Autor: Milan Janus
K letošnímu V. juniorskému mistrovství světa v Portugalsku byli do družstva ČR nominováni závodníci Roman Jörka, Ondřej Misar, Vít Pavlacký, Jaroslav Mašek a Petr Drastík. Vznikl tak velmi silný tým, kterému jsem od samého začátku velmi věřil. Závodníci měli před vlastním šampionátem ještě soustředění na Slovensku pod vedením Milana Čubíka, který byl vedoucím družstva ČR. Velmi se nám také osvědčily nové muškařské šňůry, které nám věnoval sponzor Veolia a především to byla průhledná plovoucí šňůra, která na portugalských vodách velmi platila.
Náš kolektiv se sešel v Plzni 18. června večer, včetně šoféra Kamila, který velmi dobře doplňoval celý tým. Jeli jsme tedy přes Německo do Francie a večer příštího dne jsme se ubytovali v Bordeaux v Hotelu Formule 1. Další den jsme už byli od šesti ráno na cestě, abychom dorazili navečer do Moncao v Portugalsku. Zde jsme se ubytovali v zastrčeném hotýlku, který patřil dvěma sedmdesátiletým dámám.
Příští ráno se Roman probudil s virózou, doprovázenou vysokou teplotou a tuto nečekanou příhodu nám velmi pomohly zvládnout obě babičky, které našeho chlapce za tři dny vykurýrovaly. Mezitím jsme však trénovali a pokoušeli se chytit nějaké tečkované krasavce.
První závodní tratí bylo Rio Gadanha, které na mapě i fotkách vypadalo docela dobře. Po příjezdu k toku jsme si mysleli, že si z nás pořadatelé udělali legraci. Spadla mi brada a i u ostatních jsem pozoroval údiv. Řekou teklo asi padesát vteřinových litrů vody, z mostu byly vidět i nějaké ryby, ale nebyli to pstruzi a až po dlouhé době jsem uviděl jednoho vyděšeného duháčka kolem 20 cm, jak zmateně projíždí jamkou pod mostem. Naše rybářské nadšení se už pak nedalo zadržet, rychle jsme se oblékli a hurá na ně.
Já s Kamilem zkoušíme dlouhé nadjezí se stojatou vodou a ostatní se pod vedením Víti spouštějí do proudků pod jízkem. Sraz máme po dvou hodinách lovu a chlapci přicházejí hodně rozladění. Uhnali náhodou jednoho hodnotitelného pstruha v malé tůňce a tím šťastlivcem byl Jarda. Zato my v nadjezí uspěli a chytli jsme hodně pstroužků přes míru, kterou bude pro tento šampionát 18 cm.
Jedeme na další řeku, kterou byla Rio Mouro, stejně veliké, jako jsou naše odchovné kapiláry. A to jsou zde vytýčeny hned dva úseky, horní a dolní! Její průtok bude kolem 100 vteřinových litrů, ale je velmi silně zarostlá a lovit se dá jen na několika místech. Břehy jsou navíc porostlé rostlinstvem se silnými trny, asi jako mají naše divoké ostružiny. Viděli jsme pár pstruhů a opět parmičky a tlouštíky. Ani po ujetí 50 km jsme nebyli schopní najít nějaký tréninkový úsek.
Přejíždíme tedy na poslední řeku, která má být největší a vzbuzuje naší naději, i když se nachází ve vzdálenosti 70 km. Jmenuje se Rio Coura a i tady budou dva závodní úseky. Zastavujeme na mostě v horním z nich u čísla 3 a zde se trochu uklidňujeme. Říčkou teče o něco více vody, je širší a otevřenější a jsou tu konečně vidět pstruzi! Jedeme ještě na spodní úsek, jsou zde proudy a také celkem dost pstruhů.
Další den jedeme trénovat rovnou na Rio Coura, ale zrada, tréninkový úsek vypadá úplně jinak než ten závodní. Potkáváme Italy a staré známé "Frantíky", kteří budou našimi největšími soupeři. Našli jsme si skryté místečko pod závodní tratí a šli na to. Opět berou jen parmičky a tlouštíci. Chytáme jak po francouzku, tak i s intermediální šňůrou a malými tungsteny, ale pstroužka máme jen jednoho a ještě maličkého. Jediné, co jsme zde zjistili, že místní pstruzi milují koblihy a tak je aspoň krmíme z mostu.
Následujícího dne se už stěhujeme do oficiálního hotelu, kde strávíme zbytek mistrovství. Odpoledne je oficiální zahájení, nastupuje deset družstev, pak je průvod městem a dlouhé projevy v úmorném vedru. Hrají se hymny a nám hrají ještě tu československou i s Tatrou, nad níž se blýská.
Druhého dne ráno se věnujeme vázání a posíláme dva závodníky na oficiální trénink do úseků 2 a 3. Na tréninku bylo hodně lidí, sektory byly jen krátké a ještě hodně zarostlé. Ryb bylo jen málo a ještě hodně plachých. Naši hoši nakonec uspěli a něco chytli, ale nejdůležitější zde bude šťastný los.
Věříme svým muškám a tak další trénink už vypouštíme celý a věnujeme se vázání chrostíků a koníků a přípravě na závody. Spočívá to především v přípravě návazců. Každý jich musí mít alespoň pět, protože se bude hodně trhat. Kdyby chytli všichni naši kluci v každém závodě jednu rybu, tak jsme mistři. To je můj odhad pro tento šampionát.
Odpoledne si jdeme zachytat pod hotel, kde teče krásná řeka Rio Nino. Je plná parem a tak jich pár chytáme a snažíme se udržet dobrou náladu na další den. Večer ještě probíhá losování, prohlídneme zběžně rozpis a jdeme spát.
Autobusy jsou malé a tak nemůžeme jezdit se závodníky. Jedu za Petrem na Rio Coura a nacházím čísla 7 a 8, ale náš kluk má být až na čísle 10. Ptáme se pořadatelů a ti nám přiděluji policistu na motorce. Jedeme za ním neuvěřitelných 35 km a nejednou jsme na místě. Je tam lom a pod lomem teče potok a v něm klečí za kamenem náš Petr!
Plazím se za ním a zjišťuji, že zatím nemá nic, tedy vlastně má několik parmiček. Pak se dostává k velmi slibnému hrdlu, kde snad něco musí být! Vtom vidím divoký útok pstruha na horní suchou mušku a Petr zasekává, ale do prázdna a pstruh ujíždí pryč. Snad tam nebude sám, pomyslím si. Petr posílá další hod a vytahuje pstroužka 17,8 cm.
Postupuje vodou dál a po 20 metrech znovu zasekává a opět nic. Petr jen nevěřícně kroutí hlavou. Znovu náhod, zásek, prut se ohýbá a levá ruka zvedá podběrák, ve kterém se kroutí černý pstruh s velkými puntíky. Skáču přes kameny a rozplácnu se na zemi, jen abych byl včas u měření. Má 25 cm a Péťa splnil alespoň jeden úkol. Jeho úsek nevypadá špatně a snad ještě něco dostane. Jsem zde zbytečný, protože břeh je tak zarostlý trním tak, že nemohu jít dál.
Jedeme do hospody a čekáme na příjezd závodníků. Kluci přijíždějí a každý Čech má rybu, Petr dokonce čtyři a je s tím druhý v jeho skupině. Vypadá to dobře, protože i Francouzi si připsali jednu nulu. Po mých letitých zkušenostech vím, že ten černý den nás teprve čeká.
Odpoledne se marně snažíme najít našeho závodníka a tak se vracíme na hotel a vyčkáváme na příjezd autobusů. Na úsecích jedna a dvě rybu máme, ale pak to přichází, Petr veze první "zero". Kluci z úseků 4 a 5 se culí, jsou zkrátka vysmátí, protože mají oba dva. Po dvou kolech jsme druzí s odstupem 12 umístění za Francií, pak následují Španělé, Portugalci a s malou ztrátou USA.
Další den je pouze ranní závod a já vím, že to nejhorší teprve přijde. Velmi dobře se drží Jarda a také Romanovi to jde. Oba jsou na předních místech v jednotlivcích. Všichni trenéři čekají před restaurací na příjezd autobusů. Už je tu Roman, chvíli nás napíná, ale je to perfektní, jednička ve skupině! Také Jarda se culí, je to jistá dvojka a Petr sice neví, ale má dva pstruhy. Telefonicky se dozvídáme, že Ondra má "zero" a další Čech má rybu. Na pořadí se tedy nic moc nemění.
Poslední den mistrovství má opět dvě kola a ta rozhodnou. Milan Čubík jde k Jardovi, který je průběžně třetí, aby ho alespoň psychicky podpořil, protože na něj nesmí během závodu mluvit. Já jedu za Ondrou, který má dost těžký úsek. Po hodině hledání v ostružinovém houští ho konečně nalézám. Je spokojený, místo mu sedí, má 4 pstruhy a během chvilky chytá dalšího a dělá jedničku v sektoru. V tomto kole jsme si připsali jedno "zero", ale Jarda na ve velmi špatném místě má jednu rybu a ta mu stačí na trojku ve skupině.
Po obědě jdu za Petrem, který má velmi těžké místo. V prvním kole se tu chytlo 10 ryb a pak tu bylo třikrát "zero". Je to můj první úsek, ve kterém mohu jít celý závod s naším borcem. Než se Petr oblékne a připraví si mouchy, nacházím dva pstruhy, ale jsou mimo hranice jeho úseku.
Po hodině bez ryby ženu Petra na spodní okraj a než se sem dostane rozhodčí, tak máme v podběráku pstruha 23 cm a pět minut před koncem máme druhého, také na sucho a tentokrát nad horním okrajem sektoru, ale platí oba! Po skončení kola to z nás vše spadlo, medailové pořadí v týmech i jednotlivcích už se neměnit nebude. Telefonicky zjišťuji, že Ondra chytl další nulu, ale ostatní rybu mají.
Desetkrát jsem startoval na MS jako senior, třikrát dělal trenéra juniorům, ale nikdy nebyla trať tak těžká jako tady a nikde nebylo tak obtížné chytit rybu jako v Portugalsku, jen snad na jezerech v Irsku. Tak bych chtěl nyní poděkovat všem závodníkům za zisk stříbrné medaile a také Milanovi s Kamilem. A Jardovi k bronzu gratuluji. Kluci, bylo to perfektní!