Autor: V. Stránský
Jako každý rok, tak i letos jedeme na začátku prázdnin na týden na Ohři. Letos to vyšlo na 5. července. Dlouhou dobu předtím vládla dost vysoké teploty, déšť žádný, takže na českých tocích klesaly hladiny. Zprvu jsem tomu nevěnoval pozornost, ale když jsme byli na místě a viděli kolik chybí vody, nevěřili jsme vlastním očím, ale chybělo půl metru.
Ihned po příjezdu dostáváme dobrou zprávu, že před námi tu byli nějací muškaři z Brna a jeden z nich chytil ve středu u Čínovského jezu potočáka 63 cm a 3 kg. V zápětí jsme však informováni, že jinak ale ryby nejdou.
Když jsme přišli k vodě, mysleli jsme, že to nebude zas tak moc pravda, protože Milan chytl na vláčák asi na pátý nához na "Staré řece" duháka 35 cm, ale kromě jedné další ryby, která mu spadla, to bylo v sobotu vše. Já jsem muškařil, začínal jsem na sucho, pak i na nymfu, ale bezvýsledně. Zkoušel jsem i vláčet a při jednom brnknutí u dna o řasy, jsem viděl jak se mihlo větší tělo ryby, ale záběr nepřišel.
Druhý den začínáme na "Staré řece", už tam jeden muškař je, ale než se stačím přestrojit, jde z vody. Ptám se ho, jak to jde a dostávám odpověď, že je tu 20 minut a ani to nebrnklo, že to tedy vzdává. Dovídám se, že od zahájení zde byly chyceny jen tři velké ryby, již zmíněný potočák, duhák 55 cm a ještě jedna, o které se blíže nezmínil. Samozřejmě přišla řeč i na kormorány, že jich tu v zimě bylo plno a je to od nich vybrané. Takovouto podobnou odpověď jsem slyšel ještě asi od čtyř rybářů, které jsme za ten týden potkali.
Stojím ve vodě a během pěti minut mám na sobě třetího chrostíka. Ač není vidět žádná aktivita ryb, přeci jen z jepky převazuji na chrostíka. Chrostíků plave dost i po hladině, přesto jsem viděl během půl hodiny jen dvě sebrání a to vždy na jiném místě. Jdeme dolů po proudu až pod přepad a tam také nic. Scházíme k jezu ve Stranné a poprvé, po letech co sem jezdíme, se dostáváme až k Čínovskému jezu. Tady konečně alespoň Milan vytahuje malého potočáka a má záběr od velké ryby, ale je to v proudu, takže nestíhá ani přiseknout. Utrmácení, zklamaní a téměř bez záběru se vracíme zpět.
V úterý jsme se vypravili do Žatce, Milan chytl na vláčák potočáka a duháka, oba 30 cm. I já s Lukášem jsme konečně chytli ryby, ale vše bylo jen malé. Mou největší rybou byl potočák 28 cm a duhák 27 cm a syn Lukáš měl největšího potočáka 29 cm. Další den jsme jeli do Libočan a po třech hodinách bez záběru jsme došli po proudu až do Žatce. Kde jsme včera chytali alespoň malé ryby, dnes je to jak bez života. Vracíme se tedy bez nejmenšího záběru.
V kempu se s námi dává do řeči jeden rybář a dovídáme se, proč v Libočanech a Žatci nejsou ryby. Asi je z Žatce, protože zná jejich hospodáře o kterém se zmiňuje a důvodem nedostatku ryb je prý, kromě jiného, také to, že pan hospodář nechal ryby vysadit v době povodní a když pak Nechranická přehrada pustila vodu přepadem, tak to ryby spláchlo. Moc se mi to nezdá, vždyť po povodních v loňském roce tyto zkušenosti na pstruhových vodách nebyly.
Ani při poslední vycházce nám štěstí nepřálo. Ráno jsme byli ve Staňkovicích na revíru Ohře 7, kde chytal jen Lukáš a to pouze dva malé pstruhv obecné a jednoho okouna, nic víc. Navečer jdeme pod přepad, opět ani záběr. Všiml jsem si však výskoku velké ryby a hned se přesunul na to místo. Přes hodinu vytrvale nahazuji, měním mušky a přestože nic nechytám jsem tak nějak spokojený, že jsem alespoň velkou rybu viděl, když už jsem ji nechytil.
K problémům s kormorány, nízkou vodou a možná chybou při zarybňování musíme přičíst ještě dva neméně důležité faktory pro úspěšný lov a to je štěstí a kus muškařského umu, protože muškař se celý život učí. Je čas se vrátit. Tak příští rok snad budu chytřejší…