Autor: Martin Grün
Je neděle 3. září 2006 a naše letadlo dosedá na přistávací plochu lisabonského letiště. Od dnešního rána, kdy jsme vyrazili v půl páté na cestu, máme za sebou několikahodinový let s mezipřistáním v Milánu. Hned ráno začaly na Ruzyňském letišti první nesnáze, způsobené nadváhou zavazadel. Poté následovala trochu stresující honička, způsobená zpožděním letadla a neuvěřitelně dlouhou frontou, kterou jsme s výčitkami svědomí předběhli, abychom pak stejně více jak hodinu čekali na navazující let, ale to nejhorší, to nás teprve čeká.
Stojíme u pásů se zavazadly a všichni vyhlížíme, jestli se Martinovi podaří sehnat naše pruty u výdeje nadměrných zavazadel. Je tam skrumáž lidí, neustálé hemžení sem a tam, občas někdo vítězoslavně odchází s brašnou golfových holí, nebo se surfovým prknem, zabaleným do černé látky. Čekáme už dost dlouho, nálada je mírně nedočkavá a myšlenky dostávají tu samou barvu surfových prken. Tohle se už jednou přihodilo před několika lety při mistrovství Evropy ve Skotsku a nebylo to vůbec nic příjemného.
Tentokrát však pruty přišly v pořádku všechny, Martin je s nimi za chvíli u nás, nakládáme je každý na svůj vozík a odebíráme poslední kufry a tašky z dopravníkového pásu. Jenom ten těžky, červený kufr stále nevyjíždí. Všichni už máme svoje věci naložené a doufáme, že i Tonda dostane poslední zavazadlo naší výpravy.
Přichází letištní zřízenec a na otázku, jestli je to už všechno z letu Alitalia přes Milano, dostáváme odpověď, kterou jsme nechtěli slyšet. Po krátkých formalitách v reklamačním oddělení, kde nás ujišťují, že dostaneme okamžitě vědět, jakmile kufr dorazí, ale nejdříve to bude zítra, si odcházíme vyzvednout auto a odjíždíme směrem na Coimbru. Tonda startuje GPS navigaci a ta nás neomylně vede necelých tři sta kilometrů, přes stejnojmenný kraj Coimbra až k Hotelu da Tabua ve městě Tabua.
Druhý den odjíždíme hned po snídani pro povolenky do městečka Penacova, ležícího na skále v údolí řeky Mondego. Podle map je tady závodní úsek a tak cestou hltáme každičký pohled z auta nad řekou. Ta je široká do padesáti metrů, dno je kamenité a hloubka je velice proměnlivá. Voda odpovídá přesně popisu vody, který nám říkal Milan Čubík, všechny řeky tu jsou asi stejné. Milan byl v Portugalsku jako vedoucí stříbrného družstva juniorů měsíc před námi a tak nám mohl předat mnoho důležitých poznatků. Některé z nich byly pro nás prioritní a tvořily odrazový můstek pro budoucí taktiku.
Většina řek je čistá jako kojenecká voda, ale jejich teplota je o poznání vyšší, než bychom čekali. Oproti veškeré logice, kdy bychom čekali ryby hlavně v proudech plných kyslíku, jich stojí většina na pomalých olejích a ačkoliv to jsou potočáci, stojí na otevřené ploše. Tahle informace se nám potvrdila i během tréninku a samotného závodu. Je dobře, že jsme ji měli dopředu, neboť jsme si ji mohli pouze potvrdit a ne na ni pracně přicházet. Myslím, že to byl jeden z důvodů našeho příštího úspěchu. Ryby v proudech odchytali všichni, ale ryby z volné vody málokdo.
Po koupi všech povolenek dohromady za 175 € v informačním centru, kde žádné informace o chytání a závodech neměli, odjíždíme okolo řeky níž po proudu na první trénink. Ještě k těm informacím, nikde žádné nebyly, ani na internetu, nikdo nic nevěděl a hlavní pořadatel mluvil jedině portugalsky - prostě dokonalé informační vakuum.
Parkujeme ve svahu na okraji silnice, vinoucí se čtyři sta metrů nad řekou. Ve vysokém slunci vidíme ze silnice až na samé dno, které pulzuje třpytem stříbrných těl parmiček a příbuzných druhů ryb. No jestli v téhle vodě bude potočák, pak z něj bude nejspíš hromádka vyšinutých nervů. Po prudkém kopci scházíme k vodě a rozcházíme se ve dvou skupinkách po a proti vodě.
Jdu okolo Martina Drože, opatrně brodí vodou a snaží se dostat suchou mušku až k protějšímu břehu. Vytrvale ji hází pod větve keřů, vrhajících do vody trochu stínu. Během brození chytil z volné vody několik parmiček a to samé i u protějšího břehu. Nad Martinem stojí Jirka Klíma a zkouší nymfu proti proudu v rychleji tekoucí vodě přes kameny v třetině toku. Zdolává již několikátou parmičku a marně čeká na pstruha.
Jdu ještě kus nad něj a také opatrně brodím vodou. Volba padá na sestavu mokré mušky a menšího strýmra na dlouhém návazci a čiré intermídě. Lovím způsobem mokré mušky od břehu směrem na vodu. Prochytávám několik slibných míst u protějšího břehu, ale jsem také bez kloudného úlovku. Ivan Vančura s Tomášem Starýchfojtů jsou ještě nade mnou, Tomáš vytrvale loví v hluboké tůni a Ivan schází pomalu s dlouhou nymfou směrem ke mě. Pavel Macháň s Tondou Peškem jsou daleko pod námi za zatáčkou a nejsou vidět.
Za tři hodiny se všichni scházíme. Tonda byl na obhlídce terénu, dneska nechytal. Nechtělo se mu trénovat s cizí výbavou a cizími muškami. Skóre je dost smutné. Nikdo z nás pstruha nechytil a ani neviděl. Dokonce ani když z elektrárny pustili vodu, nenechal se žádný vyprovokovat.
Přejíždíme na obhlídku nejmenší říčky Ceiry, v okolí města Gois. Díváme se na spodní a vrchní část tréninkové vody a porovnáváme je se závodním úsekem. Dneska už nikde chytat nebudeme, spíš rekognoskujeme terén a cestou na hotel se ještě zastavujeme na krátkou návštěvu druhé malé říčky Alvy. Obě řeky si jsou dost podobné, Alva je jen o něco hlubší.
Krátké proudnější úseky střídají dlouhé oleje, všude na břehu a nad vodou jsou husté větve, v některých místech nejde ani projít, ne okolo vody, ale ani vodou, natož pak nahodit. Trochu kyselí přijíždíme na hotel a jdeme brzy spát.
Po vydatné snídani odjíždíme časně ráno do hor na tréninkové jezero Lagoa Comprida. Leží vysoko v horách, myslím že v nějakých dvanácti stech metrech a okolo kilometrové hráze vede úzká silnička až kamsi za obzor. Vystupujeme u kiosku pod hrází a jdeme se podívat na vodu. Je křišťálově čistá a z hráze vidíme půlmetrového duháka zalovit u dna do rybiček.V kiosku dostáváme informaci, že tu byl před časem uloven i pětikilový kus. Na tomto jezeru, stejně tak jako na dalších dvou, která jsou závodní a leží odtud vzdušnou čarou jen pár kilometrů, se nesmí běžně rybařit. Pořádají se tu jenom kvalifikační závody portugalské reprezentace. Všechna tři jezera slouží k výrobě elektřiny a možná plní i funkci rezervoáru pitné vody.
Voda je modrozelená, na hladině není vidět skoro žádná aktivita ryb, nic se nelíhne, jenom okolo břehů to žije. Hejna malinkých rybiček se přesouvají vodou v těsné blízkosti kamenů, připravena se rychle rozprchnout před útokem pstruhů. Jezero leží ve skalách, ohromné balvany umocňují horský ráz této nádherné a těžké vody. Nasazuji cívku s intermídou, na přívěs dávám Sparklera a jako koncovou vystřihovanou rybičku ze srnčí srsti. Během první hodiny mám několik záběrů a zdolávám i pár duháčků okolo 20 cm. Zkouším i jiné mušky a typy šňůr, ale napodobeniny rybiček mají největší úspěch.
Po obědě si jedeme prohlédnout nedaleká závodní jezera. Jsou podobného charakteru, jejich voda je o trochu tmavší, možná i mírně podkalená. V jednom jezeru jsou, podle útržkovitých informací, pouze potočáci a v druhém duháci. Ryby se zde vysazují ve velikosti ročka, každá větší ryba je proto velmi opatrná a vybíravá. Duháci tu mají podobné chování jako potočáci, takže to bude velice zajímavé a těžké chytání. Vracíme se zpět na tréninkové jezero. Měním taktiku, dvě mušky se zdají pro tuhle vodu moc, i když jsou daleko od sebe, nechávám modrozelenou intermídu a minimálně šestimetrový návazec s jedinou muškou, rybičkovým strýmříkem z jelení srsti, s velkými očičky a nevýraznou fleší v ocásku.
Cestou na hotel přicházíme v autu k prvním závěrům. Tomáš chytil velkého duháka na napodobeninu malé rybičky, několik malých ryb a jeden velký pstruh mušku nedobrali. Jirka měl několik malých ryb na přírodní vzory, jeden velký pstruh se mu otočil za výrazným vzorem rybičky, ale také ji nedobral. Martinovi se o šňůru utrhla velká ryba na statického Glassbuzera, několik menších ryb chytil také na rybičku. Ivan s Pavlem nachytali na přírodní typy much a Tonda chytil dva velké pstruhy na Glassbuzera. Patrný byl také podíl síly a typu vlasce, protože všechny velké ryby zabraly na fluorcarbon, malým to bylo jedno.
Já jsem chytil okolo 12 ryb, z nichž zhruba třetina mohla mít míru, to jest byly větší než 20 cm. Používal jsem vlasec o průměru 0,16 a 0,18 mm Stroft, protože jsem všechny fluorcarbony zapomněl doma. Měl jsem pomalou a rychlou intermídu, ne však clearu, ta se v prudkém slunci leskla a přišlo mi, že rušila ryby. Většina záběrů přicházela na tahanou mušku v hloubce 1 až 3 metry pod hladinou, anebo na staticky ležící rybičku na hladině. Stejně tak ryby útočily i na ležící Sparkler Booby. Všichni jsme odzkoušeli veškeré přijatelné způsoby a shodli se na dvou metodách a typech mušek. Statický pakomár na dlouhém návazci v hloubce okolo 3 metrů, nebo rybičkový streamer do 3 metrů hloubky, s očičky a ne moc lesklý.
Během dne jsem vytelefonoval informaci, že Tondovo zavazadlo konečně dorazilo na letiště v Lisabonu a domluvil jsem, že se firma spojí s hotelem a zavazadlo tam ještě dnes dopraví. Po příjezdu do hotelu mě vítá recepční se vzkazem, že zavazadlo tady ještě není a bude snad zítra časně ráno, snad okolo šesté na autobusovém nádraží.
Žhavím tedy telefon a zjišťuji jak je to možné, když bylo přeci domluveno něco jiného? Na druhém konci drátu mi sdělují, že kufr dorazil později, než předpokládali a že fyzické převzetí a určení majitele nebylo tak jednoduché. Na co tam jsou teda ty EAN kódy?!? Omlouvají se a zítra během dne dopraví kufr do hotelu.
Trvám na 6. hodině, neboť by Tonda tak byl už třetí den bez svých věcí a nemohl trénovat, jelikož půjdeme na malou vodu, říčky Alvu a Ceiru a bude potřebovat broďáky. Po trochu emotivním závěru je přislíbena šestá ranní a s tím odcházím na večeři. Sděluji Tondovi, že zítra ráno dorazí kufr prvním autobusem na dispečink, kde jej vyzvedneme.
Kluci jdou spát před půlnocí a já jdu najít připojení k internetu, abych si přečetl poštu a pokusil se aktualizovat stránky. Internet tu samozřejmě není a tak mě napadá vyzkoušet ještě hotelovou recepci. Zde dostávám další vzkaz z letiště, že kufr nedorazí v šest ráno, ale až někdy během dopoledne. Přesná hodina není známa a není možné to uspíšit. Připadám si jako v Jiříkově vidění. Výraz, který od nás Potrugalsko dostalo, naprosto sedí - Maňána Country.
Třetího dne se Tonda konečně kufru dočkal, přivezli ho opravdu v 6 hodin, jenže to jsme nevěděli, takže jsme hned po snídani jeli s Jirkou marně na dispečink. Zde kufr "ještě" nebyl, protože tu už v 6 hodin byl Tonda a vyzvedl si ho. Nikomu bych nepřál zažít můj pocit, když mi to Tonda říkal. Střídala se ve mě bezmocnost a radost z toho, že už ho konečně má. Naštěstí je všechno v pořádku, žádné věci nechybí, takže můžeme jet bez starostí na trénink.
Pro dnešek jsme se vypravili na Ceiru, na její horní tok, neboť nám přišel mnohem víc podobný závodním tratím, než spodní tréninková část, která byla také mnohem snáz přístupnější a tím v nás budila dojem, že tam museli už být chytat snad všichni. Potřebovali jsme se dostat na vodu, kde ještě nebyly ochytané ryby a podařilo se nám to...