Autor: V. Stránský
Ohře je velká a nevyzpytatelná řeka. Jeden den na jednom místě nachytáte plno ryb a druhý den na tom samém místě to může budit dojem, že tam nic není. Ryby tam však jsou a velké. Svědčí o tom i každoroční úlovky trofejních pstruhů a lipanů.
K chytání na Ohři mě přivedl můj kamarád, který jezdil po pneuservisech v severních Čechách jako obchodní cestující a každý druhý týden ve čtvrtek vedla jeho cesta směrem na Louny a Žatec. Slovo dalo slovo a začal jsem jezdit do Žatce na Ohři. Než si kamarád vše obstaral, měl jsem 5 až 6 hodin času na chytání. Za těch několik dní, co jsem zde strávil v roce 1999, od května do srpna, jsem měl různé zážitky. Nejhorší byl ten, když jsem za 4 hodiny ulovil jen dva malé potočáky kolem 25 cm. Opakem byl zážitek, který se mi stal v červenci toho roku.
Začal jsem chytat pod Libočanským jezem a šel jsem po proudu dolů, směrem k Žatci. Ryby braly pěkně na sucho, sice malé, ale nenudil jsem se. Už se blížilo poledne, byl jsem opět v Žatci, asi 200 m pod jezem. Braní polevilo, byl jsem v úseku kde bylo méně vody a dno bylo hustě zarostlé lakušníkem, proto jsem se rozhodl, že vylezu z vody. O několik metrů níže pod lakušníkovým porostem byla menší peřejka. Všiml jsem si, že na rozhraní peřeje a klidnější vody sbírají ryby. Začal jsem tedy chytat ze břehu, nemusel jsem to házet ani moc daleko, asi tak 5-6 m od břehu. Vytáhl jsem dva menší pstruhy, pak několik náhozů nic a opět menší záběr. Jemně přiseknu a v duchu si říkám, že to bude zase nějaká čudla.
Ihned po záseku však následoval mohutný výskok nad hladinu, vlastní spíše duhákům, ale tentokrát šlo o potočáka . Odhadoval jsem ho tak na 45 cm. Ihned následoval únik do peřejí a dolů po proudu. Pstruh mi vymotal asi 20 m šňůry, než tah polevil. Pomalu jsem ho začal přitahovat, ale proti proudu to nebylo vůbec snadné. Následoval ještě jeden výskok a výpad a pak už to šlo snadněji, šňůru už mám skoro celou v navijáku, z prutu ční asi 1,5 m, plus 2,5 m návazce. Pstruha už v duchu vidím v podběráku, ale najednou tah ve šňůře povoluje. Navedl jsem ho do míst, kde byl v mělčině u břehu kámen, který nebylo vidět a ryba se o něj opřela a vypnula se. Na jedné straně zklamání, na druhé radost z pěkného zážitku a z boje s velkou rybou.
Dva týdny nato jsem opět na Ohři a ryby opět jdou. Tentokrát začínám u železného mostu v Žatci a pomalu jdu proti proudu k peřejím, u kterých jsem minule přišel o slušnou rybu. Už jsem asi 15 m od peřejí. Nahazuji proti proudu a šňůru nechávám splouvat ke mně, pět náhozů a žádný záběr. Chytám na hnědého chrostíka a převazuji tedy na Zulu, jako před čtrnácti dny, tentokrát bez úspěchu.Vylézám z vody, zkouším to opět ze břehu, ale bezvýsledně. Tady končím a jdu rovnou pod Libočanský jez.
Už jsou tu dva muškaři, kteří chytají u protějšího břehu. Jdu do vody asi 10 m od břehu, nahazuji po proudu a nechávám mušku splavat pod sebe. Chytám jen malé potočáky. Dnes jsem jich chytil už alespoň 20. Najednou slyším oba muškaře u protějšího břehu, jak jeden na druhého volá, že mu to vzal těsně u břehu. Ohlédnu se a vidím, jak jeden z nich vodí rybu, která právě vyskakuje nad vodu. Pěkný duhák kolem 50 cm, výskokem se osvobozuje a mizí ve vodě. S rybářem to moc neotřáslo, jen chvíli stál a pak se začal opět věnovat lovu. Těchto několik vteřin ve mně zanechalo hluboký dojem.
Doma se o tom zmiňuji kolegovi v práci a poslední srpnový víkend vyrážíme prvním vlakem z Hejnic směrem na Žatec. Jede s námi ještě můj syn, takže jsme celkem tři. Nocleh nemáme nikde zajištěn, ale máme s sebou spacáky a dokonce i pánvičku, olej a koření. Případný úlovek má posloužit jako večeře. V Žatci jsme kolem poledne.
Do prsaček se převlékáme u betonového mostu, který tvoří hranici mezi revíry 8A a 7. Syn zkouší chvíli vláčet na mimopstruhové sedmičce, ale bez úspěchu. Na protějším břehu chytá malý klučina na plavanou a během chvíle má rybu. Syn na něj volá, co to chytil a klučina odpovídá, že pstruha 32 cm. Za mostem na pstruhovém úseku chytá muškař na krátkou nymfu a má asi během 20 minut 3 ryby, všechny bere. Říkáme si, že berou a je to dobré!
Ale ne všem. Muškaříme i vláčíme, ale bezvýsledně. S přibývajícími hodinami roste nervozita. Na klidu nám nepřidá ani blížící se déšť. Konečně máme i nějaké malé úspěchy. Kolega vytáhl potočáka 29 cm, ale mi jsme si na rybu ještě nešáhli a už začíná pršet. Teď by ryby mohly jít, ale je už půl osmé večer a tak jdeme na vlakové nádraží do restaurace na večeři. Vidina pečeného pstruha se nám rozplynula a to ještě nevíme, kde budeme spát.
V restauraci vše probíráme a padá konečné rozhodnutí. Spát budeme pod železnou lávkou pro pěší nad Žateckým jezem a bez ohledu na to, jak dopadne náš zítřejší lov, se rozhodujeme, že sem příští rok pojedeme na dovolenou. Z restaurace se vracíme ve čtvrt na deset a jdeme hned spát. Už neprší a pod lávkou je písek, takže tam není ani moc mokro.
V neděli vstáváme v půl sedmé a po opláchnutí v řece začínáme hned chytat. Ale ani dnes nám štěstí nepřeje a nebýt větší ryby, která asi dvakrát vyjela kolegovi po nástraze při vláčení, člověk by si mohl myslet, že tu ryby ani nejsou. Chytali jsme pod Libočanským jezem a to jsme ještě netušili, kolik na tomto místě příští rok nachytáme ryb. V jedenáct hodin končíme, za hodinu nám jede vlak a tak se pro letošní rok s Ohří loučíme …