PYRENEJSKÁ HOUPAČKA - II. ČÁST

Autor: Karel Křivanec

V neděli 8. června jsme konečně znovu vyrazili na Aragon, který byl ale dosud stále ještě dosti zbarven do běla. Druhá část skupiny byla vysazena na spodním úseku Subordanu, kde si tentokrát chytla několik pstruhů. Zůstal jsem s Tomem, Jájou a Jirkou na Aragonu, ale prut jsem ani nerozbaloval, neboť jsem moc nevěřil, že by to mělo význam a raději jsem chtěl vyfotit nějaké ryby. Také počasí se začalo měnit a slunce teď docela nepříjemně pálilo, takže jsem byl vděčen každému stromu na břehu, který mi mohl poskytnout svůj stín.

Nejdřív jsem šel za Tomem proti vodě, který tvrdil, že z mělčin vyplašil ryby, o kterých si myslel, že to byli pstruzi, ale nechytl nic. Po hodince jsem se tedy vrátil za Jirkou, který zrovna zdolával parmu a pak chytl slušnějšího pstruha (29 cm), který měl stříbrné boky s černými křížky a bez jediné červené tečky. Vypadal jako mladý jezerák, ale co to bylo, těžko říct a tato ryba znovu dokazovala, jak složité jsou otázky taxonomie "hnědých" pstruhů v celém jejich areálu.

V zaživadlech této záhadné ryby byly larvy jepic, černí mravenci a úlomky z velké pošvatky, které občas přeletěly nad vodou jako rogala. Jirka pak ještě z toho nejostřejšího proudu vytáhl další parmu a to bylo vše. Tom se vrátil bez záběru, Jája hlásil tři hodnotitelné pstruhy. Všechny tyto ryby byly chyceny na malé zlatohlavé nymfy, nebo černé mikronymfy. Bohužel se nám ani po velké snaze nepodařilo nic ulovit na strímry, s nimiž měli později dobré výsledky Poláci a patrně i další týmy. Slunce už tak pálilo, že i ti nejotrlejší z nás museli použít opalovací krém s vysokým faktorem.

Odpoledne jsme se všichni přesunuli na horní Subordan. Tonda s Tomem vysedli těsně pod Hecho, Pavel s Karlem u horního mostu a my ostatní jsme zajeli asi dva kilometry nad obec. Jirka zůstal u auta, já šel po vodě a Jája nahoru. Nejdříve jsem se musel hodně dlouho prodírat houštinami a hustým lesem a když jsem chtěl prorazit k vodě, byl tam neproniknutelný porost, takže jsem byl moc rád, že zde bylo i metrové boční raménko, takový malý potok, který vytékal z říčky a zase do ní ústil. Tudy jsem se protáhl až k hlavnímu toku.

Subordán tu měl větší spád, ale dno bylo stejně balvanité jako kdekoli jinde dole a oblé kameny nepříjemně klouzaly. Ani dnes to nebylo jiné, tři hodnotitelní a několik malých pstruhů, chycených na nymfu proti vodě. Bylo to tím, že jsem moc lítal kolem vody, zatímco Jirka systematicky po milimetrech prochytával svou dlouhou tůň s mikronymfami a dostal zde asi 7 větších pstroužků přes oněch 20 cm.

Velký zážitek měl Šram, který chytal v jedné velké a hluboké tůni a občas vytáhl většího pstruha přes míru. Při zdolávání jednoho z nich se najednou za rybkou zavířilo a úlovek hned ztěžkl. Vyjukaný Jája nejdříve nevěděl, co se stalo. Že by štika? Hlavatka? Přitáhl to ke břehu a z hlubiny vyjela obrovská ryba, kterou pěknou chvíli nedovedl zařadit, ale pak si všiml zřetelné tukové ploutvičky a tak zjistil, že vodí pstruha kolem 65 cm. Několik minut si s ním pohrával, ale protože neměl podběrák, byl jeho pokus o ruční vylovení úlovku neúspěšný. Pstruh nechtěl pustit svou kořist, ale když zjistil, že se teď hraje o jeho život, vyplivl svou úlovek a zmizel v tůni. Zle pochroumaný pstroužek (okolo 23 cm) byl sice bez šupin, ale i on po odháčkování zmizel v tůni.

Tento horní úsek Subordanu byl pro nás nejlepší pyrenejskou vodou a tak si o tom hoši trochu chtěli popovídat po horkém dni v chladu jedné místní hospůdky a znovu a znovu rozebírali dnešní lov. Cucali pivo a poslouchali Jájovo vyprávění o velkém pstruhovi, který byl jeho zážitkem na celý život. Pak se diskuse smekla na mušky a zase bylo o čem povídat. Ale museli jsme domů a tak jsme nasadili všechny páky, abychom je dostali do auta. To pivo bylo tak příjemné, ale nakonec si dali říct.

Po čtyřech dnech trénování bylo v pondělí 9.června vyhlášeno volné dopoledne, aby si kluci trochu odpočinuli a případně si dovázali mušky. My jsme zajeli do informačního střediska pro poslední novinky a hlavně doplnili stav našich zásob. Po obědě jsme znovu vyrazili na horní Subordan, protože to bylo jediné místo, kde se dalo trochu trénovat a byli jsme tu pokaždé prakticky sami. Obsadili jsme místa pod i nad Hecho a já s Jirkou jsme jeli nad obec, ale po druhém břehu než včera.

Po krkolomné cestě jsme se dostali až skoro k říčce a na vlastní chytání jsme měli něco přes dvě hodiny. Byl to klidný lov s ojedinělými záběry a tak jediným zážitkem bylo velké zvonění a bečení před sedmou večer, kdy se k řece přihnalo opravdu veliké stádo ovcí a koz s dlouhými rovnými rohy, vybočenými silně do stran. Na krku měli různé plechové zvonce a ten lomoz byl tak silný, jakoby tudy táhla nějaká armáda. Náš lov končil a tak jsem dost nejistě mířil k autu a hledal předem únikové cesty, to kdyby došlo k nenadálému přepadení, ale ta zvířata byla plná zájmu jen o zelené lupení.

A najednou tu byl poslední den našeho přípravného kempu, tedy úterý 10. června. Protože jsme nevěděli, kam dnes jít, rozhodli jsme se pro jezírko v Baňos de Panticosa, které leželo na přítoku do Rio Gallego. Pro jistotu jsme ještě vysadili Tondu s Karlem na potok pod Panticosa a pak už jsme jeli k jezírku. Jeho rozloha byla asi kolem 5 ha a přitékaly do něj dvě říčky, které tekly přímo z okolních skalních stěn. Byl to nádherný pohled.

Na vodě už trénovali Kanaďané, vedeni Jackem Simpsonem, bývalým presidentem FIPS-Mou, se kterým se vždy rád vidím. Snad prý s nimi byl letos naposled a přijel bez manželky, která ho vždy věrně doprovázela.

Kanaďané měli chyceny čtyři pstruhy za dopoledne, ale když se mezi ně vklínil Tomáš, stačil během hodiny na tmavozelené glassbuzery s plovoucí šňůrou a dlouhým nástavcem chytit tři pstruhy a pár mu jich ješté spadlo.

Dařilo se i Jirkovi, který na tom byl podobně, jen Jája s Pavlem byli bez ryby. Tom se jim smál, že byli bez košile a svými světlými těly si jistě pstruhy vyplašili. Když jsme zajeli pro náš zpětný odřad do Panticosa, tak se ukázalo, že říčka byla plná malých ostroretek, ale pstruzi byli uloveni jen dva, takže zpátky na jezírko, protože Kanaďané skončili ve dvě odpoledne s tréninkem.

Připravil jsem si šestkového Sage s plovoucí šňůrou a kuklou pakomára na konci nástavce a na přívěs jsem dal malého CDC-rozence pakomára, s chomáčkem kachního peří trčícího nad hladinou. Už při minulé návštěvě jsem si všiml pstruhů, kteří plavali kolem pneumatik utopených v rohu jezírka u silnice a tak jsem je chtěl trochu poškádlit.

Místo bylo v podloubí dvou stromu, takže se tu házet moc nedalo, jen valivý nebo prakový hod přicházel do úvahy. Nakonec se mi podařilo nahodit pět metrů od břehu. Nechal jsem propadnout koncovou mušku hodně hluboko a pak jí stahoval tempem pomalého hlemýždě. První pstruh vzal spodní mušku asi na třetí náhod a druhý přívěsného rozence během deseti minut. Jiné jsem už nepřemluvil, protože ti plavali dál od břehu a já na ně nedohodil.

Mezitím se u jezírka objevili Slováci, nasadili potápivé šňůry se strímry a docela jim to šlo. Naši právě zkoušeli suché mušky a i oni chytali. Karel dokonce na obyčejnou rudořitku na šestnáctce háčku nachytal přes deset pstruhů. Zkoušel jsem to také na hladině, ale asi jsem neměl dobře udělaný konec nástavce, protože všechny záseky šly do prázdna, nebo se ryba těsně před muškou obrátila. Znáte ten případ, kdy házíte a házíte a nemyslíte a čas letí. Po odchodu zbojníků jsem to předělal na strímra, protože jsem chtěl zjistit, zda po nich ještě něco chytnu. Druhým hodem tam byl a to bylo vše. Nad jezírkem se začalo šeřit a tak bylo třeba sehnat hejnko a jet domů.

Večer se chlapci vydali do městečka, aby alespoň trochu poznali zdejší noční život a přišli na jiné myšlenky. Lída je protáhla centrem a vyprávěla jim o tom, jak se žije v pyrenejském podhůří. Nejsou to žádné malé děti a už dobře ví, co mohou a co ne. Já si na takovéto vycházky moc nepotrpím a raději jsem si odpočinu. Nechodím s nimi také proto, aby měli pocit volnosti, že je nikdo nehlídá, než oni sami. Zítra už zase budou muset zařezávat a dlouho do noci vázat, tak ať si trochu užijí.

Středa 12. června byla prvním oficiálním dnem světového šampionátu. Byla vyhrazena pro stěhování do Hotelu Grand, což bylo možné až po poledni. Ubytovali nás v šestém patře, přímo naproti Polákům a kolem byli i Finové a Jihoafričané. Pokoje byly pěkné, ale bez klimatizace, což v této roční době už bylo dosti znát, protože to bylo kousek od střechy, na kterou pálilo ostré slunce.

Navečer bylo na pořadu slavnostní zahájení, které se ale konalo asi ve dvacet kilometrů vzdáleném městečku Sabigňanigo. A bylo tradiční, tedy slavnostní pochod, představení týmů, projevy, folklór. Místní umělci s kytarami složili dokonce dvě písně u příležitosti šampionátu a jako refrén se ozývalo táhlé "Trutta pirenéia" a do toho ještě chřestily kastaněty. Pak následoval úvodní banket, který se organizátorům povedl, i když jsme si ho nemohli s Jirkou užít až do konce, protože nás naložili do autobusu a odvezli s ostatními kapitány a vedoucími družstev do Jacy, kde byla první společná porada a rozdělení do skupin pro oba oficiální tréninky.

Vedle nás seděl slovenský chytající kapitán Jožka Trnka, který se netajil optimismem. Slovákům se při tréninku všude velmi dařilo a Jožo předpovídal slovenské vítězství jak v týmech, tak dokonce i v jednotlivcích, když jmenoval příštího mistra světa. Nepřikládal jsme tomu velký význam, vždyť v Austrálii nás také kdekdo podle tréninků tipoval za šampióny a dopadlo to katastrofálně.

Příští dva dny byly ve znamení oficiálních tréninků, které však byly víceméně ztrátou času, neboť se většinou chytalo na mnohokrát prochytaných úsecích. Jedno dopoledne jsem znovu věnoval pozorování francouzských taktik na Subordanu a opět to byl Gulpain, koho jsem měl na mušce, i když mu to tentokráte viditelně vadilo. Za cele dvě hodiny měl jedinou rybu na prutu a ta mu spadla. To byla také jediná ryba, kterou jsem viděl, že spadla Francouzovi a shodou okolností právě při krátké nymfě.

Subordanem se v pátek ráno přehnala dešťová přeháňka, která zabarvila jeho vodu zcela do červena a Tom při tomto tréninku chytl jednu ze dvou ryb a ta ještě byla malá. Takový trénink nemá cenu a proto Karel s Tondou chtěli jet ve čtvrtek, po ranním tréninku na Veralu, s námi autem po obědě do hotelu, což jim nebylo povoleno. President mezinárodní federace Jurek Kowalski trval na tom, že sice na Subordanu chytat nemusí, ale odjet musí společně autobusem s ostatními až po tréninku.

I když toto nařízení o společné dopravě porušovala řada výprav a Španělé jezdili většinou jen auty, dostal jsem od JURY důtku jen já, že tam kluci netvrdli na slunci až do večera. Druhý den už se to smělo bez problémů, protože si to vymohli ostatní týmy při večerním losování. Samozřejmě, že to byl důsledek mých kritických postojů vůči vedení FIPS-Mou.

Pan Kowalski si to vše bral moc osobně, ale na ono jednání JURY mě nepozval, stejně jako před rokem ve Francii, protože nechtěl, aby zazněla i jiná verze než ta jeho a to se stále ohání demokracií. Už aby mezinárodní federaci vedl někdo jiný, do konce druhého funkčního období mu chybí ještě dva roky, ale možná, že ho třeba znovu zvolí vicepresidentem, za velké zásluhy.

Důležitý byl pro nás i trénink na horském jezeru, který vyšel Pavlovi v podobě dvou pstruhů na epoxidové pakomáry a Karel tu uhnal jednoho na zajícovou luru. Ostatní jen koupali mušky. Také Veral dal dobrý trénink, i když se kluci dostali zase jen na ta místa, která už velmi důvěrně znali z předchozích dvou neoficiálních návštěv. Alespoň si ověřili, že dokážou ještě chytit ryby sami po sobě. Všechny úlovky měly už aspoň jednu dírku v tlamce a protože se jich pár chytlo i mimo ní, tak to vypadalo, že se spíš snažili zahnat vetřelce čumákem a pak to "koupili" z venkovní strany.

Čtvrteční losování pro nás nedopadlo dobře, protože budeme mít ve druhé části soutěže moc dobrých týmů před sebou a to je o něčem jiném, než když jdeš třeba po Holanďanech, Japoncích , Walesu, Irsku či Kanadě. V pátek odpoledne jsme proto naše místa na Aragonu a Subordánu prošli se závodníky, aby věděli, do čeho půjdou. Jirka si pak ještě zajel na Aragon a zkoušel tu malé černé nymfy na místech, která předtím prochytal bez úspěchu. Během dvou hodin tu dostal dva pstruhy a byl spokojený. Konečně jsme si ověřili, že se i zde dají chytit větší pstruzi.

V té době jsem měl v hotelu složité jednání s vicepresidentem FIPS-Mou Jamesem Fergusonem o mé kritice dubnového zasedání Mezinárodní muškařské federace v Locarnu. Nelíbilo se mu, že v ní byla jen samá negativa, ale v rozboru jednotlivostí jsem mu dokázal, že v mém článku nebyla žádná nepravda. Většinou se jednalo o mé návrhy na změny pravidel, které presidium před jednáním písemně odmítlo a své stanovisko rozeslalo delegátům, takže si předem řeklo o výsledek hlasování. Byla to ryze odborná debata, kterou bych nechtěl na tomto místě nikoho zdržovat.

Velmi kuriózně vyznělo i vysvětlení důvodů, proč Francie nezaplatila vloni něco přes 4000 Euro za pořadatelství mistrovství světa (bylo v měsíci červenci), což James vysvětloval tak, že francouzská federace poslala šek na 20 000 Euro, který jí byl vrácen a tím se stalo, že nezaplatila v loňském roce, i když jsem ještě letos v dubnu na onom kongresu slyšel z úst generálního sekretáře Podmaníka, že Francie ještě nezaplatila, ale už brzy zaplatí. Ani tato má věta, že Francie nezaplatila včas, se vedení federace nelíbila a tak myslím, že tu netřeba dalšího komentáře.

V nervózní páteční noci, během níž se ještě dovazovaly všechny chybějící varianty mušek, jsme měli v jednu ráno poslední poradu, během které byly stanoveny hlavní taktické záměry pro jednotlivé řeky s důrazem na nymfové chytání proti vodě a suchou mušku v případě, že bude zjištěna sbírající ryba. Jezerní taktika vycházela ze zahájení na suchou mušku, nahazovanou z dvacetimetrové vzdálenosti na vyhládnutou rybu u břehu a ve druhé polovině závodu pak z lovu na kukly pakomáru ve vzdálenosti do 10 metrů od břehu.

Ráno pak nastal tradiční rituál, spojený s postupným nástupem závodníků do pěti autobusů, posledními kontrolami a odjezdem na závodní úseky. Tentokrát se to pořadatelům zdařilo bez problémů, což nelze říci o odpoledních odjezdech z restaurací, kde už lokální funkcionáři způsobili prodloužením siesty a zpožděním odjezdu autobusů řadu stresových situací při obsazování stanovišť, kde měli poslední vystupující závodníci už jen velmi málo času na přípravu.

Nemohli jsme se s Jirkou shodnout v názoru, koho by měl podpořit svou přítomností. Zatímco já jsem se domníval, že by to měl být Šram na Subordanu, jehož místo se mi zdálo jako nejhorší z našich pěti zde vyfasovaných, Jirka preferoval svou přítomnost na Aragonu jako takovém, neb to byla řeka s evidentně nejmenší hustotou pstruhů, kde hrozily nuly.

I taková situace může nastat a tak jsme zvolili kompromis, že náš kapitán bude do první ryby u Šrama, zatímco já budu pozorovat Belgičana Gigota, který byl na Subordanu na čísle 13, tedy hned nad Jájou. Jirka pak po hodince odjel na Aragon za Pavlem Macháněm, jehož místo bylo rovněž špatné, i když tam Jirka objevil při prohlídce úseku před závodem jistě kilového pstruha.

Šramovo místo začínalo mělkou a hladkou táhlinou, která se stáčela doprava do zúženého ostrého proudu a mizela za lesem, kde bylo ještě asi 150 metrů jeho stanoviště. Celý jeho úsek byl bez hlubších míst a velkých kamenů a volně přecházel do Gigotova místa, které bylo v dolní třetině stejně hladké, ale pak vystupovalo do pěkných proudků a peřejek, s centrální jámou na začátku jeho čísla.

Jája nastoupil dole u čísla, takže jsem na něj neviděl a stejně si počínal i Belgičan, který chytl prvního pstruha asi na třetí náhod na sucho. Evidentně o něm věděl a tak šel na jisto. Další hodinu mu trvalo, než prochytal onu mělkou vodu a byl bez záběru, i když neustále měnil nymfy a občas chytal na sucho.

Na Jáju jsem stále ještě neviděl, Gigot byl mimo ryby a tak jsem se po necelé hodině čekání vydal proti proudu na číslo 12, kde chytal Španěl Oliveras a i on byl velmi nervózní. Chytal na sucho proti vodě a snažil se zvednout nějakého pstroužka, i když asi bez velkého úspěchu. Kontrolu rozhodčího zde zajišťoval James Ferguson, jehož cihlově rudá košile byla vidět na míli daleko. Sledoval jsem Španěla asi dvacet minut a během té doby chytl jednoho dvouročka pstruha a to bylo vše (celkově měl 4 ryby a obsadil 10. místo).

Pustil jsem se tedy po vodě dolů, abych okoukl Francouze Guilpaina, který byl na čísle 18, kam měl přijít ve čtvrtém kole náš Tonda Pešek, ale po silnici to byly možná tři kilometry chůze ve sluneční lázni. Úseky zde byly dlouhé i 400 metrů a občas mezi nimi byly i pěkné vynechávky.

Zahledl jsem Novozélanďana Armstronga jak podebírá rybu uprostřed toku a potkal anglického kapitána Simona Gaweswotha, který právě sondoval počet ryb od Francouzů. Tak blízko jsem si já ale troufnout nemohl, protože teď už by mohl být můj postih mnohem horší. Francouz chytal na sucho proti vodě a obhazoval systematicky zarostlý pravý břeh. Od Simona jsem zjistil, že má pět pstruhů.

Zde jsem vydržel další půl hodiny, aniž jsem viděl úlovek. Na břehu byli asi tři Francouzi a jeden z nich neustále pozoroval vodu dalekohledem, určitě aby dal signál, že vidí sbírající rybu. To samozřejmě může udělat jen kapitán, ale kdo to uhlídá? Za chvíli se opravdu přihnal Jacques Boyko, který nebyl vůbec rád, že mu okukuji závodníka, ale protože jsem stál na silnici, nemohl mi nic vytknout, tak aspoň zahrozil prstem. Ještě chvíli jsem tu vydržel a pak jsem se rozhodl pro návrat.

Opět jsem viděl jak Des Armstrong podebírá pstruha a z toho bylo zřejmé, že se mu daří. Udělal tu nakonec dvojku v sektoru za osm ryb a jak mi později sdělil, chytal na sucho na triviálni jepici Adams, která je u něj doma totéž, co je u nás Red Tag. Byl možná na svých druhých závodech v životě a ani jeho úsek nebyl asi nijak moc dobrý, ale sedlo mu to a tak se činil V ostatních kolech se mu už zdaleka tak nevedlo a nakonec obsadil 73. místo. Znovu jsem potkal Simona a ten mi hlásil u Jáji jen jednu rybu, ale u Belgičana 12, což se mi moc nezdálo a tak jsem přidal do kroku, abych z toho ještě něco viděl.

Když jsem šel kolem Jájova místa, byl někde za zatáčkou a tak jsem pokračoval až k Belgičanovi. Alain lítal kolem velké proudné jámy a zrovna vytáhl další rybu. Chytal teď evidentně naším způsobem, ale s nějakým velmi dlouhým nástavce, který mu umožňoval střídat krátkou nymfu s hody proti vodě, aniž se muškařská šňůra dostala z oček. Do konce kola už zbývalo jen pár minut, během nichž šel ještě jeden pstruh z vody a tak jich měl tento malý Belgičan nakonec 14, což bylo jasně první místo v sektoru, který vydal v prvním kole 88 úlovků.

Sešel jsem tedy o půl kilometru níže a čekal, až se z křoví vynoří náš závodník. První ale přišel rozhodčí, od něhož jsem se dozvěděl, že Jája má jen dvě ryby a to bylo až 16. místo. Asi po čtvrthodince vylezl z houštin i náš muškař a nebylo mu věru do zpěvu. Ještě tři minuty před koncem jen jednoho pstroužka a pak přišla dubleta a jeden z nich mu spadl.

Jájovo místo jsme po skončení mistrovství vyhodnotili na základě úlovků jako nejhorší v sektoru, neboť se tu chytlo celkem jen 7 pstruhů, i když tu Polák Konieczny dokázal ve třetím kole chytit 4, ale poslední dvě rundy už tu byly s nulou (Wales, Irsko). V teplém počasí se pstruzi z těchto mělčin patrně stáli do prokysličených proudných míst na Belgičanově úseku, který byl naopak celkově třetí nejlepší.

Na Aragonu se splnily všeobecné obavy, že to bude moc těžká voda, protože se zde chytlo v prvním kole chytlo jen 25 pstruhů, i když vítězný Polák Szymala měl pět úlovků (největší měřil 45 cm) a loňský mistr světa Francouz Brossuti o jeden méně.

Pavlovo místo bylo hned pod Polákem a hodilo se tak k lovu parem, s centrální hlubokou „štikovou“ jámou s balvanem jako stodola. Opět bylo vyhodnoceno jako celkově nejhorší místo tohoto sektoru, jehož jediný úlovek patřil Pavlovi, i když to mohlo být lepší. Jirka znovu našel onoho kilového pstruha na okraji jámy a poslal na něj svého závodníka.

Házet se tam nedalo, protože to byl malý remízek na břehu řeky a z vody byla velká bezedná tůň. Pavel se proplazil po břiše mezi keři až k vodě, ale bál se na pstruha pohlédnout, aby ho nepoplašil. Ani špičku prutu nechtěl vystrčit nad vodu a tak ho Jirka zezadu instruoval, kde asi pstruh stojí. Pavel se rozhodl pro krátký prakový hod a tak jen napnul návazec a nacvrnknul chrostíčka dopředu před sebe a čekal. Pstruh zaútočil okamžitě a než to Pavel zjistil, bylo po všem. S jedním úlovkem to bylo deváté místo v sektoru.

Asi i zde se ryby už dusily a vytáhly do proudivějších úseků. Podle našich pozdějších informací chytal Szimala na docela obyčejného černého strímra (Tadpole), s černou wolframovou kuličkou na hlavě, Fritzovým tělem a marabu ocáskem, to vše na osmičce háčku. Druhá ryba by pro Pavla znamenala posun o 3 - 4 místa dopředu. Bez ryby bylo osm závodníků, ale nikdo z favorizovaných týmů.

Vedle těchto méně potěšitelných zpráv jsme se však dočkali i mnohem lepších. První textovka přišla od Toma z Veralu a hovořila o tom, že jsou tam čtyři závodníci se 14 rybami a Tomáš je mezi nimi. Nakonec se zde na body prodral na sektorové vítězství Francouz Marquet, druhý byl Ital Cotugno a třetí Novozélanďan West, takže Tomovi pstruzi byli nejkratší, což byla opravdu škoda. Všichni čtyři chytali na dobrých místech, Novozélanďan na vůbec nejlepším úseku na Veralu, i když tu byly také dvě nuly, ale jen u slabších týmů (Wales, Irsko). Tato říčka vydala v prvním kole 110 úlovků, což bylo o 10 % víc, než se chytilo na Aragonu za celé pětikolové klání.

Velice potěšitelný byl i Karlův telefonát z Rio Gallego, že chytil na nymfu 9 pstruhů a tím bylo zcela jisté, že vyhrál svůj sektor, neboť další dva závodníci už měli jen po pěti rybách (Španěl Otanio a Belgičan Liczner). Ryby staly až na koncích tůní a braly nymfu v momentě, kdy se začala zvedat na přidržené šňůře k hladině. Je však třeba říci, že toto místo bylo nakonec druhé nejlepší v sektoru a na něm by měl náš závodník vyhrávat. Celkově se na Gallego chytlo v prvním kole jen 33 ryb a 9 závodníků bylo bez ryby, což znamenalo 20 bodů do celkového součtu umístění, mimo jiné i pro favorizované Poláky a Angličany.

Nyní jsme už čekali jen na zprávy z jezera, kde začínal Tonda Pešek. Bohužel to bylo vysoko v horách, kam až nesahaly mobilní sítě a tak jsme jen netrpělivě čekali, až cinkne mobil. A pak to konečně přišlo:„ Asi dělám jedničku nebo dvojku, jsme tu dva se třemi pstruhy“, jen taková krátká zpráva a jak moc nás potěšila. Později jsme se ještě dozvěděli, že Escarra byla v tomto kole pohřebištěm favorizovaných týmů, protože tu měli rybu jen Češi a Poláci, zatímco smutní byli Francouzi, Belgičané, Španělové, Angličané a Italové.

Tonda nakonec svou skupinu vyhrál, také díky pstruhovi dlouhému 42 cm. Druhý byl Australan Vern Barby, byl i u nás v Č. Krumlově a třetí pak se dvěma kousky Novozélanďan Ian Gibbs. Dál tu bylo ještě pět závodníků s jedním úlovkem, mezi nimi i Polák Lach a zbývajících dvanáct muškařů mělo nulu. Suma sumárum 14 úlovků na dvacet závodníků, což však nebylo na tento typ vysokohorského jezera zas tak málo.

Tonda stoprocentně dodržel určenou taktiku a dva pstruhy chytl tak, že nahazoval z dvaceti metrů od břehu malého suchého chrostíka na podél břehu projíždějícího pstruha a třetího dostal na glassbuzera kousek od břehu. Je však třeba také přiznat, že jsme zde měli šťastný los, protože jeho místo bylo nejlepší na jezeru Escarra, neboť se zde za pět kol chytlo 11 pstruhů, což bylo 18% za všech šedesáti celkem chycených pstruhů na tomto závodním úseku.

Vyvěšení výsledků trvalo organizátorům přes tři hodiny, ale i tak jsme stihli být při tom a naše radost byla veliká. Česká republika vedla po prvním kole se součtem umístění 31 za 29 ryb, před Francií (32) a Novým Zélandem (36). Rozdíl byl tedy minimální, zvláště při pomyšlení, že Francouzi měli s 28 rybami a jednou nulou na jezeru na nás ztrátu jen jednoho umístění. Třetí pořadí Novozélanďanů bylo velmi překvapivé, ale nevydrželo jim dlouho a nakonec skončili jako desátí, což zase nebylo tak špatné.

Krutě si osud pohrál se Slováky, kteří chytli v tomto kole jen pět ryb, měli hned dvě nuly a byli se součtem umístění 78 až na 17. místě. Na Veralu měli druhé nejhorší místo, na Subordanu silně podprůměrné místo, druhé až třetí nejlepší na Aragonu, na Gallego se na jejich čísle nechytlo vůbec nic a na jezeru také špatné místo, kde byly celkově jen dva úlovky. A přitom se nedá říci, že by to byli špatní závodníci, ale teď si prostě „sáhli do sraček“. Samozřejmě, že takové umístění silně podlomí sebedůvěru mužstva a tím se poznamená i jeho další výkon. První kolo bylo tedy šťastně za námi a bylo třeba bojovat dál…

Pokračování příště ...