Během vlastních závodů jsem měl relativně dost času i pro sebe, protože i zde pořadatelé striktně dbali na to, aby na závodníky mohl hovořit jen kapitán a to pro mne bylo dosti těžké. Vedle doplňování zásob a řešení některých organizačních úkolů jsem měl také čas na to, abych se dostal na ryby. Druhý den závodů už nebyl tak hektický a tak když se odpoledne ukázalo slunce, nechal jsem se zavézt Jirkou na Loch Allan a chtěl jsem to tam trochu vyzkoušet ze břehu.
Když jsem přišel k dřevěné budce u přítoku, která slouží jako jakási krytá garáž pro jednu loďku a úkryt rybářů při nepohodě, musel jsem se rozhodnout z kterého břehu to zkusím. Pro chytání nebyl vhodný ani jeden, protože zde byly stromy až k vodě anebo velké mýtiny zarostlé různými keři a kapradinami. Zvolil jsem levý břeh, ale bylo to jen urputné prodírání se keři a kapradím. Než jsem přišel na místo, kde by se trochu dalo házet, trvalo to jistě tři čtvrtě hodiny a i zde to byl ještě děs bez úlovku.
Asi po hodině a půl jsem konečně našel místo, kde se ukazovali mezi hustým vodním rostlinstvem pstruzi. Poslal jsem jim pozdrav v podobě Claret Palmera a měl jsem asi čtyři záběry, dvě ryby jsem zasekl, ale žádnou z nich jsem nepřevedl přes husté traviny přede mnou. Krátké holinky mi nedovolovaly dále zabrodit a navíc byla u tohoto břehu mělčina plná zrádného bahna.
Když jsem toto jediné místo dostatečně rozplašil, tak jsem se vydal na dvacetiminutový pochod v kapradí a konečně jsem přišel k hrázi. Loch Allan byla malá přehrada s betonovou hrázkou, přes kterou šla cesta, ze které se dalo házet. Odhadoval jsem tuto vodní plochu asi na 8 - 10 ha. Slunečné počasí bez větru a hluboká voda, to zrovna nebyly podmínky pro dobrý lov a tak jsem po chvíli přešel na druhý břeh, který měl tvar písmene L.
Byla to vlastně jakási pastvina s keři, která byla rozdělena jednoduchými ploty na více pozemků a kromě srnčí zvěře jsem tu viděl pobíhat i zlatohnědé domácí vepříky. K nejbližší farmě mohlo být pár kilometrů, ale nikomu to moc nevadilo. Vepře jsme tu viděli zcela ojediněle, hlavními hospodářskými zvířaty byl skot a ovce, které se volně pasou po celý rok, protože zimy jsou tu mírné a tak tato dobytčata nepotřebují ani žádné stálé chlévy jaké známe od nás.
Místo u hráze bylo bez porostů a ukazovalo se tu několik menších pstruhů, kteří však byli tak silně o chytaní z předešlých neoficiálních tréninků, že si ze mne doslova dělali blázny a sbírali vždy tam, kde jsem právě nebyl. Přelstil jsem jen jediného, ale i ten vzal mušku tak opatrně, že tam po záseku nebyl. Když jsem si uvědomil marnost svého počínání, rozhodl jsem se nádrž alespoň obejít po druhém břehu, což představovalo překonávání plotů a hustých keřů, které někde oddělovaly jednotlivé pozemky.
Jen na chvíli jsem se zastavil na nezarostlém břehu s pastvinou, kde nebylo vidět na dno. To bylo asi to místo, kde si Tonda s Danem zachytali perfektně s potápivými šňůrami z lodě. Já tu neměl ani záběr, pouze asi 40 metrů od břehu vyskočilo pár velkých pstruhů. Po šesté pro mne měl přijet Jirka a tak jsem měl dost práce dostat se včas na místo srazu. I on se trochu opozdil a tak jsem si krátil dlouhou chvíli sběrem ostružin velkých jako palce. Možná, že jsem tu celkově chytal něco přes hodinu, ale výsledek tolik očekávaného rybolovu nesplnil mé původní představy a jak se ukázalo, nešlo to moc ani ostatním, protože to odpoledne ryby skoro vůbec nebraly.
Druhý den nato jsme vyrazili znovu na Loch Allan na dvě hodiny spolu s Jirkou. Bylo jasné a větrné počasí, když jsme přijeli na hráz, kde byla přivázaná jedna loďka. Já měl za úkol lovit s plovoucí šňůrou a palmery, on chytal s intermídou a vlastní napodobeninou koljušky. Bez veslaře si s námi loďka dělala co chtěla, ale i tak se ukázalo, že napodobenina rybky jasně bodovala na záběry v poměru 5:1. Jirka vytáhl 3 pstruhy, z toho měl jeden 39 cm, já měl jediný záběr na Bibio Hoppera a svou velkou rybu jsem utrhl hned po záseku, protože jsem předtím přešel na slabý vlasec a zapomněl jsem na to. Na poslední čtvrthodinu jsem přehodil naviják, nasadil rychlou intermídu a Jirkovu koljušku a na třetí hod jsem zasekl nádherně stavěného divokého pstruha, který měřil skoro 38 cm. V žaludcích obou velkých ryb bylo několik koljušek.
V pátek odpoledne bylo na programu vyhlášení výsledků, které mělo být od 17 hodin. Měl jsem tušení, že by mohli pořadatelé tento ceremoniál uspíšit a protože jsme byli ubytováni mimo oficiální hotel, rozhodl jsem, že pojedeme o hodinu dříve. Někteří z našich mě možná proklínali, že si nemohli ještě chvíli poležet, ale nakonec se ukázalo, že to bylo prozíravé rozhodnutí. Když jsme přijeli do Bowmore, byly už všechny týmy na nádvoří destilačního závodu a do zahájení ceremoniálu chybělo jen pět minut.
Nejdříve se vyhlašovala soutěž jednotlivců, kde došlo k velmi kuriózní situaci, která se při podobných světových soutěžích dosud nestala. Vítěz měl součet umístění po pěti závodech 21 a součet umístění 22 mělo hned šest závodníků! Z tohoto údaje si lze odvodit jak byl tento šampionát vyrovnaný. Palmu vítězství získal po právu zkušený matador těchto soutěží, který se na světové špičce drží už 15 let, Polák Antoni Tondera. Až za ním byli dva Skotové, druhý Derick Logan, který měl nejvíce úlovků (37) mezi sobě rovnými a třetí byl William Fulton. Čtvrté místo zbylo na Francouze Stephane Vincenta a pátý byl náš Jarda Bartoň.
Za nimi byli ještě další dva závodníci se součtem umístění 22, tedy šestý Stefano di Martini (Itálie) a sedmý Marek Walczyk z Polska. První desítku uzavírali osmý Jozef Lach (Polsko), Tony Curtis (Anglie) a Uli Schneider (SRN). Při ještě větším štěstí mohli být tři Poláci na stupních vítězů. Z našich závodníků byl 22. Tomáš Starýchfojtů, 39. Antonín Pešek, 44. Martin Drož a 46. Daniel Svrček.
Vůbec největší počet úlovků (40) měl Švéd Daniel Holmgvist, jehož součet umístění byl 34 a v něm byla jedna nula z úseku Gorm 2 ve čtvrtém kole, kdy tam uspěli jen tři závodníci. Kdyby tam mladý Švéd chytl jen jednoho třiceticentimetrového pstruha, pak byla stříbrná medaile jeho. Našemu Bartoňovi neměl utéci na Finlagganu pstruh u podběráku a byl mistrem Evropy on a takových "kdyby" by se dalo z výsledkové listiny vyčíst jistě ještě mnoho.
V soutěži družstev zvítězili Poláci se součtem umístění 144. Kromě tří závodníků v první desítce měli ještě ve druhé desítce Kazimierze Szymalu (14.) a neuspěl jen "Japonec", tedy Piotr Konieczny, který byl až 54., což je jistě velmi zajímavé, protože mušky měli zcela jistě stejné či velmi podobné a totéž lze říci i o taktice lovu. Když jsem dělal vyhodnocení úspěšnosti jednotlivých míst u čtyř břehových úseků, byl los Polského družstva suverénně nejlepší, tedy 129 a jejich skutečný výsledek byl 117. V lodním závodě na Loch Ballygrant měli součet umístění 27 a tak zde byli na 4. - 5. místě. V prvním kole šampionátu byli pátí, ve druhém také pátí, třetí vyhráli, ve čtvrtém byli druzí a v pátém sedmí, tedy v prvním a posledním kole byli až za námi.
Na druhém místě skončili domácí Skotové, jejichž vylosování u břehových závodů bylo suverénně nejhorší, tedy 158,5! Přesto dokázali udělat výsledný součet umístění 124 a na Ballygrantu pak měli součet 26 a byli tam na 2. - 3. místě. V první desítce měli dva závodníky a zbytek týmu byl na 17., 25. a 42. místě. V prvních třech kolech byli vždy na třetím místě, pak byli šestí a v pátém kole vyhráli. Porazili jsme je jen jednou a to v úvodním kole.
Třetí místo obsadilo favorizované družstvo Anglie se součtem umístění 152. Teoretický součet bonity jejich břehových stanovišť byl 145 a skutečný výsledek pak 125, na Ballygrantu na tom byli jako Poláci. V první desítce měli jen jednoho závodníka, umístění ostatních členů družstva bylo 12, 17, 18 a 41. V prvním kole propadli, byli až na 13. místě, ve druhém a třetím kole byli čtvrtí, čtvrté kolo vyhráli s fantastickým součtem umístění 13 a v posledním kole byli opět čtvrtí. I je jsme porazili jen v úvodním kole.
Družstva na čtvrtém až šestém místě měla stejný součet umístění 173, což se také běžně nestává. Byli to 4. Italové, 5. Francouzi a 6. Belgičané. Italové měli teoretický součet břehových stanovišť 141,5 a skutečnost byla horší, tedy 147. Francouzi měli teoretický součet 142,5 a skutečnost byla 136. Druhý nejlepší los měli Belgičané 137,5 a jejich výsledek byl jasně horší, tedy 154. Zachránili to však při lodním závodě na Loch Ballygrant, který suverénně vyhráli se součtem umístění 18, zatímco Italové tu měli součet 26 (2. - 3. místo) a Francie zde byla až sedmá (38).
Sedmé místo v celkovém pořadí bylo naše a můj původní typ na toto umístění byl jen o jednu pozici lepší. Mohlo to však být i mnohem lepší, když si uvědomíme, že náš součet umístění 184 byl jen o devět bodů za touto trojicí. Teoretický součet našich míst byl skoro tak špatný jako u Skotů, tedy 153,5 a skutečný výsledek na čtyřech břehových úsecích byl 152, takže kdyby například Dan ve čtvrtém kole na úseku Gorm 2 vylosoval stanoviště číslo 1, tak jsme byli patrně čtvrtí. To jsou tedy okolnosti, které mohou rozhodnout o výsledku celého závodu. Jen pro úplnost, na Ballygrantu jsme byli šestí se součtem 32. Celkově osmí Švédové pak už byli o 20 míst za námi (204).
Nyní bych se chtěl krátce zmínit o jednom z rozhodujících faktorů každého závodu, kterým je nulový lov. Poláci měli jen dvě nuly a obě "chytl" Konieczny na obou Gormech. Za nimi byli Italové se třemi nulami, po čtyřech nulách měli Skoti, Angličané a Francouzi, Češi měli nul pět, Belgičané a Němci nulovali šestkrát, Švédové, Irové a Walesané to stihli sedmkrát, Holanďané devětkrát a Lucemburčané z 50 závodů desetkrát nulovali, což bylo v 20 % všech závodů.
A nakonec jsem si nechal jednu tabulku, která se v teoretické rovině snaží odstranit vliv vylosovaných míst na celkové pořadí. Nelze do ní, bohužel, zahrnout výsledky z lodního závodu na Loch Ballygrant. Toto pořadí bylo vytvořeno na základě indexu úspěšnosti, který se vypočítá tak, že skutečný výsledek ze součtu umístění družstva dělíme teoretickou bonitou jednotlivých míst (viz výše). V tomto teoretickém pořadí by to vypadalo takto:
Proč vyhráli Poláci je celkem evidentní. Měli nejlepší vylosování, měli správnou mušku, kterou byl Black Pearl Palmer.a jejich družstvo bylo tvořeno velmi zkušenými závodníky. Z údajů zveřejněných v časopise FFFT vyplynulo, že nejúspěšnější skotskou muškou byl Black Pearly Spider, jehož fotografie byla uveřejněna ve výběru hitů před šampionátem ve stejném periodiku a bezesporu napodobuje koljušku. Pro Loch Gorm byla jako nejúspěšnější uveden strímr Goldhead Black Woolly Bugger.
My jsme měli mušky, které platily na neochytané ryby (Bibio, Blue Zulu, Zulu, Clarel Bumble), ale neměli jsme správnou taktiku na klidnou hladinu. I když jsem závodníkům kladl na srdce, že je v takovém případě třeba lovit jen s jedinou muškou, nasadili stejně dvě, protože tak jim to fungovalo při tréninku, když před námi nikdo nebyl a foukal vítr. Zatoulané pruty rovněž sehrály svou roli, protože jsme se nemohli v plném počtu zapojit do tréninků a průzkumu soutěžních jezer. Naše vylosování bylo druhé nejhorší a to bylo také citelně znát, zvláště na jezeru Finlaggan.
Byl jsem mezi prvními kdo Polákům gratuloval a pak se přidali i ostatní kluci. Na mistrovství světa nás už dlouho neporazili, ale v posledních dvou evropských šampionátech byli zas lepší oni. Myslím, že to všichni dokázali ocenit. Skotové zářili štěstím, že se jim podařilo porazit Angličany a ti to nesli sportovně. A nebylo divu, protože už dlouho nestáli na stupních vítězů a po prvním zmařeném kole pro ně měl tento bronz cenu zlata.
Večerní banket se opravdu povedl. Byl uspořádán ve velkém stanu a zábava byla svěřena samotným účastníkům, kteří byli jen občas přerušováni hudebníky z ostrova a nějakým suchým humorem pořadatelů, kteří si tak trochu utahovali ze sebe navzájem. Hlavní sponzor nosil na stůl své produkty v hojném počtu a nakonec podaroval každého účastníka speciální šarží své dvanáctileté hnědé tinktury.
V sobotu už odjížděly jednotlivé výpravy domů a my jsme se ještě trochu projeli po ostrově, nakoupili dárky, uklidili náš dům a sbalili vše do auta. Tentokrát se tam však musely vejít i všechny naše tašky a pruty a tak jsme dali největší zavazadla na střechu a museli jsme jet opatrně. Podvečerní trajekt nás naložil v Port Ellen a když jsme dorazili do Kennacraigu byla už tma. Ještě jsme zažili velké nervy, protože pumpy byly zavřené, ale nakonec nám pomohli nají tu správnou dobří lidé.
Od desíti hodin do půlnoci jsme na cestě do Glasgow hledali levné ubytování a až o půl jedné jsme nalezli jeden volný pokojík s palandami za fantastickou cenu 12 GBP za lůžku. Bylo to v mládežnickém hostelu, který sídlil ve starém zámku a naše ložnička byla až úplně nahoře ve věži.
Moc jsme si nepoleželi, protože v sedm ráno jsme museli jet dál. Při vracení auta v půjčovně na letišti na nás ještě chtěli dosti vysoký poplatek (500 GBP) za odřený lak na blatníku, ale nakonec se vysvětlilo, že tato závada nebyla poznamenána v přejímacím protokolu. A pak nás už čekal jen let s přestupem v Londýně a večer jsme byli v Praze. Když jsem si doma stoupl na váhu, tak jsem zajásal. Měl jsem o 3 kg nižší hmotnost než při odjezdu, ale tato poslední radost netrvala zase až tak dlouho…
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|