DALŠÍ ZLATO DO ČESKÉ SBÍRKY

Letošní mistrovství světa v muškaření se konalo ve druhé polovině srpna v okolí jiholaponského střediska Lycksele, které má jen 2,5 tisíce trvale žijících obyvatel. Městečko samo leží na březích řeky Umeälven, kde můžete najít i Hotel Lappland, v němž se ubytovala většina družstev. Naše výprava zvolila levnější variantu, kterou byl kemp Anista, ležící opodál. Nebyli jsme zde ale sami, stejně se rozhodla i ostatní družstva z bývalého východního bloku, ale i týmy Irska, Walesu, Nového Zélandu, Austrálie a spali tu dokonce i někteří Američané. Celkem se zde na XXI. šampionátu prezentovalo 22 zemí a 110 jednotlivců, což bylo nejvíce v posledních 11 ročnících, které jsem měl možnost vidět.

České družstvo přiletělo do Lycksele ve středu 8. srpna linkou z Prahy přes Stockholm. Po ubytování v kempu ve středu večer se nás na tři dny ujal místní průvodce, který nám pomáhal hlavně najít tréninkové úseky. Zvláště naše tréninkové jezero Grandsjön bychom bez jeho pomoci asi stěží dokázali. Muškařskými zkušenostmi byl na úrovni běžného rybáře, ale jeho najmutím jsme získali určité výhody, které pořadatelé vyhradili pro ty týmy, které si nenašly průvodce jinde.

Jednou z těchto výhod bylo přidělení tréninkového jezera se třemi loděmi, na kterém jsme byli zcela sami. První trénink po našem příjezdu proto směřoval právě na jezero Grandsjön. Nejdříve jsme si ale museli vyřídit řadu formalit a vypůjčit si plovoucí vesty, bez nichž se zde nesmělo k vodě. Po třiceti kilometrech na asfaltové silnici jsme odbočili na šotolinu a pokračovali dalších patnáct kilometrů lesem a nakonec nás ještě čekal kratší pochod asi k desetihektarovému jezeru, které bylo rovněž zcela obklopeno severským lesem.

První, co jsme zde uviděli, byla kolečka od sbírajících pstruhů a to bylo velmi nadějné a pro mne to bylo dokonce něco úžasného, protože jsem poznal mnoho podobných, křišťálově čistých jezer v Norsku a Irsku, kde bylo těchto divokých ryb jako šafránu. Zanechali jsme zde tedy kluky s naším průvodcem a pokračovali dál s trenérem Klímou, abychom si prohlédli obě závodní jezera, k nimž to bylo ještě asi 80 km. Při jejich spatření nám bylo jasné, že jak Hocksjön, tak i Sörsjön zcela zapadnou do sbírky špatných jezer, o kterých jsem mluvil před chvílí. I když byly tyto vodní plochy asi desetkrát větší než naše jezírko, viděli jsme zde sebrat jen jediného pstruha.

Tento průzkum nám zabral celé odpoledne, ale když jsme se navečer vrátili na Grandsjön, zastihli jsme naše mužstvo ještě na vodě. Podle nich byly úlovky nevalné, protože hlásili od jednoho do pěti pstruhů a dále ještě mnoho okounů, ale ti se nebudou hodnotit. Já jsem však s tím byl spokojen, protože někteří z nich ztratili dost čas tím, aby si ověřili známý fakt, že rychleji potápivé šňůry nebudou k ničemu, protože divocí pstruzi obecní jsou především podhladinovými a hladinovými lovci.

Večer jsme si sedli v kempu u ohně, kde proběhlo pravidelné hodnocení dne. Naše bydlení ve čtyřlůžkových pokojích bylo sice méně konfortní, ale měli jsme zato možnost si vařit v dobře vybavené společné kuchyňce s jídelnou. Na stolky v pokojích byly ihned připevněny svěráčky na vázání mušek a všude bylo plno nejrůznějšího vázacího materiálu. Když do tohoto našeho království pronikly po týdnu uklízečky, byl to pro ně šok. Ale my jsme sem nepřijeli na žádnou rodinnou rekreaci.

Dalšího dne odvezl náš průvodce Jimmy závodníky nejprve na velkou řeku Vindeln a i když je zavedl asi padesát kilometrů nad závodní úsek, byli z mohutnosti a síly toho toku dost překvapeni. Jejich úlovky se pohybovaly od nuly až po 15 lipanů. Odpolední trénink pak byl domluven na malou řeku. Pořadatelé však nahradili originální tok, ležící asi 100 km na severovýchod, zcela jinou tréninkovou říčkou, která byla pravostranným přítokem Umeälven, ústícím do hlavního toku asi 30 km nad Lycksele.

Já s Jirkou Klímou jsme se vypravili na Grandsjön. Nezdržovali jsme se hledáním vhodné šňůry a nasadili jsme rovnou plovoucí. Moje taktika byl lov na hladině s chrostíky, kteří se tu právě líhli a Jirka to zkoušel s rychlým tahem pod hladinou na mušky napodobující plůdek okounů. Asi dvě hodiny mi trvalo, než jsem se srovnal s tím, že se musí hodně dlouho po záběru čekat a zásek sám se musí provést jen pomalým zvednutím prutu. Pak už to bylo dobré a zvláště na zvlněné hladině.

Chytl jsem skoro každého pstruha, který sebral ve vzdálenosti, do které se dalo dohodit. Vedle koncového velkého srstnatého nebo CDC chrostíka jsem měl uprostřed pětimetrového nástavce černou palmerovou irskou mušku Kate McLaren. Jako návazec jsem použil vlasec Shimano Ultegra o průměru O,18 mm. Kombinace plovoucí chrostík a utopená černá moucha se velmi osvědčila, neboť oba druhy hmyzu se zde právě objevovaly. Jirkův plůdek však byl bezkonkurenční na klidné hladině a kolem břehů a vodních porostů. Po skončení lovu jsem měl osm pěkných pstruhů obecných, pět jich vzalo chrostíka a tři KML. Můj kolega měl sice o něco menší ryby, ale zato jich bylo dvakrát tolik a to i když použil vlasec Stroft o průměru 0,22 mm. Podařilo se mu dokonce vytáhnout dubletu a byla to teprve druhá, kterou jsem viděl chytit na jezeru. Tu první měl Mike Childs před léty v Irsku.

Můj největší úlovek byl docílen dosti kuriózním způsobem. Ve vlnách nad potopeným ostrovem, kde se předtím ukazovaly na hladině sbírající ryby, jsem nahodil velkého srsťového rezavého chrostíka a opravoval si zády k mušce něco na navijáku. Vtom jsem uslyšel mlasknout rybu a Jirka mi hlásil, že mám asi záběr. V klidu jsem se otočil a přizvedl prut. Téměř okamžitě vyskočil dvacet metrů od lodě kilový pstruh asi metr nad hladinu. Hrál jsem si s ním velmi dlouho, protože jsme neměli podběrák a já ho nechtěl ztratit. Parťákovi se podařilo ho vylovit holou rukou asi až po deseti minutách a naměřili jsme mu 43 cm. Byl to typický potočák s červenými tečkami a robustním hnědožlutým tělem. Většina zdejších pstruhů však vykazovala znaky jezerní formy, se štíhlejším stříbrným tělem a černými skvrnami.

Když jsme se večer vrátili do kempu, výprava z malé řeky už byla doma a všichni rozpažovali při líčení svých úlovků. Největšího lipana chytl Pavel Macháň, rovných 50 cm. Olda Dvořák chytl podobných "koňů" asi deset a ostatní hlásili obdobná čísla. Bylo mi jasné, že je Jimmy zavedl na úplně jinou vodu, než na které se bude chytat závod a že tedy tento odpolední trénink byl patrně skoro k ničemu, což jsme si ověřili hned v další dopoledni.

Jednalo se o krátký úsek pod výtokem z jezera, kde byli v první tůni naskládaní velcí lipani. Toto schéma se ukázalo pro zdejší poměry jako typické a mohli jsme si ho ještě párkrát ověřit. V první chvíli jsem byl překvapen, když se mi zastavila při nymfování v klidné tůni mezi balvany šňůra a po záseku se objevila pod hladinou dlouhá ryba, kterou jsem nejprve považoval za menší štiku, ze které se však brzy vyklubal mlíčák lipana měřící 47 cm.. V divoké přírodě jsme se však ztratili a nakonec se ukázalo, že jsme chytali na jiném místě, než naší chlapci včera.

Zajel jsem tedy později na to správné místo ještě jednou a situace se opakovala. Chytl jsem tu dalšího lipana dlouhého 47 cm a tento mlíčák měl úplně rozedraným pravý koutek tlamky. Při pozdějším pátrání se ukázalo, že Olda jednu rybu utrhl a to byl právě můj lipan, který se asi delší čas snažil zbavit nepříjemného háčku třením hlavy o balvany, což se mu nakonec podařilo. Po vyfotografování jsem ho dlouho rozdýchával, než odplul do své tůně.

Ani ne po dvou hodinách jsem zjistil, že mě tento rybolov v " sádkách " neuspokojuje. Bystřina zde byla široká jen asi deset metrů a zaseknuté ryby měly malou šanci se účinněji bránit. U vody byla lavička s ohništěm a na stromě visel přišpendlený rybářský řád v PVC folii, v němž mě opět upoutala míra lipana, stanovená na 45 cm. To vše bylo možno najít v severském lese, kde se lovecká stezka několikrát ztrácela v divočině. Zpáteční pochod k autu mi trval půl hodiny a tak jsem měl dost času na přemýšlení, třeba jen o té obyčejné lavičce a veřejném ohništi v hustém lese.

Zbylý čas třetího dne jsme s Jirkou věnovali hledání lepších tréninkových míst a prohlídce soutěžních řek Malan a Skeppträskan v okolí městečka Norsjö. Bylo to na opačné straně, než byla obě soutěžní jezera, i když kilometrová vzdálenost od Lycksele byla dost podobná. Po prohlídce obou řek bylo zřejmé, že i zde bude dost záležet na vylosování a na tom, kdo zde bude chytat před námi.

Řeka Malan tekla v žulovém balvanitém korytu a pořadatelé ji prezentovali jako střední řeku. Místy nám připomínala o něco větší Vltavu ve Vyšším Brodu, avšak s tím rozdílem, že zde se lovilo systémem "Chyť a pusť ". Malá řeka Skeppträskan byla asi jako Teplá Vltava u Soumarského mostu, avšak písčité dno se vyskytovalo jen místy. Jinak byly i zde na dně větší valouny a kameny, ve kterých se velmi špatně brodilo. V obou tocích převládal lipan a pstruh obecný se zde vyskytoval jen ojediněle. Podařilo se nám prohlédnout si skoro všechna stanoviště a našli jsme i vhodné tréninkové úseky. Velká škoda byla v tom, že mezinárodní muškařská federace umožnila pořadatelům zkrácení závodních úseků z povinných 200 metrů na 120 metrů, což je při pětikolovém závodě přeci jen dost málo.

Navečer jsme ještě zajeli na řeku Vindeln, která měla právem přívlastek velká řeka a i zde jsme si prohlédli závodní úsek a našli místo na trénování. I když by se mohlo zdát, že by v tom nemusel být žádný problém, nalezení vhodného místa na trénink v neznámém terénu může trvat i několik hodin. Na místní poměry se totiž nelze dívat našima středoevropskýma očima a my si nemůžeme dovolit ztrácet čas vyhrazený na trénink hledáním řeky v lese.

Vindeln jsme už znali z naší inspekční cesty před čtyřmi roky a dobře jsme věděli o její síle a nebezpečnosti. Teď byla po deštích dosti zdvihnutá a budila respekt. Kamenité a místy balvanití dno s velkým spádem přecházelo do velmi dlouhých a pomalých úseků s písčitými lavicemi. Závodní trať byla vytýčena na obou březích ve velmi proudném úseku pod obcí Ekorsele. Šířka řeky by se zde dala odhadnout asi na 200 metrů.

Když jsme se večer vrátili do kempu, byla už hlavní část výpravy zpět z tréninku na jezeru Grandsjön. Tentokrát byli všichni mnohem spokojenější. Nejlepší úlovky hlásili Tomáš Starýchfojtů a Láďa Šedivý, i když včerejší Jirkův rekord ohrožen nebyl. Když se všichni při večerní poradě vypovídali, tak jsme je ujistili, že dneska si naposledy na jezeře zachytali a příště už to bude jen "casting". Moc tomu nevěřili, ale nakonec na toto proroctví přeci jen došlo.

V neděli 12. srpna jsme se vypravili na celodenní rybolov na Videln. Chytali jsme na levém břehu, kousek pod závodním úsekem, denní povolenka tu stála 45 SEK a i zde se jevil jako dominující druh lipan. Největší úlovek zaznamenal Jája Šram s mlíčákem 42 cm, který měl v žaludku 3 velké vranky! Jinak se však většinou jednalo o lipánky do 30 cm. Celé dopoledne jsem tahal superpotápivou šňůru se dvěma strímry a výsledkem byl úlovek tří lipanů, z toho byl jeden asi dvanácticentimetrový roček, který dokázal pozřít háček číslo šest. Mimoto jsem chvíli vedl štiku, než mi to ukousla a pak jsem měl ještě jedno uváznutí v silném proudu za balvany, které se při uvolňování najednou rozjelo a utrhlo mi Orange Muddler na přívěsu. Že by losos??

Po prvních zkušenostech s řekami nám bylo jasné, že klasické vedení krátké nymfy zde nebude v silném proudu s balvany tak účinné, jak jsme se ještě doma domnívali. Počet mušek byl na řekách přizpůsoben místním pravidlům, které zde umožňují jen dvě nástrahy. Zvýšené vodní stavy také téměř vyřadily suchou mušku, která zde měla být dominantní. Jako mnohem lepší se nám jevilo tahání našich nymf proti vodě a jejich přetahování přes proud. Chtělo to prostě zkoušet všemi možnými i nemožnými způsoby a třeba i potopit prut s nymfami až po naviják a pomalými osmičkami je stahovat proti vodě.

Odpoledne jsme si zajeli na další místo proti vodě a snažili jsme se dopilovat vodění mušek a hlavně jejich správné zatížení, ve kterém jsme se nemohli shodnout. Zkoušeli jsme též mokré mušky, ale ani ty se nám nejevily příliš účinné. Ryby zde měly minimální zkušenosti s rybáři a většinou vzali každou, jen trochu vhodnou nástrahu. Problém však byl najít tu nejsprávnější presentaci mušky a najít místo, kde se lipani drží v proudu za potopenými kameny. Na dopilování všech těchto otázek nám však už mnoho času nezbývalo.

Pondělí l3. srpna bylo posledním dnem naší přípravy před šampionátem. Dopoledne bylo věnováno tréninku na řece Malan a odpoledne jsme dokončili přípravu na malé řece Skeppträskan. Dopolední rybolov byl celkem slabý, ale jak se později ukázalo, trénovali jsme na stejném místě, které před námi navštívili Slováci. Zato odpoledne to chlapcům šlo na malé řece mnohem lépe a tak jsme uzavřeli naší přípravu celkem optimisticky.

V úterý, které mělo být vyhrazeno prezentaci týmů, dostali závodníci volno od chytání a celý den vázali mušky a také pilovali protihroty, protože jsou už od roku 1994 na vrcholných světových a evropských muškařských soutěžích zakázány. První oficiální večeře v Hotelu Lappland nám naznačila, že se zde určitě nespravíme. Po ní se konala první porada kapitánů družstev, s každoročně se opakujícími dotazy, pocházejícími většinou od stejných osob. Přebornicí v nejrůznějších diskusích bývá novozélandská manažerka Jill Mandeno, která i tentokrát měla plno nejrůznějších námitek a doporučení. Jak pořadatelé, tak i zástupci presidia FIPS-Mou však svou roli zvládli dobře a v tomto duchu pokračovali během celé soutěže.

Středeční dopoledne bylo vyhrazeno prvnímu oficiálnímu tréninku na řekách, pohříchu však v úplně opačné části regionu. Každý soutěžící měl pro sebe ani ne 20 metrů vody a tak nebyl tento trénink k ničemu jinému, než k vyplnění dopoledne před slavnostním nástupem. Všichni závodníci z toho byli otrávení a nechápali smysl této akce, protože mnohem lepší by bylo trénovat na oficiálních soutěžních jezerech.

Odpolední pochod městečkem Lycksele se příliš nepovedl a ani národopisné vystoupení nesneslo srovnání s něčím podobným v Norsku nebo u nás. Při večerní poradě byla upřesněna konečná nominace týmů a nakonec se losovalo. Česká republika si vytáhla rukou svého kapitána pořadové číslo 2 a hned jsme věděli, kdo, kdy a kde bude chytat. Tentokrát totiž bylo losování provedeno podle napřed zveřejněné matice, jak jsme o to předtím marně několik let žádali.

Čtvrteční druhý oficiální trénink se konečně týkal obou závodních jezer, i když měl každý soutěžící možnost otestovat si v jediném půldni jen jedno ze dvou soutěžních jezer. Ve zbývajícím čase se ukájel na nedaleké řece, za velmi podobných podmínek jako včera. Náš tým měl dopoledne vyhrazenou jednu loďku na jezeru Hoksjön, do které se museli vejít Tomáš, Šeďa a Olda. Dva chytali a třetí vesloval a takto se po hodině střídali v pohonu svého plavidla. Výsledek tohoto tréninku na klidné hladině a za slunečného počasí byl tristní. Na celém jezeře se nechytila jediná lososovitá ryba, jen nějaké plotice a to bylo vše.

Byli jsme proto zvědaví, jak to dopadne odpoledne na jezeru Sörhedsjön, jak se vlastně jezero Sörsjön jmenovalo. Bylo to ale mnohem lepší, protože se na 10 lodí chytlo deset pstruhů, z toho měl Pavel tři, Jirka dvě a Jája měl také kontakt s rybou. K titulu mistra světa bude stačit výborný výsledek na řekách a jediná ryba chycená na jezerech, taková byla má prognóza, i když jsem připouštěl, že by se přeci jen mohl najít jeden závodník s úlovkem na obou jezerech.

V pátek jsem vstal už v pět hodin ráno a pustil jsem se do přípravy snídaně. V půl šesté jsem probudil Tomáše se Šeďou, protože odjížděli jako první na vzdálená jezera. Po nich vstával Jája, který začínal dopoledne na řece Malan a nakonec vstával Olda s Jirkou, který ho měl doprovodit na Vindeln. Při odjezdu si chlapci vzájemně popřáli mnoho zdaru a už se šli přihlásit do svého autobusu. Jen Pavel si mohl ještě poležet, protože měl volno a nastupoval až odpoledne, také na velkou řeku Vindeln.

Po osmé jsem odjel i já na Vindeln, ale zatímco Olda s Pavlem budou chytat na pravém břehu, mou úlohou bude nenápadně a z povzdálí prozkoumat místa na břehu levém, kam se v příštích dnech dostanou zbývající členové našeho družstva. Začal jsem s pozorováním desítky, na které chytal Jihoafričan Mark Yelland. První ryba byla chycená z neutrálního úseku, ale rozhodčí si toho nevšiml. Nemohl jsem nic dělat, protože jsem tam vlastně ani nesměl být. Mezinárodní závodní řád je v otázce pozorování cizího závodníka nesmyslný, neboť to zakazuje, aniž by stanovil vzdálenost, z které to už je možné.

Mark nymfoval s dlouhou plovoucí šňůrou, kterou neustáné převaloval proti proudu a výsledkem jeho snažení byli tři lipani. Zvýšená vodní hladina začala opadávat a tak bylo otázkou, jak to zde bude vypadat v neděli odpoledne, až sem přijde náš Jája. Pod Jihoafričanem chytal juniorský mistr světa z Walesu, Američan Norman Maktima, který lovil staticky na krátkou nymfu, aniž se hnul z jednoho místa a přesto z něj dokázal vytěžit 10 lipanů.

Pak jsem se přesunul na budoucí Tomovo místo, které na první pohled vypadalo lépe, než jak se nakonec projevilo. Nejvíc se mi líbila Šeďova dvaadvacítka, na níž právě lovil rekreačním stylem Novozélanďan Scott , ale přesto tu byl v prvním kole s 8 rybami čtvrtý. Tento sektor vyhrál s 12 lipany nad ním chytající Angličan Stewart Crofts. Lovil po anglicku s intermediální šňůrou a své nymfy stahoval pomocí pomalých osmiček proti vodě.

Náš Olda Dvořák dostal na pravém břehu na čísle pět celkem 6 velkých lipanů. Největší z nich měřil 38 cm a to mu stačilo na páté místo ve své skupině. Nad ním chytající Francouz Marguet měl ale ryb 12 a byl s nimi druhý v sektoru. Zabodoval i na trojce lovící Fin Sironen, který měl 10 úlovků a byl třetí. Odpoledne se však ukázalo, že Olda nechal na svém místě příliš mnoho nepopíchaných ryb, když tu další Fin, postavou drobný Anti Vappula, dokázal vyhrát sektor s 10 lipany. Pavel Macháň byl ve druhém závodě na místě po Sironenovi , který mu tu nechal jen 6 ochotných ryb a to stačilo také jen na páté místo. Velmi statečný výkon podal Polák Szymala, na kterého jsme viděli z Pavlova stanoviště. Chytal po Marguetovi a byl dvě hodiny zcela bez ryby. Nakonec si našel malé místo v silném proudu, ze kterého dokázal vykouzlit 4 lipany. Byl to opravdu mimořádný výkon.

Po obědě se k nám dostala od Angličanů zpráva, že Tomáš chytl ráno na jezeru Sörhedsjön dva pstruhy (ten větší měřil 41 cm) a vyhrál svou skupinu. Náš závodník chytl jednu rybu na koncovou zelenou březnovku a druhou na prostřední Bibio, ke kterému přilákal ve vlnách pstruha velký chrostík na horním přívěsu. To jsme ale vůbec netušili, že stejně velkého pstruha má i Šeďa (Jungle Cock Viva) a je třetí a zároveň také poslední s rybou na velmi obtížném jezeru Hockjön. Odpoledne si jezera vyměnili, ale zázrak už se nekonal. Navíc přišel tak silný vítr, vlny a déšť, že se po hodině závodu už nedalo na Tomově jezeru vůbec chytat a závodníci se brodili rašeliništi, do kterých je zahnal vítr. Jediný úlovek měl z úvodní půlhodinky před větrem Angličan Simon Kidd.

Když jsme přišli večer do hotelu, visely tam už ranní výsledky, z kterých jsme zjistili, že Jája Šram chytl ráno na řece Malan 21 ryb, což byla dvojka v sektoru za vítězným Francouzem Estublierem (24 ryb). V hlavní soutěži družstev trůnil náš tým po úvodním kole na první příčce s fantastickým součtem umístění 11. Výsledky byly pravidelně zveřejňovány v tříhodinovém limitu, což bylo asi hlavně zásluhou nového generálního sekretáře FIPS - Mou, kterým se stal Slovák Mário Podmaník.

Odpolední kolo už pro nás nebylo zdaleka tak příznivé jak ranní. Jája byl na malé řece s devíti rybami až desátý, za dvě nuly z jezer jsme vyfasovali dalších 44 umístění a Pavel přinesl dalších 5 velkých bodů a tak jsme spadli po dvou kolech na třetí příčku, i když jen s minimálním odstupem tří umístění na vedoucí Finy a jediné umístění nás dělilo od druhých Francouzů. Výborný výkon Finů byl na tomto šampionátu pro všechny odborníky velkým překvapením.Švédské podmínky se ale asi příliš nelišily od jejich domácích vod, které jim v roce 1989 přinesly zatím jediné dvě bronzové medaile v historii světových šampionátů.

Soutěž pokračovala v sobotu, avšak s tím rozdílem, že na jezerech byl jen jeden závodník z každého týmu. Pro nás to byl Jája Šram, ale na rybu si ani po šesti hodinách házení a stahování nesáhl. V ranním závodě ulovilo 9 soutěžících na Sörhedsjön rekordních 13 ryb, zato odpoledne byli na Hocksjön všichni bez úlovku, takže jsme tu zase na druhé straně neměli žádnou ztrátu na ostatní družstva. Další pohroma nás dopoledne postihla na Vindeln, kde se Tomášovo místo ukázalo jako velmi špatné a za tři hodiny těžkého brodění mu vydalo jen jediného lipánka 201 mm. Toho navíc chytl hned na začátku závodu a pak už se jen trápil a nakonec to bylo jen 16. místo v sektoru. Podobně tu však dopadl i po něm chytající Polák Lach a nakonec i Nor Fosser . Celkově tu chytlo pět závodníků za 15 hodin lovu jen 8 lipanů.

O poznáni lépe skončil na řece Malan Olda, který tu s 8 rybami obsadil šesté místo ve své skupině a družstvo podržel na malé řece Pavel, neboť si za 17 ryb vychytal dvojku v sektoru. Překonal ho jen Slovák Peter Bienek, který dostal na stanovišti číslo 2 neuvěřitelných 33 ryb. Jeho úlovek byl vůbec největším v jednom tříhodinovém kole (28 640 bodů). Toto místo, ze kterého jsme měli při prohlídce vážné obavy, se nakonec ukázalo jako typická první tůň pod jezerem a nás zajímalo hlavně proto, že tu měl chytat v neděli dopoledne Šeďa. Věřili jsme, že Peter tam přece nemohl popíchat všechny ryby.

Láďa Šedivý měl dopoledne volno a po obědě nastupoval na dvaadvacítku na řece Vindeln. V hlubokých a velmi nebezpečných proudech, plných velkých a pohyblivých balvanů, se uplatnila výhoda jeho vysoké postavy. Trenér Klíma ho dirigoval ze břehu a trochu si zlepšil náladu po strašném dopoledni s Tomem. Šeďa se důsledně řídil pokyny trenéra, který mu naordinoval zatížené rotující české nymfy na šestkových gammarových háčcích a nenechal ho nikde příliš vydechnout, aby stačil prochytat celou plochu svého závodního stanoviště.

Tato taktika, spočívající ve vyhledávání aktivních ryb, zde byla patrně úspěšnější, než čekání na jednom, byť dobrém, místě na přejíždějící ryby. Během první poloviny závodu vytáhl Láďa šest opravdu velkých lipanů. Největší z nich měřil 38,5 cm a byla to druhá největší ryba při závodech na této velké řece. Když zdolával v ostrém proudu tohoto lipana, tak jsme se modlili, aby o něj nepřišel. Víc ryb se tu už přemluvit k záběru nedalo, ale i tak to stačilo na dvojku ve skupině a to byla výborná výchozí pozice před posledním dnem.

Na řece Malan měl Pavel velmi špatné místo ve velké peřeji a i když tu podal mimořádně bojovný výkon, ulovil jen 5 hodnotitelných ryb a to stačilo až na dvanácté místo v sektoru. I tak to tam ale vypucoval od ryb natolik, že po něm chytající Němec Borchert měl už jen jeden úlovek a v posledním kole si tam připsal Francouz Garcia 17. místo za 2 ryby. Nedařilo se ani Oldovi, kterému na malé řece utekly tři ryby a obsadil tak se čtyřmi úlovky až třináctou pozici ve skupině. Sedm ryb by jej přitom vyneslo na šestou příčku a každý úlovek navíc, nad ony čtyři, by byl pro družstvo rozhodující. Po nás tu ještě chytil Polák Lach čtyři ryby a Rakušan Loidl jich měl dokonce šest.

Po dvou dnech stále vedli o jedno umístění Finové před Francouzi a my jsme na ně ztráceli devatenáct umístění, ale byli jsme stále třetí, před Angličany a Poláky. Věděli jsme však dobře, že jediný úlovek na jezerech to vše může obrátit a vynést nás v družstvech až na zlatou medaili a věřili jsme, že se to Pavlovi nebo Oldovi zítra podaří. Šeďa stále ještě figuroval v průběžném pořadí kolem čtyřicátého místa a jen my jsme věděli o tom, že má velkou šanci na medaili, neboť se mu ještě odečte 22 bodů za jedno volné půldne. Tomu byla přizpůsobena i naše další taktika a doprovod trenéra byl zaměřen právě k tomuto cíli.

V neděli ráno nasedl Jirka Klíma do stejného autobusu s Láďou Šedivým, který si asi stále myslel, že naše propočty jsou jen pouhá fantazie. Po odjezdu zbytku našich jsem se vypravil na řeku Malan, abych zjistil, jak je na tom Tomáš, kterého včerejší špatné místo na Vineln poslalo ze hry o medaile. Tomovo místo bylo v rovném, upraveném úseku s dosti značným spádem a množstvím velkých balvanů, které byly do koryta umístěny lidskou rukou tak, že to vše vypadalo velmi přirozeně. Jen schopnost dokázat přebrodit velmi silný proud mu zde mohla přinést body.

Hlavním cílem mé návštěvy však bylo stanoviště číslo dvacet dva. K vodě se šlo dobré dva kilometry borovým lesem, ale po absolvování tohoto pochodu jsem byl spokojen. Bylo to dobré a velmi členité stanoviště, na němž bylo možno také pozorovat dávnější lidský zásah do řečiště plného velkých balvanů. Po tomto zjištění jsem se ještě podíval na Tomáše, který už měl dva lipany a pak jsem pokračoval na malou řeku.

Cestou jsem se zastavil u chaty místního muškařského klubu, abych si prohlédl místo, na kterém bude odpoledne lovit Tomáš. Na můstku přes Skeppträskan stáli Australané a pozorovali svého závodníka. Nebyl to nikdo jiný než Andy Scott, mistr světa z Austrálie , který už zde ale neměl žádnou naději na lepší umístění.

Ve stanu u chaty seděly na kůžích dvě Laponky a ochotně se bavily anglicky s každým, kdo se nebál sem za nimi vlezl. Tolik odvahy jsem však neměl. Zato jsem se od sektorového vrchníka dozvěděl, že Vladimír tahá ryby a má jich asi osm. Na nic víc už jsem nečekal a vyrazil jsem po prašné cestě proti vodě. Srdce mi vzrušeně bilo a já prožíval krásné okamžiky, ze kterých mě probudilo bouchnutí spodku vozu o kámen. Zastavil jsem, abych si prohlédl následky této nepozornosti. Naštěstí se to však tentokrát bez nich obešlo.

Když jsem se prodral hustým lesem a křovím na pravém břehu říčky až k vodě, byl Šeďa až po prsa zalezlý v hluboké tůni a právě tahal dalšího lipana, po jehož podebrání se ozval slabý potlesk několika přihlížejících diváků. Bylo jich nesrovnatelně méně, než při podobných vrcholných akcí u nás. Pokoušel jsem se fotografovat, protože bylo stále co fotit. Nevýrazné pozadí a tmavý odlesk vodní hladiny však všechny tyto záběry silně znehodnotil. Ani závodník sám mi tuto práci neusnadnil, protože nechtěl nějakým pózováním riskovat ztrátu úlovku.

Pak jsem se vrátil po můstku na levý břeh a proplížil se až k Jirkovi, který mi stačil pošeptat, že už mají 12 ryb a z toho je největší síh severní (482 mm). Byla to největší ryba tohoto šampionátu ulovená na řece. Překonaly ho jen čtyři pstruzi z jezer a největší z nich měl být chycen teprve v posledním kole a měl měřit 66,5 cm. Do konce závodu zbývalo ještě půl hodiny a náš borec měl jistou jedničku v kapse, takže jsem ještě zajel zpět k Australanům abych zjistil, že Andy měl jako konečný počet uvedeno v bodovacím průkazu pět ryb. Textovka letěla vzduchem k Tomášovi a za chvíli tu byla i jeho odpověď. Měl také pět ryb.

Po skromném nedělním obědě v lovecké chatě místního muškařského klubu jsem se vypravil zpět na řeku Malan, abych tam mohl v klidu pozorovat náš příští závodní úsek. Asi až po hodině přišel řadový rozhodčí pro stanoviště 22, od něhož jsem vyzvěděl, jak zde probíhala předchozí kola a kde se lovilo. Sami závodníci přišli na poslední a nejvzdálenější tři stanoviště v sektoru asi pět minut před plánovaným zahájením posledního kola a proto byli odstartováni individuálně a tedy asi o půl hodiny později. Kompletní příprava tří prutů, včetně oblečení brodících kalhot, záchranné vesty a muškařské vesty, zabere přeci jen dost času. Když jsem řekl rozhodčímu, že se zde bude bojovat o zlatou medaili, byl z toho potěšen a překvapen zároveň. Deset ryb by na to mělo stačit a dvanáct je tutové zlato, zaprorokoval jsem si a Jirka dodal, že Šeďa zde chytne 15 lipanů.

Po rozboru situace jsme Láďu natlačili do ostrého a hlubokého proudu s velmi nebezpečnými kameny, do kterého si nikdo před ním netroufl. Během pěti minut zde vylovil tři těžké lipany a to byl velmi slibný začátek posledního závodu. Prochytání celého horního proudu trvalo půl hodiny a jeho skóre narostlo na pět ryb. Díky dlouhým nohám závodníka a taktickému vedení trenéra, který mu naordinovat dva "bobše" na háčcích číslo šest, pokračoval i přírůstek záznamů v jeho bodovacím průkazu. V polovině závodu už jsem si mnul ruce, těch vyplněných kolonek tam bylo deset a to bylo skvělé!

Trenér vytáhl svého svěřence z vody až na konci jeho čísla a znovu ho navedl do horního proudu. Náš původní záměr, že by se tu mohl pokusit o přebrodění řeky, už nebylo třeba realizovat. Teď už stačilo jen vydržet v podobném tempu až do konce závodu. Prut se opět ohnul a pětatřiceticentimetrový lipan bojoval ve zpěněné vodě s rybářem, aby se do ní po změření znovu vrátil, což ovšem divoká ryba tušit nemohla. Láďovy nohy si jen na chvilku oddechly od silného tlaku proudící vody a už musely jít znovu do boje. Pár náhodů a elegantních švihnutí prutem a znovu je jeho Loomis ohnutý do kruhu. Byl to ten dvanáctý, podle mé předpovědi rozhodující, úlovek! To je tedy zlato, hecoval jsem Šeďu, ale on zůstal v naprostém klidu a chytal v pohodě dál.

Samozřejmě, že nikdy přesně nevíte, ani co se děje na stanovišti nad vámi, natož abyste mohli vědět, co se právě stalo na zbývajících čtyřech úsecích, ale můžete vycházet z vývoje předešlých kol závodu a teorie pravděpodobnosti. Nad naším borcem chytal Fin Mika Vale, který nás opět nakonec překvapil dvojkou v sektoru za 11 ryb. Do konce soutěže zbývalo třicet minut a na našem dlouhonohém šampiónovi bylo vidět, že toho už začíná mít "plné brýle". Nebezpečné brodění mu bralo poslední zbytky sil, ale on teď ještě bojoval za družstvo, kde by mohl mít svůj význam i větší počet pomocných bodů za ulovené ryby a centimetry.

Deset minut před koncem podebral svého patnáctého lipana a teď se mu teprve začala klepat kolena z pomyšlení, že by se má prognóza mohla naplnit. Trenér mu pak s klidem mohl povolit volné chytání dle vlastní úvahy a už jsme jen čekali na závěrečný pokyn rozhodčího. Měli jsme radost, že se nám to zase jednou podařilo a víc než na své soupeře jsme přitom mysleli na některé naše "příznivce" u nás doma.

Když jsme se brodili zpět z malého ostrova, uklouzla Jirkovi na posledním kameni noha a spadl po hlavě do vody, bohužel i s videokamerou v ruce a ještě se dost odřel na lýtku. Je to jisté, zlato je potvrzeno! Vzpomněl jsem si na bývalého reprezentanta Jardu Eisnera, který své prognózy opíral o takovéto nešťastné události. A podobných nehod jsme tu měli několik, takže jsem věřil i na medaili v družstvech.

Láďu jsme posadili do autobusu a vydali se autem zpět do Lycksele. Na pokoji nás už čekal Jája Šram, který přivezl z velké řeky Vindeln sedmičku za čtyři lipany a pro nás potěšující zprávu, že Fin Pirkkalainen má jen jednu rybu. Při finském štěstí však byla největší mezi závodníky s jedním úlovkem, což bylo dvanácté místo v sektoru . Stáhli jsme tím na Finy dalších pět bodů. Pak přijel Tom z malé řeky celý rozesmátý a odhadoval svých devět ryb na druhé místo v sektoru. Nakonec to však, bohužel, byla trojka a tím, kdo se ještě dostal před něj, byl zase Fin, tentokrát Ruokonen. Napětí vrcholilo a textovky z domova se začínaly množit, všichni chtěli vědět, jak to dopadlo. My jsme však stále čekali na výsledky z jezer.

Pak se ale vrátily poslední dva autobusy a my jsme se té jediné ryby nedočkali. Vítězství Francie bylo tedy definitivní a my jsme v nich byli těsně druzí před Finy, to jsem ještě kalkuloval s Tomovou dvojkou na říčce Skeppträskan. V jednotlivcích jsem měl na prvním místě Šeďu a jako druhý se mi jevil Pascal Cognard, ale stále tu mohl být pan Neznámý, který chytl rybu na obou jezerech. A pak se tato má obava potvrdila, neboť jsem se od Australanů dozvěděl, že někdo z Jihoafričanů opravdu chytl v obou jezerních závodech, víc nevěděli. Krutých deset minut mi trvalo, než jsem ze svých podkladů tuto možnost vyloučil. Žádný Jihoafričan se nemohl dostat před našeho závodníka!

U Hotelu Lappland hlídkovala, jako obyčejně, manažérka Novozélanďanů Jill Mandeno. Jakmile mě spatřila, hned mi blahopřála k zisku titulu šampióna a třetímu místu družstva. S tou první gratulací jsem počítal, ta druhá mě trochu zaskočila, ale bylo to tak. V družstvech vyhrála Francie se součtem umístění 257 a 88 600 body, druzí byli Finové se součtem 272 (83 900 bodů) a třetí Češi se součtem umístění 273 a 88 700 body. V počtu ryb na tom byli nejlépe Francouzi se 140 úlovky, za nimi jsme byli my se 134 rybami a Finové jich měli 127, ale rozhodující byl, samozřejmě, součet umístění a pak teprve by přicházely na řadu body.

Bylo to velmi těsné a našim soupeřům přálo více štěstí. Na stříbro nám chyběly například dva centimetry v Tomově nešťastném závodě na Vindeln, na zlato pak ještě jeden závodník s rybou na jezerech. Ten jediný pstruh by i v té nejhorší kombinaci stačil stáhnout 16 umístění na Francouze a při stejném součtu bychom na tom byli na pomocné body o lépe. Francouzi byli prostě v posledním dnu šťastnější, neboť oni ten třetí jezerní úlovek měli. Podařilo se to Marguetovi, který tak na nás získal 17 umístění. V případě, že by svého pstruha nechytl, by byli Francouzi až třetí a vyhráli by Finové. Další pořadí družstev bylo následující: 4. Anglie (302), 5. Polsko (312), 6. Belgie (323), 7. Itálie (330), 8. Norsko (331), 9. Slovensko (333) a 10. Jižní Afrika (336).

Jezera tedy vyhráli překvapivě Jihoafričané (129), když bodovali pětkrát. Až za nimi byli Angličané (141) se 4 úspěšnými závodníky a o neoficiální třetí až čtvrté místo by se dělili Belgičané a Norové (163), za nimi by, ještě se třemi úspěchy, byli Slováci a Francouzi (168) a Švédové (169). Finové nás předběhli na jezerech o jediné umístění (179), které nám pak tolik chybělo v konečném účtování na stříbrnou medaili ve družstvech. Jak je patrné, byla to velká loterie a jedině Jihoafričané a ještě Angličané o tom věděli asi víc, než ostatní týmy. Výběr obou závodních jezer nebyl šťastný. Vždyť tu byly mnohem lepší stojaté vody, tak například Angličané při tréninku chytali za den přes 40 pstruhů na závodníka.

Zajímavá by byla i neoficiální tabulka z říčních závodů, které dávaly mnohem větší šanci vyhnout se náhodným výsledkům. Zde by vyhrála Francie (89), před Českou republikou (93) a Finskem (94). Dále by následovalo Polsko (129), Itálie (130), Belgie (160), Anglie (161) a osmí by byli Slováci (165). Ztráta na skvělé Francouze byla tedy malá a odstup týmů na čtvrtém a dalších místech byl už přeci jen patrný. O výborných výkonech Finů jsem se zmínil už dříve. Odnesl to i jejich trenér, který se musel ostříhat a oholit dohola. To byl jeho slib družstvu za zisk medaile.

Když přišel Šeďa k tabuli s vyvěšenými konečnými výsledky a uviděl své jméno nejvýše, konečně ho to vyvedlo z jeho stoického klidu. Tehdy se mu sevřelo hrdlo a hlas mu selhal a já jsem uviděl v jeho očích stejnou vlhkost, jako když nám Slávek Svoboda oznámil při mistrovství světa v Polsku, že u družstva končí. Chlapské slzy by se tomu asi dalo říci. Bylo to dojetí z radosti a bylo podobné tomu smutnému dojetí z rozloučení. I já jsem si při této příležitosti kladl otázku, zda bych už taky neměl odejít, jak mi to bylo po Austrálii několikrát doporučováno, ale je tu stále ještě ta výzva, vždyť příští rok nás čeká sladká Francie.

Soutěž jednotlivců nám přinesla největší úspěch, i když se možná jednalo o papírově nejslabšího člena týmu. A tak se do zlaté série českých šampiónů zařadil, vedle Slavoje Svobody (Belgie - 1985) a Tomáše Starýchfojtů (Polsko - 1998), i skromný českobudějovický závodník Vladimír Šedivý, který stanul ve svých jednačtyřiceti letech vůbec poprvé na nejvyšším stupni individuelního vítěze a bylo to až na mistrovství světa a při jeho prvním startu na této soutěži. Co se mu nepodařilo v éře jeho závodění v rybolovné technice, to si teď vynahradil po šesti letech soutěžení s muškou. Součet jeho umístění byl 29, chytl 37 ryb a získal za ně 28 100 bodů.

Stříbrnou medaili si vybojoval jediný rybář, jemuž se podařilo získat hodnotitelný úlovek ve všech pěti dílčích závodech a tímto překvapením byl Jihoafričan Mark Yelland. Součet jeho umístění činil 33 a získal je za 17 ryb a 12 640 bodů. Odsunul tím na třetí příčku trojnásobného mistra světa Pascala Cognarda z Francie, který měl součet umístění 38 (19 ryb; 11 540 bodů). Pascalova skupina B, ve které startoval i náš Tom, byla nejvíce nabita silnými individualitami., neboť zde byl ještě celkově čtvrtý Polák Stanislav Guzdek (39), šestý Nor Bjorn Fosser (40) a celkově osmý Angličan Simon Kidd (42). Pro úplnost ještě zbývající z první desítky: 5. Scott Tucker - Austrálie (40), 7. Bernard Marguet - Francie (41), 9. Denis Lizner - Belgie (43) a 10. Timo Ruokonen - Finsko (43).

Tomáš Starýchfojtů obsadil šestnácté místo, se součtem umístění 50 za 17 ryb a 11 020 bodů. Při lepším vylosováním na Vindeln mohl i on stát znovu na stupních vítězů. Zbývající naši závodníci neměli na jezeře úlovek a tím se nezařadili mezi těch 37 šťastných, kterým se to povedlo. Přesto se ve výsledkové listiny dva z našich dostali ještě do třetí desítky, se shodným součtem umístění 63. Tedy Jaromír Šram byl devětadvacátý a Pavel Macháň třicátý. Jistým zklamáním tak mohlo být jen až dvaačtyřicáté místo Oldřicha Dvořáka (68). Bohužel to nebylo poprvé, co to Oldovi nevyšlo a i když doma je schopen vyhrát kdeco a porazit všechny své reprezentační kolegy, v cizině nějak ztrácí svůj lesk.

Český tým tedy znovu ukázal, kde je jeho místo ve světovém žebříčku a dal tím snad dostatečně pádnou odpověď všem těm hlasům, které předpovídaly konec našich úspěšných let. V regulérních soutěžích však můžeme i se současnou generací nejlepších závodníků usilovat o mety nejvyšší. Samozřejmě, že se konkurence zvětšuje a vyhrávat chtějí všichni. V posledních letech hrají na světových šampionátech prim Francouzi a my se jim budeme napřesrok na horní Mosele snažit vyrovnat a pokusit se zabránit jim v zisku třetího zlata v týmech v řadě za sebou. Ale bude to velmi těžké.

Dá se však předpokládat, že Francouzi citlivě zvolí jak sektory, tak i závodní místa, protože jejich největší hvězda, Pascal Cognard, by se tu mohl stát počtvrté mistrem světa. To by nám mohlo hrát do karet, i když důležitou podmínkou úspěchu zde bude i to, kdo bude pro tuto příští soutěž nominován, což je nelehký úkol pro trenéra a celý ústřední muškařský odbor při Radě ČRS. Vše je to hra a sport a tak by se k tomu asi mělo přistupovat Většina z vás to snad takto také chápe…