Autor: Josef Kusebauch
Při psaní tohoto článečku, mě zaplavuje pocit hořkosti, ale i pocit krásných vzpomínek. Krásné vzpomínky jsou z rybářských toulek po říčce Kamenici a hořkost proto, že letos už začíná třetí rok co je lov na nejatraktivnější části Kamenice zakázán. Důvod je prostý - Národní park. Poslední dvě sezóny před touto změnou jsem jezdil jenom na Kamenici. Ne snad proto, že bych jinde neuměl lovit, ale na obzoru bylo uzavření této krásné říčky pro rybáře, a tak jsem si ji chtěl užít. Jsem schopen ledacos pochopit a vzhledem k mé profesi učitele si život bez přírody a její ochrany ani nedokážu představit.
Jsem schopen pochopit, že určitý úsek řeky v nejcennější části národního parku je potřeba intenzivně chránit, ale nejsem schopen pochopit zákaz muškaření v úsecích, kde se provozují vyhlídkové jízdy na lodičkách a kde denně projdou stovky turistů. Někteří řvou, jiní lezou, kam je napadne a často po sobě zanechávají odpadky jako lahve a plechovky od piva, plastové nádoby, papíry atd.
Porovnejme je s jedním rybářem, který se opatrně pohybuje kolem vody a nikoho neruší. Na svých vycházkách, a nebylo jich málo, jsem jiného rybáře potkal jen výjimečně. Samostatnou kapitolou jsou tu pytláci. Ti mají roku 2002 volné pole působnosti, už je nevyrušují ani rybáři. Co byste řekli na výrok jednoho z lodičkářů, který mě vyprovázel slovy: "Od příštího roku máte smůlu. A ryby už budou jenom naše!"
Řeka je zde tedy jen pro někoho. Lodičky jaksi nevadí, turista, osvěžující se ve vodě, nevadí, dokonce i kajakáři mě několikrát překvapili. Ale slušný muškař vadí. Není se čemu divit, je jednoduché zakazovat. A zvláště rybářům. Ti jsou organizovaní. O nějaké jiné formě omezení rybolovu vedení národního parku nechtělo ani slyšet. Na náš dotaz na metodu "chyť a pusť" odpověděl ředitel národního parku Zdeněk Pazelt tak, že by za ním mohli přijít také myslivci s uspávacími šipkami!
Asi brečím na nesprávném hrobě a navíc se mi vybavují i krásné zážitky z lovu na Kamenici. Za všechny snad můj zážitek z listopadu 2001 roku. Ten den se mi ani nechtělo na ryby jet. Z Chabařovic do Hřenska je to téměř padesát kilometrů. Nakonec ale převládl pocit, že letos je to již naposledy, tak jsem se vydal na odpolední lov.
Po příjezdu a nezbytných přípravách jsem zjistil, že je poměrně dost vody a je lehce přikalená. Nikde ani kolečko, a tak nymfa zvítězila. Nabrodil jsem k tůni pod mostkem u začátku soutěsky. Od zahájení sezóny jsem zde neulovil žádnou slušnou rybu, ale z jakési setrvačnosti jsem začal prochytávat hluboký proud.
Nečekal jsem žádný zázrak a v myšlenkách jsem se už chystal na výše položená místa. Při třetím náhozu šňůra poskočila a já instinktivně zasekl. Voda vystříkla a pod hladinou se zablýsklo, a pak nastala opravdová bouře. Za prut mě tahal živý tvor silou, kterou jsem ještě nezažil. Měl jsem čtrnáctkový nástavec a háček desítku, tenký Admirál. Přinutil jsem se k trpělivosti a začalo zdolávání.
Příliš velké naděje jsem si nedával, a tak jsem se soustředil, abych rybu na druhém konci udice alespoň viděl. Když jsem ji poprvé spatřil u hladiny, roztřásla se mi kolena. Duhák. A jaký. Na třesoucí se nohy jsem ovšem ihned zapomněl, protože mě fialové torpédo začalo vláčet po řece a já jsem se za ním potácel přes balvany skryté v proudu. Jen jsme dorazili k silničnímu mostu, začal mě táhnout opět do tůně. A do hloubky. S prutem skloněným k hladině jsem jej táhnul zpět. Popojel dva metry po proudu a znovu do hloubky. Takto si se mnou hrál několikrát. A pak opět výlet po proudu a zase přes kameny a potom ještě několikrát.
Zatím se u zábradlí sešlo asi tucet diváků, kteří mě povzbuzovali a snažili se mi radit. Další výpad pstruha po proudu a já šel za ním. Už bylo cítit že má méně sil, ale zkuste navést plovoucí pražec do malého podběráku. Ještě jsem stačil uklouznout a poznat chladnou vodu Kamenice na vlastním těle. A pak si duhák do podběráku zajel úplně sám. Stačilo jen zvednout a následoval potlesk obecenstva.
Zdolávání trvalo tři čtvrtě hodiny. Pstruh duhový měřil rovných sedmdesát centimetrů a doma vážil 3,80 kg. Mně bušilo srdce a končetiny se mi opět rozechvěly, tentokrát únavou. Je trochu záhadou, kde se tam taková domorodě vyhlížející ryba vzala, i když sám dobře vím, že tu čtvrtkiloví duháci byli vysazování až do roku 1999. Dostal jsem dárek od svatého Petra, byl to můj Poslední Mohykán z Kamenice.