Nebojte se, vážení čtenáři, to není název nového Svěrákova televizního diktátu, tento příspěvek se opravdu týká zahájení letošní pstruhové sezóny v Povltaví. A i když bylo koncem března ve vzduchu znatelně cítit jaro, tak v polovině dubna to bylo na lyžování a ne na rybaření. Takové zahájení už tu asi dlouho nebylo. Někdy také padal sníh, ale takovou chumelenici jako letos, o Bílé sobotě velikonoční, to snad ani nepamatuji. Možná to bylo i tím, že to vše začalo o dva dny dříve, než v jiných letech.
Noc z pátku na sobotu jsem přečkal v teple zlatokorunské chalupy a ráno jsem se proto mohl koukat oknem na polozmrzlé rybáře, jak se brodí sněhem a zoufale nahazují své třpytky do rozvodněné Vltavy. Muškaře jsem neviděl žádné a první průkopníky našeho sportu jsem tu zpozoroval až v pondělí. Po snídani jsem zajel k řece, abych se přesvědčil, že úlovky se skutečně podobají jako vejce vejci, tedy jen samí čerstvě vysazení tabuloví duháčci.
Po deváté jsem konečně vyrazil a namířil jsem si to přes Římov do Trhových Svinů a pak ještě dál, až na malou nádrž v Žumberku, která se nachází na Svinenském potoce. Dříve než jsem v obci Žár odbočil vpravo z novohradské silnice, mohl jem se ještě pokochat pohledem na horu Kohout, která je nejvyšším vrcholem Novohradských hor. Pod starou žumberskou tvrzí už byl poměr muškařů a třpytkařů asi 4:6. Jezerní muškaření si začíná hledat cestu i sem do podhůří Novohradek. I zde se chytali hlavně duháci a sem tam i nějaká ta štika.
Poklábosil jsem chvíli s přáteli z Borovan a vyslechl si od jejich předsedy Jardy Jindry i řadu návrhů, co bychom měli zlepšit a udělat jinak. Jo, kdyby to vše bylo tak jednoduché… Pak jsem ještě musel otevřít své jezerní krabice s muškami a ukázat jim poslední novinky, aby si mě trochu užili. Nakonec jsme se rozloučili a já se vrátil do Svinů a pokračoval dál na Dobrkovskou Lhotku.
Bylo kolem jedenácté hodiny a sněhová vánice zakryla Kohouta i se Slepicí a nebylo vidět možná ani na deset metrů. Přesto bylo na tomto rybníku pět pstruhařů, z nichž dva muškařili. Byli to mladí chlapci s velmi jednoduchou výbavou a sestavení jejich forpasů a výběr mušek ukazovalo na začátečníky. Přesto jsem z nich měl opravdu radost. Za rok na tom budou určitě o poznání lépe.
Vydal jsem se tedy dál a chtěl jsem dojet na pstruhovou přehradu u Soběnova, ale nějak jsem zabloudil a pak už jsem se nechtěl vracet a tak jsem vyjel až v Blansku u Kaplice a zvolil proto směr přímý, tedy na Květoňov, kam jsem dorazil v pravé poledne. Slunce zrovna prorazilo mrak, to abych mohl udělat pár snímků a hned nato vypukla další chumelenice.
V jednom lepším momentě se mi podařilo vyfotit rekordní úlovky, mezi nimiž dominoval duhák 3,7 kg těžký. Parta závodníků z Lenory měla svůj den a každý z nich si odnesl trofejní úlovek, i když, jíst bych ty ryby nechtěl. Škoda, že zde bylo jen málo muškařů, kteří dokázali tyto velké duháky pustit, takže na Květoňov už pro trofejní úlovky jezdit nemusíte.
Od dvou do půl čtvrté jsem si taky trochu zaházel, ale s braním to už bylo slabé. Vždyť se zde dnes vystřídalo opravdu velké množství rybářů, kteří zde vytáhli stovky ryb. Stojáky letos vůbec zachránily pstruhové zahájení v horním Povltaví. Chytl jsem jen dva duháky a i když jedna ryba byla solidnější, nechtělo se mi jí zlomit vaz a tak jsem to po půldruhé hodině lovu mohl zabalit, abych dopřál kručícím útrobám trochu restaurační stravy.
Domů jsem to vzal přes Krumlov a zajel se podívat na Chvalšinský potok. Byl jsem dost překvapen, když jsem se i zde potkal s rybáři, kteří pobíhali kolem vody v další husté chumelenici, kterých bylo toho dne možná deset. Do Vyšáku jsem se tedy vůbec nedostal, ale prý se tam taky chytlo pár větších ryb. Nad jezem v Herbertově měl být chycen potočák přes šedesát centimetrů a lipan 51 cm na třpytku. Jinak se lovili hlavně duháci a nějaký ten potočák a na podzim vysazený siven. Ale to vše jsou zprávy z druhé ruky. Pokud máte své vlastní poznatky, rádi je zveřejníme.
Váš Karel Křivanec