Autor: Charles Jardine (volně přeloženo podle FF FT - 12/2005)
Když jsem letos v létě přijel jako doprovod svého syna do Čech, nebyl jsem vůbec připraven na tak náhlé zbystření mých muškařských smyslů. Alex a jeho dobří přátelé – závodníci z Anglického juniorského týmu, už byli v Rožmberku několik dní před mým příjezdem. Patrně pod vlivem ostřížího dozoru Dr. Milana (Hladíka) už měli angličtí chlapci a dívka osahané různé úseky řeky Vltavy a seznámili se též se zvyky jejích obyvatel, které bychom spíše nalezli v nějakém románu od Brama Stikera, než v muškařském katalogu.
Chcete-li, tak si můžete představit, že jsem přijel v očekávání, že uslyším něco skvělého o nových muškařských materiálech, krátké nymfě s fixovanou šňůrou a nástavcem, o čtení z vody, či o správném vedení mušek ve vodním sloupci. A samo sebou, že uvidím nějaké nové mušky a místo toho jsem uviděl vzrušení a hbité prsty mladých Angličanů jak mazaně vláčí srst a různé umělotiny na specifických háčcích a opatrně se vyrovnávají se všemi způsoby balancování na jemním štěrku. Jak to vypadalo? Jako když Godzilla potkala o vánocích peří od Bernarda Matthewse! Překvapení? Dá se to tak říci. A brzy jsem byl i já vyškolen v této odlišné, avšak alternativní říční technice.
Už před řadou let, když nás, tuláky s muškařským prutem, svolával hlas polnice Pana rybáře evropského formátu, výborného fotbalisty a excelentního hráče kriketu, Tony Pawsona, bývalo zvykem vždy si nést v tlumoku, vedle plovoucí, také nějakou HiD šňůru (jak se tomu tehdy říkávalo), čili v dnešním slovníku potápivou šňůru s indexem Di – 7. A nosíme jí tam dodnes, neboť nám nejednou pomohla a nenechala uschnout sítky našich podběráků.
To, co jsem zde nyní zažil, bylo jen pokračováním této jeho filozofie. Jen doufám, že i vy jste ještě na živu a během těch let jste stále v pohodě. Bylo to prostě hodně divoké muškaření: šokující novota. A působilo to na mne a účinkovalo to i na rybí populaci.
Asi budete chtít vědět, co způsobilo tu paniku. Zpropadeně skvělé strímry to byly. A ne pouze jeden, byly hned dva, ten o poznání menší byl na přívěsu a byl namíchaný ze směsice agónie říčního rybolovu. Ale měl jsem to poznat lépe. Jediný pohled na některou z těch vod a je tu paralela s touto divočinou, mohly to být také nespoutané proudy na západě Ameriky.
Strímry ... proč pro boha ne? Hádám, že s tím bych si měl poradit, ale toto by byla zcela nová chytací metoda. A tak znovu: "Je to tak?", ptám se sám sebe. Matně si vzpomínám, že Charlie Brooks, legendární muškařský guru z amerického Západu, psal o něčem podobném ve své knize: "Nymph Fishing for Larger Trout". Jsou tam zmíněny všechny známé způsoby lovu, včetně použití vystřelovacích hlavic v rychle tekoucích říčních úsecích. A to byl přesně ten typ vody, kde mi Alex a jeho přátelé předváděli tuto novou chytací techniku.
Proud nám způsobuje problémy, ale zároveň přináší i jejich řešení, podle toho, co se právě děje. Byl v tom ale jeden malý problém, který byl zde důležitý, totiž ten, že v závodním světě je používání vystřelovacích hlavic pravidly zakázáno, takže rozkývej na plno šňůru, protože to horší bude teprve následovat.
Téměř v transu jsem překvapeně poslouchal o tom, jak si toto shromáždění vypráví o osmičkových prutech, které posílají tvrdě do řeky těžké šňůry s indexem potápivosti sedm, o zapíchnutí špičky prutu do vody a přišpendlení šňůry až ke dnu. Logicky by ses měl zeptat, proč to všechno? Proč bych měl tohle vše dělat se svým oblíbeným prutem? Tak dobře, utopilo to šňůru, nástavec a mušku neskutečně rychle a posloužilo to k těsnému kontaktu s muškami ve spodních hladinách proudu po celou dobu jejich vedení. Bylo v tom však i něco, co by mohli zkusit i moderní rybáři z našich křídových toků (bez ohledu na všechny naše zkušenosti).
Dalšího dne, když byli všichni na oficiálním tréninku kdesi jinde, jsem se vypravil si to také zkusit. Vyzbrojil jsem se na to Alexovou superpotápivkou Di 7 a svým devítistopým prutem na sedmičku šňůru. Minulou noc jsem si navázal příšerné a přímo ďábelsky vypadající strímry na háčky s prodlouženým ramínkem číslo 8, 6 a 4, lehce zatížené olovem, s pijavkovitě vlajícím zonkerovým křídlem z králičí srsti v barvách hnědé a pekelně černé, s nadabovaným tílkem, nebo s červeným či tmavě růžovým ovinem, napodobujícím žábry a další s nadabovanou černou hlavičkou a s velmi výraznýma očima, nebo jednodušší černý či hodně tmavohnědý Woolly Bugger se zlatou kuličkou na hlavičce a hustým ovinem palmerových nožiček přes tílko.
A samo sebou také pár "twistů", ti nesmí na českých udicích chybět a umisťují se na horní přívěs. Je to menší strímr na háčku č. 10 – 12 s prodlouženým ramínkem, na jehož konci je oranžově červený ocásek, tílko je dabované z perleťové UV příze od Hendsů a dále tu je růžové křídlo z peří marabu. No ano, stará dobrá mokrá růžová muška. A ještě jednu s hnědýma nohama přes tílko, černou nadabovanou hlavičkou a párem velkých a živých epoxy očí. Všechny tyto opeřené úžasnosti se připojují k muškařské šňůře přes monofilní nástavec s jedním přívěsem, vše o stejné síle (8 – 10 liber) a to celé není delší než 3 metry.
Docela jednoduchý systém a musím uznat, že vše mělo svůj význam a byl s tím poklidný rybolov. A ještě něco, to vše se dělo v závislosti na činnosti vodní elektrárny: myslím tím čtení vody, velmi odvážné brodění a také schopnost zbavit se strachu a chodit v tomto proudu a neustále házet, což vše vypadalo jako velmi snadné.
Byl jsem instruován kde a jak to dělat. Mladíci a také Milan mi řekli na co se mám dívat. Hledej balvany vyčnívající z vody a ryby před nimi a za nimi, chytej dole a kdekoli se ti zdá, že je proud nějak porušen a je nějaká jáma pod vodou. Tak jo, odešel jsem a byl jsem si celkem jistý, nebo spíš jistější. Sakra, oni mě poslali do tajného místa, kde mají být 5 – 8 liberní vysazení duháci a malí potočáci, tak snad něco chytnu!
Široký říční ohyb vedle silnice byl nezaměnitelný. Bylo to jak mi říkali, velký levostranný (?) oblouk se silným proudem, v několika místech porušený velkými balvany a s téměř olejovitou hladinou ve vnitřním oblouku zatáčky, s vodními rostlinami a stupňovitě se zvedajícím břehem, u něhož zela hluboká tůň a stála, alespoň podle mne, velká ryba. Přímo jsem cítil, že to je právě to místo, kde budou ryby. Tak tady jsem lovil a lovil a chytl jsem … nic. Vůbec nic! A to jsem si byl jist, že jsem v tom správném místě.
Pustil jsem se tedy dolů proudem a myslím, že by se Čechům mé brodění velmi líbilo, to mé kroužení středem proudu, ohledávání dna nohama a byl jsem sám na sebe pyšný. A stále nic. Tak to asi budu dělat něco špatně.
Už jsem se pomalu začal nudit, protože přiznejme si to, neustálé házení s těžkou šňůrou a bez úlovku je otupující a docela hloupé. Začal jsem znovu hodnotit svůj úsek řeky a byl jsem donucen se podívat na jiné aspekty než předtím. Vybavil jsem si znovu rybolov těch našich mládenců a jejich hledání ryb v rychlé vodě a to mi dalo jistou nápovědu. Co když měli na mysli něco jiného? Možná, že tím mínili nějaké prohnutí ve středu proudu a odchylky v ohraničení příbřežních mělčin. Ještě stálo za to si toto zkusit ověřit, což když teď konečně přijde v hlubokých jámách a vírech záběr.
Začal jsem znovu bušit do středu řeky a už jsem se nesnažil házet co nejdál ke druhému břehu jako předtím. Pak jsem nechal mušky obloukovitě zhoupnout a tak jsem prochytával hlubinu hlavního proudu. Začalo to klesat hned v tom momentu, kdy bylo třeba podržet šňůru a připíchnout jí špičkou ke dnu a najednou se to chovalo při vedení proti proudu jako něco vyměněného a mimořádně dobrého. Umožňovalo to strímrům procházet proudem mnohem kontrolovaněji a pomaleji, než bychom to dokázali s pomocí plovoucí šňůry s potápivým koncem, byla to kombinace hloubky s kolébavým pohybem. Učil jsem se.
Kdybych to tak mohl udělat s vystřelovací hlavicí, pak by to bylo mnohem snazší. Házení se šestkou či sedmičkou superpotápivkou, bez ohledu na to, co kdo tvrdí, totiž vůbec není žádná legrace. Chce to pracovat s ní podle vody, zatáhnout, povolit, škubnout, trhnout, pustit šňůru, valivý hod, položit šňůru na hladinu, zvednout, připravit hod a odhodit, zapíchnout špičku, potopit šňůru, uchopit jí do levičky a znovu zatáhnout ... nic jednoduchého. Energeticky je to náročné, hraničí to přímo s brutalitou a pak je tu to brození a zápasení s proudem, však víte, už jste to asi také poznali.
Hodil jsem si jen párkrát po proudu a pak začalo pršet, nádherné horské cákance do vody. Už jsem uvažoval o tom, že to zabalím, když tu něco divoce škublo za šňůru a praštilo mě přes deštěm rozmočené prsty. Špička prutu zavibrovala a ohnula se jako luk, až jsem málem dostal strach o svůj úlovek.
V proudu tvrdě bojovalo cosi těžkého a byla to hned jiná zábava. Po všem tom úsilí s házením bylo velmi příjemné vidět svou odměnu. Protože jsem včera navázal všechny své nové vzory na Knápkový bezprotihrotové háčky, měl jsem nyní obavu, aby mi ryba nespadla, ale drželo to pevně dole pod hladinou, na kterou bubnoval déšť. Pak jsem už letmo zahlédl záblesk višňově zbarvených boků velké ryby. Zátěž prutu se stupňovala a nastalo zmítání, během kterého se ryba s nechutí přibližovala ke mně a přitom se stále snažila unikat k protějšímu břehu řeky, ale mé vítězství už bylo na dosah.
Netrvalo to už ani dlouho a měl jsem jí u ruky a byl to nádherný šestiliberní duhák, který vzal můj Woolly Bugger se zlatou kuličkou na hlavě. Pomyslel jsem si, že ani déšť nemůže porazit mé odhodlání a po několika dalších hodech jsem najednou vytáhl na růžového strímra divoce vzdorujícího lipana. Kvůli tomuto případu se přeci nezřekneme suchých mušek a bobešů, to rozhodně ne! Ale jednou jsem někde četl u Dicka Walkera, jak obhajoval rybičkovou napodobeninu Polystickle pro lov lipanů. Občerství si někdo z vás mozkové buňky?
To ale ještě nebylo vše. Na růžového strímra jsem chytl další rybu a nebyl to pstruh, ani něco podobného, ale nějaký druh proudníka, možná jen dvakrát větší než byla ta muška a byl zaseknutý přímo v tlamce. To vás pak nutí se zamyslet. Mne to tedy donutilo přemýšlet s novým zájmem o strímrech na pstruhy (a i na lipany) u nás doma ve Spojeném království.
Příští sezónu bych chtěl zkoumat tyto otázky v mnohem větších detailech a já to udělám. A slibuji, že vás o tom budu informovat. Ale nebudu to dělat na Itchinu! Chci také zkusit najít důvody té fatální fascinace, kterou má na ryby růžová barva. Štika jí miluje, pstruh a zvláště obecák a lipan taky. Zdá se mi, že stejný názor mají i plotice, proudníci a tloušti. A to vše se zrodilo jen za těch pár dnů v Čechách ve společnosti téch úžasných mladých rybářů.
Na závěr bych to chtěl shrnout tak, že vše co zde použil český tým na strímry, se tu prostě osvědčilo. Měli prostě takový plán, že důkladně prochytali s bobši hlubší proudy a bouřlivé jámy a dál od břehu běžící vodní masy a pak zahoupali se strímry jen u toho jistého břehu. A fungovalo to a já mám pocit, že by to mělo platit i u nás, když se nebudete bát. Vítejte tedy na druhém, odvráceném břehu muškaření!