Autor: Karel Křivanec
Je to už dlouhých patnáct let, co se Češi prvně stali mistry světa. Stalo se to ve Walesu na řece Dee a pstruhové přehradě Llyn Brennig a dodnes na to u nás vzpomínáme s velkou nostalgií. Když jsme sem znovu přijeli letos na začátku října, bylo tu ještě mnoho pamětníků této světové muškařské události, po které se prvně objevil dvojjediný pojem "Česká nymfa" , který v sobě zahrnuje jednak všeobecný vzor mušky a pak také muškařskou techniku, dnes přiléhavěji zvanou "krátká nymfa".
To vše se mi honilo hlavou, když jsme jeli v noci po dálnici z Birminghamu do Llangolanu, kde jsme měli domluvenou schůzku s hlavním pořadatelem, který nám slíbil ukázat řeku, na které se bude o víkendu 22. – 23. října konat Evropský mezinárodní závod v lovu lipanů. Ken Bathers, tak se ten chlapík jmenoval, nás přijal velmi srdečně a rovnou nás zavezl k jeho Dee, kde na nás čekal průvodce Peter Davidson, který nám měl být nápomocen. Znali jsme ho už z MS na Slovensku, kde chytal v dresu Anglie. Kromě jeho rybářských kvalit je také perfektní fotograf, což mnohokrát předvedl právě při těchto závodech.
Protože byl součástí našeho programu také trénink na Llyn Brenig, museli jsme se rozdělit, neboť tato nádrž leží asi 40 km severozápadně od Llangolanu. V případě velké vody na River Dee se totiž právě tato přehrada měla stát náhradní vodou a v posledních letech na ni také několikrát došlo, protože letošní závody už slavily své patnácté narozeniny. Nechali jsme tedy na místě auto s Jájou, Davidem a Pepíkem a pokračovali jsme proti Dee k vesnici s krkolomným názvem Cerrig-y-Drudion.
Po půlhodině jízdy jsme se ubytovali v malé vísce Cefn Brith na farmě s názvem Tyddyn Bychan v severním Walesu, odkud je to k přehradě jen asi pět mil. Toto místo jsme znali dobře už z roku 1999, kdy jsme tu vybojovali druhé místo ve waleské větvi lodní jezerní soutěže Perregrine. Majitelka ubytovny Lynda Parkerová se divila, že už je to šest let, co jsme zde nocovali, ale jinak tu skoro vše zůstalo při starém, jen na dvoře vyrostl jakýsi kruhovitý altán kolem upraveného ohniště.
Rychle jsme se ubytovali a už jsme jeli k největší pstruhové nádrži ve Walesu, jejíž zarybnění je opravdu velmi dobré. Byli jsme tři a museli jsme se vtísnit do jedné lodě, ale počasí bylo přívětivé a tak jsme s tím neměli žádné velké problémy. Nezdržovali jsme se ničím a namířili si to přímo k ostrovu na konci nádrže. Před šesti lety to bylo "horké místo" a dosud ještě nevychladlo, protože tu křižovalo několik dalších lodí a na obou březích bylo také několik muškařů. Se Šeďou jsme zavzpomínali, jak tu tehdy přišel o vítězství v onom závodě, když měl jako první ulovený limit osmi ryb a nepřesvědčil se, že jeden duhák je pod míru.
Tentokrát bylo méně vody a tak za ostrovem bylo v prosluněném podzimním počasí místy vidět až na dno. Šeďa nasadil své oblíbené zajícové lury a brzy měl první záběry a úlovky. Také Martin byl s jinými atraktory úspěšný, ale já chtěl mermo mocí chytit něco na plůdkové napodobeniny, protože říjen bývá jejich časem. Tento předpoklad však zcela selhal, patrně nejspíš proto, že jsme zde na žádný potěr nenarazili a asi tu ani nic takového není, což je světlá výjimka na podobných nádržích ve Velké Británii.
Ještě chvíli jsem zkoušel plovoucí myši a různé velké mušky, než jsem se rozhodl zjemnit nástavec a sáhl po zlatohlavé napodobenině schránkového chrostíka, kterému se tu říká Stick Fly. Muška šla s pomocí sklovité intermediální šňůry rychle ke dnu a při druhém nahození mi jí pod lodí vzal slušný duhák s pěkně dorostlými ploutvičkami a fialovými boky. Byl to tedy už rezident a nikoli žádný čerstvě vysazený hlupáček. Do konce lovu už moc času nezbývalo, ale i tak jsem vytáhl dvě další podobné ryby okolo 45 cm a jednoho duháka jsem ještě ztratil. Záběry přišly během poskakování této larvy po dně a při jejím následném zdvihání. Na přívěsech jsem vyzkoušel nejrůznější přirozené vzory a úspěch přišel až na menší (14) kuklu černého pakomára Black Buzzer, se základy křídel vytvořenými z CDC peří. Chlapci v lodi měli sice úlovků více než já, ale od doby změny taktiky a zeslabení fluorkarbonových návazců to už bylo jen ve prospěch mých mušek.
Říční parta dorazila na farmu až po setmění, protože Jája nenašel odbočku do naší vísky a tak asi hodinu bloudili po tmě po okolních kopcích, než je jeden hodný člověk navedl správným směrem. I tak jsme se od nich dozvěděli, že Dee je pěkně zvednutá, ale úlovků zaznamenali dost, hlavně na nymfy ode dna, jinak ani chytat nešlo. Vedle lipanů se chytilo i dost potočáků a lososích strdlic, ale tyto ryby se nebudou při soutěži hodnotit, protože jedině lipan je tou rybou, kvůli niž se konají tyto závody. První závěr zněl, že žádný lehký závod to nebude, ale hodně tvrdá práce s nymfami u dna.
Další den byl čtvrtek a tedy poslední povolený trénink na závodních úsecích, které si šli zkusit Šeďa s Martinem, takže na jezeru jsme byli čtyři ve dvou lodích a opět jsme křižovali kolem ostrova. Směr větru se změnil a foukal šikmo od hráze, takže se ryby vyskytovaly velmi blízko před ostrovem. Byl jsem v lodi s Jájou a druhou posádku tvořili Pepa s Davidem. Ti driftovali po celé zadní ploše přehrady před pro rybáře uzavřenou přítokovou oblastí a tak jsme na ně moc neviděli. Jen v poledne je velké vlny zahnaly na ostrov tak nešťastně, že je musel vyprošťovat rychlý motorový člun, bez jehož pomoci by tam asi bídně zahynuli.
Ráno jsem si všiml, že se líhnou pakomáru a tak jsem použil včerejší taktiku. Na konec čtyřmetrového nástavce jsem dal zlatohlavou Stick Fly a na oba přívěsy černého pakomára. První ryba přišla na koncového schránkového chrostíka se zeleným tipem a za ní pak dvě další vzaly pakomára na prostředním přívěsu a pak přišla ještě jedna na koncovou mušku. Neházel jsem dál než deset metrů před loď a tím jsem zvýšil produktivitu této metody, která se dost podobala lovu na krátkou nymfu, ale z lodě.
Jája chytl pár čerstvě nasazených duháků na lury a po obědě se mě zeptal, zda by neměl přejít na hladinu, na které se velmi ojediněle objevila ryba. Řekl jsem mu, že o tom už delší dobu uvažuji a vybídl jsem ho k vyzkoušení "šatlkoků". Nasadil dva napodobující Lake Olive a během chvíle chytl dva domorodce. Před třetí jsem se rozhodl i já, že to zkusím na hladině, ale navázal jsem menší tiplici (Daddy long Legs). Hodil jsem jí na hladinu a ještě si srovnával šňůru, když se přede mnou rozstříkla voda tak, že jsem se lekl a upráskl si pěknou rybu.
Tento záběr mne tak navnadil, že jsem až do konce vydržel u tiplic. Měl jsem ještě osm záběrů a jen jednu rybu jsem chvíli vedl, ale byla nejspíše jen podseknutá. Házel jsem do deseti metrů od lodě a tak jsem mohl pozorovat i to, jak opravdu velký duhák pronásleduje mou mušku na zvedající se vlně, ale nic z toho nebylo. Určitě jsem nesekal předčasně, ale asi jim něco na těch muškách vadilo, protože byly poněkud odlišné od té první, o kterou jsem přišel. Můj parťák chytl ještě několik duháků, ale neměl zdaleka tolik záběrů co já.
Hoši, co se vrátili ze řeky, si také pochvalovali dobrý rybolov. Úlovků sice zdaleka nebylo tolik, jak předvídali místní rybáři, ale bylo to asi zvýšeným vodním stavem. Pomalu jsme si začali ujasňovat taktiku a bylo zřejmé, že zlatohlavé nymfy jsou zde už hodně prozrazené a tak se bude muset přejít na něco méně nápadného. Přes noc však hostě pršelo a déšť neustal ani ráno, takže jsme už vyhlásili odpočinkový den, protože to vypadalo na celodenní lijavec. Nějak jsme zapomněli, že zde se počasí mění velmi často a tak jsme museli zrušit celodenní klid a vyhlásit poplach, protože déšť ustal jak švihnutím kouzelného proutku.
Jája, Šeďa a Martin jeli na řeku a zbytek výpravy pak znovu na jezero. Bylo zataženo a vítr foukal opět od hráze. Pepa si chtěl vyzkoušet břehové chytání a tak jsem zůstal na lodi s Davidem a už jsme si to fičeli přímo k ostrovu. David byl u kormidla, já házel padák a driftovali jsme z dosti velké vzdálenosti směrem k ostrovu. Ne vždy se nám drift povedl navést do ideální stopy, ale když se povedl, tak byla má sestava "vražedná".
Dnes jsem už nic nezkoušel a neměnil a výsledkem bylo šest pěkných rezidentních ryb v podběráku a tři ztracení u lodě. David chytal nejdříve na lury a pak se mě snažil napodobit, ale neměl nic tak těžkého, aby mu to dobře fungovalo a tak vytáhl dvě ryby a něco mu taky uteklo. V jednu chvíli nás zahnaly vlny nebezpečně blízko k ostrovu a pak jsem při manévrování naší lodi přišel o konec rychlé intermídky, která se natočila do lodního motoru. Předělal jsem to tedy na plovoucí šňůru a bylo to minimálně stejně tak dobré. Po příjezdu k rybářské chatě jsme zjistili, že Pepa vytáhl ze břehu jednoho duháka a jeden mu spadl.
Říční skupinka se vrátila v optimistické náladě, protože v úseku pod silničním mostem nad Corwenem chytili několik lipanů kolem 45 cm. Řeka se však po nočním dešti začala zvedat a kalit. To bylo patrné také v úseku kolem Chain Bridge Hotelu v Llangolanu, kde večer proběhlo losování. Jak se ukázalo, vedení závodu přidělilo každému družstvu specifické označení, takže náš první tým ve složení Jaromír Šram, Vladimír Šedivý a Martin Drož se jmenoval The Coachmen a druhý tým pak Corixca's, což by se asi mělo přeložit jako Znakoplavky, i když se mi zdálo, že by to mělo být spíše Corixa's.
Moje slabé znalosti angličtiny nedovedou vysvětlit to nadbytečné "céčko" v názvu, ale kdoví, možná to byla jen gramatická chyba pořadatelů, protože jsme byli ve Walesu a ne v Anglii. Tento náš druhý tým byl vytvořen trochu narychlo, když dva stálí reprezentanti nemohli jet a tak byl v sestavě David Šeba a bratři Josef a František Hanákovi, kteří si hradili své náklady sami. Jejich účast měla i svou praktickou stránku, protože ze vzniklé úspory jsme mohli vyslat v listopadu šest našich úspěšných juniorů na břehové závody v Lucembursku a Belgii.
Při večerní poradě před závodem se ukázalo, že se prezentovalo patnáct tříčlenných týmů, vedle dvou našich to byly dva týmy z Belgie, šest týmů Angličanů, čtyři z Walesu a jeden z Ostrova Man. Mezi Angličany jsme zaregistrovali také dvě juniorská družstva, jejichž členové byli v létě u nás v Rožmberku a nechyběla mezi nimi ani sympatická Lisa Isles. V těchto těžkých závodech sice neměli tito junioři moc velkou šanci, ale byla to pro ně určitě odměna a jisté povzbuzení do dalšího tréninku. Během dvou hodin naší večerní porady stoupla voda v Dee o dalších dvacet centimetrů a ještě více se zakalila. Všichni čekali co to udělá do rána a začala se rýsovat otázka, zda nedojde k přeložení závodu na Llyn Brennig.
Naštěstí už dál v noci nepršelo a tak jsme ráno mohli zaznamenat zvýšenou hladinu jen asi o šedesát centimetrů proti normálu a také barva vody byla ještě přijatelná. Specifikou tohoto závodu je také kontrolní systém, který obstarávají závodníci soupeřících týmů. Každé družstvo získalo úsek dlouhý asi 300 metrů a v něm lovili dva členové téhož týmu a třetí pak dělal rozhodčího sousedům. Vzhledem k tomu, že se loví na tři kola po třech hodinách, tak má každý závodník dva závody a jednou dělá rozhodčího. Lovilo se způsobem chyť jak umíš, jen háčky bez protihrou byly povinností a uznával se jen lipan od 20 cm celkové délky.
Vzhledem ke značným vzdálenostem mezi jednotlivými úseky jsem se musel rozhodnout, který z našich týmů budu sledovat. Volba padla na Znakoplavky, protože jejich stanoviště se nacházelo pod úsekem, do kterého měli odpoledne přijít naši Kočí a tak jsme mohli získat nějaké poznatky k tomu, jak a kde zde potom lovit. Náš ranní úsek v sektoru B byl označen sektorovým rozhodčím jako cvičná voda s dobrou obsádkou velkých lipanů, tedy velmi dobré místo, na které nastoupili David s Pepíkem, zatímco Franta dělal rozhodčího Angličanům.
Toto stanoviště začínalo klasickou větví nad vodou, za níž bylo klidní místo a pak následoval asi padesátimetrový proud, který vyzníval do táhlé tůně s mírnou zatáčkou, na jejímž konci byl opět proud. Po prohlídce stanoviště nastoupili naši v horní proudnité části. David zvolil těžkého jiga na konci a nad něj umístil dvě české nymfy, Pepík pak chytal kousek pod ním na tři "bobše". Vše barevně směřovalo do růžové, velikost háčků byla obvykle 12 a síla fluorkarbonového konce 0,16 mm.
Začátek nebyl moc optimistický, protože Davidovi spadl po pěti minutách lovu z háčku pěkný lipan a pak se dost dlouho nic nedělo. Asi po dvaceti minutách se ohnul Pepíkův prut a už měl v podběráku prvního lipana. Bylo to v ideálním místě, kde se proud zklidňoval do tůně a za pět minut tu měl další úlovek. Nebyli to však žádní obři, ale patrně dvouleté ryby kolem 28 cm. Po hodině lovu jsme tedy měli dvě ryby a to nebylo za daných podmínek vůbec špatné. Krom toho se občas ulovil nějaký potočák, dost jednoletých lipanů a také lososí mládež, které se říká paar.
Pak přišel na řadu konečně David, který vytáhl z hluboké vody většího lipana, ale Pepík znovu kontroval a opět na "růžového buzeranta" kousek pod hladinou. Byl jsem zrovna zkontrolovat Angličany nad námi, kteří se tu stále trápili bez úlovku, když se přihnali pořadatelé a tvrdili, že naši jasně vedou a chtěli je vyfotit v akci s rybou. Bohužel se to ale nepovedlo, protože oba závodníci už byli v hluboké části dlouhé tůně a tam se záběru nedočkali. Dal jsem jim pokyn aby zrychlili a pochytali proud na konci úseku.
Tato úloha připadla Davidovi, což se ukázalo jako špatné rozhodnutí, protože v jeho způsobu vedení nymf lipanům něco nevyhovovalo a tak zde nechytl nic. Odpoledne tu ale jedno Waleské družstvo vytáhlo dva lipany, které jsme jim tam neměli jen tak nechat. Naši se pak vrátili do horní části svého úseku a Pepík nad větví ztratil jednoho lipana a další dva vytáhl ve svých oblíbených místech u starého mlýna. Jak jsem později zjistil, každému z našich spadl ještě jeden lipan během doby, kdy jsem je nesledoval.
Angličané nad námi z týmu Blue Charms přece jen nebyli bez úlovku a Gary Hedges chytl lipana 39 cm, který byl pro ně velmi důležitý. Naši tedy vyhráli tento sektor B, zato The Coachmen byli v sektoru A bez úlovku. Vylosovali si druhé stanoviště, což byla hluboká lososí "žumpa", ve které se vůbec nedalo brodit a tak se s tím nevyrovnali, protože ve dvou následujících kolech se tam přeci jen po jedné rybě chytlo. Jsem si přesto jist, že Jája se Šeďou udělali pro úlovek vše, ale s hodnotitelnou rybou se prostě nepotkali. Někdy je potřeba mít také hodně štěstí a to jim tentokrát chybělo.
Po obědě začala voda pomalu po centimetrech klesat a chvílemi se ukázalo i sluníčko. Zůstal jsem v sektoru B a čekal na příjezd Kočích, kteří nebyli po ranním kole v moc dobré náladě, protože na místě pod nimi byli Walesané (Coch Y Bondhu) druzí se třemi lipany a pod nimi lovící Belgičané z týmu May Flies vyhráli sektor se čtyřmi úlovky. Jejich nálada se nezvýšila ani poté, když slyšeli o ranním trápení Angličanů na jejich stanovišti a když Martin zjistil, že si vylosovali právě to místo, kde byli ve čtvrtek trénovat.
Během 48 hodin se však situace otočila a z dobrého místa byl těžko chytatelný proud a nechytatelné hluboké jámy na jeho konci. Když byli po polovině druhého závodu bez úlovku, tak se rozhodli přebrodit řeku a dlouhonohý Šeďa přetáhl Martina přes hluboký proud. Ten se hned hnal do důvěrně známých míst na konci úseku, ale chytat se tam ještě nedalo. Vyhnal jsem ho tedy proti vodě na samý okraj jejich stanoviště, kde byla u levého břehu krátká mělčina, ve které Martin chytl asi na třetí náhod lipana 35 cm a to bylo u druhého břehu vše.
Chlapci ještě chvíli běhali v proudech, ale tam ryby nereagovaly a jediná šance byla v nějaké klidnější vodě u břehu. Ke konci závodu se proto stáhli do míst, kde měli ráno úlovek Angličané a naši se tu střídali ve dvou malých zátokách. Šeďa po dlouhém prošení přemluvil jednoho lipana, kterého však po záseku jen nadzvedl k hladině a ztratil. Pak si sem stoupl Martin a prochytával to místo centimetr po centimetru a neustále měnil mušky. Vyzkoušel také systém muška-splávek a když nasadil černou mikronymfu, tak mu jí ten lipánek sebral. Byl z toho druhý zápis do bodovací karty, ale to bylo vše a tedy jen třetí místo v sektoru, protože pod námi lovící Waleský tým Coch Y Bondhu měl o rybu víc.
Naše Znakoplavky se dostaly odpoledne v sektoru C do hlubokého proudu, ve kterém byly po třech hodinách bez ryby, stejně jako dva další týmy v tomto úseku, kde měli úspěch jen Blue Charms na C1 se čtyřmi úlovky a Greenwell Persuaders England s jednou rybou na C4. To byla pro nás potěšitelná zpráva, protože právě na místo C 1 půjdou zítra naši Kočí. V čele soutěže se po dvou kolech usadili závodníci May Flies Belgium se dvěma jedničkami, následovaní kolegy z týmu Iron Blues Belgium se součtem umístění 3.
Nedělním ránem se prokousávalo z mlhy sluníčko, když jsme jeli směrem po proudu Dee do sektoru C. Museli jsme také projet pod vysokým kamenným mostem, který překlenoval možná v kilometrové vzdálenosti otevřené říční údolí. Ukázalo se však, že to nebyl most, ale jakýsi akvadukt, ve kterém tekla malá řeka a po ní jezdily výletní lodě s turisty, kteří cestovali v důmyslném systému říčních kanálů, které spojují řadu míst v Anglii a Walesu. Hned mě napadlo, že takto by se daly jednou vybudovat lososí přechody i přes ty naše nejvyšší přehrady vltavské kaskády, což je pro nás údajně zatím neřešitelný technický problém.
Z malého parkoviště jsme šli ještě dost daleko přes přilehlé pastviny se stády ovcí a přelezli jsme při tom několik plotů, než jsme přišli na naše místo, které se nám velmi líbilo.
Dnes lovili Jája s Martinem a Šeďa kontroloval tým Coch Y Bondhu Wales, v němž byli jeho kamarádi, kterým dělal průvodce při loňským mistrovstvím světa na Slovensku, kde dostali lekce z českého nymfování. Jejich místo bylo to, kde včera nuloval náš druhý tým a tak jsme byli zvědaví, jak to zvládnou naši přátelé z Walesu.
Hned na začátku jsem se vypravil na stanoviště Belgičanů, abych zjistil jejich systém lovu. Musel jsem jít poměrně daleko, než jsem se k nim propracoval přes několik pastvin, ale stálo to za to. Ve vodě byli Christian Jadouille, který lovil s koncovým těžkým jigem, na prostředním přívěsu měl malou nymfičku a na horním parašut jepici jako splávek. Pod ním lovil Tony Perin a jeho sestava byla velmi překvapivá. Pod horní muškou-splávkem měl dvě nymfičky, které byly velmi blízko u sebe, rozstup mezi muškami byl tak 20 cm, protože zde nebylo třeba dodržovat minimální padesáticentimetrový rozestup, který důvěrně známe z mezinárodních pravidel. Sledoval jsem je jen chvíli, jak pomalu postupují proti vodě, ale protože to bylo hned na začátku závodu, tak se dalo předpokládat, že nastoupili s tou taktikou, která se jim osvědčila už včera.
Vrátil jsem se tedy k našim, abych jim sdělil tyto noviny a čekal jsem, kdy chytnou první rybu. Jája byl kdesi nahoře ve vodě a Martin lovil u břehu, takže hned přizpůsobil svou taktiku a brzy vytál prvního lipana. Během závodu pak střídal toto jemné chytání s muškou-splávkem a jemné české nymfování s vlascem o průměru 0,12 mm a dokázal vytáhnout 5 lipanů, zatímco jeho kolega lovil klasickou krátkou nymfou v proudech a měl 3 úlovky.
S osmi rybami jsme konečně vyhráli tento sektor, druzí byli Belgičané, když všech pět úlovků měl Tony Perin a třetí byli s pěti rybami Coch Y Bondhu Wales. Ti byli dvě hodiny bez úlovku, pak vymodlili jednoho lipana a v poslední půlhodince, po náhlém poklesu vody, najeli do toho proudu lipani a naši soupeři chytli ještě 4 ryby. Šeďa se domníval, že na to mohla mít vliv i ta skutečnost, že se Walesané neustále točili na pár metrech a ze dna uvolnili nějakou potravu, která přilákala ryby ze spodního úseku.
Také Znakoplavky vyhráli svůj sektor A a hodně zajímavým způsobem. Franta Hanák měl totiž osm záznamů v bodovací kartě a sedm lipanů chytl na sucho! Našel je pod hladinou a dokázal je "vyházet" na suchého chrostíka. David Šeba měl tři úlovky na nymfu a tak měli spolu 11 ryb, což bylo jasně nejvíc v jednom kole závodu a o to víc je mrzela ta včerejší nula, protože jinak byli celkovými vítězi oni. Takto vyhráli May Flies Belgium se součtem umístění 4 a 12 rybami. Druzí za nimi byli Blue Charms England se součtem umístění 6 a 9 rybami a třetí byli Iron Blues Belgium se součtem umístění 6 a 8 rybami.
Pak následovali čtvrtí Corixca's CZ se součtem umístění 7 a 17 úlovky a druhý český tým skončil sedmý se součtem umístění 9 a 10 lipany. Mezi jednotlivci byl první Tony Perin (Belgie) s 8 rybami, 2. František Hanák (8), 3. Martin Drož (7). Čtvrté místo obsadil Martin Musil (7), který startoval v družstvu Teal Blues Wales, pátý byl první britský závodník Kieron Jenkins (6) (Wales), 6. Clive Chatwin (6) – Anglie, 7. Josef Hanák (5) a 8. David Šeba (4). Umístění jednotlivců asi nejlépe dokumentuje dobrou pozici Čechů, ale bohužel se to do hlavní soutěže družstev nepromítlo.
V pondělí ráno jsme ještě zajeli do městečka St. Asaph, kde jsme navštívili bohatě zásobenou muškařskou speciálku a pak už jsme si to namířili přes Llangolan do anglického Birminghamu, odkud startovalo naše letadlo. Když jsme naposledy přejížděli přes River Dee, tak byla voda po celonočním dešti možná dva metry nad normálem a její barva byla tmavohnědá. Přijít ta pohroma o den dříve, tak se opravdu chytalo na Brennigu. Sbohem řeko a za rok možná na shledanou…