Autor: Václav Stránský
Když mi kolega v práci řekl, že jeho známý ulovil na Lužické Nise ve Stráži nad Nisou duháka 55 cm, řekl jsem si, že bych se na ně taky mohl zajet podívat. A jelikož to ve Stráži vůbec neznám, připadal mi jako nejvhodnější a také nejbližší revír v Machnině.
Bylo 27. října a již druhý den sněžilo, i když sníh většinou během dne roztál, ale po ránu bylo již pěkné chladno a musel jsem se dost přemlouvat, abych vůbec vylezl z postele. Kdybych věděl, co mě dneska čeká, možná bych raději zůstal ležet, nebo šel do práce.
V Machnině jsem byl ve čtvrt na osm a krátce před osmou začínám chytat v meandrech, asi kilometr nad stavidly. Dlouho se nic nedělo, až po půl hodině v jedné tůňce poblíž stavidel se dostavil první záběr a přišla má odměna v podobě statného potočáka. Byla to jikernačka něco přes třicet centimetrů a byla ještě plná jiker.
Následoval opět dlouhý čas bez záběru. Tentokrát jsem dokonce vyšel naprázdno i pod stavidly, kde jsem loni touto dobou tahal menší duháky jednoho za druhým. Pak přicházím k větší tůni, kde snad už něco musí být. Za pravotočivou zátočinou se vytváří proudný úsek, který napájí onu tůň.
Začínám prohazovat proud a pomalu postupuji krok za krokem. Až téměř na konci tůně konečně přichází vytoužený záběr. Po zastavení šňůry následuje zásek, ale ryba vyskakuje ve směru záseku, padá do vody a šňůra je volná. Duhák kolem 40cm se mi ukázal v celé své kráse, aby záhy zmizel v tůni. V duchu si říkám, že už jsem přišel o tolik ryb, že tohle mě nemůže ani trochu rozházet.
Procházím už potřetí onu tůň a náhle se šňůra rozjíždí proti proudu. Zasekávám a tentokrát to sedí. Tah ryby po chvíli polevuje a už se třepe v podběráku první duhák okolo 35cm. Myslel jsem si nejdřív, že to mohla být ryba, kterou se mi nepodařilo zaseknout před chvílí, ale tento duhák je bez červeného pruhu, který jsem přeci jasně viděl při výskoku předešlé ryby.
Chytání ztěžují stále zamrzlá očka a tak každou chvíli ponořuji prut, abych je rozmrazil. Všiml jsem si také rozrytých břehů a již delší dobu slyším v houštině na protějším břehu podezřelý zvuk. Další záběr nepřichází a tak jdu vodou o nějakých 20 metrů po proudu a dostávám se až na konec houštiny. Lomoz suchého listí stále sílí a náhle vybíhají z houštiny čtyři kusy divokých prasat. Chvíli na sebe civíme a pak čuníci začali rýt v listí, jako bych tam ani nebyl, ale když jsem lezl z říčky, že si je vyfotím, tak je vyplašilo šplouchání vody a již mizí z mého dohledu kdesi ve stráni.
Dostávám se až k regulovanému úseku, který tvoří z větší části železné snýtované pláty a kus je tvořen i betonovou zdí. Řeka je tu široká jen asi 5 - 6 metrů, do půlky je vody po kolena, ale pak se dno prudce svažuje až do hloubky 1,5 metru. Pomalu prohazuji klidnější úsek a dostávám se k místu, kde je nad vodou ohnutá suchá větev. I když si na to dávám velký pozor, končí mé mušky právě na ní.
Chytám na zatížené nymfy a ty se svou setrvačností několikrát omotaly kolem větve. Nejde to uvolnit a tak nakonec lezu do hluboké vody, abych je rozmotal. Vody je tu opravdu dost, takže musím dávat pozor, abych si nenabral do prsaček. Nakonec se mi daří nymfy uvolnit, ale netrvá to ani moc dlouho a už pro změnu visím zase někde u dna.
Celý regulovaný úsek jsem prošel dvakrát tam a zpět a měl jsem jen jeden záběr a to jsem si ještě nebyl stoprocentně jistý, zda to bylo od ryby, nebo jestli to byl je nějaký plovoucí list.
Když jsem to procházel potřetí, opět visím a zrovna pod tou ohnutou větví. Mušky se snažím uvolnit, pocukáváním, ale to se mi nedaří a tak chytám šňůru do levé ruky, že popojdu a cuknu. Náhle se ale šňůra rozjíždí a téměř hned je tak napnutá, že nad vodu vyskakuje duhák, kterého odhaduji přes padesát centimetrů. Vše se seběhlo tak rychle, že jsem ani nestačil pustit šňůru a můj šestnáctkový Stroft ta ryba upálila jako nic.
Řekl bych, že byl rozhodně větší, než ten, kterého jsem chytl v květnu, jemuž chybělo do padesátky jen půl centimetru. A tak chvíli stojím jako opařený a před očima mám stále ten výskok právě uniklé ryby. Ještě rychle navazuji silnější návazec z 0,185 mm Silver Ghost a zkouším znovu své štěstí. Vzdávám to po čtvrthodině a jdu smutně na vlak, i když do odjezdu mám ještě přes hodinu času.
O necelý týden později, tedy 2. listopadu, jsem tu opět. Navazuji osvědčené mušky, na které jsem chytal minule. Jako zátěžovou dávám tmavě hnědého bobše a na přívěs pak umísťuji rudořitku, vázanou jako goldhead, ale nožičky má jako u suchého vzoru. Tůně, které jinak pečlivě prochytávám, dnes prohazuji jen ledabyle a na delší dobu se zastavuji až u té, kde jsem minule chytl duháka pětatřicátníka. Nyní tu asi po čtvrthodině dostávám potočáka podobné velikosti, ale značně pohublého po vytření. Zaujala mě však na něm jedna věc. Tento pstruh měl totiž nezvykle zaoblenou, jakoby mopslí hlavu.
Poté jdu již rovnou k místu, kde mi minule utekl veliký duhák. Začínám prohazovat mělký proud a krok po kroku se dostávám na hloubku, až konečně přicházím pod tu zatracenou větev, co se pne nad vodu. Tentokrát se mi daří jí podhodit. Ani nevím, kolikrát jsem nahodil, než se mi najednou šňůra rozjíždí proti proudu. Tentokrát nesekám a jen držím napnutou šňůru a pomalu ji povoluji mezi prsty.
Tah je silný a ryba si vzala asi čtyři metry šňůry. V duchu si říkám: "To je on!", ale najednou mě zamrazí. Tah ustává, šňůra je splihlá a má ryba je opět pryč. Nejdřív jsem si myslel, že mi to znovu utrhla, ale mušky tam jsou obě. Tentokrát jsem nazloben jen sám na sebe a jdu po proudu do Andělské Hory na vlak, že nastoupím až tam. Když však projdu bez úspěchu tři slibně vypadající tůně, říkám si, že do Andělky to jsou dva kilometry a jít to vodou by znamenalo riskovat, že mi vlak ujede a tak se rozhoduji, že se vrátím a ještě jednou zkusím štěstí ve své tůni.
Už to tu prohazuji asi čtvrt hodiny a nic se neděje, až při jednom popotažení šňůry, se mi najednou rozjíždí po proudu a tak jen lehce přisekávám. Prut je ohnutý jako luk, ryba dvakrát uniká po proudu a dvakrát se mi daří jí otočit a už jí mám v podběráku. Míra ukazuje 41 cm a tak jsem na rozpacích, zda to byla ta má ryba? Měl jsem "velké oči", nebo tu je ještě větší duhák?
O tom jsem se chtěl přesvědčit už za pár dní, jenže čáru přes rozpočet mi udělaly deště a tak jsem se sem dostal až 15. listopadu. U nás na Smědé byla voda v normálu, ale tady na Nise teklo tolik vody, že jsem odjel, aniž bych si sáhl na rybu. Už jsem si myslel, že se sem letos asi nedostanu, protože jsem chtěl navštívit i jiné lokality, ale přeci jen mi to nedalo a tak jedu ještě šestadvacátého naposledy zkusit štěstí.
Byl to opět nádherný slunečný den, ale po mém velkém duhákovi nebylo ani vidu, ani slechu. Odměnou mi byli čtyři potočáci, které jsem chytl za tři hodiny lovu. Nebylo to sice moc, ale i tak jsem odsud odjížděl spokojen a už se těším, až se sem na jaře znovu vrátím. Vyfotím si tedy ještě poslední rybu této sezóny a pak už musím jít zpátky na vlak…