Autor: Jan Pecina
Byl konec února, vážu si nějakou tu mušku a přemýšlím kam konečně vyrazím na ryby. Najednou zazvoní telefon a volá mi kamarád Milan, abych jel na závody do Polska. Jedná se o soutěž v chytání pstruhů na řece Brenica, což je přítok Malé Wisly. V duchu jsem zajásal a hned jsem volal kamarádům Martinovi, Romanovi a Petrovi, aby jel taky. Po zimním rybářském půstu všichni rádi souhlasili a těšili se, jak si konečně zachytají.
Příprava byla blesková, protože do závodů zbývalo pět dní. Konečně tu byl pátek, dvě hodiny po půlnoci a my vyrážíme směr Český Těšín. Jízda byla hrozná, skoro nebylo vidět na cestu, jak hustě padal sníh a tak jsme se plížili jak šneci k hranicím. Konečně jsme ráno dorazili k pumpě ve Skoczowe, kde na nás čekal kamarád Zbyšek z nedalekého Krakova.
Nejdříve jsme se ubytovali, rychle připravili pruty a hurá na ně. U říčky Brenice na nás čekal další kamarád Kazimír Szimala, známý polský reprezentant v muškaření. Zakoupili jsme povolenky za 30 zlotých na den, trošku podebatovali jak je zarybněno, kde je dobré místo a konečně se dostáváme k rybolovu.
Petr a Roman prochytávali mírný proudek a stále žádný záběr. Já jsem šel asi tři sta metrů proti proudu a pak pomalu dolů vodou. Konečně nahazuji a hned mám potočáka asi dvacet šest centimetrů. Kazimír říká, že je to dobré, protože míra v nedělním závodě bude 25 cm. Asi po deseti hodech mám dalšího, tak asi 23,5 cm. Po sto metrech brodění a poctivého prochytávání mám pět rybiček pod 25 cm.
Volám na Kazimíra, kde jsou ty velké ryby, které nám sliboval. Máme smůlu, protože před námi prošlo vodou asi deset rybářů a ryba je poplašená a popíchaná.Přicházím do míst kde loví Martin,který mi říká, že na strímra ulovil čtyři potočáky přes dvacet centimetrů. Vyděsil jsem ho sdělením, že v závodě bude míra 25 cm.
Začíná být šero a tak se scházíme na smluveném místě. Petr chytil jednoho mírového potočáka a jeden okolo třiceti mu spadl. Roman hlásí čtyři rybičky, jedna snad měla pětadvacet. Martin chytil sedm kousků, ale neměřil je. Zbyšek nás zve do jedné hospůdky na výborné vepřové koleno. Zatím nejlepší zážitek celého dne. Po dobré večeři odjíždíme do vilky a promýšlíme, jak v neděli při závodě co nejlépe obstát.
V půl osmé ráno odcházíme do klubu polských rybářů k losování. Zdravíme se s dalšími rybáři z nedaleké Moravy a s několika reprezentanty Polska. Vylosoval jsem úsek s Romanem a jedním Polákem. Úsek dlouhý asi pět set metrů si závodníci rozeberou mezi sebou a potom během čtyř hodin se libovolně střídají nebo jdou za sebou po proudu a tím pochytají velice dobře celý úsek.
Po dvou hodinách chytání mám jen čtyři podměrečné potočáky, Roman dva pod míru a Polák odchází zklamaně domů. Voda se uklidnila a já konečně boduji potočákem 25,3 cm. Pomalu jdu vodou, sem tam se chytne malá rybička. Konečně něco většího, ale po krátkém boji rybu ztrácím u podběráku. Odhaduji ho okolo třiceti cm, škoda ho.
Navazuji malinkou mušku černou jak uhel a chytám čtyři potočáky stejné velikosti 24,7 cm. Další na suchou má konečně přes míru 25,7 cm. Ještě jsem ulovil dva malé okolo dvaceti tří centimetrů a je tu konec závodu. Pomalu balím pruty, když přichází Roman a nadává, jak mu půl hodiny před koncem spadl potočák kolem čtyřiceti. Máme sbaleno a odjíždíme do vilky.
Petr hlásí hodně malých, ale je bez mírové ryby. Konečně přichází Martin, který si vylosoval místo, kde jsme den předtím trénovali a tak je taky bez ryby. Otráveně balíme a chystáme se na zpáteční cestu domů. Najednou přiběhl Szimala, že si mám jít pro cenu za třetí místo! Byl jsem tak překvapený, že jsem si myslel, že jde o nějaký hloupý vtip, ale nebyl.
Na prvním místě byl jeden z Moraváků, Roman Hopp a v první desítce se umístili čtyři Češi! Závodů se celkem zúčastnilo šedesát tři závodníků. I když se nechytilo mnoho mírových ryb, byl pro mne tento závod úspěšný a všichni jsme byli rádi, že jme se mohli zase po čase pozdravit s našimi polskými přáteli. Škoda toho ztraceného pstruha, stačil by mi na vítězství…
Autor: Milan Čubík
Když mi v polovině únory zavolal kamarád Rosťa Kříž, že jsou 5.března v Polsku na řece Brenici muškařské závody, měl jsem za to, že mu z dlouhé zimy začíná trošku "hrabat". Ale protože mně, L.Rozovi a V.Pavlackém již "hrabalo" určitě, okamžitě jsem reagoval a požádal jsem ho, aby nás taky přihlásil. A to jsem netušil, že nás z Česka bude celkem 11.
Když jsme v neděli ráno dorazili na Brenici, naprosto jsme nevěděli co nás čeká. Trošku to asi tušila parta z Prahy, protože tam v sobotu již trénovala. Něco nám sice vyzradili, ale musím přiznat, že jsem si moc nevěřil.
V restauraci proběhlo losování a následoval rozjezd na úseky. Systém byl takový, že vždy tři závodníci měli dohromady jeden sektor a místo k lovu si vybírali od nejnižšího čísla. Já jsem chytal se dvěma Poláky a protože jsem měl číslo nejvyšší, musel jsem počkat jaký úsek na mě zbyde. V sektoru jsme měli jeden velký splav, poměrně velkou tůň a kaskádu tří malých splávků, které zůstaly nakonec pro mne.
Někde jsem se dočetl, že v březnu jsou dobré barvy fialová, růžová a snad taky nějaká do modra. Navázal jsem tedy "bobše" v uvedených barvách a pustil se do lovu. Spíš to však bylo zoufalé mrskání bobšů do ledové vody a vůbec nejčastěji cucání zamrzlých oček prutu. Asi po patnácti minutách se jeden "sebevrah" spletl a z nějakého důvodu zhltl toho fialového. A co víc, měl dokonce 25,6 cm.
Pak jsem ještě hodinu pokračoval ve stejném způsobu lovu, ale dalšího záběru jsem se už nedočkal. Moji polští kolegové na svých místech nechytili vůbec nic a začali se různě pohybovat po celém sektoru. Toho jsem využil a vlezl jsem do té velké tůně. Naštěstí včas jsem si všiml, že led pode mnou není na kamenech jak jsem se zpočátku domníval, ale že stojím nad dvoumetrovou hloubkou.
Změnil jsem taktiku a na rychlejší intermediální šňůru jsem navázal strýmra zvaného "Bojkovský Duch". Pomalým pocukáváním jsem se snažil nějakého pstruha vyprovokovat a ono se to docela dobře dařilo. Asi za 40 minut jsem chytil 12 pstruhů, ale bohužel ani jeden neměl požadovaných 25 cm. Pak přišel velmi pomalý záběr a já vodil pstruha 50 cm. Vím to proto, že sektorový rozhodčí byl hospodářem na tomto úseku a vyzradil mi, že tam dva takové kousky vysadili. Bohužel jsem s rybou absolutně neměl kam vybrodit a při druhém pokusu vytáhnout jej na led se mi vypnul.
Vodil jsem ho asi tři minuty a měl jsem krásný zážitek, umocněný i tím, že se ukázalo příjemné sluníčko a bylo prostě fajn. Byl jsem sám na sebe dost naštvaný, že mám v boďáku jen jednu rybu a pouze velmi malým uklidněním byloto, že oba moji polští kolegové nechytili ani šupinu. Tak jsem si říkal, že aspoň nebudu úplně poslední. Po čtyřech hodinách rozhodčí odpískali konec. Celkem jsem chytil 17 ryb, ale zapsaná zůstala jen ta první.
Jak jsme se u aut scházeli, začínal jsem tušit, že to nemusí být až tak špatné. Z úseku 3 km totiž nikdo neměl ani tu jednu rybu. Již před vyhlášením bylo jasné, že to bude ještě lepší. Pouze 8 lidí totiž chytilo měřitelné ryby. Celkové prvenství a cenu za největší rybu si odnesl havířovský Roman Hopp za potočáka 43,7 cm na mikronymfu, na třetím místě skončil Honza Pecina, který měl dva pstruhy a oba na sucho. No a já byl s tím jedním sebevrahem sedmý.
Musím říct, že ačkoli se moc ryb přes 25 cm nechytilo, většina závodníku ryby ulovila a hlavně jsme zase byli ve vodě a dělali to, co máme tak rádi a čemu obětujeme čas i peníze bez ohledu na to, že si o nás někdo myslí, že jsme blázni (v tomto případě tak trošku oprávněně).
Po závodě jsem totiž nepotkal žádného závodníka, který by byl nějak výrazně nespokojený.