Autor: V. Stránský
Po roční přestávce jedeme znovu do Vikletic na týdenní dovolenou a jsme už čtyři. Já se synem Lukášem, kolega Milan a bereme s sebou ještě našeho kamaráda Pepu. Vyjíždíme 14. července, tedy o týden později než vloni. Nálada je výborná a počasí také. Ani nejsem ospalý i když jsem vůbec nespal, protože vždycky chytnu cestovní horečku a tak tomu bylo loni i letos, kdy jsem si noc alespoň krátil vázáním mušek.
Ihned po příjezdu spěcháme k řece. Jsme opět na našem oblíbeném místě, na "Staré řece". Ryby sice sbírají, ale o naše mušky nemají zájem. O jiných nástrahách ani nemluvím. Už jsme se vraceli, smíření dnešním neúspěchem, když si kolega všiml, že na druhé straně pod keři sbírá několik ryb. Opět tedy sestupujeme do vody a nahazujeme do míst, kde se objevují kolečka sbírajících ryb. Několik náhozů bez záběru a kamarádi to vzdávají a vylézají z vody. Řeka je zde hluboká už u břehu a brodění mi ztěžuje silný proud. Nemůžu tedy brodit dál, než pár metrů od břehu a to mi nedovoluje, abych muškařskou šňůrou nahodil tam, kam potřebuji. Nade mnou jsou větve ze stromů, které rostou na břehu za mnou a bojím se, abych nezůstal viset někde na stromě a nepřišel o návazec.
Rozhoduji se tedy, že zkusím vláčet. Mám tam "Hauzrovku" z ginger peří a se žlutou hlavičkou. Nástraha je podobná trubičkové mušce, ale podstatně těžší. Nahazuji ke keři, pod kterým se udělalo velké kolo. Při třetím náhozu stahuji nástrahu, už je asi 4 metry od keře a tak si říkám, že zase nic. Ale vtom se vyvalí vlna a následuje záběr. Po záseku ihned následuje výskok ryby asi metr nad vodu a únik po proudu. Je to krásně rostlý a silný duhák.
Asi po 15 metrech se ryba zastavuje, snažím se ji obrátit, ale nejde to. Někde se mi zamotala do lakušníkového porostu. Proto riskuji a trochu povoluji vlasec, aby ryba necítila odpor. Pak najednou vidím, jak vlasec prořezává vodu, rychle navíjím volný kus a jen co se vlasec napne, následuje opět ohromný výskok, ale pomalu se mi rybu daří zdolávat. Po necelých pěti minutách je konečně v podběráku. Syn to sledoval ze břehu a tak jí spolu měříme, má necelých 40 centimetrů. Škoda, že nemáme váhu, do kila jí určitě moc nechybí.
Druhý den jdeme opět na to samé místo. Opět vláčím. Po několika hodech cítím při navíjení slabé škubnutí ve vlasci a ten ihned prasknul. Koukám co se stalo a všiml jsem si, že na rolničce překlápěče je vydřená drážka, v které vlasec prasknul. Nevěděl jsem ale, co způsobilo to škubnutí, ryba nebo vázka o kámen, či nějaký porost? Vylézám z vody pro muškáč a vtom chlapi volají: "Koukej na to!". Otočím se a vidím, jak z vody vyskakuje, vždy o několik metrů dále, nádherný duhák. Je velikostně stejný jako ten včerejší a z tlamky za ním zřetelně vlaje několik metrů vlasce. Asi se chtěl zbavit háčku a tak nám předváděl skokanskou show, kterou jsme sledovali v němém úžasu.
Dáváme si dva dny přestávku a na ryby jdeme až ve středu do Žatce. V Žatci ryby jdou, ale zase jen malé. Až těsně před odjezdem Milan chytil potočáka 38 cm. Na zpáteční cestě ještě potkáváme místního rybáře, který se svěřuje, že jeho syn chodí chytat na "peří" pod Žatecký jez a nosí domů i "padesátky". Druhý den tedy jedeme opět do Žatce a hned pod jez, ale hodina bez jediného záběru nás odradila a jdeme pod Libočany.
Procházíme celý úsek až po Libočanský jez, ale i tady je to stejné. Nějaké ryby sice chytáme, ale všechny jsou tak do 25 centimetrů. Za dvě hodiny nám jede autobus a proto se vracíme a opět zkoušíme štěstí pod jezem v Žatci. Začíná se blýskat na lepší časy. Pepa chytá dva duháky něco málo přes třicet a po něm i Milan zdolává mírového duháka. Já na těžkou nymfu jsem bez úspěchu.
Najednou slyším volat syna, který chytá ze břehu. Všichni se otáčíme a to co vidíme, nám bere dech. Lukášův prut je ohnutý a svědčí o velké rybě. To však trvalo jen krátký moment. Vzápětí ryba vyskakuje nad vodu, přetrhává vlasec a mizí nenávratně v hluboké vodě pod jezem. Byl to nádherný duhák a odhadoval jsem ho tak na 55-60 cm. Lukáše to docela vzalo, možná mu ukápla i nějaká ta slzička. Opět jsme se přesvědčili, jak velké ryby skrývá ve svých tůních Ohře. Dovolená nám pomalu končí a tak odjíždíme.
Přišel srpen a manželku chytla chuť cestovat. Proto rychle volám do Vikletic, jestli mají volnou chatku. Dostávám kladnou odpověď a je rozhodnuto. Za týden jedeme opět na Ohři. Syn je celý šťastný, že si chytne toho duháka, co mu utekl v červenci.Už to máme i naplánované. Já s Lukášem budeme chytat ryby, manželka s dcerou se budou koupat na přehradě. Ještě jsem musel souhlasit s dvěma výlety do Kadaně a do Žatce.
Hned první den chytám duháka 35 cm na hnědého chrostíka a to byla tuto dovolenou moje první a zároveň poslední mírová ryba z Ohře. Lukáš o dva dny později chytil v Žatci dva duháky 30 a 31 cm, ale toho velkého se mu vylákat už nepodařilo. Já si zde také chytil svého prvního lipana na Ohři. Dostal jsem ho na zlatohlavou nymfu z černé tulení srsti. Byli jsme si také zachytat ve Stranné, ale ani tam nám štěstí nepřálo.
Pod přepadem přehrady jsme zažili rojení jepic, ale ty pravé jsem neměl a naše vzory ryby ignorovaly. Stál jsem zabroděný na kraji peřejí a jen jsem sledoval vyhupující se hřbety velkých ryb, jak sbíraly jepice, jen kousek od mé napodobeniny a tu mou ne a ne sebrat. Tak pomalu končí další výlet na Ohři, ale zklamáni určitě nejsme.
Ještě jsem zapomněl napsat, že při návštěvě Ohře v červenci kolega Milan hned první den našel ve vodě u břehu úhoře přeseklého od turbíny. Měl něco přes metr, ale to není podstatné. Druhý den našel dalšího, ale jen půlku. Takže i zde turbíny decimují ryby. Lukáš taky v červenci dovršil svoji smůlu ztrátou štiky těsně u břehu, když mu překousla vlasec. Ty turbíny, to je asi taky hlavní důvod proč se tady štiky a candáti drží. Živí se vlastně rozemletými rybami co projdou přes turbíny. V červenci napřesrok sem jedeme na pánskou jízdu znova a jelikož se zde líbilo i manželce, tak v srpnu opět s rodinou. A o tom až zas někdy příště.
|
|
|
|
|
|
|
|
|