Autor: Libor Smola
Po úspěšném zdolání svého prvního granuláče jsem neměl moc času, abych mohl pravidelně navštěvovat náš revír, ale i přes to se mi poštěstilo povodit si ještě celkem čtyři z těchto pstruhů. Bohužel neúspěšně, jelikož jsem ani jednoho nepřemohl. Chytal jsem na koncový návazec Stroft 0,14 a ten mi ve všech čtyřech případech rybu neudržel. Netroufnu si tipovat o jak velké pstruhy šlo, protože byly chyceny i dva kusy o délce 72 cm a vážící přes 5 kg. Dokonce jsem zaslechl, že máme ve vodě i jednu osmdesátku.
Kamarád Milan, s kterým často jezdím na ryby a který mě zasvěcoval do tajů muškařiny a vázání mušek, zdolal celkem sedmnáct těchto gigantů. Chodil na ně ale i s vláčákem a třpytkou, anebo je lovil na velkého strímra, ale většinu jich pustil zpět do vody. Taky jsme spolu probírali otázku jakou návnadu použít a jak jí navázat, aby přiměla velkého duháka k záběru. Shodli jsme se i na tom, že by stálo za pokus nabídnout mu něco velkého, například myš. Něco v tomto smyslu jsem navázal a řekl si, že ty moje "pazgřivce" určitě vyzkouším.
Přesně za měsíc stojím zase u své oblíbené tůně, kde jsem vylovil zatím největšího duháka a přemýšlím, co navázat za mouchy, aby se dostavil úspěch. Cestou od auta mi jeden místní občan sdělil, že pod jezem viděl velkého pstruha. Ani jsem to tam nešel zkusit, protože podle jeho řečí pstruha vyplašil a tím pádem jsem byl bez nároku. Proto tedy stojím v oblouku řeky v nadjezí, kde začíná tůň a přemýšlím o mouchách. Stojím tady už minimálně 15 minut a za celou dobu jsem nezaznamenal na hladině vody jakýkoliv pohyb či sebrání ryby.
Je asi pět odpoledne, jasno a teplo, bezvětří. Hladina vody mi připomíná olej. Nikde se absolutně nic nehýbe a na zádech pod muškařskou vestou mi pomalu stékají pramínky potu. To zase bude něco, říkám si. Budu muset navázat nějakou nymfu nebo goldkopa a bagrovat, což nesnáším. Není nad suchou muškařinu. Protože nemám připravený návazec pro krátkou nymfu a jelikož vím, že je tady hloubka i okolo 1,5 m, navazuji jako horní přívěs velkého chrostíka z jelení srsti s křídlem z CDC jako "mušku-splávek".
V přikrčení se pomalu přibližuji k vodě. Na břehu si klekám na jedno koleno a nahazuji mou sestavu asi tak tři až čtyři metry proti proudu, srovnávám šňůru a vedu mušky po proudu dolů. Vtom se na mé úrovni vyřítí z hloubky pstruh jako hovado, chňapne po mojí mušce-splávku a je pryč. I přes tento šok jsem ještě stačil zaseknout, ale vlasec obra neudržel a praskl. To snad ne! Celou dobu nikde nic a jen nahodím, tak o všechno přijdu. Co teď?
Zařadím zpátečku a po kolenou se sunu od vody, abych ryby zbytečně nevyplašil. Rychle vyrábím nový návazec opět o koncovém průměrem 0,14 mm a usilovně přemýšlím o tom, jakou mouchu pstruhovi nabídnu. Pochybuji ale, že by sebral stejnou mušku ještě jednou, protože se určitě píchl. Volba padla na Yellow Stimulator, který jsem si navázal na závody pro chytání v prudkých peřejích taky jako mušku-splávek. Problém je v tom, že muška je na háčku bez protihrotu. Co se dá dělat, risknu to! Málem po čtyřech se zase pomalu přibližuji k vodě.
Nahazuji co nejopatrněji svého Stimulátora do stejných míst jako předtím. Muška pomalu pluje po hladině až na konec své dráhy a začíná brázdit. Nahazuji podruhé do stejného místa, jen asi o půl metru blíže k protějšímu břehu. Skoro pěticentimetrová muška opět pomalu proplouvá a zase nic. Třetí hod směřuji asi 20 cm od protějšího břehu a už vůbec nevěřím, že by se něco mohlo stát. Muška zase proplavala kolem mého stanoviště, a když se při vyrovnávání šňůry začala vzdalovat od břehu, tak to přišlo.
Z hlubiny se vyřítil velký duhák, popadl mouchu a při otočce do hlubin jsem mu jí natřel. Pětkový prut St. Croix se ohnul jako luk a pstruh absolutně nechápal co se děje. V první chvíli se snažil ze všech sil dostat zpět do hloubky, ale já mu to už nedovolil. Začala přetahovaná, ve které jsem věřil kvalitám prutu a vlasci Stroft. Podařilo se mi dostat pstruha z hloubky blíže ke břehu, ale i tady bylo asi 90 až 120 cm vody. Vodil jsem jej asi metr od břehu a dá se říct, že to byl souboj z očí do očí. Celou dobu jsem pstruha sledoval a přitom jsem si neustále říkal: "jen neudělat nějakou chybu". Mohl bych přísahat, že se na mě pstruh mračil jako čert a vysílal po mě velice nevraživé pohledy.
Opět se opakovalo vše jako před měsícem, jenom asi o 10 metrů níže po proudu řeky. Pstruh jezdil ve vodě nahoru a dolů a já souběžně s ním chodil po břehu. Ještě že tady nejsou žádné překážky. Už si nepamatuji, při kolikáté cestě pstruha nahoru proti proudu, jsem mu trochu povolil a on to okamžitě využil. O něco hlouběji byl ve vodě potopený kmen plný pahýlů a větví. Pstruh pod něj zajel a já si říkám "A je to v p…".
Nevím proč, ale v první chvíli jsem dokonce uvažoval o tom, že pod kmenem prostrčím prut. Pěkná kravina. Musím ho zastavit a kudy tam vplul, tudy ho musím dostat ven. Prsty jsem přidržel šňůru na rukojeti prutu a pořádně se do něj opřel. Zastavil jsem pstruha u dna a ten sebou začal vztekle mlátit ze strany na stranu, až se voda tak zkalila, až jsem nic neviděl.
Nepřestával jsem v tahu a v tom najednou, světe div se, ze zkalené vody se vynořuje tělo ryby, míjí jeden z pahýlů a už celkem pokorně plave proti proudu. I jeho pohled se mi teď zdál o něco lepší. Nahoře se pstruh snaží využít poslední možnost k získání svobody a těsně u břehu se obtočil kolem malého kořene.
Pstruh ze sebe vydává všechny zbytky sil a hází se ze strany na stranu ve snaze zbavit se toho, co ho celou dobu táhne někam, kam on vůbec nechce. I tyto poslední výpady se mi podařilo zvládnout, vlasec se nějak uvolnil a já vyzvedl pstruha k hladině, kde se nalokal vzduchu a zkrotl jak beránek. Pak se položil na hladině na bok a bylo dobojováno.
Skláním prut před sebe, dobírám šňůru, navyklým pohybem beru rakeťák ze zad a navádím poraženého bojovníka do podběráku. Najednou se ohnutá špička prutu švihem narovnává a já nechápavě zírám, co se to děje. V poslední chvíli vlasec nevydržel a praskl asi 30 cm od mouchy. Jak jsem později zjistil, byl v tomto místě značně zeslaben a odřen, zřejmě o ten poslední kořen.
Pstruh zůstává nehybně ležet na hladině asi metr od mého podběráku. Neváhám ani na okamžik, odkládám prut na břeh a s podběrákem v ruce se vrhám do vody. Metr od břehu a jsem v tom zas až po pás. Broďáky mám plné vody, ale podařilo se mi pstruha podebrat a dostat ho na břeh. Teprve potom se, mokrý jako myš, soukám ven z vody a jdu se seznámit se svým protivníkem. Nádherný duhák přes 60 cm. Chvějícími se prsty přikládám metr a ten ukazuje rovných 65 cm. Je to neuvěřitelné jak za pouhý měsíc dorostly rybě ploutve.
Malým údolím se opět nese můj vítězný pokřik. Je to můj největší pstruh! Sice duhák, ale snad se taky někdy dočkám i nějakého potočáka z Ohře. Cestou k autu se opět setkávám s místním občanem, který se jde na pstruha podívat. Dokonce mi ho i přeměřil, jestli má opravdu oněch 65 cm. Je to taky rybář, takže se s ním seznamuji a od této doby si tykáme. Po příjezdu domů jsem sezval všechny kamarády na oslavu vítězství a hned jsme naplánovali velkou akci na příští den. Co jsme konzumovali je vidět na fotce. Musím podotknout, že jsou to oba moji pstruzi a že chutnali báječně.