Autor: Karel Křivanec
I když už od našeho loňského výjezdu na mistrovství světa do Laponska uplynulo hodně vody, mám před sebou stále ještě jeden nesplacený dluh, který se týká pozadí celé akce a hlavně našeho rybaření před vlastním šampionátem. Některé zkušenosti by vás snad i dnes mohly zajímat a tak jsem se je pokusil shrnout do této krátké vzpomínky.
Dosud nepoznaným zážitkem byl pro mne lov lipanů z lodě na jezeru Stenträsket. Ve Švédsku to sice není nic mimořádného, ale pro nás to byly zcela nové zkušenosti a byla možná škoda, že se jedno závodní kolo nekonalo na podobné vodě. Pořadatelé uvedli název tohoto jezera do tréninkových vod s poznámkou "lipan" a tak jsme se tam několikrát vypravili. Loď zde byla pouze jediná a tak ti, co vstávali později, potom museli lovit jen ze břehu.
Už naše první výprava k jezeru dopadla dobře, protože se nám po chvíli hledání podařilo najít loďku u severního břehu a předstihnout tak všechny potenciální zájemce. Bylo to hned na začátku našeho pobytu v Lycksele, kdy jsme hledali s trenérem Jirkou Klímou vhodné tréninkové úseky na rozvodněných tocích v blízkém i vzdáleném okolí. Jedna část družstva trénovala na řece Lögdeälven a druhá část na řece Rusbäcken, ležící nedaleko od tohoto jezera. Měli jsme tedy pár hodin volna a ty jsme věnovali lovu lipanů z lodě.
Nejdříve jsme jí ale museli připravit pro vlastní jízdu, protože byla po minulých deštích plná vody, která vyplňovala i všechny dutiny ve dvojitém plášti tohoto speciálního plavidla a z toho jsme usoudili, že tu asi nikdo z jiných týmů ještě nebyl. Po půlhodině intenzivní činnosti jsme konečně mohli nasednout a vyjet na vodu. To se ale neobešlo bez veselé příhody, když jsem svou rybářskou taškou vytrhl ze dna jakýsi vypouštěcí špunt a loď začala znovu rychle nabírat vodu.
Když jsme se tedy konečně opravdu dostali na vodu, byla první naší otázka, kde vlastně máme lovit, protože jezero mohlo mít výměru kolem 70 hektarů. Opět zapracovaly Jirkovy zkušenosti, když zastavil loďku ve vzdálenosti asi padesáti metrů od břehu, kde jsme naměřili okolo tří metrů hloubky. Bylo zamračené počasí, bez větru a tak se kolem nás sem tam udělalo kolečko. Na jedno takové sebrání Jirka nahodil své zlatohlavé nymfy a pakomáry na pomalé intermídě, párkrát popotáhl a zasekl. Na jeho trojkovém prutu se zmítal lipan přes čtyřicet centimetrů, kterého bez problémů přivedl k lodi a vyháčkoval.
Já se rozhodl pro nenápadnou šedou plovoucí šňůru s dlouhým nástavcem a menšími kuklami pakomárů, ale tato taktika se neukázala jako moc dobrá. Jirkova sestava se zatíženou zlatohlavou nymfou na konci byla mnohem úspěšnější a tak jsem už po půlhodině musel svou sestavu rychle přehodnotit. Dal jsem na konec nástavce něco podobného a pak už se poměr sil vyrovnával, zvláště poté, když začal foukat vítr a vlny mu znemožnily orientovat se podle sbírajících ryb.
Pak jsme začali driftovat přes střed jezera a záběry se docela vytratily. Změřili jsme hloubku a bylo tu 4,5 – 5 metrů vody a tak jsme zamířili k východnímu břehu, kde spadaly skaliska do hlubiny. Ani zde to nebylo lepší, což platilo až do chvíle, než jsme se dostali do rohové zátoky u jižního břehu. Dno tu bylo opět písčité, s porosty vodních travin a tak na sebe úlovky dlouho nenechaly čekat. Chytali jsme opět krásné lipany mezi 40 – 45 cm, i když jich tu nebylo ani zdaleka tolik jako v mělčinách u kotviště loďky.
Když jsme se vrátili zpět do výchozí pozice, tak se na břehu objevila skupinka Francouzů, kterým nezbývalo nic jiného, než to zkoušet ze břehu a byli také úspěšní, což jsme poznali podle jejich vítězného ryku, který se co chvíli ozýval podél celého břehu. Zajímavé bylo, že jsme zde nenarazili na jinou rybu než na lipana a brzy jsme přišli i na to, proč jich bylo tolik v závětří u severního břehu. Všude u trav byla hejnka drobného plůdku, bezesporu také lipánků, kterými se jejich příbuzní nepokrytě živili.
Ještě několikrát jsme sem zajeli, aby se s tímto zajímavým způsobem lovu mohli seznámit i ostatní členové výpravy a já je zpravidla doprovázel na lodi. Situace se pokaždé víceméně opakovala a protože jsem měl už jisté zkušenosti, mohl jsem jim dělat jakéhosi průvodce po jezeru. Chytal jsem teď většinou s pomalou intermediální sklovitou šňůrou a jako nástrahu jsem používal velké a pořádně zatížené České nymfy v zelených odstínech se stříbrnými lesky, což imitovalo drobný plůdek. Jakmile jsme najeli do správného místa u břehu s travinami a dvoumetrovou hloubkou, tak jsem nahodil na deset metrů od lodě, nechal jsem mušky klesnout až na dno a pak jsem je špičkou prutu jen přizvedával a levou rukou zkracoval šňůru. Záběr byl téměř jistý a přišlo i pár dublet. Za jedno chytání to mohlo být okolo patnácti pěkných lipanů na osobu.
Jen jednou jsem byl ve vlnách chvíli úspěšný i na horní přívěsnou mušku, kterou byla Invicta, tedy tradiční jezerní vzor pro pstruhy obecné. Bylo to u východního břehu ve chvíli líhnutí chrostíků. Chlapci si několikrát dobře zachytali i na hladině na velké "šatlkoky" a Šeďa byl úspěšný i na jeho zajícové lury. Jednou odpoledne museli chytat ze břehu, když se loďky zmocnili Francouzi a stát po prsa v ledové vodě byla práce tak akorát pro Pavla, který přeci ještě něco ulovil v mnohokrát prochytaném pásu u severního břehu.
Nepodařilo se mi sice zjistit, proč bylo toto jezero osídleno prakticky výhradně lipany, ale mohlo to být i tím, že se v něm stéká několik potoků, které z něj vytékají u západního břehu jako malá říčka, kterou sem nejspíš pravidelně na jaře přitahují třecí hejna lipanů a ti zde zůstávají po zbytek léta. Je zajímavé, že se nám nepodařilo ulovit lipana pod 35 cm a přitom bylo všude hodně lipaního plůdku, jehož drobná velikost zase neodpovídala polovině srpna a nenasvědčovala tomu, že by takovéto rybičky mohly přečkat zimu. To vše ovšem posuzuji podle našich poměrů a proto nemohu vyloučit, že by to v Laponsku nemohlo fungovat jinak.
Má druhá laponská vzpomínka se týká jedné naší výpravy s Jirkou a Šeďou. Původně jsme si vyjeli do silných proudů pod malou hráz na řece Umeälven nad Lycksele, které jsme tu včera obdivovali. To jsme ale ještě netušili, že ony proudy existují jen ve chvílích, kdy nepracuje místní hydroelektrárna, která jinak sebere všechnu vodu a odvede jí krátkým kanálem pryč. Po tomto zjištění jsme pokračovali k nedalekému jezeru Stonträsket, které bylo pořadateli šampionátu označeno jako pstruhové.
Našli jsme ho bez obtíží, ale museli jsme se rozhodnout kde budeme lovit. Zvolili jsme jakési molo u výtoku, kde byl typický čtvercovitý dřevěný přístřešek se sedačkami a jedním ohništěm uprostřed budky a dalším venku. Jako ohniště sloužily betonové skruže, která byly vyplněny balvany. Takovéto přístřešky staví správa toku a můžete je najít hojně podél všech větších řek, kde slouží jako úkryty pro rybáře před nepohodou. Ve Švédsku je nikdo neničí, protože tam ještě žijí lidé spolu s přírodou.
Pozorovali jsme dosti dlouho vodní hladinu, na které se neudělalo ani kolečko a pak jsme se rozhodli zajet až ke přítoku do jezera, jehož výměra mohla být asi 20 hektarů. Našli jsme cestičku k jezeru a prošli kolem typické švédské chatičky až k vodě a znovu jsme zkoumali hladinu a opět nic. Bylo nám to trochu divné, ale nechtěli jsme se už podruhé vzdát a tak jsme se rozhodli vrátit na původně vyhlídnuté místo, kde se dalo dobře házet.
Když jsme šli kolem oné dřevěné chatky s otevřenými okenicemi, chtěli jsme se alespoň oknem juknout dovnitř a já vzal zkusmo za kliku. Bylo otevřeno! Zamrazilo mě v zádech a dostal jsem strach, že dělám něco nedovoleného a někomu lezu do chaty, ale zvědavost byla silnější a my přece neměli žádné špatné úmysly. Vstoupil jsem tedy dovnitř a rázem jsem pochopil nepochopitelné. Byla to jakási turistická chata pro náhodné návštěvníky, s dřevěným lůžkem, jednoduchými kamny, stolem se židlemi a základním kuchyňským vybavením. Na stole byla kniha návštěv a v kamnech třísky připravené na podpal.
V tu chvíli jsem zalitoval, že nejsem Švéd a stejně ohromení byli i mí přátelé. Jak dlouho by takováto chatka sloužila u nás? Teď jsem si vzpomněl na Masarykovo heslo, které znělo celou První republikou: "Nebát se a nekrást!", které bylo později zparafrázováno a zkráceno až do současnosti na pouhé: "Nebát se krást!". A byla to silná rána pro naší národní hrdost, kvůli které jsme neváhali jet závodit až do Laponska.
Vrátili jsme se tedy schlíple k výtoku z jezera a chystali se to zde namočit. Tedy já a Šeďa, protože Jirka ani nerozbalil prut a pustil se hned do hledání hub. Bylo mi to divné, protože jindy jde do vody mezi prvními a vlastně to bylo vůbec poprvé, kdy se rozhodl vyčkat, což bývá má oblíbená taktika. Nastoupil jsem na molo a začal házet s plovoucí šňůrou a mokrými muškami. Při dotahování prvního hodu vyrazil z pod mola dvaceticentimetrový okoun a měl jsem první úlovek. Změnil jsem tedy sestavu a na konec jsem umístil černou zlatohlavou nymfu a prakticky na každý hod pak přišel záběr od okouna. Házel jsem je na břeh a Jirka je zde hned kuchal. Když jich bylo asi dvacet, tak jsme pískli na Šeďu a zabalili to. Pstruhů tu bylo asi jen velmi málo, takže nemělo cenu se zde zbytečně trápit a ztrácet drahocenný čas.
Naší náhradní vodou pro tento den byla ještě řeka Malan, ležící asi hodinu jízdy od Lycksele. Jeli jsme do míst, kde končil pro Láďu šampionát 2001, který mu přinesl zlatou medaili v jednotlivcích a tak jsme chtěli to místo najít, protože to nebylo vůbec jednoduché. Potkali jsme tu opět naše známé soby a našli tu správnou cestičku v lese, která nás přivedla až na ono posvátné poslední místo s číslem dvacet.
Začali jsme však lovit ještě na původní devatenáctce a při vysoké vodě to bylo velmi složité. Nikdo nemohl nic chytit, až jsem na obrovskou mokrou májovku ulovil dva lipany. Chlapci pak sešli na původní Láďovo místo a dostali se do ryb, takže byli ve svém živlu. Asi po hodině jsem přišel po břehu až k nim a zabrodil do míst, kde jsem se už viděl plavat ouško. Proud byl tak silný a na dně byly tak velké balvany, že jsem po ulovení dvou dalších lipanů na nymfu hodně dlouho bojoval o holý život, než se mi podařilo dostat znovu ke břehu.
Láďa stál na "své" parketě a jako Kubelík tahal lipana za lipanem. Zde platily jeho dlouhé nohy, protože ten hluboký proud by tu ustál jen málokdo. Pod ním chytající Jirka se mi kamsi ztratil a tak jsem s obdivem sledoval mistrovský lov a počty chycených lipanů šly do mnoha desítek. Když jsem se jakž takž vzpamatoval, chtěl jsem také něco odchytit, ale neměl jsem svůj den a když se mi podařilo vypaběrkoval pár lipanů, šel jsem hledat Jirku.
Ten byl v klidné zátoce za ostrovem a bylo jisté, že tam opravdu není na lipanech. Jakmile mě uviděl, hned něco volal, ale nebylo mu rozumět. Podíval jsem se pozorně a on právě zdolával něco velkého. Na jemném trojkovém prutu držel u břehu rybu, která se plácala ve vodě a pak vyskočila k obloze a byla pryč. "Štika, dobrá osmdesátka," sděloval mi Jiří "a před chvílí mi utekla ještě větší. Nemáš nějaký drátek nebo lanko?", zněla jeho prosba. Zalovil jsem ve vestě a vytáhl speciální drátek na štiky od firmy Klíma, který mi daroval vloni na podzim. "Měl jsem na prutu pět štik a všechny mi to ukously", sdělil mi kamarád a já mu věřil, protože vím, že si nevymýšlí.
Na tom by nebylo nic tak divného, kdyby se nejednalo o tak malou a zdánlivě zcela bezvýznamnou boční zátočinu s mělkou tůní. Bylo to jen jakési klidné místo za ostrovem, do něhož se vracel z hlavního toku zpětný proud a svou roli mohla tato tůň hrát jen za velké povodně, kdy sloužila jako úkryt pro ryby vytlačené z hlavního toku. To byl asi i důvod, proč byla nejhlubší místa této zátoky bezprostředně u břehu, kde je vymlel příbřežní proud, kterým se voda vracela zpátky do řeky a který byl nyní skoro celý zarostlý vodním rostlinstvem.
Jirka si navázal na konec nástavce kousek svého štikového drátku, vybral si v mé jezerní krabici bílého zonkera a vydal se na další lov. Mezitím za námi přišel i Šeďa, který už byl dostatečně zmrzlý z ledové vody a měl obavu, aby se v té divočině neztratil. Jirka lehce máchl svým oblíbeným devítistopým SLT proutkem a nahodil zonkera ze břehu do oka mezi travami a dřív než jsme se vzpamatovali, měl na prutu další mírovou štiku!
To mne vyprovokovalo k akci, protože jsem to také chtěl zkusit. Štiky jsem na strímra chytl jen asi dvě ve Vltavě pod Rožmberkem a teď byla najednou výborná příležitost vylepšit si hodně hubenou bilanci. Lov ze břehu se mi zdál jaksi méněhodnotný a tak jsem zalezl do tůně z druhé strany až za vodním rostlinstvem a zkoušel strímrovat klasickým způsobem na volné vodě. Bylo to ale na nic, protože tu ty štiky prostě nebyly. Přišel jsem na to asi po dvaceti minutách a tak jsem se rychle vrátil na ono nejlepší místo, kde měl Jirka předtím pět záběrů.
Nahodit zde šlo tak asi na pět metrů a okno mezi přesličkami bylo asi třímetrové, takže mi nezbylo než jiného, než chytat poněkud ponižujícím způsobem na třepanou, tak jako jsem to předtím viděl u kolegy. Po nahození jsem přizvedl špičku prutu a potřepával zonkerem těsně pod hladinou. Nejednou se klidná voda zavlnila, já podvědomě přisekl a už jsem se přetahoval asi s kilovou štikou, která byla kousek přes naší míru. "Dnes budou k večeři okouni se štikami", zavolal jsem na Jirku a přinutil ho vzít i jeho další úlovek. Ještě chvíli jsem pak potřásal strímrem v onom kouzelném očku a opět přišla štika ze stejného ročníku. Jen ty dvě staré už si asi daly pozor...
Má poslední loňská vzpomínka na Laponsko se týká řeky Vindelälven, která je v okolí Lycksele rozhodně největším lipanovým tokem. Nejednou jsme zde lovili pod lososími peřejemi u Märdselforsen a i když tu bylo hodně lipanů, nebyly to ryby o nic větší než kdekoliv u nás. Párkrát jsme si také dali lehké občerstvení v kavárničce u peřejí, které se zde říká Kaffestuga, kde byla táž majitelka, pani Ulla Holmström. V tomto případě jsme ale zas mohli litovat Švédy my, protože zdejší hospůdky vypadají z hlediska sortimentu tak, jako vypadaly ty naše před 15 – 20 lety.
Tentokrát jsme se ale rozhodli, že se vypravíme hodně vysoko proti proudu Vindelälven, až do míst pod horami u hranic s Norskem. Od různých přátel jsme se doslechli o kempu v Ammarnäs, kde se loví pstruzi jako polena a tak jsme to chtěli s Jirkou alespoň vidět, protože na vlastní lov jsme měli necelé tři hodinky. Zajeli jsme proto prvně do rybářského centra v kempu, kde jsme mohli nahlédnout do jakési knihy úlovků. V každém týdnu tu byl zápis o ulovení jednoho či několika pstruhů v rozpětí tří až pěti kilogramů a ti rekordní byli ještě větší.
Nejvíce mě zarazilo, že u všech velkých ryb byla poznámka, že byly uloveny na suchou mušku. Chvíli nám trvalo, než jsme se v těch všech informacích zorientovali. Museli jsme zavrhnout doporučení od Rumunů, vydat se na horní tok, kde měli před pár dny přímo neskutečné zážitky a tak jsme se rozhodli vrátit se pod jezero Gautsträsk, kde byly uloveny všechny rekordní ryby z nedávné doby. Dva horní pooly byl obsazeny a tak jsme sjeli ještě o kousek níže a rozhodli se to tam na chvíli vyzkoušet.
Naše volba padla na zlom veliké rozlitiny do proudu a i když tu řeka byla již mnohem menší, stále se ještě nedala přebrodit. Nastoupili jsme do vody a začali strímrovat. Vzhledem k tomu, že jsem myslel na pstruha přes 60 cm, tak jsem nasadil velkou napodobeninu vranky. Jirka zvolil mušky o poznání menší a tak vytáhl pár lipanů, zatímco já zůstal bez záběru. Po půl hodině jsem začal měnit strímry a zonkery, ale nebylo to nic platné a po dvou hodinách lovu s potápivou šňůrou v balvanitém proudu jsem byl hotový.
Dali jsme si krátkou pauzu a pak jsme se přesunuli na vtok do rozlitiny, která měla dobrých osm hektarů. Začali jsme v prvním vývaru pod proudem a opět vůbec nic. Bylo nám nyní jasné, že pstruhů je tu jako šafránu a všechny ty trofejní úlovky musí být migrující jezeráci, vytahující sem do tření z různých jezer na toku Vindelälven. Do konce naší výpravy už zbývala jen půlhodinka a tak jsem se už jen tak brouzdal krajem vody a pozoroval cvrkot na hladině.
Z travin jsem vyplašil asi pěticentimetrové okounky a letošní štičku, kteří zamířili kamsi do tůně. Jen Jirka dál vytrvale promrskával vodu a byl zrovna asi dvacet metrů nade mnou na vlastním začátku oné velké rozlitiny. Najednou jsem ho uviděl v podivném postoji s ohnutým prutem, jak bojuje s něčím pořádným. Ryba jela po proudu, pak se obrátila u hladiny a byla pryč. Asi dvoukilový pstruh se spletl a aspoň chvilku nás napínal, než nám dal zase vale. Ale i tak to byl krásný zážitek, i když jen po čertech hodně krátký!
Ještě chvíli jsme to tam protahovali, ale už bez výsledku. Pro chytání těchto trofejních ryb bude asi třeba hodně trpělivosti a hlavně by to chtělo mít víc znalostí o jejich stanovištích, protože ono místo bylo přímo klasické odpočívadlo. Kdybych se sem ještě někdy dostal, tak bych se snažil zjistit si všechny potřebné informace a pak bych objížděl všechna ta horká místa a asi by přišla na řadu i nějaká velká suchá muška. Lov těchto táhnoucích pstruhů bude asi jako čekaná na srnce a tomu bude třeba celkově přizpůsobit taktiku a hlavně by to chtělo mít hodně času, protože takový úlovek jistě stojí za trochu víc námahy. Z Ammarnäs jsme odjížděli snad o něco chytřejší a s přáním se ještě někdy vrátit...