Autor: Karel Křivanec
V únorovém čísle časopisu Rybářství jsem byl šokován článkem Mgr. Martina Čecha s jinak slibným názvem "Potrava kormorána velkého na údolních nádržích". Už jsem si zvykl na to, že články tohoto autora zaplavují řadu našich rybářských časopisů, které většinou nečtu. Není to z nějaké autorské řevnivosti, ale jestliže člověk drží podruhé v ruce muškařský prut a napíše o tom zasvěcený článek o muškaření, pak je to snad jen mladická drzost. Jestliže loví kapitální ryby tam, kde ostatní muškaři chytají jen běžné ryby, je to snad snaha o proslavení se. A tak články takovýchto rybářů už prostě dávno nečtu.
Z jiného soudku jsou jeho příspěvky o biologii ryb, které mohou všem zájemcům poskytnout zajímavé údaje, jež by jinak museli hledat složitým způsobem v široké odborné literatuře. Proto mne zaujal název článku, o kterém jsem se zmínil výše. Neměl jsem to dělat, protože to bylo před spaním a tak jsem probděl celou noc, jak mě ty dvě stránky rozrušily.
Autor s lehkostí pera jemu vlastní dokázal, že je mistrem veletočů, na jejichž konci vynáší nad kormoránem osvobozující rozsudek. Mezitím však stačil urazit skoro všechny, kteří u nás upozorňují na to, že zimní kolonie kormorána velkého jsou tragickým elementem našeho říčního rybářství, zvláště pak v sekundárních pstruhových pásmech.
Jedním z hlavních argumentů tohoto advokáta kormoránů je tvrzení, že nevíme kolik jich tu přesně je a jak dlouho tu jsou. Dále také vůbec nevíme, kolik toho u nás sežerou, protože všechny údaje o jeho potravní spotřebě pocházejí ze zahraničí. Ani kontrolní odlovy po invazi kormoránů, prováděné skupinou doc. Spurného, neříkají vůbec nic, protože to nemuseli být kormoráni, ale třeba úhyn po znečištění, extrémně nízké letní stavy vody, následky činnosti malých vodních elektráren, pytláci, přemnožená vydra, norek, volavka, čáp, ledňáček atd.
Vody však hlavně drancují rybáři a na vině jsou špatní hospodáři, kteří masově vysazují pstruha duhového, který všechno sežere a tak vytlačuje pstruha obecného a řeky se stávají mrtvými toky. Jako možné řešení pak navrhuje vysazovat ryby nad 40 cm, nebo revíry před zimou totálně vyrybnit, což prý se je filozofie hospodaření na některých revírech v jižních Čechách. Kormorány je pak třeba každoročně pouze sledovat a počítat.
I když jsem dosud nad literárními pokusy tohoto pokročilejšího muškaře přivíral oči, nemohu tentokrát mlčet nad článkem graduovaného ichtyologa a zaměstnance Hydrobiologického ústavu Akademie věd i když vím, že kadence jeho luku je několikanásobně vyšší než toho mého. Jestliže si celá odborná rybářská veřejnost myslí, že kormorán je cizorodým a vysoce škodlivým prvkem pro naší krajinu, pak by se neměl nechat Čechův příspěvek bez povšimnutí. Nebudu se zde plést do věcí, kterým nerozumím a nechám ornitologům posoudit, zda se tento druh také náhodou nepromítá do pozorovatelných změn složení ptactva našich rybníků a řek.
Pro doložení užitečnosti kormoránů pro naše toky si autor vybral výsledky sledování vývržků potravy, sebraných 30. září loňského roku u Želivské přehrady. O této kolonii tvrdí, že se zde vyskytuje celoročně, ale nehnízdí tu. Kde tedy hnízdí, když se tu vyskytuje tato populace celoročně, to autor nevysvětluje. Podstatné však je, že denně odloví z nádrže 100 kg převážně bílých ryb, hlavně plotice mezi 5 - 35 cm a jeho ideální potravou je ryba měřící 11 cm. Jak je vidět, najednou náš autor ví, že kormorán sežere 1 kg ryb denně, protože stovce kormoránů odpovídá právě těch jím kalkulovaných 100 kg ryb denně. Jediným kladem jeho článku je veřejné přiznání dávno známého faktu, že účelové hospodaření na VN Želivka nebylo k ničemu.
Co tedy plyne z článku o potravě kormorána velkého na Želivce je to, že zmíněný dravec nepohrdne ani malými rybami, což je velmi dobré vysvětlení skutečnosti, že lipan podhorní byl na Vltavě pod Lipnem zdevastován právě kormorány, protože asi ani největší fantasta nemůže podezírat sportovní rybáře či pytláky z toho, že by si nosili domů dvaceticentimetrové a menší lipánky. A ani tatu velikost zde nelze skoro vůbec zastihnout, o větších rybách nemluvě.
Revír Vltava 28 byl v posledních šesti letech pravidelně navštěvován zimními populacemi kormorána velkého, jehož početnost se každoročně zvyšovala z původních 50 na dnešních 200 kusů. Jestliže se zde zdrží jen 60 dnů v roce, pak při denní spotřebě 1 kg ryb by to znamenalo 12 000 kg ryb. I kdyby to však byla jen polovina, dostatečně to stačí k vysvětlení toho, co se stalo na Vltavě mezi Vyšším Brodem a Větřní. Kormorán muže být užitečný pro VN Želivka, ale pro sekundární pstruhová pásma je přes zimu zcela smrtonosný.
My rybáři sice nemáme zdaleka přesný přehled o počtech kormoránů, i když se každoročně snažíme o vyčíslení jejich početnosti, to však už nelze říci o evidenci násad a legálních úlovků. Která byla dávána mnohokrát za vzor celé Evropě. Kdyby se autor jen trochu obtěžoval, mohl si ušetřit své hloupé výpady na konto hospodaření na pstruhových revírech v jižních Čechách. Komplexní rozbor rybolovu a hospodaření, který vydává pravidelně Jihočeský územní výbor ČRS už skoro třicet let, mu jistě není neznámý.
Z připojeného grafu o násadách a úlovcích lipana a pstruha ob. na Vltavě 28 (rok 2003 není ještě k dispozici) jasně vyplývá predační vliv kormorána na výsledky hospodaření v posledních sezónách. Jím uváděné vlivy vydry, volavky, pytláků a samotných sportovních rybářů jsou prvky víceméně stabilní, u kterých se dá počítat se stejnou roční chybou, ale novým prvkem jsou zde právě zimující kormoráni. Velmi podobné výsledky lze vyčíst také z údajů na Vltavě 27, zatímco na Vltavě 33 a 34 nad Lipnem tento fenomén drastického poklesu rybích obsádek chybí, i když všechny nepříznivé prvky, kromě kormorána, zde jsou také. Vltava je zde prostě přes zimu zamrzlá a tak se sem kormoránům nechce.
Další mylné tvrzení se týká pstruha duhového, u kterého náš autor neopomene poznamenat, že se jedná o nepůvodní druh, zatímco kormorána takto nečastuje. Dovoluji si ho upozornit, že podobně intenzivně je tato ryba vysazována i na revíru Vltava 34 v Lenoře, která už leží mimo NPŠ a zde se tito duháci chovají zcela jinak, než soudí pan Mgr. Čech. Ono těmto rybám totiž trvá dosti dlouho, než se naučí lovit přirozenou potravu a tak v jejich vnitřnostech po vysazení nebývá téměř nic, nebo jsou tam úlomky dřev, trávy a jiné těžko stravitelné předměty.
Bohužel, počet duháků, kteří u nás v jižních Čechách po vysazení do řek zdomácní, se pohybuje jen asi mezi 1 - 5 % a tak jejich potravní tlak na revír nebude příliš významný. My toho duháka vysazujeme často hlavně proto, aby měli sportovní rybáři vůbec co lovit. To, že jsou mezi nimi také pytláci s povolenkou není nic nového, rozhodně to však není většina, jak se snaží autor naznačit tím, že uvažuje o příčinách vyrybnění našich pstruhových toků. Pohledem do onoho výše citovaného rozboru by zjistil, že kromě duháka se pravidelně intenzivně vysazuje lipan a pstruh obecný v lahůdkové velikosti pro černé ptáky a tak by mu vypadla i jeho teorie o špatném hospodaření.
Od nadějného ichtyologa bych čekal více než hypotetické úsudky a zakrývání skutečných příčin rapidního úbytku salmonidů v našich sekundárních pstruhových pásmech. Vypouštěním mlhy a hledáním pseudopříčin našim pstruhovým a lipanovým řekám nepomůžeme a nebezpečí se týká i říčních druhů z horních úseků parmových pásem, jako je tomu třeba na Otavě nad Orlickou přehradou. Od ornitologů bych pak čekal, že se začnou opravdu zajímat o zimní hejna kormoránů, například o strategii a taktiku jak loví potravu, protože v říčních podmínkách se hejno rozděluje na malé čety ptáků, které sice při lovu spolupracují, ale na první pohled to vypadá, že se jedná jen o pár jedinců.
Kormorán velký opravdu představuje jeden z nejpalčivějších problémů, se kterým se v současné době musí potýkat naše rybářství, píše v úvodu svého příspěvku Mgr. Čech, aby pak dál pokračoval jen jeho obhajobou. U mladého vědce mi to připadá dosti zvláštní, protože je li něco problémem nejpalčivějším, je jeho způsob hašení požáru jen přiléváním oleje do ohně.