Autor: Vít Misar
U nás v rodině se rybářský sport dědí již po několik generací. Začalo to mým dědečkem, kterého jsem bohužel nepoznal, protože zemřel v roce 1955, těsně před mým narozením. Z vyprávění mé babičky si pamatuji, že když se kolem roku 1915 seznámili, byl již děda vášnivým rybářem. Chytal tehdy všemi sportovními způsoby a mezi ně patřila i muškařina.
Velice rád vzpomínám na babiččino vyprávění, kdy krátce po seznámení dědu často doprovázela v Českých Budějovicích na soutok Malše a Vltavy, kde bylo dědovo oblíbené lososí místo. Z vyprávění si pamatuji, že děda určitě pár lososů chytil. Ale jak byli velcí a jakou metodou, to už nevím. Vím jen, že losos, aby překonal cestu až do Českých Budějovic, musel podstoupit dalekou cestu.
Ta vedla Labem od ústí přes území Německa, a v Čechách dále Labem proti proudu, pak přišla odbočka do Vltavy a Vltavou dále proti proudu přes Prahu až do Českých Budějovic. Zde větší část lososů táhla až do Čertových proudů nad Vyšším Brodem, kde bylo hlavní vltavské trdliště.
Část lososů se odlučovala do řeky Malše a postupovala řekou přes Roudné, Vidov, Plav, Doudleby, Římov, až na Pořešín, kde bylo jejich hlavní trdliště. Část jich ještě pokračovala řekou Malší proti proudu a některé ryby vystupovaly i do říčky Černé, což je pravostranný přítok Malše.
Je jasné, že losos, který právě absolvoval tak dlouhou cestu, nebyl z hlediska rybářského zážitku nic moc, protože je všeobecně známo, že během tahu nepřijímá potravu a na nástrahu útočí jako na vetřelce. To znamená, čím je déle v řece a dál od moře, tím víc ztrácí na kondici. Také jeho zbarvení se postupně proměňuje a ze stříbrného lososa se mění na ryby zbarvením připomínající spíše obrovské pstruhy obecné.
Po první světové válce se děda s babičkou odstěhovali do Vídně, kde děda provozoval kamenickou živnost. Tady potom lovil především na Dunaji, a to hlavně dravce. V té době také navštěvoval některé alpské řeky, ale podrobnosti tehdejších muškařských zájezdů neznám.
Můj otec začínal s dědou. Pamatuji si, že mi popisoval několik předválečných prázdninových zájezdů na alpské řeky. Po válce, někdy kolem poloviny padesátých let, začal otec intenzivně muškařit. A to mu vydrželo až do jeho posledních rybářských návštěv. Jenom v době slavné éry Lipna, krátce po jeho napuštění, dělil rybářský čas na Lipno a muškaření. V roce 1962 jsem o prázdninách dostal svou první povolenku a tehdy jsem zažil svou první vycházku s muškařským prutem k vodě. Tuto vycházku si dodnes velmi přesně pamatuji.
Než popíšu zmíněnou vycházku, nejdřív něco o tehdejším náčiní. Otec v té době už chytal na Troníčka s Ladarem. Můj první prut byl podstatně jiný. V rybářských obchodech se tehdy prodávaly bambusové biče. Na bič mi otec přivázal drátěná očka, jako naviják posloužil duralový kolovrátek, který se tehdy prodával snad za 5 korun. Šňůru jsem zdědil po dědovi a byla to stará anglická paličkovaná muškařská šňůra. To byl můj první prut.
Házet mě naučil otec nejprve na našem palouku před chatou a už se blížilo tolik očekávané odpoledne u vody. Malý problém byl, že otec vlastnil povolenku na velešínskou Malši a já na kaplickou, protože tehdejší hospodář neměl mladé rybáře moc v lásce a povolenku na svou vodu jim nechtěl vydat. Nakonec jsme lovili tak, že otec chytal od horní hranice velešínského revíru a já se pohyboval u dolní hranice kaplického revíru.
Chtěl bych podotknout, že začátkem šedesátých let a dlouho poté byla situace u našich vod úplně jiná než dnes. Za prvé - celá šedesátá léta jsem se pohyboval na kaplickém a velešínském revíru, když se otci podařilo obměkčit hospodáře revíru. Tehdy jsme v našich oblíbených místech potkali dva až tři rybáře za rok. A jezdili jsme opravdu intenzivně. Tehdy každý hospodář vydával pouze omezený počet povolenek a z celkového počtu vydaných lístků bylo jen několik muškařů. Ti se často znali.
Připadá mi, že za normálního stavu byly všechny řeky a chovné potoky daleko vodnatější. Ztráta vody v našich tocích je všeobecně přisuzována meliorování luk a mokřin. V případě větších dešťů voda rychle odtéká a navíc tůně v potocích a řekách se zanášejí bahnem a pískem. V té době zmizela většina mokřin, které byly přirozeným zdrojem vody.
Také predátory, jako je vydra, kormorán, volavka, norek atd., jsme tehdy vůbec neznali a když jsem před dvaceti lety objevil na polozamrzlé horní Vltavě stopy vydry, byl jsem příjemně potěšen. Tehdy jsem ještě netušil, co se na nás chystá s rozvojem vydří populace. Dnes je možné potkat vydru na jakékoliv vodě, ať je to řeka, potok, jezero nebo rybník. Vydry jsou vysloveně přemnožené a zdá se mi, že ztrácejí přirozený ostych. Pozoroval jsem vydry přímo na kraji Českých Budějovic.
Také jsem na ně narazil ve Vyšším Brodu na podzim, kdy není hlavní turistická sezóna, ale po revoluci je na můj vkus ve Vyšším Brodě až příliš rušno. Procházejí se tady zástupy turistů, především našich sousedů z Rakouska. Z nich se někteří u nás nechovají zcela slušně a dovolí si, co by u nich nikdy neudělali. Nachytal jsem dvě rodiny, jak vyhazují pytle s odpadky na parkovišti U Veverek. Stačí se podívat z parkoviště ze stráně směrem k vodě a je jasné, že takových „barbarů“ je mnohem víc.
To je několik nejdůležitějších faktorů, proč to dnes vypadá u vody, jak vypadá. Ale abych se vrátil k svému prvnímu muškaření. Onen den „D“ byl tedy na začátku prázdnin v roce 1962. Tehdy jsme jezdili k vodě krátce před večerním sběrem, to znamená odpoledne. Můj první „cajk“ jsem už popsal, házet jsem také trochu uměl, a tak mi otec dal do krabičky pět mokrých mušek a šestou mi přivázal na konec návazce.
Také mi sdělil, že nejlepší je začít na mokrou mušku, protože rybář zvládající částečně hody může mušky, tehdy jsem lovil pouze na jednu, hodit na druhou stranu řeky šikmo po vodě. Pak už se pstruzi při troše štěstí zasekávají sami. Tak to vypadalo onen zmíněný večer a odpoledne. Pstruzi se opravdu zasekávali sami. Chytil jsem jich hodně. Pamatuji se, že největší měřil 34 cm a spolu s dvěma dalšími (32 a 33 cm) jsem si je hrdě ponechal, abych se večer mohl pochlubit velmi překvapenému otci.
A tak jsem od prvního dne propadl muškaření. Tyto a stejně i další prázdniny jsme trávili s otcem u vody. A nebyly to jenom prázdniny, ale s muškou k vodě jsme začínali chodit někdy v polovině května. Otec tehdy říkal, že muškařit má cenu od druhé poloviny května, kdy už kvetou střemchy. Tehdy se na vodě objevují první kolečka a my jsme tehdy chytali z 90% na sucho.
I když na vodě nebylo žádné kolečko, snažili jsme se ryby vyprovokovat, tedy vyházet. To se nám někdy dařilo, ale někdy jsme byli u vody zbytečně. Ale to platí dodnes, že ryby jsou často nevyzpytatelné. Tehdy jsme tedy lovili převážně na sucho a také jsme si vázali první, převážně suché mušky.
Když si dnes vzpomenu, co jsme vázali a jak, musím se v duchu usmívat. Už naše vázací potřeby byly velmi primitivní. Jako svěráček jsme používali hodinářskou svěrku. To byl tehdy vrchol. Tělíčka jsme vyvazovali buď z bavlnky nebo z hedvábí. Žádné dabingy jsme neznali. Nožičky se vázaly z kohoutích srpků, často velmi nekvalitních. Tím byla muška hotova. Tehdy většinou stačily obyčejné chmýřenky, které se lišily pouze barvou tělíčka. K navíjení nožiček jsme používali upravené kolíčky na prádlo a na větší mušky pouze prsty.
Dnes by se našim muškám z šedesátých let každý vysmál. Jelikož byl problém sehnat háčky, mušky jsme seřezávali a vázali je znovu a znovu, takže jeden háček byl někdy i pětkrát znovu oblečen. Už tehdy jsme tupé háčky přibrušovali, a tak háček po několikanásobném broušení byl špatně použitelný.
Mokré mušky jsme kupovali, vždyť vrchol našeho vazačského umění byl vzor Red Tad. Část háčků jsme tehdy získávali tak, že jsme kupovali v rybářských potřebách hotové mušky, které jsme buď nejdříve ochytali a později rovnou seřezali a vytvořili své vzory.Tak to šlo skoro až do revoluce, kdy jsme byli nuceni takto postupovat. I když musím přiznat, že poslední tři nebo čtyři roky před ní se už háčky daly díky kontaktu mezi muškaři (semináře) lépe sehnat.
Poslední tři roky před revolucí jsem měl háčky od obchodníka z Německa. Tomu jsem tehdy vázal mušky do obchodu a občas jsem pár háčků pro sebe ušetřil. On sám byl velice tvrdý obchodník, pořád smlouval a všechny mušky po jedné přepočítával. A bylo jich opravdu dost, často měsíčně až patnáct set, a tak mi pomáhal s vázáním přítel Franta Pešek. Tehdy bylo vázání do Německa pro nás nesmírně výhodné. Za peníze, které byly vlastně navíc, jsem přilepšoval nejen rodině, ale i sobě a pořídil si na druhou polovinu osmdesátých let velice slušné vybavení.
Vrátím se k historii. Otec, když zjistil, jak muškařinou žiji, mi další rok pořídil také štípaného Troníčka. Můj první bambusový bič se totiž stále zkracoval, jak se mi několikrát podařilo ulomit mu konce špičky. Po roce chytání byl skoro o půl metru kratší a pro muškaření nepoužitelný. Hodil se pouze jako tyč k rajčatům.
Celá šedesátá léta jsme s úspěchem lovili na své Troníčky. Já jsem později dostal štípaný německý prut. Byl velice jemný a používal jsem ho převážně na lipany, přestože měl dvě špičky - jednu tvrdší pstruhovou a druhou měkčí lipanovou. Velmi jsem si nový prut cenil a na mé poměry jsem se o něj vzorně staral.
Zlom nastal v roce 1969, kdy si rodiče koupili první auto zn. Škoda 100 a následoval malér. Otec položil naše štípané pruty na zahrádku a zapomněl na ně. Po cestě z chaty se pruty ztratily. Marně jsme po nich pátrali, několikrát se vraceli zpět po cestě z chaty na Malši u Velešína.
Tato nehoda nám vlastně pomohla. Na našem trhu se tehdy objevily první laminátové pruty značky Shakespeare a my, abychom měli na co chytat, jsme je zakoupili. Od té doby se tradovala naše laminátová éra. Současně s pruty jsme nakoupili i nové PVC šňůry, které výborně plavaly a navíc se oproti starým paličkovaným šňůrám nemusely mastit.
Spolu s novým materiálem jsme se pokoušeli i o nové způsoby lovů. Tomu předcházelo seznámení s rakouským obchodníkem a podnikatelem panem Proidlem, který od druhé poloviny šedesátých let pravidelně navštěvoval tehdejší Československo. Jeho obchodní aktivity byly svázány s českou firmou Průmstav. Ze spolupráce Průmstavu a jeho firmy Chimaco zde vznikaly budovy, počítačové sály a hotely vybavené klimatizací.
V roce 1966 přivezl náš rodinný přítel a tátův nejlepší kamarád pan Míla Hubený pana Proidla poprvé na naši chatu na Malši. Tehdy zde ještě tekla malebná řeka malebným údolím. Ta řeka a příroda kolem Malše očarovaly pana Proidla stejně jako nás. Jeho návštěvy začaly být časté a spolu se svou budoucí manželkou Češkou Marcelou sem jezdili jednou za dva až tři týdny.
Od pana Proidla jsme se mnohému přiučili. I když Adi byl také převážně suchý muškař, přivezl kromě jiných rybářských pomůcek také první katalog ABU od Rösslera z Vídně. Ty první z roku 1967 a 1968 mám dodnes schované. V ABU katalozích jsem kromě většiny, která se točila kolem vláčení, našel také pro nás tehdy neznámou muškařinu. Zde kromě ostatního muškařského cajku byly vyobrazeny pro nás zcela nové mušky, a to nymfy a streamery.
Hned jsem se pokoušel o vzory nymf a streamerů. I když jsem navázal první neumělé vzory, neuměl jsem je použít. Jisté úspěchy jsem slavil jen s menšími streamery voděnými jako mokré mušky. Větší využití streamerů jsem objevil až v roce 1971, kdy jsme s otcem začali lovit na tehdy mimopstruhové Vltavě z Rožmberku do Českého Krumlova. S nymfami se nám nedařilo, protože jsme nevěděli, jak je použít. Chytali jsme je jako mokré mušky, a to zdaleka nebylo ono.
První úspěch s nymfami zaznamenal můj otec na řece Malši někdy kolem roku 1970. Měl totiž vynikající pozorovací talent, a tak si často sedl u vody a pozoroval dění v přírodě a hlavně ve vodě. Na začátku sedmdesátých let se na horní Malši začali objevovat kapitální lipani.
Myslím, že to byla odrostlá generace z roku 1966, kdy začal být lipan do Malše hromadně vysazován. Tehdy byl společně s lipanem podhorním poprvé vysazený lipan bajkalský. Ten se s naším lipanem úspěšně zkřížil a dal tak vzniknout nové silné generaci.
Na Malši nad Kaplicí (Skoronice, Loužek, Nažidla) bylo možné pozorovat opravdu kapitální lipany. Podle mého odhadu ti největší tenkrát měřili i přes padesát centimetrů. Doufám, že můj odhad není zkreslený odstupem času a mou tehdejší mladostí. Naopak někteří pamětníci tvrdí ještě více. Můj švagr dokonce tvrdí, že ryby v jednom hejnu nad Nažidly měly až kolem 60 cm. To se mi zdá přehnané.
Tyto ryby se daly velice těžko ulovit. Byly sice krásně vidět za čisté vody na podzim, ale o hmyz plující po hladině nejevily žádný zájem. Na malé mokré mušky také nebraly. Jednoho většího (asi 42 – 43 cm), ne však z těch největších, se mi podařilo ulovit v létě na třpytku - devonka. Tehdy jsem ještě občas vláčel i na pstruhové vodě. To už skoro dvacet let neprovozuji a jsem čím dál víc ortodoxní muškař.
Můj otec při jednom ze svých pozorování zjistil, že ti největší lipani se krmí v tůni u dna. Popisoval mi, že je pozoroval, jak něco žerou těsně nade dnem. To poznal podle mírného pohybu a otevírání tlamek. Také říkal, že okusovali kameny jako parmy. Co na ně tedy vymyslet? Žerou nymfy, ale jak na to!
První pokus Red Tag, velikost číslo šestnáct, nožičky jeden ovin, pokud možno co nejřidší. Tělíčko o něco silnější než se váže na suché a mokré varianty. Vypadalo takové baňaté. Z brku si tehdy otec udělal miniaturní splávek, brok použil jako zátěž a na konci návazce byla jedna muška. Chytal tak trochu jako na plavačku. Navíc ti největší lipani stáli v hlubokých pomalých tůních, kde by ani dnešní nymfové metody nebyly úspěšné. Za nějaký čas vyměnil otec brčko s gumičkou za hustě vázaný palmer, který fungoval jako signalizátor. Chytil pár největších lipanů a vlastně tak položil první základy nymfování v rámci naší rodiny.