Autor: Václav Stránský
V dubnu bylo letos v Jizerských horách ještě dost sněhu a zvednuté hladiny Smědé i Lužické Nisy nedávaly vyhlídku na dobrý lov. Na zahájení jsem byl na Lužické Nise v Machníně, kde voda v barvě bílé kávy byla asi o půl metru nad normálem. O něco lepší to bylo na Smědé, tam se hladina zvedla jen mírně, zato její rezavá barva svědčila o velké kyselosti z vyplavovaných rašelinových jezírek, ale i o tom, že je nahoře stále sníh, který bývá jindy touto dobou už skoro pryč. Syn Lukáš byl na zahájení na Smědé u Harty a potkal tu známého, který se mu pochlubil svým úlovkem. V košíku měl duháka 42 cm a potočáka 38 cm.
Já se na Smědou dostal až o týden později, při mé druhé letošní vycházce. Voda byla stále ještě nad normálem, spíše větší než při zahájení, přesto jsem si konečně sáhl na rybu. Ani jsem nelezl do vody, jen jsem nymfy protahoval mezi kameny u břehu. Netrvalo dlouho a už jsem zdolával potočáka 32 cm. Na to, že byla dlouhá zima, byl pěkně zmasilý a v perfektní kondici. Rybu jsem pustil zpět do vody a pak už jsem chytl jen několik menších a po třech hodinách jsem lov ukončil.
Plný optimismu, že by voda už mohla klesnout i na Nise, jsem jel o týden později do Bílého Kostela. Ale bylo to stejné jako v Machnině, stále dost vody a stále stejná barva. Měl jsem několik záběrů a o jednu větší rybu jsem přišel. Další vycházku byla 1. května a opět na Smědou. Na jedné tůni jsem konečně narazil na duháky kolem 25 cm a tak jsem jí důkladně prochytal s přesvědčením, že tam bude i větší. A byl, měřil 34 cm a byla to má první ryba, kterou jsem si letos vzal.
O několik dní později jsem opět na této tůni, ale tentokrát to vypadá, že už tu žádní duháci nejsou, chytám jen samé potočáky, které pouštím. O týden později jsem tu v Bílém Kostele do třetice. Voda je už v normálu, ale rybám se nějak stejně nechce, až na jednom místě chytám několik lipanů a malého potočáka. Na jedné tůňce ke mně přišel starší pán, který mne chvíli pozoroval, a pak se dáváme do řeči. Dovídám se, že si letos poprvé koupil muškařský prut a tak to musí nejdřív trochu okoukat. Zatím má prý jednoho potočáka 32 cm, chyceného na třpytku v Chotyni.
O další tři dny později je už 14. května a jsem znovu na Lužické Nise. Tentokrát je se mnou i dcera Vendula, která je letos na rybách poprvé. Jdeme směrem po proudu a za chvíli mám první rybu, duháka 30 cm. Pak opět dlouho nic a už si říkám, že to tady byla asi jediná ryba. Potkáváme dva rybáře se třpytkami, kteří jdou proti nám. Ten první o rybu nezavadil, druhý pustil potočáka 28 cm. Na duháky prý nenarazili. Po kratším hovoru pokračujeme v lovu a hned za další zátočinou vidíme jiné dva vláčkaře.
Jsou asi 50 metrů před námi a jdou po proudu jako my. V duchu si říkám, že to tu bude asi pěkně poplašené. Došli jsme k pěkné tůňce, kde by přeci jen něco mohlo být. Na druhý nához mám malého potočáka a vtom volá i Vendula, že má taky rybu. Je asi 10 metrů ode mě a tak jdu k ní, že ji pomohu s podebíráním. Jak se mi nymfy houpaly na návazci, tak se jí při tom podebírání zamotaly do návazce, ale přesto rybu úspěšně zdolala. Byl to duhák 31 cm.
Abychom se nezdržovali rozmotáváním zašmodrchaných návazců, odstřihnul jsem své mušky a udělal si nový návazec. To mi chvíli trvalo, ale hned po nahození mám záběr a už se třepe malý duhák u hladiny. Pak se zas chvíli nic nedělo, až po několika náhozech se šňůra zastavuje a vzápětí jde její konec pod vodu. Ihned přisekávám, ale snad dvě nebo tři vteřiny nic. Asi visím, říkám Vendule, která se mezitím vymáchala a potřebovala pomoct s vylitím broďáků.
V tom se najednou má šňůra rozjela, přizvedávám rychle prut a pociťuji sílu velké ryby. Ta si to nejprve nasměrovala do proudu z tůňky, ale vzápětí se obrací a jede zpět, ale k mému břehu, protože je tam ve vodě spadlý strom. Naštěstí se mi jí daří obrátit, ale ještě jsem ji ani nezahlédl. Když projíždí kolem mě, přitahuji šňůru co to jde a na chvíli zahlédnu její tělo. Je to velký duhák a v tlamě má ještě něco stříbrného. Ryba má ještě sílu a tak zase trochu povoluji. Projede opět celou tůní, ale tentokrát podél druhého břehu, ten je však bez vázek a tak jí ještě trochu povoluji. Pak pomalu přitahuji a jdu jí naproti. Konečně je můj duhák v podběráku! Metr ukazuje o ždibec pod padesát centimetrů a v koutku tlamy jí vězí stříbrná třpytka, zkrátka krásný zážitek.
Ke konci května jsem se ještě stihl zastavit i na Ohři v Žatci. To, o čem jsem si dřív naivně myslel, že by mohl být rybí přechod, se teď ukázalo jako rozestavěná elektrárna. Pod žateckým jezem už bylo několik aut, většinou s pražskými espézetkami a nějaký šťastlivec měl u auta v trávě dvě ryby. I mě se nakonec podařil pěkný úlovek potočáka 40 cm. A tak, co se nedařilo v dubnu, jsem si v květnu opravdu vynahradil a i kdybych už letos nechytil nic, tak budu spokojen. U vody je přece pěkně i bez prutu...