Autor: Karel Křivanec
Letošní zima je jako bývala za dob mého mládí, všude plno sněhu a mrzne jen praští. Dávno již nejezdím na běžkách, ale rád vidím, že se kolem lyžuje a bruslí o sto šest. Na zamrzlé hladině Malše na soutoku s Vltavou je plno lidí na bruslích a mráz svírá naše řeky pevným krunýřem. Možná, že se to někomu nelíbí, ale já jsem nadmíru spokojen. Kormoráni mrznou a nemohou k potravě a je jich jen polovina než v minulých letech. Ještě pár tuhých zim a přestanou k nám lítat vůbec.
Nad černými ptáky se konečně začíná stahovat síť, protože to vypadá, že už brzy bude stát hradit škody způsobené kormoránem a také vydrou i na tekoucích vodách, tedy rybářských sportovních revírech. Zatím víc nepovím, možná už za měsíc to bude jisté a nechtěl bych to teď zakřiknout. A když bude muset stát platit za škody, tak bude jistě také slyšet na povolení odstřelu. Tak to je! Zatím dělá vše pro to, aby platit nemusel, ale my mu nedáme vydechnout, dokud nepovolí. To přece nejde, abychom veškeré náklady na zimní výživu kormoránů nesli na svých bedrech my, sportovní rybáři.
Kdyby těch kormoránů a potažmo i vyder bylo jen pár, tak by to nikomu nevadilo, ale jejich stavy jsou tak vysoké, že ohrožují samu podstatu říčního rybářství u nás, jen to není tak vidět jako třeba v lednu na středním Labi. Někde je velmi početný i norek, ale to u nás na horní Vltavě ne, protože je tu tolik vyder, že sem tu šelmičku prostě nepustí. Vlastně bych mohl říci, že vydra sežere svého konkurenta, ať je to norek nebo ledňáček a kdoví, proč je těch volavek mnohem méně než kdysi, zda je na vině kormorán nebo i vydra?
Žijeme prostě v kulturní krajině, která se bez našeho přispění sama do rovnováhy asi nedostane a i ta vydra by měla mít dobu, kdy by se mohla legálně lovit. Měly by tu byt jasně stanovené kmenové stavy a vše nad tento limit by se smělo regulovat. Já vím, zelení považují takováto slova za svatokrádež, ale kdo jim dal právo rozhodovat o tom, které druhy budeme preferovat na úkor druhů jiných. Doba predátorů už musí jednou skončit a čím dříve to bude, tím lépe.
V únoru začíná období výročních členských schůzí a v letošním roce se budou volit na čtyřleté období také nové výbory. Demokratické volby na všech stupních státní správy jsou pro nás už dávno úplnou samozřejmostí, ale v mnoha místních organizacích se jede po staru, jako by se tam zastavil čas. Nejčastějším argumentem je, že to nikdo nechce dělat, ale často je to i proto, že to s jistými lidmi nikdo nechce dělat. Často se volí aklamací a takzvaně „an block“ a jen málokde si dají práci s tajnou volbou. Přitom nic lepšího lidstvo nevymyslelo, protože jen tak o sobě může získat pravdivou informaci.
V polovině ledna jsem byl jako delegát územního výboru ČRS na výroční členské schůzi v Nové Peci, což je obec na samém počátku Lipenské přehrady. Je zde stále vidět, že tato MO vznikla před pár roky odtržením od MO Volary, ale přesto se tady volilo supertajně, tedy bez jakékoli kandidátky. Prostě jen každý člen napsal na papír sedm jmen do výboru a tři pro revizní komisi. Divte se nebo ne, nakonec z toho vzešel docela rozumný výsledek.
Zažil jsem zde však něco, co by si vyžádalo zpracování z pera Hrabala či Párala. Já to popíšu jen velice krátce, abych nezdržoval. Na schůzi v místní restauraci přišel náhodou také lipenský pytlák, který se zde poněkud připil a pak chodil k předsednickému stolu vyprávět své zážitky z loňského lovu candátů na Lipně. Samozřejmě, že prozradil i své jméno a bydliště a také místo, kde se to vše odehrávalo.
Bylo to kousek od Taiwanu, v jednom propustku železniční trati zaplavené vodou. V jednom dni vyjel dvakrát na vodu a přivezl celkem dva bramborové pytle candátů od 30 cm výše a to lovil jen na jeden prut, tak to bralo. Nepříjemné prý bylo jen to škrábání metráku ryb, které částečně rozdal, ale hlavně zpeněžil v restauraci U Krčína v Českém Krumlově, kde mu dali osm tisíc korun! Náš pan Šťastný je totiž umělec a taky režisér jednoho muzikálu a tak si musí přivydělat i jinde. Candáti však nejsou jeho jedinou specialitou, své ví i o chytání duháků a sumců. Možná byste řekli, opilecké řeči, ale já mu věřil, bylo to totiž moc působivé na to, aby si to jen vymyslel.
Bylo mi z toho nanic, protože ten pan Šťastný se chlubil prach sprostou zlodějinou a byl na své pytlácké řemeslo jaksepatří pyšný. Já to zažil poprvé, protože po hospodách tedy moc nevysedávám, ale slyšel jsem od přátel, že takovéto řeči se vedou u piva často. Apokalypsa, tak se jmenuje ten jeho muzikál a tak nějak by to u nás na vodách vypadat nemělo. Proto jsem ho zde s chutí udal, aby měl alespoň trochu potíže a možná se i nad sebou zamyslel. Vypadal totiž nadprůměrně inteligentně, i když se motal jako brouk.
Kdyby u toho byl pan Hrabal, mohla to být moc pěkná povídka, já to tady odbyl na pár řádcích. Ale to je tím, že prostě nejsem hrabal s velkým H. A proč jsem vám to tedy vlastně povídal? Abyste nebyli lhostejní k tomu, když uvidíte jak někdo krade náš majetek. Z cizího krev neteče by tu platit nemělo. Teď je tak akorát doba na zimní mudrování a proto jsem vám to tady předestřel. Ke zlodějině bychom neměli mít shovívavý postoj ani tehdy, když jde „jen“ o pytlačení. Doufám, že mi rozumíte...
Váš Karel Křivanec