Autor: Milan Hladík
"Poslední pohár" je závod velice zajímavý, jelikož spojuje závod na řece a na stojaté vodě, a je i velice obtížný tím, že se chytá pouze ze břehu a na některých místech se díky stromům a vysokému břehu velice špatně hází. Dále je pověstný tím, že hodně záleží na počasí, ještě více na losu, a nejvíc také na umění v kombinaci se štěstím. O nuly tady nikdy nebylo nouze a například v loňském ročníku jich bylo požehnaně. Po různých pokusech s vyhodnocením závodu (které mne mimochodem předloni stály šunku) se nakonec ustálilo nejspravedlivější rozdělení závodníků do čtyřčlenných družstev a čtyř sektorů, dva na jezeře a po jednom na každém břehu řeky. Závod je rozdělen na ranní a odpolední kolo, každé ještě s jednou rotací, kdy závodník chytá buď na jezeře nebo na řece a vystřídá vždy oba sektory na daném místě, tedy například na řece si po hodině přejde na opačný břeh. Úlovky z obou sektorů se pochopitelně sčítají.
Na počasí v tento pozdně podzimní čas záleží hodně, už jsem zažil i pořádnou vánici, která prověřila odolnost všech závodníků, ale díky které byli například větší úlovky na jezeře. Záleží i na výšce hladiny ve Vyrovnávačce a na průtoku vody v řece, které jsou jednak závislé na práci lipenské elektrárny a jednak na množství vody v Lipně. Pokud je totiž Lipno plné, dochází během podzimu k upouštění vody na zimní hladinu a řekou teče i 20 m3/s. V letošnim roce je vody v Lipně díky suchu málo a tak tekl pouze minimální průtok, který je 6 m3/s, ale i přes nízký stav vody v nádrži nám díky naší žádosti pracovníci Povodí Vltavy vyšli vstříc a ani voda ve Vyrovnávačce ani průtok v řece během závodu nekolísaly a tak byly zachovány podobné podmínky pro všechny závodníky.
Dne 8. listopadu se již poosmé sešli muškaři k aktivnímu zakončení své závodní sezóny na hrázi vyrovnávací nádrže Lipno II ve Vyšším Brodě. Počasí letos vyšlo a bylo slunečno, i když trochu zima a větrno. Nízký průtok v řece trochu komplikoval chytání ve spodnějších úsecích obou sektorů, které jsou dost zarostlé vodním rostlinstvem, ideální by byl průtok mezi 10 - 15 m3/s.
Na losu záleželo jako každý rok především na řece, jelikož vysazení duháci a siveni se drželi především v horní části řeky v místě, kde se zpomaluje proud vody z elektrárny. Na štěstí záleželo jako obvykle i na nádrži, protože i jeden malý okoun mohl udělat kohokoliv z pole poražených šampióna. Na umění závodníka záleží také, hlavně na schopnosti závodníka najít tu správnou metodu, jelikož to není až tak snadné. Na řece je někdy třeba použít při streamerování intermídu, jindy je lepší rychle potápivá šňůra, někdy jsou účinné oranžové a růžové mušky, jindy zelené nebo bílé, někdy černé a někdy je třeba je měnit. Někdy taky platí nymfa, ale může přijít na pořad dne i suchá nebo mokrá muška. Závod se dá vyhrát i na ježdících vyjetých díky velkému proudu v řece do úplavu za kamenem. Často hrají prim i okouni a zvláště v odpoledních kolech se na řece projeví schopnost improvizace, dopoledne je to především o streamerech. Na Vyrovnávačce lze těžko říci, co rozhoduje, ale na štěstí to svádět také úplně nejde, možností je opět několik a žádná není univerzálně platná každý rok a opět se dá vsadit na okouna nebo na duháka.
Nyní už tedy k letošnímu ročníku, tak, jak jsem ho viděl já jako závodník. Pro ranní závod jsem si vylosoval místo, na kterém šla vanička duháků do vody a kde se docela dobře háže. Po levé straně jsem měl Vítka Misara a po pravé straně Míru Paura, takže to vypadalo, že to bude mezi námi. Začal jsem s intermídou, ale když jsem po třech Vítkových hodech prohrával o tři ryby, tak jsem rychle přebil šňůru na pětku potápivost a nasadil růžového streamera a pak jsem ho začal dotahovat. Vítek to vzápětí upálil a během navazování jsem se dostal do vedení. Míra zatím stál na špatném místě a nic nechytal, ostatní závodníci v okolí také chytali, ale ne tolik. I já jsem to utrhl (a pak ještě dvakrát), ale pořád jsem si před Vítkem držel mírný náskok. Na každou chycenou rybu jsem měl ještě jedno až dvě drcnutí do mušek, Vítek podobně, takže jsme jich dost popíchali. Chtělo to házet co nejdál až za proud, který jde prostředkem řeky, chvíli počkat až mušky klesnou a po pár zataženích tam většinou byl. V polovině závodu úlovky na naší straně ustaly a začali chytat závodníci naproti, ryby byly zřejmě tou kanonádou vyplašené a začaly se v řece pohybovat. Vítek přešel na plavanou, kdy na horním přívěsu měl pěticentimetrový "splávek" ze žlutého polycelonu (samozřejmě přivázaný na háčku) a metr pod ním goldkopa a hned chytil rybu a pár jich prošvihnul. Zůstal jsem zůstal u streamerů a měnil jsem jejich barvy a tak si před Vítkem neustále držel náskok. Míra Paur konečně popošel na horní hranici svého úseku a házel proti proudu tak, aby mušky stihly klesnout dřív, než vplují do tůně, kterou před sebou měl a začal nás dotahovat. Po hodině závodu, kdy mně od rychlého házení pěkně bolela ruka, jsem nakonec vedl s patnácti kousky o jednu rybu před Vítkem a o dvě ryby před Mírou, takže to bylo nadějné, ale stále otevřené.
Na druhé straně řeky jsme měli opět dobré místo, ale nejlépe se sním srovnal Míra, který chytal v pomalejším úseku těsně pod proudem, který byl přede mnou, a na menší bílou bubinu (Booby) pomalu přitahovanou na intermídce mu bral jeden okoun za druhým a chytil i pár popíchaných duháků (dohromady měl úctyhodných 23 ryb), já jsem chytil jenom jednoho a Vítek nakonec na plavačku tři, vrchol všeho bylo, když mu v největším proudu nějaký šílený duhák spolknul právě ten splávek, ale nakonec ho Vítek nevytáhnul.
V odpolední kole bylo jasné, že kdo z nás tří chytí rybu, bude v celkovém hodnocení hodně ve předu, hlavně díky ulovenému počtu ryb dopoledne, které by v náš prospěch rozhodovaly v případě rovnosti součtu umístění. To se také potvrdilo a duhák, který Mírovi těsně u břehu spolknul zase to bílou bubinu, ho vynesl na druhé místo v celkovém pořadí, zatímco já s Vítkem jsme byli "blank". Nul bylo požehnaně, ale když jsem o tom přemýšlel, úlovky nebyly zas tak úplně náhodné. Většina duháků se chytla na drobné mušky, poblíž břehu, nebo v momentě, kdy už chtěl závodník nahodit a mušky brázdily hladinu, takže v tom byl i kus taktiky. Třeba Michal Adamčík chytil u dna okouna na patentku zavěšenou pod bubinou.
V celkovém hodnocení se opět potvrdila závodnická kvalita. Vyhrál Tomáš Starýchfojtů, který byl ve skupině A a ráno na jezeře chytl 4 úlovky a odpoledne opět vyhrál s 9 rybami na řece. Konečně mu to tedy vyšlo a získal do své bohaté série tento Poslední pohár, který mu ještě chyběl. Druhý byl loňský vítěz Miroslav Paur a třetí pam brněnský Jiří Buchtela, který chytal v naší sérii. Ráno měl na řece úlovky a odpoledne mu stačil jeden duhák na jezeře.
Za zmínku stojí snad již jen to, že Franta Hanák opět prokázal cit pro bílou rybu a zároveň, zároveň velkou rybu, když na streamer chytil půlmetrového cejna s potrhanou tlamou v místě, kde to Vítkovi předtím upálila "štika jak hovado", Opět bylo pár dvojitých nul a tak i například takový závodník, jako je Pepa Vogl, si chytil "audinu". Závod měl jako obvykle velice pěkné zakončení v restauraci "Lesanka", večeře všem chutnala a také chlazené i teplé nápoje podávané sympatickou obsluhou nám velice svědčily. S poděkováním sponzorům za ceny, rozhodčím z Loučovic, Vyššího Brodu a okolí za to, že si na nás našli čas a že pokosili vegetaci na břehu a samozřejmě Ivance, že nám to všechno spočítala, se můžeme opět těšit na další ročník.
