu jsem novým muškám přestal věřit, když je Milan, podle mne náš nejlepší nymfař, takto strhal.
Devadesátá léta nám přinesla nové možnosti podívat se za rybami i jinam do světa. Navštívil jsem řeky i jezera takřka po celé Evropě (Anglie, Francie, Belgie, Rakousko, Německo, Švédsko, Irsko). Na některých vodách jsem chytal soukromě, na jiných jsem byl jako závodník.
První půlka devadesátých let přinesla spoustu nových, ať už přírodních nebo umělých materiálů a noví bobši byli vázáni v různých verzích. Tehdy se nymfové závody odehrávaly myslím z 90 % s použitím bobšů. Tehdy ještě nebyly známy zlaté hlavy a andělské vlasy. Ty následně způsobily další převrat v nymfě. Myslím, že vlastně celá devadesátá léta byla ve znamení "bobšů". Ti byli postupně dokonalejší a dokonalejší. Konec devadesátých let a přelom tisíciletí začínají blešivcům konkurovat zlatohlavé nymfy.
Ty byly až do roku 2002 ve své klasické podobě s použitím zlaté (stříbrné, měděné atd.) hlavičky v závodním muškaření zakázány. Ale český člověk si dovede vždy poradit. Sám jsem přišel hned na mnoho podobných vzorků. Nejjednodušší jsem vázal pomocí lametek nebo andělských vlasů. Hlavičku jsem vždy zatěžoval o něco více než ostatní tělíčko, někdy jsem přimáčkl i malý brok. To celé zakrývala hlavička buď z lametky fixované lakem či epoxidem, anebo z andělských vlasů.
Nejlépe vycházela varianta, která byla i nejpracnější, kdy jsem rozmíchal pětiminutový epoxid spolu se zlatým prachem a takto ošetřené hlavičky jsem nechal několik minut rotovat v přístroji zvaném "rota dry". Zde se háčky nebo už hotové mušky otáčejí, aby se epoxid rozlil co možná nejpravidelněji. Bohužel jsou pracné a dnes, kdy závodní řád povoluje použití zlatých hlav do určité velikosti, je daleko jednodušší navléknout na háček zlatou kuličku.
Podle mého názoru nový řád přináší i zápory. Povoluje totiž jakékoliv hlavičky i tvar háčku a mnozí závodníci loví s jigy. To osobně vůbec nepovažuji za sportovní lov, obzvlášť když se používají hlavičky pozlacené pravým zlatem. Za poslední dva roky se začaly používat i různě upravené háčky s nalitými odlitky z olova a následně dobarvované. Závodníci používající tyto mikronymfy s nimi mají často úspěchy.
Při závodění jsem zaznamenal jak úspěchy, tak i neúspěchy. Těch bylo myslím víc, a proto dodnes neztrácím motivaci a závodím dál, i když jsem poslední dva roky měl období, kdy už jsem chtěl pomalu končit a vlastní závodění mě ani moc netěšilo. Najednou se však něco zlomilo a dostal jsem novou chuť a hodlám ještě pár let pokračovat.
Velice smutnou kapitolou dneška je celková devastace pstruhových revírů s maximálním úbytkem ryb. Ten je znatelný rok od roku a ještě v první polovině devadesátých let bylo co chytat, dnes je situace mizerná. Myslím, že jedinou záchranou je privatizace našich vod a s ní spojený úbytek rybářů. Mám hlavně na mysli ty rybáře, kteří si spočítají, kolik je stojí benzin a za kolik peněz musí minimálně přivézt ryb.
Situace je špatná hned z několika důvodů. Tím prvním jsme my, rybáři a pytláci mezi námi. Pak jsou tu další objektivní příčiny. Na řece Vltavě je to neúměrný počet lodí. Často se ptám, proč vodáci neplatí za sjezd řeky. My také musíme zaplatit za své povolenky. Dalším, nemenším problémem jsou predátoři, a to hlavně vydra a kormorán a přispívají i ostatní – volavka, norek, ale i krásný ledňáček, který v době hnízdění má neuvěřitelnou spotřebu malých rybek. Také si myslím, že ostraha našich revírů je nedostatečná a z vlastní zkušenosti mohu říci, že už mě minimálně několik let nekontroloval hajný.
Mohl bych jmenovat i další neduhy. Dříve všechny potoky byly několikanásobně vodnatější a když se člověk přiblížil i k malému potůčku, viděl před sebou ujíždět pstroužky. To dnes neplatí a potoky mi připadají úplně mrtvé.
Ale abych nebyl jenom pesimista. V mnohém se naše příroda opět vzpamatovává. Viděl jsem například po letech chrousty, otakárky fenyklové i ovocné. A spoustu dalších. Takže i naše těžce zasažená příroda dosáhla za pár let úrovně zemí EU. Já jsem optimista i v rybářském sportu a stále věřím, že budeme opět lovit na dobře zarybněných vodách. Bohužel musíme počítat s podstatně vyššími cenami povolenek, ale jinak to nepůjde, protože ryby a provoz kolem nich se musí z něčeho zaplatit.