Autor: Karel Křivanec
Dějištěm letošního devátého mistrovství Evropy v muškaření byl malý ostrov Islay ve Vnitřních Hebridách, který je po správní stránce součástí Skotska a tedy Spojeného království. Skotsko je zhruba tak velké jako Česko, má poloviční počet obyvatel, pyšní se 790 ostrovy a nespočtem jezer, kterým se zde říká Loch. Na to jsou Skotové obzvlášť citliví a neradi slyší, když se spletete a řeknete o jezeru, že je to Lake. Mnohé z nich jsou v rašeliništích a vyznačují se tím, že nebývají příliš hluboká, i když i zde jsou jistě výjimky.
Island of Islay je oficiální název pro ostrov Islay (vyslovuje se Ajla) a já si ho pro sebe pokřtil jako ostrov ostrovů. Leží dvě hodiny jízdy trajektem od přístavního městečka Kennacraig, má tři přístavy a jedno malé polní letiště, v nejširším místě měří asi 45 km a žije zde jen 3500 obyvatel. Jejich hlavní obživou je práce na farmách a ještě v šesti palírnách slavné Skotské Whisky, která je cítit po rašelině.
Z rybářského hlediska je to jedinečné území s výskytem divoké formy pstruha obecného, atlantického lososa a mořského pstruha. Kolem pobřeží se dají lovit velké tresky a mnoho mořských druhů ryb. Mělká jezera hostí překrásné exempláře divokých pstruhů a v jednom z nich se vyskytuje dokonce jezerní forma pstruha obecného, které se zde neřekne jinak než ferrox.
Toto území je osídleno už od prehistorických dob, což dodnes dokazují různé kamenné kruhy. V historii Skotska hrál Islay nejednou významnou úlohu, neboť odtud pocházel rod McDonaldů, kteří měli titul Lords of the Isles. Sám ostrov má podkovovitý tvar a v jeho centru se nachází Bowmore, jakési hlavní město, které sice leží uprostřed ostrova, ale v atlantickém zálivu, který však nese název Loch Indaal.
Všechny tyto údaje jsme si mohli přečíst v pozvánce na evropský šampionát, jehož hlavním sponzorem byli místní výrobci whisky v čele s firmou Bowmore. I proto jsme se na Islay velice těšili a byli jsme plní očekávání, když jsme se sešli v pondělí 1. září navečer na letišti v Ruzyni. Naše letadlo však přiletělo z Moskvy s hodinovým zpožděním a tak se stalo, že byl opožděn i jeho odlet do Londýna. Protože jsme viděli, jak jsou naše zavazadla a pruty nakládány do útrob Boeningu 737, zůstali jsme v klidu a trpělivě čekali, co bude dál.
Do Londýna jsme přiletěli pozdě, takže i přes snahu přepravce nás letištní personál už do letadla do Glasgowa nepustil, takže jsme museli přenocovat v hotelu a brzy ráno jsme letěli do Glasgowa, kde jsme zjistili, že naše zavazadla zůstala na letišti Heathrow v Londýně. Namačkali jsme se do sedmimístného minibusu KIA a byli jsme docela rádi, že se tam nemusíme tlačit ještě s naši bagáží, která měla přiletět za námi až přímo na Islay.
Po stomílové cestě krásnou krajinou jsme byli na pobřeží. Se štěstím se nám ještě podařilo nalodit se na trajekt a po dvou hodinách jízdy jsme přistáli v severní části ostrova v přístavu Port Askaig. Pak už nám zbývalo jen asi 10 km a byli jsme v obci Ballygrant, kde jsme se ubytovali v domě zvaném Craigard, který byl po 11 dní a nocí naším společným domovem.
Dům plně vyhovoval našim požadavkům na možnost vlastního vaření a hlavně jsme zaplatili za sedm osob a jedenáct nocí jen 520 liber, tedy pouhých 6,75 libry na osobu a den, což dělá v korunovém přepočtu zhruba 300 Kč a to je částka, pod kterou ani u nás v podobných ubytovacích podmínkách nikdo nepůjde. Tato nabídka byla na celém ostrově naprosto bezkonkurenční, ostatní chtěli nejméně dvakrát tolik a více. To jsou holt výhody internetu. Navíc ležel náš dům jen asi kilometr od dvou soutěžních jezer, ale 22 minut jízdy autem od oficiálního hotelu.
Po příjezdu v úterý odpoledne se hoši vypravili na jezera Ballygrant a Finlaggan a já s trenérem Jirkou Klímou jsme se vydali na nákup potravin pro naší výpravu. Před sedmou přijel taxík, který nám přivezl zavazadla. Chyběly však hlavně dvě velké tašky Tomáše Starýchfojtů a Tondy Peška, batoh Martina Drože a společná otep prutů. Na letišti v Praze jsme z nich udělali jedno zavazadlo a jen jedna roura šla zvlášť, neboť Dan Svrček přijel na sraz později než ostatní. Jarda Bartoň byl z postižených závodníků jediný kompletní, samozřejmě kromě prutů. Další tři dny byly plné napětí a nejrůznějších černých proroctví, kdy mi kdekdo radil, co dělat. Zvláště těžce to kupodivu nesl Tomáš.
Jezdili jsme dvakrát denně na letiště ke každému spoji a postupně se vynořovala z letadla jednotlivá zavazadla, pruty přišly nakonec. Problém byl v tom, že jsem na všechna zavazadla vyplnil vyhledávací protokol já, ale na prutech byla jmenovka na Martina Drože a letištní personál to hledal nikoli podle čísla zavazadla, ale podle jmenovky. To se vysvětlilo až přes Prahu a pak tu ty pruty byly druhý den. Teď to tu líčím jako malou epizodu, ale nikomu bych to nepřál zažít. Nejhorší byly ty otázky, co se stane, když se pruty nenajdou? Jistěže by nám pruty půjčili přátelé z jiných týmů, ale jistě půlmilionovou ztrátu by nám asi neuhradil nikdo.
Závodníci si rozdělili čtyři Danovy pruty a další dva nám půjčil Duncan Stewart, který pro nás zajišťoval tréninky na jednotlivých jezerech. Podařilo se mi ho sehnat přes majitelku Craigardu paní Bellovou a udělal pro nás perfektní program podle našeho přání. Ty jeho pruty byly možná dvacet let staré, z dutého laminátu a na osmičku a devítku šňůru. Já zůstal zatím bez prutu a čekal ty čtyři dny na svá fidlátka. Velice se mi ulevilo, když jsem je uviděl vytahovat z malého letadélka. Němcům se stalo něco podobného a protože přiletěli později, tak dostali pruty až 8. září, tedy v den zahájení šampionátu.
Na přípravu jsme tedy měli pět celých dnů, během nichž jsme první tři dny měli jednu loď na třech různých jezerech. Nejdříve to bylo poměrně malé jezero zvané Loch nan Cadhan, kde byli Tom s Jardou. Veslaře nám dělal stařík Walter, jemuž hoši často pomáhali s lodí proti vlnám, i když jsem mu musel zaplatit jako mladému silákovi, tedy 50 liber za den, neboť si účtoval i dopravné svým autem. Šlo to ale z mé kapsy, stejně jako odměna Duncanovi za jeho služby a některé další maličkosti. To už by totiž náš rozpočet na tuto akci neunesl.
Na Loch nan Cadhan se chytali pstruzi okolo 25 cm, každý ze závodníků jich za den ulovil něco přes deset. Druhé lodní jezero bylo Loch Lossit, bylo dvakrát větší než Cadhan a leželo také hned vedle Loch Ballygrant, kde se při šampionátu bude chytat lodní závod. Úlovky tu byly obdobné jako na Loch nan Cadhan. Zde jsem se odpoledne na chvíli dostal do lodě s Martinem a udělali jsme tu jeden krátký a jeden dlouhý drift.
I když jsem chlapce dlouho před šampionátem vybavil literaturou o lovu divokých pstruhů obecných, kterou si jistě párkrát přečetli, stejně tahali mušky a driftovali jako při lovu duháků.
Dal jsem si na konec Bibio Hoppera a na přívěs svého oblíbeného čmeláka Claret Bumble a udělali jsme krátký drift podél břehu, na jehož konci byly vidět ve vodě velké balvany.
Neházel jsem daleko, přizvedl jsem prut pod úhlem 60° a začal chvět jeho špičkou do stran a levačkou jsem pomalými osmičkami a zátahy zkracoval plovoucí šňůru. Koncový hůpr šel pod hladinou a horní čmelák poskakoval neposedně na vodě. Martin nahazoval na dlouhou intermediální šňůru, sklonil prut ke hladině a pravidelnými zátahy přitahoval šňůru.
U balvanů jsem měl nějakou závadu v navijáku, takže jsem se nemohl věnovat muškám, když jsem uslyšel čvachtnutí ryby a za chvíli jsem ucítil v prstech levé ruky tah na šňůře. Zvedl jsem vypůjčený prut, ten se silně ohnul ve špičce a já si mohl vychutnat svého prvního skotského pstruha. Na to, že měřil něco víc než 28 cm, kladl nečekaně tuhý odpor a Walter hned chtěl, abychom ho zabili, že už je pěkný. Bylo také třeba se podívat do jeho žaludku, abychom zjistili, co tito pstruzi vlastně žerou.
Za kameny jsem nechal loďku obrátit a udělali jsme tu ještě jeden drift, po jehož absolvování jsem nechal loď přejet k nárazovému břehu jediného ostrůvku. Při dojezdu před ostrovem jsem měl čtyři záběry, jedna větší ryba mi spadla, jeden pstroužek přes dvacet centimetrů byl vytažen a puštěn a dvě ryby jsem sekl předčasně, což je bolest nás všech říčních rybářů. Prakticky všechny ryby vzaly na vínového čmeláka Claret Bumble.
Když Martin uviděl, jak se to má dělat, hned se přizpůsobil a začal také chytat na třepanou. Podél ostrůvku jsem nad ním měl ještě navrch, ale v klidném závětří mi to už těžce nandával, protože měl mnohem jemnější forpas než já na nářadí vypůjčeném na chvíli od správce jezera. Blížila se čtvrtá hodina, Walter se už viděl doma a tak jsme to vzali kolem nárazového břehu až do kotviště loděk. Přesto jsme měli jistě nejméně dvacet záběrů a tři pstruhy na průzkum obsahu zaživadel. Kromě pár kukel pakomárů a zbytků jepic však byli úplně prázdní.
Poslední lodní trénink absolvoval Tonda s Danem na jezeru Loch Allan, což byla malá přehrádka za Loch Ballygrand, skoro až u mořského břehu. Lovili zde za deště v silných vlnách a opravdu si zachytali, neboť každý z nich měl asi šest pstruhů nad čtyřicet centimetrů a ještě plno menších. Ryby braly jen když použili potápivé šňůry a nasadili napodobeniny rybiček. Tentokrát si vzal dva největší pstruhy pro svou potřebu Walter a v žaludcích měli koljušky, což pro nás bylo velmi překvapivé, neboť všichni domorodci tvrdili, že tu v místních jezerech nic kromě pstruhů nežije. Bohužel jsem jim uvěřil a Loch Allan jsme považovali za jakousi výjimku.
Co se týká břehových tréninků, první jsme absolvovali na takzvaných Glenastle Lochs, které se nacházejí poblíž závodního jezera Loch Kinnabus. Obě jezera leží na potoce Glen Golach a jsou od sebe oddělena jen hrází. Do spodního z nich prý vytahují mořští pstruzi. Povolenky vydává pokladník místního klubu přímo ve svém konzumu v Port Ellen.
Zatímco jsem s ním vyjednával, šli hoši s Jirkou do přístavu. Když pan pokladník zjistil, že je Duncan Stewart naším průvodcem, hned mu pohrozil tím, že on jako rozhodčí nesmí tuto činnost vykonávat, jinak by nám hrozil postih, o čemž náš přítel neměl ani potuchy. Jeho služby byly proto omezeny jen na to, že nás každé ráno dovezl tam, kde jsme si mohli koupit povolenky a pak nás nasměroval na jezero. I když je Islay malý ostrov, bez jeho pomoci bychom se tam jen těžko orientovali a ztratili bychom mnoho hodin hledáním správné polní cesty.
Konečně jsme tedy vyrazili ke Školním jezerům a zastavili u statku Risabus, kde na nás čekal člověk s terénním autem, aby nás tam přes své pozemky dopravil. Mohlo to být 1,5 míle a za tuto službu si účtoval 20 liber, zatímco povolenka stála asi 6 liber. Při nasedání do auta jsme zjistili, že Jirka nemá videokameru, která zůstala ležet na stolku u zálivu v Port Allen. Kluci tedy jeli na vodu a my se vraceli ani ne 10 km do přístavu. Byl jsem klidný a přesvědčoval Jirku, že kamera tam bude ležet. Islay není Česko, zde se nekrade a dům se nezamyká. Moc mi nevěřil, neboť to bylo v městečku hned vedle rušné silnice. Ale byla tam…
Doplnili jsme zásoby potravin a zajeli na letiště, kde na nás čekala část ztracených zavazadel a protože byl mezi nimi i Martinův batoh, rozhodli jsme se vrátit se na Glenastle Lochs . Chtěl jsem si udělat nějaké fotky a dát Martinovi mušky, které byly v tomto jeho zavazadle. Od statku jsme šli pěšky a byl to lán cesty, který by se těžko šel s plnou výzbrojí. Za tohoto slunečného a suchého počasí mohla být cesta sjízdná i pro naše auto, ale za deště by to nešlo.
Kolem nás se páslo plno ovcí a krav a nikde nebylo vidět žádné chlévy či stáje. Jak jsme zjistili, i v zimě je tu mírné podnebí a mrzne jen zcela ojediněle, takže se to tu chová všechno volně pastevním způsobem. Sem tam sice narazíte na nějakou padlou ovci, ale to asi nikoho moc nevzrušuje. Jak ta zvířata dojí, to se nám zjistit nepodařilo.
Když jsme přišli k hornímu jezeru, byl Dan bez záběru a Tonda právě pouštěl prvního pstruha. Martin byl na hrázi a zrovna přecházel do spodního jezera. Ze svých mušek se velice zaradoval a hlásil nám dva záběry a jednoho pstruha. Když jsme otevřeli batoh, čekal nás smutný pohled na krabice, které nevydržely nešetrný transport. Nakonec to všechno nějak poskládal, já si udělal pár fotek a vydali jsme se na zpáteční pochod. Trénink na těchto jezerech nám toho moc nedal, protože tu bylo málo ryb.
Jiný břehový trénink byl na Loch Lossit, kde to bylo již mnohem lepší, neb jsme měli více zkušenosti. Ze břehu jsme trénovali i na Loch Cam, kde byli také okouni a sem tam nějaký pstruh. To bylo za deště, kdy Tonda s Danem váleli na Loch Allan, zatímco Tom a Jarda se trápili a Martin chytal pstruhy na Claret Bumble.
Další břehový trénink absolvovala část výpravy na ostrově Jura, kam se dostala trajektem, který zde funguje každou půlhodinu. Zde hospodaří společnost Inver a toto jezero leží na říčce Glean Astail nad Loch a Chnuic Bhric. Podle toho, co nám vyprávěli hoši, bylo tam plno malých pstruhů. Osobně si ale myslím, že to mohli být i malí lososi.
V téže době jsme s Jirkou byli na chvíli na Loch nan Ban a já si tu chytl čtyři pěkné pstruhy, tentokrát však to chtělo velni rychlý tah a dlouhá zatažení. Bezkonkurenční byl opět Claret Bumble na horním přívěsu. Na konci jsem zkoušel Silver Invicta a Dukeld, ale nic se na ně nepověsilo. Hoši měli velmi dobré výsledky také na různé varianty na téma Bibio se stříbrnou skvrnou a Kate McLaren. Hlavně nám tedy fungovaly palmerové mušky, zatímco mokrá klasika vyznívala naprázdno.
V sobotu 6. září jsme jeli společně na Loch a Chnuic Bhric., kterému se v angličtině říká Loch Inver. Všechny ty krkolomné místní názvy jsou v jazyku Gallic, tedy galštině, která je na místních popisných tabulích uváděna zásadně před angličtinou. Z místních obyvatel už jich asi moc tuto starobylou řeč neovládá, zato znají různé teskné písně.
Po deseti minutách jízdy jsme byli v přístavu Port Askaig a zde jsme nechali auto a nasedli na trajekt, pod jehož boky plula velká hejna různých mořských ryb. Vytáhl jsem z vesty špulku silonu, přivázal na konec středního jigga a nahodil. První záběr na sebe nedal dlouho čekal. Nemohli jsme se dohodnout, co jsem to vlastně chytl, ale asi to byla nějaká makrela. Vytáhli jsme ještě asi dvě další a pak se náš trajekt rozjel a za deset minut jsme byli na ostrově Jura. Že vám to něco připomíná? Správně, Jurský park, právě zde bylo datováno toto geologické období třetihor.
Na druhém břehu na nás už čekal správce, který nás všechny naložil do svého terénního automobilu a pak už jsme vyjeli. Minuli jsme Inver Cottage, kde správce bydlí a pokračovali lesem, který mi připomínal australskou buš. Ve svahu stála skupinka jelenů a laní, ale i toto bohatství je zde však pro komerční využití, protože Islay i Jura mají svůj zvuk nejen mezi rybáři, ale také mezi nimrody.
Konečně jsme byli u jezera, na kterém byla baterie klecí s ročky lososa. Ano, zde budeme mít možnost se pokusit o ulovení této ryby na mušku. Připravil jsem si na dnešek osmičkového třídílného Loomise, plovoucí šňůru s potápivým koncem, na konec jsem udělat forpas ze třicítky (silnější silon jsem neměl) a jako mušku jsem nasadil Silver Invictu na pevném dvojháčku. Jediné co mi chybělo byly brodící kalhoty. Ty jsem nechal doma, abych snížil hmotnost svých zavazadel a to byla kardinální chyba.
Mé zkušenosti z hlubších irských jezer my byly na nic, zde to chtělo daleko brodit a tak jsem dohodil jen tam, kde hoši pohodlně stačili. Samozřejmě, že nikdo neposlouchal mé rady, udělali si forpasy o koncovém průměru 0,16 - 0,18 mm, vytáhli pár pstruhů, nějaké ročky lososa a každý z nich měl na prutu aspoň jednoho lososa, který jim to urazil, nebo narovnal háček. Byly to ryby kolem osmdesáti centimetrů, na něž je i třicítka slabá. Jen Dan vytáhl jednoho půlmetrového grilse, což je losos, který přečká jen jednu zimu v oceánu, zatímco pravý losos tam vydrží alespoň dvě zimy, než se pustí do tahu.
Lososi čekají často právě v takovýchto jezerech na dešťové srážky, aby mohli táhnout dál a zde je příležitost je ulovit na mušku I když nepřijímají potravu, tak na umělou nástrahu zaútočí jako na něco nepatřičného a zde je nejdůležitější neunáhlit se se zásekem, který musí být jen pomalým zvednutím prutu. Nakonec jsem se přeci jen dočkal alespoň jednoho většího pstruha i já, když vzal koncovou Dunkeld. Během dne se počasí několikrát zásadně změnilo. Chvíli svítilo sluníčko a pak byl slušný slejvák a tak se to střídalo. Asi už končí letošní sucho a deště ohlašují příchod podzimu.
Když se už blížil čas určený k návratu, vyhoupl se přede mnou u břehu skoro metr nad vodu a jen z metrové hloubky mezi balvany nádherně vybarvený půlmetrový pstruh. Asi to byl ten, který mi ráno opatrně očichával čmeláka na přívěsu a já ho jenom škrábl. Ráno jsem nevěděl, že je to byla tak pěkná ryba a pak mi ho hoši rozbrodili. Teď jsem na něj vyzkoušel celou plejádu suchých statických taktik a jemný návazec a suché mušky, počínaje větší CDC jepicí, přes černého mravence, různé chrostíky až po osvědčené palmery, ale nedal se přemluvit.
Nezkusil jsem ale větší tiplice, kterých jsem si všiml pozdě, až při odchodu od jezera. Na trávě jich tu sedělo plno a možná, že ten můj pstruh vyskočil právě po takovémto soustu. U auta pak přišla jistá satisfakce, to když mi jeden ze závodníků řekl, že si to měl udělat na těžkou rybu. Nechytl by sice moc pstruhů, ale nebyl by přišel o svého jediného lososa. Ještě naposledy jsme se pokochali Jurskými homolemi, které se vypínají přímo nad jezerem tak, že jsou vidět i z mnoha míst našeho ostrova a už jsme jeli trajektem zpět.
V neděli se vstávalo později a v deset nás čekal správce řeky Laggan na nezpevněné cestě někde za Glenastle Loch u samoty Shielings. Duncan mi sice psal, že pojedeme "horskou kočkou", já však vůbec netušil, co by to mohlo být. A byla to osmikolka, se kterou jezdí kanadští záchranáři. Vyšplhá se to do každého kopce, projede to bahniskem, svažitou loukou plnou děr a výmolů, zkrátka velice důležitý dopravní prostředek do místních vrchovinných vřesovišť. Za povolenky jsme zaplatili po 10 librách a dopravné bylo dvakrát za 15.
Správce mi řekl, že jsou tam dvě jezera a jak to chceme rozdělit. Poslal jsem nejprve Toma, Dana, Tondu a Jardu na jedno jezero a asi po třičtvrtě hodiny, když se hadimrška vrátila, jsme vyrazili i my zbývající. Já si sedl vedle řidiče a Jirka s Martinem na korbičku. Jízda to byla velmi krkolomná, ale pěšky by to bylo velmi vysilující. Po více než dvaceti minutách jízdy jsme byli na místě. Před námi bylo krásné, ale opět velmi mělké jezero Loch Leathann an Sgorra.
Rozbalil jsem svého šestkového Sage, připravil si šedou plovoucí šňůru, nasadil na přívěs Claret Bumble a na konec Silver Invicta a vydal se na túru kolem jezera. Martin s Jirkou obchytávali nárazový břeh, zatímco já se snažil mít vítr v zádech, neboť jsem mohl brodit jen do výše krátkých holínek. O co méně jsem mohl brodit, o to rychleji jsem se pohyboval po břehu a asi po hodině jsem byl na konci jezera a až zde jsem měl první dva záběry od menších pstruhů.
Pak jsem přešel na skalnatou část břehu, do kterého bily vlny a vítr a zde pak chytl jednoho menšího pstruha na Invictu a jednoho slušnějšího pstruha na čmeláka. Bylo po poledni a tak jsem viděl Martina ve svahu jak přechází nahoru na druhé jezero, což bylo znamením, že to bylo slabé. Za hodinu jsem byl u Jirky, který vytrvale prochytával stejné místo a pak konečně ulovil většího pstruha. Řekli jsme si, že pětkrát nahodíme a půjdeme také.
První náhod mi však přinesl skoro třiceticentimetrového pstruha a po jeho vyfotografování jsem měl hned dalšího, který vzal možná 10 metrů od Jirkových holínek a ještě jeden tečkovaný krasavec se mi hnal za čmelákem až skoro na mělčinu. Tento náš úspěch jsme přičítali nějaké náhlé povětrnostní změně a tak jsme se zde zapíchli ještě skoro hodinu, než jsme uznali, že to bylo místem, neboť sem ústil potok z horního jezera.
O půl čtvrté jsme začali stoupat proti svahu a trvalo nám to skoro půl hodiny, než jsme se dostali k Loch Bein Uraraidh, jehož výtok byl zpevněn betonovým valem a vybaven budkou s odlovným zařízením. Jen jsme sem dorazili, zvedl se vítr a začalo silně pršet. Toto jezero bylo největší z těch, co jsme zatím navštívili, takže chlapci byli na druhé straně velcí jako mravenečkové.
Seděli jsme u boudy a čekali na příjezd hadimršky, protože chytat za takové činy se nám nezdálo rozumné. Divné však mi bylo to, že se jim nechtělo od vody. Důvod byl zřejmý, oni si tu totiž perfektně zachytali! Každý z nich měl 15 - 20 pstruhů a většina z nich byla přes 40 cm. Bylo to to nejlepší a Duncan to zařídil tak, aby to bylo až na konec. Podle správce jsou v tomto hlubokém jezeru i ferroxové. Zatímco my se dole trápili, oni byli na hostině králů a ještě dlouho do noci si o tom povídali. Škoda, že se sem už nedostaneme, zítra totiž začíná šampionát…