Autor: Libor Smola
Těsně před zahájením pstruhové sezóny 2003 se mi donesla velice důvěrná informace, že prý nám údajně náš hospodář Jarda Vogel vysadil do našeho pstruhového revíru Mže 8 duháky ve velikosti od 50 cm do 70 cm. Moc jsem tomu nevěřil a protože mi tuto zprávu nikdo z kamarádů nepotvrdil, tak jsem tomu nevěnoval žádnou zvláštní pozornost. Z našeho družstva jsem mohl ráno na zahájení pouze já, ale nakonec jsem se domluvil s Pavlovým synem, že půjde se mnou. Asi v 8 hodin jsem kluka naložil do auta před jejich rodinným domkem a po krátké domluvě jsme vyrazili.
Bylo celkem obstojné počasí, takže jsme mohli pláštěnky nechat v kufru auta a po dlouhé zimní přestávce jsme konečně vyrazili k vodě. Úsek byl již před námi navštíven některým z vláčkařů, ale i přesto jsme začali s krátkou nymfu v naději, že se nám podaří nějaký úlovek. Po zhruba dvaceti minutách marného snažení o jakýkoliv úspěch, na mě najednou Pavel zavolal, abych se přišel k němu podívat, že se tam třou dva půlmetroví duháci.
Vybrodil jsem z vody ven a šel se přesvědčit na vlastní oči o jeho tvrzení. Opravdu tam byli, ale s tím třením jsem si nebyl jistý. Bez polarizaček jsem ve vodě viděl pouze to, jak se tito dva duháci na jednom místě kolem sebe točí, z čehož se nedalo jednoznačně potvrdit, že by šlo o tření. Opatrně jsme jim začali nabízet naše mouchy, ale nic se nedělo. Duháci pomalu opustili své stanoviště a stáhli se na hlubší vodu, takže jsme je ztratili z dohledu. O to aktivněji jsme pročesávali vodu před sebou, až to konečně přišlo...
Pavel ucítil záběr, mírně přisekl a v tu chvíli měl muškařský prut ohnutý tak, že jsem se obával, že mu praskne. Bohužel bylo poznat to, že tento pstruh byl do vody vysazeni těsně před zahájením. I když podle našeho prvního odhadu měl určitě víc jak 50 cm, tak jen plaval proti proudu a pak zase po proudu, jak mu to Pavel povolil.
Tento souboj netrval ani moc dlouho a já nakonec pomohl Pavlovi pstruha podebral. Už při podebírání jsem ale viděl, že ten duhák bude mít víc jak 60 cm, což se vzápětí při měření potvrdilo, bylo to necelých 62 cm. V každém případě to byl krásný zážitek, hlavně pro Pavla, který mobilem zalarmoval v práci tátu, ten všeho nechal a přiřítil se autem za námi, aby pstruha vyfotil. Já jsem bohužel vyšel naprázdno, ale "o tom to je".
Dalších několik dní jsem slyšel pouze zprávy o tom, jak rybáři z širokého okolí decimují tyto vysazené duháky všemi možnými způsoby, hlavně aby už byli doma v mrazáku. Já jsem dál chodil k vodě pouze s mušákem a v duchu jsem si představoval, jaké by to asi bylo, povodit si takového pstruha. Až jsem se konečně taky dočkal…
Bylo sychravé odpoledne, když jsem vyrazil na svoje oblíbené místo a pak navíc začalo pršet. Déšť postupně nabíral na intenzitě a já si začal v duchu nadávat, co že to vlastně u té vody dělám. "To už může zachránit jen granuláč", říkal jsem si pro sebe. Sestavil jsem prut a jako koncovou mouchu jsem dal olivového goldkopa a na horní přívěs pak svou oblíbenou Pink Nymph.
Při jednom z hodů, jsem ucítil, jakoby se moje sestava zastavila o nějakou překážku. Nic víc. Přizvednutím špičky prutu jsem chtěl všechno uvést do pořádku a při tom jsem ucítil na konci šňůry mírný pohyb. Pro jistotu jsem ještě trochu přisekl a v tom to začalo.
Pstruh se rozjel proti proudu, kde asi po deseti metrech začínaly kořeny a kameny. "Tam tě nesmím pustit, kamaráde", říkám si pro sebe, neboť už jsem věděl, že duhák sebral horní přívěs, kde jsem měl návazec ze Stroftu o průměru 0,16 mm. "Ten musí něco vydržet", řekl jsem si a nekompromisně jsem pstruha přidržel. Ten se otočil a jel zase po proudu dolů, kde se řeka asi po patnácti metrech stáčí do velké protáhlé tůně se spoustou vázek, o které se mohla zachytit má spodní nymfa.
Opět jsem ho tedy musel zastavit a obrátit proti proudu. I to se mi podařilo, ale pstruh dal najevo svoji nelibost tím, že vyjel k hladině, horní částí těla se vynořil a začal mlátit ocasem o hladinu a kýval se ze strany na stranu. To už jsem tušil, že bude mít také 60 cm. Takto jsme se přetahovali asi deset minut, než se mi podařilo přivést ho k podběráku.
Abych si jeho podebrání usnadnil, nakročil jsem ze břehu do vody a v samém rozrušení jsem zapomněl, že je tu metrová hloubka a samozřejmě jsem si nabral. Naštěstí jsem to ustál a tak jsem pokračoval v navádění pstruha do podběráku. Konečně se mi to podařilo, ale co to? Pstruh vyjížděl hlavou ze síťky podběráku a tak rychle s ním na břeh! Nevím jak se to stalo, ale v síťce podběráku se mi udělala díra a tak jsem málem o pstruha přišel. Přísahal bych, že před lovem byl rakeťák v pořádku.
S děravým podběrákem, mokrý od hlavy až k patě, broďáky plné vody, ale v tomto okamžiku snad nejšťastnější tvor na světě, dávám vítězným rykem na vědomí, že člověk je opravdu pánem přírody. Následné měření ukázalo, že pstruh měřil necelých 62 cm a po zvážení doma měl 4,25 kg, Byl vypasený jako prase a v kohoutku (nebo jak se tomu u ryb říká) měřil 17 cm. Z těchto vysazených pstruhů jsem měl postupně na mušáku celkem šest. Čtyři jsem urval a o tom, jak jsem zdolal toho druhého, snad zas někdy příště…