Autor: Charles Jardine (volně přeloženo z FFFT - říjen 2005)
Jen zřídkakdy je možné pozorovat mistry z velmi blízké vzdálenosti a ještě vzácnější je pozorovat jejich metody a dovednosti, které později vedou až na samou hranici sportu a jsou začátkem výstupu do výšin, kterých lze jen zřídkakdy dosáhnout. Proto vítejte do země totálního muškaření, vítejte v České republice.
Následující drobná epizoda je šťavnatým svědectvím o tom, jak litým zápasem bylo letošní Mistrovství světa juniorů, kterého se zúčastnily různé evropské státy, včetně Anglie, Walesu, Irska a také USA. I sám fakt, že soutěžící byli ve věku 18 let a mladší podtrhuje vše to, o čem se v článku zmiňuji a tato mládež si troufla vstoupit přímo do "jámy lvové".
Při vší úctě k našemu mládí však musím říci, že to byla soutěž jen mezi Čechy a Francouzi, kteří ponechali většinu našich jen v posvátné bázni. Neměl jsem moc šancí příliš těsně pozorovat Galy, jejichž lov byl postaven na suché mušce a jemném podání. Když jsem lovil v oblasti Lozere, kde jsem byl velice sledován jejich překvapenými průvodci, tak bych nevěřil, že by mnozí čeští pstruzi, lipani, proudníci a tloušti (jo: počítali se taky v této soutěži, protože měli ploutve a brali mušky) mohli pocítit šalbu francouzských suchých mušek.
Francouzi jsou dnes ještě o něco lepší suší muškaři než všichni ostatní, snad kromě Španělů. Řekl bych, že jejich dlouhé pruty, dlouhé nástavce a tenké muškařské šňůry byl jejich punc, stejně jako v jejich domácích vodách a myslím, že se moc nespletu, když je také zařadím do galerie totálního muškaření, na kterém jsme se zde podíleli.
Zdá se, že jsme zde také odhalili velký kus pravdy pro debaty o tom, co je vlastně české nebo polské nymfování. Řekl bych, že Čeští rybáři mají svůj typ podobného chytání a Poláci mají jiný. Myslím si, že je to dosti podobné, i když jsou mušky třeba odlišné, ale Poláci mají v oblibě mnohem více olova v mušce než Češi a většinou s nimi osahávají jen dno, i když i v Čechách existují mušky se špalkem olova v těle.
Nyní bych s vámi chtěl asi týden pobývat v rozkošné části Čech, přesněji na řekách kolem Rožmberku nad Vltavou a především tedy na řece Vltavě. Je to rychlá řeka s občasnými peřejemi, která volně uhání kolem omletých balvanů, tvoří různé zákruty a teče skrz skaliska porostlá borovicemi, jasany a břízami, milosrdně skrápěnými deštěm a s opravdu velmi záviděníhodným množstvím pstruhů, ať již duhových či obecných, sivenů, lipanů, proudníků a tloušťů a dalších druhů ryb.
Smutná byla jen malá početnost vodního hmyzu, když jen květen tu bývá očividně jiný, ale cožpak to snad dnes není jinde stejné? Ačkoliv, pár chrostíků se večer vylíhlo a pod hladinou byly schránky s larvami Ryaco a Hydropsych a také jednotlivé střechatky a pár larev olivek a to bylo vše. Ale ryby tu byly a byly ochotné brát.
Ještě před tím, než byla první šňůra nahozena do hlubin rybářského myšlenkového procesu, tak mohlo být celkem jasné, že Češi, s jejich obvyklým nadšením, důvtipem a důkladností, si začnou dělat háčky podle vlastních potřeb, z nichž každý háček je tak trochu originál. Je to česká cesta k řešení otázek výroby bezprotihrotových háčků, tedy jejich ramínka, obloučku, špičky, včetně jejich pronikání do ryby.
Bez ohledu na překážky hledali to, co by mohlo pomoci udržet rybu na háčku bez protihrou a udělali poblíž špičky vydutí (podobě jako známe na Norských háčcích z časů Thora a Odina), zpětný oblouček je však každopádně českého původu a také zřídka vídaná vnější úprava, což vše je příčinou toho, že jsem tyto báječné háčky shledal naprosto špičkovými.
Takže takové jsou jejich zkušenosti: jestliže Holanďané hrají totální fotbal, pak Češi mají totální muškaření. Každý český závodník, kterého jsem viděl během šampionátu, si nesl minimálně tři pruty, z nichž dva byly stejné. To jim umožňuje pokračovat v lovu v případě, že dojde k zamotání oblíbené udice. Podle očekávání používali dlouhé pruty 9 stop a 6 palců na šňůru č. 5. Měli ale také často v této sestavě jeden druh prutu, který mne opravdu překvapil. Byl to prut o délce 9 nebo 9,6 stop na sedmičku šňůru, což bylo hodně podivné, ovšem jen do chvíle, než jsem ho viděl v akci.
Před tím, než jsem jel na tyto závody, jsem věděl jen o metodách a stylech s fixovanou délkou šňůry, tak jak je k nám do Velké Britanie přivezl Oliver Edwards a další, kteří obrátili pozornost našich rybářů k tomuto způsobu lovu, avšak česká kreativita se dál uplatňuje v nezmenšené hojnosti. Jsem si jist, že většina z nás si už dobře rozumí s "bugging" styly, tedy nahodit proti vodě, nechat driftovat nymfy po vodě, osahávat s nimi dno, pak následuje jejich zadržení a falešní zásek při zdvižení. To je tedy u nás už běžné, ale Češi jsou dál.
Všichni rybáři, které jsem viděl, házeli proti proudu, stále ještě s velmi krátkou šňůrou, dlouhou asi jako prut, ale vždy proti vodě, což by mohlo souviset s charakterem zdejší vody. Bylo to opravdu velmi podobné našemu chytání s měkkými muškami typu Spider ve velmi prochytávaných vodách. Šňůra přechází plynule do nástavce a napíná pohybující se oblouk. A já si myslím, že v tom je to jejich tajemství.
Ale dříve než využijete tuto zprávu, nechte mě ještě něco říci o tom, jaké druhy nástavců se zde používaly. Bylo to hodně odlišné od klasických, čistě rovných úseků ze Stroftu, nebo nějakého podobného silonu, které u nás používáme. Většina a možná že i všichni ti mladí rybáři co jsem viděl, měli nástavec složený asi ze 140 cm dlouhého úseku, kterou tvořila splétaná pažba z průhledného materiálu, na který navazovat velmi měkký, žlutě fluorescentní úsek, zachycený v kličce oné ujímané punčošky. Na to navazovalo drobné kovové očko, do kterého se zachytávala vlastní koncová část nástavce. Celková délka nástavce byla tedy asi jako byla délka prutu (9 - 10 stop). Mohu říci, že to byla jedna z variant tohoto dosud neznámého kouzelného oblouku.
Asi by bylo pro vás lepší, kdybyste uvěřili tomu, že, když Češi něco dělají, tak je to proto, že se jedná o vylepšení toho předešlého. Co bylo od českých "guru" brilantní, bylo zařazení světlého fluoreskujícího prvku do složení nástavce. Ten měkký, žlutý kousek vlasce byl opravdu jemný, na rozdíl od ostře oranžového úseku, který používali naši hoši. Za těchto podmínek se mi zdálo, že náš nástavec ryby částečně odpuzoval či plašil.
Abych vám trochu objasnil pozadí celé této "špionážní" záležitosti, musím vám nyní říci, že jsem pozoroval s velkým zaujetím jednoho z těch mladých českých mistrů při rybolovu v říčním úseku, který vypadal opravdu jako u nás doma. Byl to malý proudný tok, nepříliš odlišný od říčky Lowther v Cumbrii, nebo od horního toku řek Wharfe či Nidd, také by mohl připomínat horní Severn nebo Wye. Veselá říčka s omletými kameny na dně, tvořící občasné tůně s tišinami, které přecházejí do peřejí s prudkými jazyky vody, točícími se kolem kulatých balvanů. A k tomu si ještě přidejte nebesa z jasanů a břehy porostlé kapradím a diviznami a celé představení je úplné.
Pozoroval jsem rybáře, který se rozhodl pro lov blízko u dna, jak s velkou dávkou přímo chirurgické přesnosti prochytával každý kousek vody. Jeho hody byly plynulé, rytmické a čistě ekonomické. Ani jeden hod nebyl promarněn, ani kousek vody nezůstal nepochytán, žádný pohyb navíc nebyl učiněn. Pozoroval jsem ho se závistivým, avšak zcela analytickým pohledem a začal jsem chápat, co ten rybář dělá. Do každého místečka, které jen dávalo možnost, že by tam byla ryba, udělal hod proti proudu a vždy nechal konkávní oblouk nástavce, který velmi pozorně sledoval. Ten nástavec mu celý sloužil jako indikátor záběru, jako ve vzduchu se vznášející bod a když se ten žlutavý bod pohnul dopředu, poklesl, nebo se jen zachvěl, tak následoval zásek.
Ale bylo tam ještě něco jiného a já to neviděl zase tak z blízka, abych se nemohl mýlit. Vrchní přívěs, na rozdíl od tradiční zatížené nymfy, vypadal jako cosi mezi suchou muškou a rozencem, který se mohl potápět. Jak zvláštní? - pomyslel jsem si. Když jsem o tom později přemýšlel, tak mi najednou došlo, že takováto muška může být nejen sebrána pstruhem při svém driftování vodou, ale může tam být i z jiného důvodu. Mohl by to být také jakýsi podpovrchový indikátor záběru, jehož zmizení je pokynem pro zaseknutí. A dalším využitím by mohlo být i to, že tato muška funguje jako atraktor, když se totiž rybář rozhodne prochytat vodu hodem po proudu a pak stahuje mušky po kouscích proti vodě, podobně jako se to dělá při strímrování, což platilo v úžlabinkách mezi kameny, kde se ještě mohl ukrývat nějaký pstruh.
A ještě více mystérie,…nejtěžší muška byla na konci a nikoliv uprostřed! A tajemství dál houstne. Věřte mi, že v té vodě, co se chytalo, byl tento způsob "smrtící", i když obě přívěsné mušky byly lehčí. Zdá se vám to kacířské? A nepřesvědčí vás ani oněch 28 pstruhů za dvě a půl hodiny rybaření na možná 200 metrech toku, nebo jich bylo dokonce 32? Objevil jsem tu pro sebe tento styl lovu při postupu proti vodě, jak jsem to viděl jak u členů vítězného, tak i celkově třetího českého družstva a zdá se mi, že je to taktika do kamenitého dna. Samozřejmě, že to byla další poučná lekce pro nás pro všechny.
A teď, když jsem se právě vrátil z výletu na západ USA, vás mohu informovat, že tamní pstruzi měli velmi rádi onen napnutý oblouk a také ty mušky, podobně jako jejich evropští příbuzní. Musím vám pošeptat, že to platilo i na říční siveny z potoka pana De Puy, který teče jen kousek od Livingstonu v Montaně. Také stále uražení, zklamaní a naprosto vše odmítající legendárně zmlsaní a vybíraví duháci měli tu drzost, že podlehli kouzlu čehosi neznámého, české nymfě ve lehce růžovém hávu, které on říkal Scud (nepleť si to s onou střelou). Velikost, kterou jsem použil ke zdolání bouřlivě mlaskající vody byla č. 8, i když se tu obyčejně loví s velikostí č. 16.
Když jsme byli se synem Alexem trénovat před šampionátem v oblasti Mozzarella, tak jsem chytil chytl v božsky čisté říčce krásného pstruha, o kterého se neúspěšně snažili tři rybáři, kteří švihali svými šňůrami směrem k místům, kde tato ryba sbírala. Zde to byl zcela jiný souboj, úplný muškařský ponor, který tu předváděli mladí Češi, kteří často brodili ve vodě až na čáře ponoru jejich brodících kalhot. Rychle se prodírali zpěněnou vodou a chytali v ní a to bylo úžasné, že brodili naprosto bez jakéhokoliv strachu a přitom zrovna tančili po dně.
Naši mládenci měli nejnovější mikrovláknové holinky, ve kterých vypadali jako děti "ze škatulky." Někdo z nich řekl, že je to ostuda, že někteří, zvláště Češi, nemají vzduch propouštějící broďáky z mikrovláken. Namítl jsem, že to nemusí být ostuda, ale jen jemný taktický a zcela logický záměr. Jejich neoprény mají mnohem lepší plovací schopnosti a mnohem více chrání proti nárazu a to jim umožňuje daleko lepší pohyb v této vodě, která je plná skrytých překážek. K této zkušenosti jsem dospěl, když jsem viděl, jak jeden český závodník pět minut před koncem běžel tryskem podél celého svého úseku a pak doslova skočil do vody, která byla plná velkých balvanů a brod byl nečitelný. A ryby milují posedlé muškaře. Nezáleželo na tom, že už mu zbývala jen minuta do konce a pravděpodobnost úlovku byla jen velmi malá, ale byla tu ta možnost a tak to zkusil a pak už byl konec. Jaký zápal pro věc!
Tato kreativní skupina lidí měla velmi mazaný plán jak využít všechny základní metody lovu, i když to vypadalo tak, že by tu platit neměly. Musel bych najít dost odvahy k tomu, abych vám to vše prozradil. Ale kdoví, možná za měsíc či za dva? I strímry byly používány, to vám teď mohu prozradit.
Jen si, prosím, nemyslete, že zde bylo vše jen podle Čechů, nebylo. I mládí Angličané na tom byli dobře, obzvláště poslední den, kdy Scott Nellins a James Armstrong a další udrželi naší vlajku hodně vysoko. Zvlášť se musím zmínit o mladém waleském drakovi, kterým je Sean Jones, jehož jsem také pozoroval a jehož zápal byl obrovský. Však si také vybojoval páté místo v jednotlivcích. Tito mladí hoši a další v jejich týmu se byli jako mladí lvi a draci a rozdíly mezi týmy se zmenšovaly. Bude zajímavé to pozorovat příští rok v Portugalsku. Když jsem se tedy nakonec zeptal Alexe, co bychom měli udělat do budoucna pro zlepšení, tak mi odtušil, že bychom měli chodit také do posilovny.