Autor: Martin Drož
Už dávno před odjezdem na toto muškařské mistrovství světa nám bylo jasné, že se bude chytat jen velmi malé množství divokých pstruhů potočních, ve velmi čistých vodách a na jezerech, že bude o něco více pstruhů duhových. A tak náš první dojem z Portugalska bylo neuvěřitelné vedro, strašné sucho a obloha bez jediného mráčku, prostě ty nejhorší podmínky pro rybolov, ať je to kdekoliv.
Pro pobyt před samotným šampionátem nám zajistil manažer týmu Martin Grün hotel v městečku Tabua, odkud jsme vyráželi střídavě na všechny tréninkové úseky. Náš první trénink směřoval k největší ze tří závodních řek, kterou byla Mondego. Je široká okolo 40 metrů, má kamenité dno a velmi čistou a v létě také velmi teplou vodu. Několikahodinové snažení šesti rybářů bylo neúspěšné a nám se nepodařilo ulovit jediného pstruha, na rozdíl od nehodnocených parem, kterých bylo všude plno.
Náš další trénink proto směřoval na jezero, kde by se snad měl nechat ulovit nějaký ten duhák. Počasí však bylo stále zcela proti a tak bezmračná obloha, naplno svítící slunce a křišťálově čistá voda a hladina bez jediné vlnky, nevěštilo nic dobrého. I přesto se nám podařilo ulovit pár duháků a tak alespoň na jezeru jsme něco zjistili. Některé z ryb byly chyceny na kukly pakomárů, ale úspěšné byly i napodobeniny rybiček. Bylo zde poměrně hodně malých duháčků a tak bylo jasné, že je ty větší ryby budou žrát.
Další tréninkový den jsme věnovali řece Alva, přítoku řeky Mondego. Vytipovali jsme si místo pod závodním úsekem a rozdělili jsme se na dvě skupiny. Pavel s Ivanem jeli níže a já s Tondou a Tomem jsme zůstali výš. Tonda v malých proudcích chytl pár pstroužků, ale já se věnoval jen olejům, kde jsem měl jeden záběr. Tom nechytl nic, stejně jako zbytek našeho týmu. A tak i tento trénink mě jen utvrdil v dojmu, že nás čekají velice obtížné závody, s množstvím nul a já osobně jsem to tipoval na svůj nejhorší výsledek v celé mé dosavadní sérii startů na MS.
Ten den se Tomovi udělalo z toho vedra dost špatně a tak následující den radši ležel a vázal něco na jezera, zatímco ostatní jeli na poslední neznámou řeku, kterou byla Ceira. Zde jsme si vybrali úsek nad závodním sektorem. Byla to jen malá říčka, spíše bych měl říci potůček, který nás mile překvapil, protože každý z nás tu pár mírových pstruhů chytil. Tyto ryby zabraly vesměs na hladině a to jak na suché chrostíky, tak i na napodobeniny všudypřítomných lučních kobylek, které letos pomohly i českým juniorům ke skvělému výsledku na jejich šampionátu, které se také konalo v Portugalsku.
Ze všech našich tréninků jsme vůbec nebyli moudří. Jasné bylo jen to, že se opravdu bude chytat jen velice málo ryb. Dobrá nálada nás přesto neopouštěla a to je vždy jeden z předpokladů dobrého výsledku. Slavnostní zahájení her v Lisabonu byla obří akce, které se zúčastnilo asi 2500 rybářů ze 40 zemi. Byla to také jediná příležitost k tomu, abychom se setkali s ostatními reprezentačními kolegy z plavané a přívlače. Po zahájení následovaly tradiční oficiální tréninky, kterých jsme se však už neúčastnili a raději jsme se věnovali vázání mušek a odpočinku.
První závod mistrovství jsem absolvoval na jezeře Lagoacho. Zde se trochu projevila nezkušenost pořadatelů, kteří vytýčili několik míst dosti necitlivě, na což doplatil ve druhém kole náš Pavel Macháň, který tuto nepříjemnou ztrátu doháněl po celý zbytek šampionátu.
Do tohoto prvního kola jsem nastoupil s natrénovanou taktikou, tedy intermediální šňůrou a napodobeninou duháčka na konci a kuklou glassbuzera na přívěsu. Měnil jsem různé způsoby stahování a systematicky jsem prochytával celé své místo. Celkem brzy přišel první záběr, ale ryba mi spadla a nebyla poslední, která mi tu utekla. Podobně na tom byli ovšem i ostatní závodníci. Moje konečné skóre bylo 9 pstruhů a to bylo sedmé místo v sektoru, v němž zvítězil známý Belgičan Antonie Perin se 16 úlovky.
Svůj druhý závod jsem absolvoval na největší a nejobávanější řece Mondego. Při přesunu na tuto řeku jsem dostav zprávu, že tu Tom v prvním kole udělal nulu. To je vždy nejhorší, co se lze dozvědět a navíc jsem spoléhal, že právě Tomáš tu snad něco vymyslí, protože na Mondegu jsme při tréninku nic nechytli. Naštěstí však Martin Grün zjistil, že tu v prvním kole vyhrál Slovák Miro Žubor s 5 pstruhy za použití těžké potápivé šňůry. To bylo tedy alespoň něho, z čeho se dalo odrazit.
Do závodu jsem nastoupil se suchou muškou a asi po dvaceti minutách lovu mi jakási ryba na výběhu z hluboké tůně sebrala mého šedého chrostíka. K mé obrovské radosti to však nebyla parma, ale 21 cm dlouhý pstruh obecný. To víte, že ze mne spadl strach z další české nuly a začal jsem chytat v klidu a pohodě. Pokračoval jsem v prochytávání svého úseku a střídání všech způsobů lovu.
Nymfa byla účinná jen na parmy a tak jsem se znovu soustředil na suchou mušku a pak na streamer. Asi po hodině závodu se začala zvedat voda, což byla sabotáž na nás rybáře, i když na ryby tato změna působila kladně, tedy zvýšením jejich aktivity. V mém případě to znamenalo, že jsem chytl na streamer další dva pstruhy a to byla dvojka v sektoru. Přechytal mne tu jen Slovák Miroslav Antal se 4 úlovky. Večer jsme se ještě dozvěděli, že jsme po prvním dnu na čele závodu družstev, což nás poměrně překvapilo.
Druhý den byl na pořadu jen jeden závod a odpoledne bylo volno, které sloužilo i k uklidnění vod. Na mě čekala nejmenší říčka, tedy Ceira. Zde jsem nastoupil s naší vyzkoušenou taktikou, tedy velmi pomalý postup proti vodě a lov na větší vzdálenost s jedinou suchou muškou. Nejlepší byla napodobenina lučního koníka. I zde jsem poměrně brzy chytl hodnotitelnou rybu a tak jsem už většinu kola absolvoval v klidu. V jednom proudku jsem pak na nymfu, známou jako bažantí ocas (PTN), ulovil druhého pstruha a na dalším oleji jsem měl ještě dva záběry. Bohužel si pstruzi stihli mou mušku prohlédnout a tak můj zásek šel opakovaně do prázdna. Nakonec jsem se dvěma úlovky byl v sektoru znovu sedmý, když tu vyhrál Američan Bret Bishop se 6 pstruhy, který v konečném pořadí obsadil 62. místo.
Závěrečný den mistrovství jsem v ranním závodě měl na pořadu střední z řek jménem Alva. V této řece bylo při pozornějším pohledu ryb poměrně dost, ale opět se zde střídaly velmi hluboké oleje s krátkými proudky a na těch olejích šlo jen velmi těžko přesvědčit rybu k záběru, když se jí vůbec zabrat nechtělo. Tento velký problém tu vyřešil až v posledním závodě Pavel Macháň, který tu na místě po loňském mistru světa Francouzi Jacqueminovi (byl tu v předposledním kole čtvrtý se čtyřmi zápisy) dokázal ulovit neuvěřitelných 10 pstruhů. Pavel chytal mokře po vodě s intermediální šňůrou na jeho milované malé březnovky.
Já však šel na jistotu proti vodě se suchou muškou a tak velmi brzo přišel záběr, ale pstruh mi spadl. Za chvíli tu byl nějaký jeho příbuzný, který ale zůstal na háčku tak dlouho, že jsem ho mohl podebrat a jako takový byl zapsán do mého bodovacího průkazu. Během půl hodiny se mi podařilo na chrostíka a černou nymfičku chytit ještě další tři pstruhy a to bylo všechno. Měl jsem sice ještě jeden nepatrný záběr na sucho, ale to už slunce začalo svítit na říční hladinu a ryby přestaly brát. Se čtyřmi úlovky jsem obsadil páté místo v sektoru, který vyhrál Chorvat Miroslav Katovic s 8 pstruhy a po čtyřech závodech byl překvapivě na medaili.
Můj poslední závod byl naplánován na druhé soutěžní jezero, kterým bylo Valle de Rossim. Bylo obtížnější z obou jezer a tak se i zde dalo čekat mnoho nul, tím spíše, že začal foukat velmi silný vítr.To sice bývá pro lov na jezeře spíše pozitivní, ale zde bylo potřeba házet co nejdál, což bylo v tomto větru velmi obtížné, hlavně pro nás praváky, protože vítr šel z pravé strany. Po chvíli trápení s nahozením a rozmotáváním návazce jsem tuto situaci vyřešil tak, že jsem se otočil zády k jezeru a prostě házel pozpátku. To byl asi jediný způsob jak dopravit mušky do nějaké rozumné vzdálenosti.
Chytal jsem na stejné vzory jako na prvním jezeru, tedy na napodobeninu duháčka. I zde jsem měl štěstí a docela brzy jsem ulovil první rybu. Měl jsem z toho opravdu velkou radost, protože být bez nuly v takovéto soutěži, to dávalo předpoklad pro velmi dobré umístění jak pro soutěž jednotlivců, tak i případně pro hodně nečekané zlato našeho týmu. Později se mi podařilo chytit ještě jednoho pstruha a to mě posouvalo ještě o něco výš, protože dvě ryby mělo v našem sektoru osm rybářů, ale právě já měl ty největší (34 a 32 cm) a tak to bylo krásné čtvrté místo, při vítězství Poláka Kazka Szymaly s 5 pstruhy.
I když už závody skončily, stále ještě nebylo jasné, kdo vyhrál soutěž družstev. Po příjezdu jsme se sešli u společné večeře a chyběl jen Tonda Pešek, který byl odpoledne na Ceiře, tudíž mu návrat trval nejdéle. Mezitím jsme my ostatní počítali naše šance na zisk zlatých medailí. Podle našich hrubých odhadů jsme došli k závěru, že záleží jen na tom, s jakým výsledkem se vrátí právě Tonda. Bylo nám to iž jasné, že „udělá –li svého Frantíka“ musí to být zlato!
Během dlouhého čekání přišel k našemu stolu i Bertrand Jackuemin a sdělil nám jako první tu úžasnou zprávu, že Eric Lelouvier byl čtvrtý v Tondově sektoru, když měl o rybu méně a tvrdil, že Francouzi odhadují rozdíl mezi našimi týmy na deset bodů ve prospěch Čechů! Bylo to skvělé, ale dokud nevyvěsí pořadatelé výsledky, tak se může ještě stát cokoliv a tak jsme zůstávali v klidu. Tonda se sice po návratu choval trochu tajemně, ale brzy to už bylo jasné, protože byly právě zveřejněny výsledky z posledního kola.
Než jsem se k nim probojoval chumlem závodníků, gratulovalo mi několik lidí ke třetímu místu, což mi bylo divné? Vždyť jsme měli být přece první! Ani ve snu mě nenapadlo, že ty gratulace patří přímo mé osobě a nikoli týmu. Až po přečtení výsledkové listiny jsem vše rázem pochopil. Byl to můj nejlepší individuální výkon na mistrovství světa a nejlepší český výsledek v celé dvaadvacetileté historii…